Karel May

Karel May

Tajemství starého rodu 2.

Černý oheň Cortejů

KAPITOLA PRVNÍ Zingarita

Bylo to více než dvacet roků před událostmi dosud vypravovanými. V Zaragoze se slavil počátek masopustu. V této době se stává jindy tak přísný a vážný Španěl docela jinou bytostí. Vrhá se s téměř divou náruživostí do víru radovánek a povyražení; ponoří se v nich někdy až do špinavého bahna na dně, a vrací se z nich pak teprve na povrch, až vyčerpal rozkoš do poslední kapky. Jeden z nejnádhernějších paláců ve městě patřil vévodovi z Olsunny. Tento don, člen nejvyšší šlechty a jeden z nejbohatších velkostatkářů v zemi, měl teprve čtyřiadvacet roků a přesto byl již vdovcem a otcem malého krásného a velmi roztomilého děvčátka starého tři roky. Z rodinných ohledů se zasnoubil s dcerou jednoho z nejváženějších domů, aniž by ji miloval, a nepocítil hlubší zármutek, když zemřela při porodu dítěte. Byl považován za přísného katolíka, horlivého vlastence a pyšného zádumčivého aristokrat
a. Mnozí ale chtěli tvrdit, že radostem života není nepřítelem, a že si dopřává v úkrytu mnoho požitků, o kterých svému zpovědníku neřekne ani to nejmenší. Přátelé jej vyhledávali kvůli jeho postavení a vlivu; jeho nepřátelé jej nenáviděli; a jeho okolí, jeho služebnictvo se ho bálo a před ním se třáslo. Jen jediný úředník jeho domu to byl, který se ho nebál, totiž správce domu, Gasparino Cortejo, který byl přibližně

stejného stáří s ním. Vévoda poznal, že jeho domácí správce byl povaha mlčenlivá, jemuž mohl důvěřovat. V přítomnosti druhých jednal s ním přiměřeně jeho postavení. Mezi čtyřma očima však pustil ohled etikety stranou a oba spolu jednali tak, jak mladý spuštěnec se svým tichým společníkem a mistrem radovánek zachází. Dnes stál vévoda v jedné ze svých skvostných komnat, kouřil vonnou cigaretu a čekal na Corteja, pro něhož poslal sloužícího. Tu vstoupil Gasparino Cortejo. Jeho tvář ukazovala tehdy ještě plnost a okrouhlost mladistvého věku; uměl se dobře oblékat, a proto nebylo divu, že svým zevnějškem dosáhl příznivého dojmu. On pozdravil vévodu hlubokou poklonou, ale při tom s oním úsměvem, které projevenou pokorou prozrazuje špatně ukrytou důvěrnost. Vévoda opětoval poklonu lehkým milostivým pokynutím hlavou a otázal se: “Nuže, jak to vypadá s maškarními obleky?” “Jsou hotovy, Done Eusebio. “Může se v nich člověk dát vidět?” “Ó!” Tento výkřik doprovodil Cortejo s libuplným lusknutím prstů. “Tak! Co jsi pro mne tedy vybral?” “Peršana.” “Dobře. To dává vážnost a dovolí vzít blýskavé zbraně a kameny. A co pro tebe?” “Já se přestrojím za Mexikánce.” “U ďábla, on přece volil nejlepší pro sebe! Ale aťsi. Troufáš si být hotov za hodinu?” “Jistě.” “Tak mi pošli komorníka! Rozumí se samosebou, že nikdo nesmí tušit, že jdeme spolu. Kde se ale pak shledáme?” “Hm! Já mám chuť svoji maskám obléct mimo dům.”

“Zcela dobře. Tímto způsobem se lidé tím méně dozvědí, že jsi se přestrojil. Ale kde?” “Ó,” usmíval se Cortejo cynicky, “mám tu tak malou přemilou známost -” “Aha, mnicha od kartuziánů?” ptal se vévoda uštěpačně. “Ne, nýbrž slaďounkou, roztomilou sestřeničku.” “Ďáble! Sladkou a roztomilou! Stupeň příbuzenství se asi nesmí příliš zblízka zkoumat?” “Nevedlo by to k žádnému výsledku, Excellence!” “Je tato sestrenička příliš stará?” “Dvacet!” “Malá?” “Vysoká!” “Plavá?” “Černá!” “Štíhlá?” “Buclatá!” “Chlape, nelži! Chceš mi dělat laskominy! Kde bydlí? -” “Ve Strada el Amenio.” “Vysoko?” “V prvním poschodí.” “Čím ona je?” “Zhotovuje nejraději ženské ozdoby, které jí a jiným výborně sluší.” “A jak se jmenuje?” “Clarissa Margoniová.” “Francouzské jméno! A ty říkáš, že jsi s ní spřízněn, starý lháři?” “Vždy
ť nás Písmo svaté učí, že všichni lidé jsou bratry a sestrami. Tak daleko já ani nejdu, vydávám ji jenom za svou sestřenici.” “Dobře. Kliď se odtud! Za hodinu budu v Strada el Amenio. Které číslo?”

“Číslo patnáct. Ale Excellence, sestřenice je má, prosím pěkně!” “Chlape, snad nejsi žárlivý!” smál se vévoda. “Nemůžu ti ale nic přislíbit. Napřed ji musím vidět a pak budu vědět, co mám dělat. Ostatně dnes máme na vybranou; je volný přístup do všech domů a světnic, a troufám si říct, že se mne nebude nedostávat příjemné zábavy. Snad dnes utkáme nitku, jejíž pokračování nás ještě později bude bavit. Nyní se ale kliď!” Cortejo vyhověl tomuto nepříliš zdvořilému rozkazu, a hned na to vešel komorník s maškarním úborem na rukou, aby svého pána oblékl. Vévoda byl postavy neobyčejně vysoké a mohutné, jaká se zřídka ve Španělsku najde, a následkem toho tvořil ve svém perském županu, diamanty posázeném, zjev, který musel vzbudit obdiv. Mezitím složil Cortejo svou maškaru a vydal se na cestu. Za chůze jej potkal mladý muž, oblečený zcela jednoduše podle francouzského střihu. Ulice tady
byla úzká a jelikož právě nějaký arriero (honák mezků) se svým dobytkem šel okolo, nebylo dost místa k vyhnutí. “Kliď se stranou!” rozkazoval Cortejo cizinci. Ten neodpověděl a zůstal stát, aby řada mezků mohla přejít. “Slyšels, že máš vyhnout?” Při těchto slovech zasadil Cortejo druhému pěstí ránu do boku; ale aniž by jedno slovo pronesl, vrazil udeřený nestydatému útočníkovi tak mohutnou ránu do žaludku, že se Cortejo převalil. Rychle však opět vstal. “Pse,” zařval; “to mi draze zaplatíš!” Chtěl druhého uchopit, neudělal to však. Jeho protivník nebyl sice ani velký, ani příliš silný, zdál se však mít v tělocviku znamenitou zručnost, neboť dříve než se toho Cortejo

nadál, ležel už zase na hrbolovité dlažbě úzké uličky, a tentokrát to se vstáváním nešlo tak snadno, jako před tím. Když konečně opět vstal, mezci už zašli a on spatřil ze zamřížovaných oken okolních domů tolik očí úsměšně na sebe obrácených, že šel kvapně odtud, aniž by se dále staral o vítěze. Ten ostatně byl již hezký kus cesty daleko; neboť hned po druhé vydatné ráně ve své chůzi pokračoval, aniž by se jednou ohlédl po Cortejovi. Kráčel po nádherném mostě, překlenujícím řeku Ebro, a rozdělujícím město na dvě části, a vstoupil pak do jednoho z největších domů, jimiž se Zaragoza honosila. Tento dům patřil bankéři Salmonnovi. Byl milionářem, a zároveň vlastníkem nehorázné pýchy. Pocházel ze židovské rodiny jménem Šalamoun, styděl se ale za tento původ, a dal proto jménu svých otců španělský přízvuk Salmonno. Ostatně nebyla jeho pýcha větší nežli jeho lakota. Když mladý mu
ž vkročil do navrátí, zakýval na něj vrátný. “Seňor Sternau,” pravil, “dobře, že přicházíte.” “Proč?” “Don Salmonno se již dvakrát po vás ptal.” “Co mi chce?” “Nevím, ale zlobil se, že jste tu nebyl.” Mladý muž kývnul lhostejně hlavou a otevřel mohutné železem pobité dveře, vedoucí do dlouhé a nízké prostory, kde četní písaři seděli u svých pultů. “Honem, seňore,” zašeptal přední z nich. “Don má zlou krev!” “Proč?” “Nevím.” “A co! Nemáte vy též zlou krev?” “Hm! Musí se mlčet.” “Lituji vás, seňore! Dnes při začátku karnevalu být připoután ke stolu. Tohle se může stát jenom v tomto domě!

Nuže přesvědčím se, zda zlá krev Dona Salmonna se mně může stát nebezpečnou.” Prošel místnosti a zaklepal pak na druhé dveře, stejně železem pobité jako první. Neozvalo se nic. Zaklepal podruhé, pak potřetí a obdržel teprve pak odpověď, až zaklepal počtvrté dvojnásobnou silou. “Entrada – vstupte!” zavolal zlostný hlas. Vešel. Místnost, v níž se nyní nacházel, byla malá, a při třech jejích zdech stálo zrovna tolik skříní na peníze. Don Salmonno nevzal totiž nikdy do služby pokladníka; on nedůvěřoval nikomu jinému jen sobě. Povstal nyní ze staré točité židle, na níž seděl před ještě starobylejším stolem, a tázal se zuřivě: “Proč klepete?” “Protože jsem chtěl vejít,” zněla lhostejná odpověď. “Ale tolikrát?” “Protože jsem nedostal odpověď.” “A tak prudce!” “Protože nikdo neslyšel.” “Co chcete?” “Poslali mne za vámi.” “Ano, ano, chtěl jsem s vámi mluvit; ale kdykol
iv si přeji mluvit s vychovatelem mého syna, není on nikdy doma. Jsou všichni Němci tak nepořádní?” “Němci nejsou o nic nepořádnější než Španělé, seňore, a já mohu právem říci -” “Don se mně říká, nikoliv seňor!” přerušil jej bankéř. Sternau se klidně usmál a řekl: “Oslovení ,Don’ přísluší pouze členům vysoké šlechty, ale když vám to slovíčko působí zalíbení, můžete je slyšet dost často, Done Salmonno. Co jsem ale chtěl říci, je, že jsem se dosud na zavolání vždycky dostavil; vy jste se proto před tím dopustil velké nepřesnosti, nebo snad nepravdy, a žádám,

abyste ji opravil. Dobře víte, že konám svou povinnost, a pak myslím, že mám také právo činit nároky na obyčejnou zdvořilost a úctu.” “Nezapomínejte, že jste v mé službě, a že jste můj podřízený!” zvolal bankéř. “Vychovatel není nikdy podřízený rodičů, nýbrž jejich přítelem a pomocníkem, neboť on pracuje na té samé úloze jako oni. To je mé mínění, Done Salmonno!” Malý, útlý vychovatel stál neohroženě proti dlouhému, vychrtlému “představenému”, takže ten se opravdu cítil pokořený. Neodpověděl nic a opakoval pouze: “Kde jste byl?” “O tom vám nejsem povinen skládat účty, ale ze zdvořilosti vám to chci povědět, že jsem byl u knihkupce.” “A co jste tam dělal?” “Objednal jsem několik knih.” “Pro koho?” “Pro vašeho syna.” Bankéř svraštil čelo a zvolal: “Už zase knihy! Cožpak vy Němci bez knih nemůžete učit a vychovávat? Minulý měsíc jsem za ně musel vydat rovné ti duros. To je přece jen přespříliš!” “Jakmile dokážete, abyste odbyl vaše obědy bez pokrmů a nápojů, pokusím se také udílet své vyučování bez knih, dříve ale ne. Nyní ale prosím, abyste mi ráčil sdělit, proč jste mne dal zavolat?” Bankéř přijal udělenou důtku s kyselou tváří a pravil: “Víte už, že má dceruška před týdnem zemřela?” “To se rozumí!” “A také že byla pohřbena?’ “Nevěřím, že by se mrtvola nacházela dosud v domě,” odpověděl Sternau ironicky. “Víte také, že byla slečna Wilhelmine chůvou děvčete?”

“Ne chůvou, ale vychovatelkou; to je rozdíl, Done Salmonno.” “Pro mne, za mne! Nyní tedy chápete, že tu již slečnu nepotřebuji, jelikož dítě nežije.” “Chápu.” “Že tedy musí opustit můj dům.” “Že jej opustí, ano.” “Dobře jste to řekl, seňore Sternaue! Já si přeji, aby ještě dnes nebo nejpozději zítra můj dům opustila.” “To já jí neřeknu. Ona by totéž ani neudělala.” “Pročpak ne?” ptal se milionář s dobře líčeným údivem. “Jednoduše proto, protože já jí to neřeknu, to je vaše věc jí to oznámit, a za druhé to neučiním proto, poněvadž jste jí dosud nedal výpověď.” “Zpropadeně! A to říkáte vy mě?” “Ano! Vždyť to slyšíte,” odpověděl Sternau výsměšně. “Vy tedy můj rozkaz nevyřídíte, ptám se?” “Ne!” “Tedy můžete jít také, dnes nebo zítra!” odpověděl zlostně. “Ne, to já neudělám. Nezapomínejte Done Salmonno, že nejsme tady jen proto, abychom v
ykonávali své povinnosti, ale že také máme díky Bohu nějaké právo. Já jsem vychovatel vašeho syna, ale ne váš podomek, kterého byste mohl kdy se vám zlíbí, posílat k vychovatelce s rozkazy.” Proti tomu se nedalo nic namítat; proto bankéř odpověděl: “To já vím, pane; ale já jsem myslel, že mé přání bude z vašich úst příjemnější, než kdybych ho sám přednesl.” “Tento váš úmysl jsem už pochopil, ale přesto vám nemohu vyhovět. Vy musíte dát slečně čtvrtroční výpověď. Tento čtvrtrok bude za osm neděl ukončen, pak máte právo ji vypovědět.”

“Pane, snad si nemyslíte, že bych jí měl ještě jedenadvacet týdnů vyplácet službu,” zvolal bankéř polekaně. “Službu ne, ale plat, neboť v tom je také rozdíl.” “Zbláznil jste se?” “Hm, pane Salmonno, byl jste snad tak slepý, že byste vychování vašeho syna svěřil bláznovi?” Salmonno neodpověděl na ironickou otázku, ale tvrdil: “Smrt ruší každou smlouvu, já neplatím nic!” “Po tom mi nic není; to je věc slečny Wilhelminy; ale myslím, že slečna přenechá rozhodnutí soudu.” Bankéř se lekl, protože se ničeho nebál tak jako soudu. Proto pravil: “Dobře tedy! Rozmyslím si tu celou záležitost. Dobře, pane!” Pokynul mu k odchodu, vychovatel však zůstal stát a pravil: “Mám nějaké nutné výdaje, pane Salmonno. Směl bych prosit o svůj čtvrtletní plat?” Milionář hleděl na mladého muže tak polekaně, jako by viděl ducha. “Co si myslíte? Čtvrtletní plat? To není možné!” “Proč? Nemáte snad
peníze?” “Peníze? Chvála Bohu těch mám dost!” “A pročpak mi tedy plat odpíráte?” “Je to moc. Až moc najednou!” Sternau se útrpně usmál. “Pane Salmonno,” řekl, “považte, že jsem už za tři čtvrtě roku ve vaší pokladně nechal svůj plat. Nemám ve zvyku, abych o svůj majetek prosil a žebral.” “Dám vám plat zajeden měsíc!” Sternauův obličej nyní jevil úplné opovržení. “Opakuji, že nežebrám, kde mohu požadovat,” řekl. “Vidím, že mi chcete místo za tři čtvrtě r0u.lerlxa jeden měsíc

vyplatit plat. Budete však tak laskav a vyplatíte mi nyní plat za celého tři čtvrtě roku, pane Salmonno!” Milionář leknutím skoro až vyskočil. “Ani mě nenapadne,” křičel úzkostlivě. “Ne?” “Ne!” “Dobrá, tedy dávám výpověď!” “Tu můžete okamžitě dostat.” “A jdu okamžitě k soudu, abych si svůj plat soudně vymohl.” Úzkostlivý bankéřův obličej měl skoro příšerný výraz. “To vy neuděláte,” řekl s třesoucím se hlasem. “To určitě udělám. Uvidíte! Sbohem!” Obrátil se ke dveřím, ale bankéř za ním vyskočil a uchopil ho za rameno. “Zůstaňte,” prosil. “Vyplatím vám tedy za čtvrt roku.” “Pozdě! Buďto za tři čtvrtě roku, nebo půjdu k soudu!” “Jeden!” “Tři!” “Dobře, pane, jsem s vaším chováním úplně spokojen; vyplatím vám tedy za půl roku, musíte však přijmout směnky.” “Ani mně nenapadne,” smál se Sternau. “Tři čtvrtě roku a sice v penězích!” Dobrá, tedy běžte a zažalujte mne!” zvolal rozzuřeně bankéř. “Stane se, pane Salmonno!” Opět odcházel, nezavřel však ještě ani dveře, když bankéř už za ním opět úzkostlivě volal: “Stůjte, pane! Pojďte sem! Máte dostat vše; ale v bankovkách!” “Ne, ve zlatě nebo stříbře,” odpověděl Sternau neúprosně, držíce dveře za kliku.

Bankéř ze sebe vyrazil hluboký, srdcervoucí vzdech a pravil skoro plačky: “Bože, musím se podvolit! Jsou to přece jen hrubí lidé ti zpropadení Němci! Pojďte sem!” Otevřel pokladnu a počítal vychovateli zmíněnou částku, vynasnažil se však, aby mu vyplatil co nejvíce opotřebovaných peněz. Sternau nenamítal nic a poroučel se s největší zdvořilostí, když peníze přijal. “Kliďte se!” zvolal bankéř, “a nechoďte mi už na oči!” Vychovatel vyšel nahoru po schodech, uzavřel tak těžce vydělaný a dobytý poklad do svého stolku a odešel do té části domu, kde bydlela vychovatelka, která byla také Němka. “Dále!” ozval se čistý, milý hlas, když zaklepal. Vstoupil do pokoje, který byl jen velmi jednoduše zařízen. Majitelka se při jeho příchodu zvedla z pohovky, kde dosud seděla. “Pan Sternau?” ptala se překvapeně. “Ano, jsem to já!” odpověděl Sternau. “Jste zajisté udivena, že vás přicházím navšt
ívit. Je to poprvé od té doby, co jsme v tomto domě.” “Vždy jsme krajané!” odpověděla ona. Jeho obličej se zatemnil. Sklonil hlavu a řekl: “Ano, krajané; je to mnoho a také málo!” Namáhala se, aby přemohla rozpaky. Pokynula mu, aby se posadil na židli, která byla od pohovky nejvíce vzdálená. “Račte se posadit, pane Sternaue, a povězte mi, co vás ke mně přivádí.” Pohlížel jí chvíli do očí a posadil se. “Proč se mne bojíte, slečno?” ptal se smutným hlasem. Zarděla se a odpověděla: “Proč myslíte, že se vás bojím?” “Poněvadž jste mně, svému krajanovi, vykázala tak vzdálené místo. To mne bolí, slečno Wilhelmino. Jsme jediní

Němci, kteří se nyní v Zaragoze nacházejí. Bydlíme v jednom domě a přece jsme si cizí. Je to vaše vůle a já se jí podrobuji. Proč tedy ten strach, ta bázeň přede mnou?” Zvuk jeho hlasu a jeho pohled ji dojaly. Podala mu ruku a řekla: “Odpusťte mi, a přisedněte si blíž. Nemyslela jsem to tak zle.” Zavrtěl hlavou a zůstal na svém místě. “Děkuji, slečno, neprosil jsem o žádnou almužnu. Neurazil jsem vás doposud nikdy, ani jsem vás nezarmoutil; přece přede mnou prcháte. Mohu si jen myslet, že ke mně cítíte odpor. Proti tomu se nedá nic dělat. Mám však povinnost promluvit s vámi upřímné slovo, které má jediný účel, aby vás upokojilo.” “Mluvte,” prosila ztichlým hlasem. Chvíli mlčel, dívaje se přitom na terasu; netroufal si v této chvíli na ni podívat. To, co jí měl nyní říct, by ze sebe nemohl vypravit, kdyby se na ni díval. Nebyla sice žádné impozantní, velitelské postavy, ale byla neobyčejně krá
sná. Konečně přerušil mlčení a nedívaje se na ni, pravil: “Já jsem dítě chudoby, milá slečno; místo, které zde zastávám, je zcela obyčejné, ale čím jsem, tím jsem se stal jen vlastním přičiněním. Nikdy se na mne slunce života neusmálo, ale doufal jsem, že mne jeho paprsek přece jednou zasáhne. Viděl jsem tento paprsek tady v domě. Také nyní ho vidím, ale on vrhá své světlo jen vedle mne. Ten paprsek jste vy!” Nebylo možné, aby tuto řeč slyšela bez pohnutí. Přejel si svou malou, skoro ženskou rukou přes čelo a pokračoval tím samým hlasem: “Ano, já vás velmi miluji, miluji vás již od toho okamžiku, kdy jsem vás poprvé spatřil. Ale vím, že vás miluji beznadějně. Jsem odsouzen k tomu, abych sám a sám kráčel světem,

jako dosud. Myslím na vás jako na hvězdu, kterou sice vidíme, avšak dosáhnout na ni nemůžeme, a tou hvězdou mi budete po celý můj život. Rád bych ji viděl vždy zářící a jasnou; rád bych každý mrak, který ji zahalí, od ní vzdálil, to je jediné mé přání. Přicházím proto s prosbou, abyste na mne myslela jako na svého přítele, který od vás nic nežádá, ani slovo, ani jediný pohled, nic, docela nic, jen to jediné, abyste se na mne obrátila, kdybyste tady v cizině měla zapotřebí mou pomoc.” Nyní teprve obrátil svůj zrak od terasy k ní a ptal se: “Vyplníte toto mé přání?” Se slzami v očích, sepjala ruce a odpověděla: “Pane Sternaue, nezlobte se na mne! Chci vám otevřeně říci, že jsem vaši lásku ke mně již dávno pozorovala. Zkoušela jsem se, zdali bych vás také mohla milovat. Bylo to mé přání, ale poznala jsem, že je to nemožné.” Kývl smutně hlavou. “Věděl jsem to,” odpověděl, “tento okamik důvěry musel jednou přijít. Nyní je po všem a budeme mluvit o něčem jiném. Přicházím od Salmonna, s kterým jsem měl kvůli vám malý výstup.” “Kvůli mně?” “Ano. Znáte jeho lakotu -” “Kdo by ji neznal! Myslím, že to nebude snadné, abych si právo, které mi náleží, vymohla.” “To je právě to, o čem jsem s ním mluvil. On chtěl ode mne, abych vám řekl, abyste ještě dnes, nebo nejdéle zítra tento dům opustila.” “A vy jste to učinil?” “Ne, já jsem to odepřel, přicházím však přece, abych vás varoval. On s vámi bude co nejdříve mluvit.” “Očekávám to!” “Nebude vám chtít vaši službu vyplatit.”

“To by bylo smutné. Vždyť jsem jen proto svou vlast opustila, protože mi zde nabízeli větší plat, s kterým mi bude umožněno podporovat svoje chudé rodiče; neboť já jsem také dítě chudoby, jako vy, pane Sternaue.” “Prosím vás, abyste před ním ani o vlas neucouvla, a kdyby vás nechtěl vyslyšet, přijďte jen ke mně. Mám na něho vliv, který rád obrátím ve váš prospěch. To je to, co jsem vám chtěl oznámit. A nyní žijte blaze, slečno Wilhelmino!” Vzchopil se, poklonil se a kráčel ke dveřím, aniž by jí chtěl podat ruku. To ji píchlo u srdce, bylo jí to líto a bolelo ji to. Zároveň na ni účinkovala tato sfla vůle, která nejvřelejší přání srdce dovedla potlačit. Spěchala k němu a podávala mu obě ruce. “Ne tak, ne bez rozloučení!” prosila ho. “Podejte mi alespoň ruku a řekněte mi, že se na mne nehněváte.” “Nehněvám se,” odpověděl zasmušile a uchopil tiše její ruku. Ulekla se. Jeho ruce byly
studené jako led, jako ruce mrtvoly. Jeho rty se pohybovaly a jeho oči byly čímdál tmavší. Zápasil sám se sebou a musel vynaložit všechnu sílu, aby svou bolest neprozradil. Nemohla se na to dívat. Objala ho a pohlédla do jeho zvlhlých očí a pravila: “Prosím, prosím, neplačte! Doufejte! Možná, že přijde čas, kdy se vaše přání vyplní.” Zavrtěl odmítavě hlavou. “Nikdy,” pravil. “Láska se nedá vynutit. Láska není žádná almužna. Vzplane náhle a je tady, všemocná a neodolatelná. Sbohem, slečno Wilhelmino!” • Odešel. Zůstala sama stát uprostřed pokoje. Položila ruce na prsa. Její srdce bylo klidné jako vždy. “Proč ho nemohu milovat?” ptala se. “On je přece mé lásky tak hoden!”

Vtom zazněl hlasitý výkřik a veselý smích z ulice. Vstoupila na terasu a viděla, že karneval už začal. Ulice se hemžila maskami, které prováděly rozličné žerty. Okna a terasy se naplňovaly dámami, které se na to dívaly a také mnohý žert spolu činily. To byl dobrý prostředek jak ze srdce vypudit všechen žal. Vychovatelka vyšla také ven a dívala se na hlučící dav. Mezitím odešel Caspar Cortejo ke své sestřence. Clara Margoniová obývala rozkošnou světničku v domě obchodníka s obilím. Zdálo se, že příchozího očekává, neboť mu přišla až ke schodům naproti, kde se oba srdečně objali. Byla jen velmi lehce oblečena; její plné tvary byly zcela dobře vidět, ale její bezvýznamný obličej ji nečinil příjemnou. “Konečně, konečně, drahý Caspare!” pravila, když vstoupili do jejího pokoje. “Nechal jsi na sebe dlouho čekat!” “Nemohl jsem dříve. Mám také své povinnosti.” “Povinnosti?” ptala se s proti
vnou něžností. “Tvá největší a jediná povinnost je, abys mne učinil šťastnou.” “To už beztoho jsi. Ne?” “Jen tak dlouho, dokud jsi u mne, milý Caspare. Pojď na mé srdce, můj nejdražší!” Chtěla ho obejmout, ale on ji od sebe odstrčil a pravil: “Teď toho nech. Mám jinou práci.” “Copak? Ach, maškarní oblek!” Zatleskala velkýma rukama a prohlížela balík. “Znamenitě!” zvolala. “Mexičan! Jaké překvapení! Děkuji ti!” Vrhla se mu do náruče, přitlačila ho k sobě a donekonečna líbala. “Přestaň přece!” řekl, a tlačil ji od sebe. “Teď na to není čas.” “Že není čas? Ano, ano, máš pravdu, také já si musím pospíšit, abych byla hotová.”

“Ty?” ptal se. “S čím?” “S mým převlekem!” “S tvým – ach, ty máš také masku?” “Ano,” jásala ona. “Čekala jsem, že ke své Claře přijdeš, abys ji zavedl na karneval; proto jsem si opatřila kroj Řekyně, milý Caspare.” Jeho obličej se protáhl, vzpamatoval se však a řekl se smíchem: “Všichni čerti, jste vy ženské přece jen chytrá stvoření! Tys tedy myslela, že já přijdu? Dobrá, až potud se ti to vyplnilo, ale dál ne!” “Jak to: dál ne?” “Poněvadž nemůžu jít s tebou.” “Proč?” řekla zklamaně. “Protože musím jít s vévodou.” “Nelži, Caspare! Vévoda se bude bránit, aby šel s tebou k maškarádě!” “Ty tomu nevěříš, miláčku! No jen počkej, však ty tomu uvěříš. Vévoda přijde sem pro mne!” Ulekla se. “Sem?” ptala se. “Ano.” “Kdy?” “Za tři čtvrtě hodiny.” “Žertuješ? Ty mne chceš jen uvést do rozpaků.” “Ujišťuji tě, že přijde; a sice oblečen jak
o Peršan,” odpověděl vážně. “Vévoda? Ke mně? Svatá panno! A já tady stojím ve spodničce!” Zmizela ve vedlejším pokoji, odkud vyšla za čtvrt hodiny oblečena do svých nejlepších šatů. Cortejo se také převlékl a ptal se jí: “Nu, jakpak se ti líbím?”

“Znamenitě! A já tobě?” “Jako vždy!” “Přece to ale není od tebe hezké, že jdeš beze mne,” zlobila se. “Nezlob se, Claro! Ty přece víš, že já tě miluji a také to, že jsme oba chudí a že bychom se rádi dostali výše. Řekl jsem vévodovi, že se jmenuješ Margoniová. Nesmí se dozvědět, že jsi šlechtična a že jsi spřízněna s Rodrigandy. Buď k němu přívětivá, ale střež se, aby se k tobě choval něžně; víš, že jsem na vše žárlivý.” “Nedělej si starosti; já miluji jen tebe.” “To doufám. Tento vévoda mi daroval svoji důvěru, a mne má přivést ke cti a bohatství. Tak vidíš, že musím jeho přání splnit a jít s ním, ačkoliv bych mnohem raději šel s tebou.” “Ano, uznávám to,” řekla ona. “Jdi s ním, ale večer přijď ke mně. Ano?” “Zkusím to, jestli to půjde, protože má vévoda večer hosty a já jsem u něho skoro nepostradatelný. Jestli nepřijdu, tedy mne omluv.” Byla to lež,
ale ona mu věřila. Nemohla o tom ostatně dlouho přemýšlet, protože právě někdo zaklepal na dveře. Po zavolám vstoupil nádherný Peršan. Obličej měl zakrytý aksamitovou maskou. Zůstal stát u dveří a pozoroval děvče. Po chvíli řekl: “Caspare, ty nemáš špatný vkus! Smím tvou sestřeničku obejmout?” Aniž by čekal na odpověď, přistoupil ke Claře a přitáhl ji k sobě. Chtěla se bránit, on ji však sevřel svýma silnýma rukama, že se nemohla ani pohnout. Odtáhl masku a políbil ji “Hrome!” zvolal. “Nejlépe bude, když tady tak hodinku zůstaneme!” “S tím nesouhlasím!” pravila Clara.

Podařilo se jí se mu vytrhnout. Odběhla rychle do druhého pokoje, jehož dveře za sebou zavřela. “Ta čarodějnice! Je pryč!” smál se vévoda. Pokusil se dveře otevřít. Když se mu to nepodařilo, poručil Casparovi: “Zavolej ji!” “To nepomůže, ona nepřijde!” “Ale co! Zkusíme to!” “Sestřenice je velmi ctnostná, ona odolá!” “Také tobě, šibale?” ptal se vévoda se smíchem. “Také mně!” “Tak ji zavolej!” Cortejo volal a klepal, ale žádná odpověď se neozvala. “Tu to máme,” mínil Cortejo suše. “Chytráku!” zvolal vévoda. “Tys jí už stanovil pravidla, podle kterých se musí řídit. Ale to vůbec nevadí. Ona má sice dost masa, ale také dobrého půl centu kostí!” Tato uštěpačná slova říkal tak hlasitě, že je také Clara musela slyšet. Nebyla to vůbec slova, která by mu dobyla její lásku a oddanost. “Snad jsi jí neřekl, kdo já jsem?” ptal se vévoda tichým hlasem. “Ne,” lhal Caspar. Dobrá! Jsi už hotov?” “Ano, jen ještě masku.” “Tak si ji vezmi a pojď.” Opustili dům a vstoupili mezi ostatní masky. Bohatý oblek vévody vzbuzoval všude velkou pozornost; ale žádného nenapadlo, že by to byl takový hodnostář, protože on se choval tak jako ten nejobyčejnější nosič vody nebo prodavač melounů. Tak přešli rozličnými ulicemi, pak přes most, kde své veselé kousky prováděli dál.

Tu najednou zůstal vévoda stát a díval se vzhůru. “Hrome!” zavolal na Corteja: “Podívej se nahoru!” “Kam?” “Na ten malý balkon.” “Ah! Ano, ta je krásná!” “Krásná! To je málo! To je vskutku obličej jako madony, tak jemný, tak čistý, tak vážný. Tu musíme poznat! Tu si musíme vydobýt!” “Hm! Jak se mi zdá, žertem u ní mnoho nespravíme.” “Pak to zkusíme jiným způsobem. Podívej, teď nás vidí!” Byla to vychovatelka, na kterou ukazoval. Že je to čistá, nevinná dívka, poznali i tito prostopášníci. Vévoda jí poslal polibek. Pozorovala to a začervenala se. Jeho šaty měly tolik tisíců ceny, nebyl to žádný obyčejný muž, to viděla, a které dívčí srdce nezabuší silněji, když vidí, že ji vznešený pán pozoruje. Napůl vědoma, napůl nevědomky uchopila hedvábný šáteček z krku a hodila jej dolů. Točil se pomalu ve vzduchu, ale konečně se podařilo vévodovi jej přece jen uchopit. Políbil jej
a schoval za svoje prsa. Vychovatelka se zapýřila a ustoupila zahanbena z balkonu. “Hrome, ta musí být má,” zvolal vévoda. “Půjdete nahoru?” “Ano.” “A já s vámi?” “Ne. Ty bys mi všechno pokazil, ty medvěde. Taková květinka se musí něžně uchopit. Procházej se zatím zde, abych tě, až se vrátím, zase našel.” Pozoroval chvíli okna domu, aby se vevnitř vyznal, pak vešel, vyšel po schodech nahoru a zaklepal na dveře, za nimiž tušil hledanou. Zaznělo tiché, skoro úzkostlivé “vstupte!” a on otevřel dveře. Když ho spatřila, úzkostlivě vykřikla a chtěla utéct do vedlejšího pokoje.

Ale on už stál u ní a držel ji pevně za ruku. “Stůj, krásná dámo, neutíkej mi!” prosil jemným hlasem. “Můj Bože, nechtě mne!” prosila ho úzkostlivě. “Kdyby vás tady někdo viděl, pane!” “Co by mohl říci? Dnes je karneval a svoboda masek!” “Ale pro mne ne!” “Pro každou dámu!” “Jsem tady cizí; jsem zde v podřízeném postavení,” řekla úzkostlivě. “To je jedno, mé krásné dítě! Komupak patří tento dům?” “Bankéři Salmonnovi.” “Ah, tomu tchoři! A u toho sloužíš? U něho přebýváš?” “Ano.” “V jakém postavem?” “Jako vychovatelka.” On v duchu zajásal, neboť si myslel, že u vychovatelky se stane lehce vítězem. Přitáhl ji tedy nadpřirozenou silou do své náruče a zašeptal: “Ach, jak tě miluji! Toužím po tom, abys byla má!” “Nechtě mne,” prosila netrpělivě. On ji ale pevně držel a políbil ji. Snažila se mu vyprostit z náručí a plačíc zlostí zvolala: “To je nesty
datost! Odejděte, nebo zavolám o pomoc!” “Zavolej, můj holoubku! Dnes mohou masky dělat, co se jim zlíbí. Víš to?” Chtěl ji zase políbit. Ona ale odvrátila hlavu a hlasitě zavolala: “Pane Sternaue, pomoc, pomoc!” Vévoda ve spěchu nechal dveře otevřené a volání se rozléhalo po všech chodbách. Za několik okamžiků se ozvaly rychlé kroky. Vévoda si jich nevšimnul. Držel ji pevně a chtěl ji zase políbit. “Co se to tady děje,” zaznělo za ním.

Obrátil se a uviděl Sternaua, který stál ve dveřích. Jeho slabá a nevysoká postava mu ani dost málo neimponovala. “Co se tady děje?” odpověděl mu. “To hned uvidíte!” Přibližoval svoje ústa k jejím rtům; to však už stál Sternau vedle něho a položil svou ruku na jeho rameno. “Žerty masek jsou dovoleny, ale jejich hrubiánství nestrpíme,” pravil. “Pusťte okamžitě tuto slečnu.” “Všichni čerti, cvrčku, copak tě to napadá!” smál se vévoda. “Hned se kliď!” Znovu sklonil hlavu a chtěl vychovatelku políbit, Sternau ho ale udeřil tak prudce do obličeje, že se zapotácel a vychovatelku pustil z rukou. Ta využila toho okamžiku a odběhla do vedlejšího pokoje, jehož dveře za sebou zavřela. Rána účinkovala jen krátkou chvíli. Vévoda se vztyčil a zahřměl na vychovatele: “Červe, ty se opovažuješ mne udeřit? Já tě rozdrtím!” Vychovatelka slyšela tuto hrozbu a bylo jí úzko o Sternaua, který proti svému o
dpůrci byl příliš slabý. Poslouchala, ale neslyšela ani slovo z úst vychovatele. Najednou uslyšela úder, pak ještě jednou. Nějaké těžké tělo se skácelo k zemi. Slyšela něco odtahovat. Za chvilku se blížily lehké kroky a někdo klepal na dveře. “Slečno Wilhelmino, už je pryč. Můžete zase vyjít.” Byl to hlas Sternaua, který tato slova pronesl. “Je to pravda?” ptala se, ještě pořád nedůvěřivě. Zdálo se jí to nemožné, aby takový obr tak malému slabému Steraauovi ustoupil. “Ano. Jste nyní bez nebezpečí,” odpověděl vychovatel. Otevřela a vstoupila nyní do pokoje. Stál tady opravdu Sternau usmívaje se, a nebylo na něm ani nejmenší známky, která by ukazovala na nějaký boj s takovým odpůrcem. “Je to možné? Jste to opravdu vy?” ptala se překvapeně. “Proč bych to neměl být já?”

“Ach, ten obr!” “Ale co, postava není ještě všechno. Byl jsem několik roků učitelem tělocviku a šermuji a vím, jak s takovými lidmi zacházet. Mám také trochu síly.” “Tedy nešel dobrovolně?” “Ne. Musel jsem ho nejdříve srazit k zemi.” “Můj Bože!” “Potom jsem ho vytáhl na chodbu a shodil ze schodů.” “Co když se /ase vrátí!” “To on si rozmyslí.” “Viděl jste jeho obličej?” “Ne. Nedal jsem si tu práci, abych mu sundal masku. Obličej toho darebáka je mi lhostejný.” “Ale on se bude mstít. Vypadal jako vznešený pán.” “Pak se ho budu bát tak málo, jako dnes. Doufám, že vám leknutí neuškodilo, slečno Wilhelmino.” “Nikoliv. Ale měla jsem veliký strach; on byl silný jako Samson nebo Goliáš!” “Opravdu! A já byl malým Davidem,” přisvědčil Sternau. “Ostatně vám děkuji, že jste mne zavolala na pomoc. Rád bych něco lepšího pro vás vykonal, než toto osvobození od tohoto Barnabáe. Nemáteli v úmyslu svůj pokoj uzavřít, tedy prosím, abyste mne hned zavolala, kdyby jste měla znovu, podobnou návštěvu. Tady vám odevzdávám také váš šáteček!” Nepozorovala ani, že držel její šátek ve svých rukou. Podal jí ho s vážným, skoro smutným pohledem, až se začervenala. “Pane Sternaue -!” zajíkla se. “Vy jste viděl -?” “Ano. Stál jsem na druhém balkonu a vy jste mne nezpozorovala. Když jsem viděl Peršana vcházet, byl jsem připraven, abych vám mohl ihned přispěchat na pomoc. Jenom proto jsem mohl slyšet vaše volání. Žijte blaze, slečno Wilhelmino!”

Odešel. Neodvážila se říci mu ani slovo. Co to udělala! Pro něho, jenž by rád za ni dal život, neměla ani pohled a první masce hodila svůj šáteček. Hořce plakala. Co si o ní myslel, když to vše viděl! Jak hrdě stál proti tomu vetřelci. Bylo jí jako by ho přece mohla milovat, jako by na něj byla hrdá. Uzavřela dveře a spustila i záclony. Chtěla být sama, nechtěla o karnevalu ani slyšet. – – Caspar Cortejo, jako Mexičan, chodil ulicí sem a tam, měl však dveře od domu vždy na očích. Konečně viděl vyjít Peršana; zároveň pozoroval, že si upravuje oblečení, jako by na něm měl něco poškozeno. Přitlačil se k němu. “Caspare,” bručel Peršan; “dobře, že přicházíš. Podívej se na moje záda!” “Proč?” “Jestli nejsem špinavý.” “Ne. Smím se ale zeptat, jak toto vaše dobrodružství vypadalo?” “Vem tě čert! Ale moje musí být, za každou cenu. Je tak krásná?” Cortejo se pod maskou škodolibě usmál
. Slyšel, že se vévodovi věc nezdařila. Možná také, že dostal výprask a že byl potom vyhozen, protože proč by se ptal, jestli je zašpiněn. Mezitím co šli dál, tázal se Cortejo: “Byla to nějaká dáma?” “Jen vychovatelka!” “Vychovatelka?” “Ale jako čertík. Bránila se jako kočka. Přeptáš se na ni ještě dnes. Musím vědět, zda se tato kočka musí koupit nebo chytit.” “To musím prosit o dovolenou,” pravil Caspar radostně, že se pána zbaví a že se bude moci bavit na vlastní vrub. “Povoluji ti dovolenou,” odpověděl vévoda. “Kdy?”

“Teď hned, a tak dlouho jak chceš. Ale žádám, abys mi donesl jistou zprávu.” Rozloučili se. Cortejo čekal, až mu Peršan zmizel z očí a pak šel svou cestou. Za chvíli došel až k chrámu Nuestra Sennora dél Pilař, který je největší v Zaragoze a kde se nachází zázračná socha Panny Marie. Před tímto kostelem bylo veselo; nejveseleji však bylo u cikánské tlupy, která se zaměstnávala hádáním. Přistoupil blíž, aby se přesvědčil, zdali to jsou opravdoví cikáni. “Ach!” zvolal udiveně. “To je krása!” “Je to pravda!” podotkla vedle něho stojící maska. “Takové dítě neuvidíme každý den. Nemyslíte?” “Jsem s vámi stejného mínění,” odpověděl Cortejo, aniž by oči od ní odvrátil. Bylo to cikánské děvče, neobyčejně krásné, jaké dosud ještě nikdy nespatřil. Měla přes košilku oblečený jen lehký kabátek a také sukni sahající sotva po kolena, takže bylo vidět její malé nožky. Její husté
, černé vlasy visely v těžkých pletencích z hlavy přes ramena. Její krk byl ozdoben zlatými a stříbrnými penězi. Všichni se kolem ní hrnuli, aby si nechali hádat. O ostatní se nikdo nestaral. Cortejovi skoro slyšitelně bušilo srdce. Co byla proti této cikánce Clara. Musela být jeho i kdyby kvůli ní měl spáchat sto vražd. Počkal okamžik a když nebyla zaměstnána, přistoupil k ní. “Jak se jmenuješ, krásné dítě?” otázal se. Pohleděla pátravě na něho a odpověděla: “Říkají mi Zarba, pane.” “Dobrá, chceš mi také hádat, Zarbo?” “Podejte mi ruku!” Dal jí zlaťák a řekl tiše: “Ne tady, milé dítě. Musím s tebou déle mluvit.”

Pozorovala chvíli zlaťák; oči se jí radostí zajiskřily. Po chvíli rovněž tiše odpověděla: “Proč, pane?” “Protože tě miluji!” “Vy byste miloval mne, chudou cikánku? Pane, tomu nevěřím.” “Ó, věř tomu, krásné dítě, a řekni mi, kde bych tě mohl znovu vidět.” “Kdy?” “Dnes.” “Dnes? To bych mohla přijít jen velmi pozdě.” “Přijdu kdy chceš a kam chceš!” Její obličej zářil pomyšlením, že takový vznešený pán ji miluje. Byla dcerou jihu a patřila k opovrženým lidem; umínila si, že toto dobrodružství podnikne. Uchopila jeho ruku, aby si okolostojící mysleli, že mu hádá a pošeptala mu: “Znáte ulici do Hueska, pane?” “Ano.” “Tam vpravo od silnice, na řece Gallezo, hned u městské zdi máme svůj tábor.” “Však já ho najdu.” “Ne, to nesmíte. Nikdo nesmí vědět, že se s vámi sejdu. Dál po břehu stojí pět topolů.” “Ty znám.” “Tam na mne počkáte.” “Kdy?” “Hodi
nu po půlnoci. A nyní jděte, protože nás pozorují.” “Dostojíš také svému slovu, Zarbo?” Podívala se na něho upřímně a řekla: “Já jistě přijdu. A vy, pane?” “Přísahám ti, že jistě přijdu!” Pustila jeho ruku a on odešel stranou. Pozoroval ještě chvíli krásnou postavu dívky a zmizel konečně v davu masek.

Přišel zase k bankéřovu domu. Zůstal stát a pozoroval průčelí domu. Po vychovatelce však nebylo nikde ani stopy. Balkon byl prázdný a vedle stojící okno bylo zakryto záclonou. Vtom vystoupil z domu mladý muž. Byl oblečen jako nádeník a nesl balík psaní v ruce. Caspar k němu přistoupil. Optal se ho zdvořilým hlasem: “Odpusťte, pane. Jste zaměstnán v obchodě bankéře Salmonna?” “Ano,” zněla odpověď. “V jakém postavení?” “Jsem jen roznašeč,” odpověděl muž uctivým hlasem. “Máte ale pět minut času?” “K čemu?” “Abyste se mnou v nejbližším hostinci vypil sklenici vína.” “Sklenici vína nezavrhnu, ale musím nejdříve vědět, jaký účel má tento dar.” “Účel zcela jednoduchý. Rád bych se vás na něco zeptal.” “Máte se všechno dozvědět. Je mi to lhostejné, zdali psaní odevzdám o něco později. Ten lakomec nám nedal dnes ani hodinu volno, abychom se mohli podívat na karneval.” “Tak si
udělejte sám volnou chvíli,” smál se Cortejo. Zavedl ho do hostince, kde poručil láhev vína a dvě sklenice. Nalil oběma, přiťukl si s ním, aniž by však masku sundal, a začal s ním pak hovořit: “Váš pán musí být hrozný lakomec, když vám ani dnes nedá volnou chvíli.” “Přesně tak, pane.” “Je takový chudák, že to nemůže učinit?” “Naopak, je milionář!” “Je starý?” “Ne příliš.” “Je ženatý?” “Vdovec.”

“Má děti?” “Měl dvě, chlapce a děvče; děvče však nedávno zemřelo.” “Tomu dítěti se dostane od toho lakomce špatného vychování.” “O to se on nestará. O to se stará děvečka, vychovatel a vychovatelka.” “Má tedy vychovatele a vychovatelku?” “Ano, jsou to oba Němci.” “Proč si drží Němce?” “Poněvadž stojí s Německem v obchodním spojení, přeje si, aby se děti též naučili němčině, zvlášť chlapec. Je chytrý a všechno počítá!” “Jak se jmenuje vychovatel?” “Je to pan Sternau, dobrý, tichý muž, jenž velmi málo mluví. Když však něco mluví, jeho řeč je velmi významná, proto si ho bankéř velice váží.” “A vychovatelka?” “Jmenuje se slečna Wilhelmine. Také ona je tichá a žije jen pro sebe. Málokdy se nechá vidět, je však ke všem velmi laskavá, takže ji máme všichni rádi. Škoda, že již dlouho u nás nezůstane.” “Copak půjde pryč?” “Vlastně ano.” “Proč?”
“Poněvadž dcera zemřela a syn má vychovatele.” “A kdy půjde pryč?” “Neslyšel jsem o tom dosud ani slovo. Má čtvrtletní výpověď a může se ještě pět měsíců v domě zdrzet. Alespoň jí musí bankéř za těchto pět měsíců vyplatit, i kdyby ji hned propustil.” “Slyšel jste již třeba o tom, že by hledala jiné místo?” “Ne, neslyšel jsem dosud nic. Já se to však sotva dozvím, neboť ona nemá ve zvyku, cizím se svěřovat.”

“Nemá žádného milence?” “Milence? Slečna Wilhelmine milence?” usmál se muž. “To ji ani nenapadne. Opustila sotva jednou dům, a procházela se na břehu řeky.” “Ah, pak si mohu lehce myslet, jak to stojí,” pravil chytře Cortejo. “Ona miluje vychovatele. Takoví mladí lidé, kteří bydlí v jednom domě, se musí milovat. Není to pravda?” “Ne docela, pane. Povídá se sice, že pan Sternau ji miluje, avšak ona o něm nechce ani slyšet, to můžeme poznat podle jejího chování.” “To jsou již všichni spolubydlící v bankéřově domě?” “Ano.” “Jak žije Salmonno? Rozmarně a vesele, anebo jednoduše a pro sebe?” “To druhé. Vždyť jsem vám již řekl, že je to lakomec. Já mám to nejpodřízenější postavení v domě, ale vím, že jím mnohem lépe než bankéř.” “A myslíte, že jsou jeho účty v pořádku?” “To se rozumí, neboť na to je velmi přísný. Ale pane, proč se mne tak vyptáváte. Chcete s ním s
nad vstoupit do obchodního spojení?” “Hm, přiznám se vám, že je to můj úmysl. Dědil jsem větší částku a nevím, co si s tolika penězi počít. Radili mně, abych peníze svěřil nějakému bankéři. Přeptávám se tedy na zdejší bankovní domy. To je také důvod, proč se vás vyptávám.” Poctivý mladík věřil všemu do slova a do písmene. “Když je tomu tak,” pravil, “pak můžete mému pánu jakou chcete částku svěřit. Jistoty máte jistě tolik, jako u jiného.” “Věřím vám. Rozmyslím si to ještě. Děkuji vám, že jste mně se vším seznámil.”

“Neděkujte pane! Vy jste mou zprávu dostatečně odměnil.” Promluvili ještě pár slov o všedních věcech a potom se rozešli. Roznašeč šel s listy na poštu a Cortejo zase vystoupil na ulici. Ani ho nenapadlo, aby vévodu vyhledal a aby mu sdělil, co vypátral. Měl v úmyslu, z toho co nejvíce vytěžit, a předsevzal si, že dnes do paláce již více nepůjde. Tak se procházel po městě sem tam, až se dostavila půlnoc. Nyní byl čas, aby se vydal po silnici k Huesku, kde jej očekávala krásná cikánka. Zaragoza leží na řece Ebro, a u města do ní vtéká od severu řeka Gallezo. K břehům této řeky se musel Cortejo obrátit. V dáli zpozoroval hořet oheň. Věděl, že je tam ležení cikánů. Šel podél ležení, avšak tak, aby ho nezpozorovali, po břehu řeky vzhůru, až došel k pěti topolům, kde ho měla cikánka očekávat. Dosud tu nebyla. Proto čekal. Nemusel však dlouho čekat. Přišla brzy. Měla ten samý oblek, jenže měla pře
s ramena přehozený teplý šátek, poněvadž bylo chladno. “Dobrý večer, pane, jste to vy?” ptala se ho. “Ano, Zarbo, jsem to já,” odpověděl. Podal jí ruku a ucítil její malou, skoro dětskou ručku. Třásla se. “Proč se mne bojíš,” otázal se jí. “Proč si to myslíte?” “Ty se chvěješ. Je ti zima?” “Ne. Nemluvila jsem dosud se žádným pánem o samotě.” “Nyní máš starost, co se bude dít, je to pravda? Neboj se! Já tě mám velmi rád, a koho máme rádi, tomu neublížíme. Vědí tvoji lidé, že jsi zde?” “Ne. Oni si myslí, že spím stranou ležení.” “Nebudou tě hledat?” “Ne. Leží kolem ohně a spí.”

“Tedy se posaďme a hovořme. Pojď!” Posadil se. Ona se pomalu posadila k němu, ale velmi plaše. Když uchopil její ruku, poznal, že sebou trhla. Podobala se ptáčkovi, který se vznáší mezi strachem a důvěrou, nevěda, čeho se smí odvážit. “Proč se bojíš,” otázal se jí něžně. “Nechceš mi tvoji ruku ponechat, Zarbo?” “Ale, pane, co vám to pomůže!” “To ty nevíš? Copak to nepochopíš?” Ne ” “rNC “Nemilovala jsi dosud nikoho? Tak, že by jsi bez něho ani nemohla být živa?” “Nikdy.” “Je to pravda?” “Já vás neobelhávám!” “Zkus to tedy, zdali by jsi mne mohla milovat!” “Abych bez vás ani žít nemohla?” “Ano.” “Ó pane, já jsem sice dosud váš obličej neviděla, ale cítím, že vás mám ráda.” “Tak se na mne podívej!” Sundal masku, kterou měl dosud na obličeji a přiblížil svou hlavu k její tváři, tak že si ho mohla dobře prohlédnout. “Líbím se ti?” otázal se jí žerto
vně. “Ano,” odpověděla vážně. “Ale jistě ne tak, jako ty mně. Rád bych tě obejmul, rád bych tě k sobě přitlačil, abych tě nikdy nemusel pustit. Smím, má milá Zarbo?” “Musí to být?” otázala se naivně jako dítě. “Když se milujeme – ano!” Položil ruku kolem jejího těla a přivinul ji k sobě. Nezdráhala se. Cítil nyní toto rozkošné tělo na svém srdci. Nemluvil, ale sehnul se níže k ní, pozdvihl její hlavu a díval se

planoucím zrakem do jejich očí. Cítila se omámená. Nevýslovná slast jí počala proudit žilami, bylo jí tak blaze, jako dosud nikdy. Přibližoval se vždy blíže a blíže k ní. Jejich ústa se setkala v ohnivém polibku. Trpěla to, ano, ucítil také lehké políbení, a z jejich rtů se ozval hluboký vzdech – svůdce cítil, že zvítězil. Přitlačil ji vždy těsněji k sobě, líbal ji neustále. Zůstala nehybná, zcela se oddávající rozkoši, kterou v ní vzbudily jeho polibky. Cítila, že ho miluje a že odedneška on je jejím pánem a velitelem. “Tak, můj holoubku, jak se ti ta láska líbí, kterou si dosud nepoznala?” zeptal se jí, nasytiv se jejich polibků. “Ó pane, já sním!” odpověděla tiše. “Ne, je to skutečnost. Nepřeješ si, aby to tak vždy zůstalo, Zarbo?” “Ano,” ozvala se. “To záleží jen na tobě. Učiníšli, oč tě požádám, budeme vždy šťastní.” “Co mám učinit?” “Nech mne přemýšlet. Jak dl
ouho jste již v Zaragoze?” “Týden.” “A jak dlouho zde zůstanete?” “Ještě týden.” “Kolik rodin je vás?” “Čtyři rodiny, dohromady dvacet osob.” “Je zde také tvůj otec?” “Ano.” “A matka?” “Ano.” “Také jiní příbuzní?” “Ne.” “Jak se nazývá tvůj otec?” “Jarko.” “A matka?”

“Kašima.” “Mají tě oba rádi?” “Velmi! Také ostatní a všichni cikáni mne mají rádi, neboť mám být jejich královnou.” “Skutečně?” ptal se překvapeně. “Copak máte také krále?” “Ne, jen královny.” “Kdo je nyní královnou?” “Kašima, má matka.” “Ale, vy jste chudí!” “Vy si myslíte, že kdy jsme chudí, nemůžeme mít královny? O pane, to cikány neznáte! Zdají se být chudí a jsou boháči. Zdají se být opovrhovaní, a jsou hrdí. Mnohý kníže nemá tu moc, jakou má naše královna.” “Co se stává, když má nová královna nastoupit?” “To vám nesmím říci.” “Tak? No, musím být spokojen. Jsem rád, že mám zde princeznu, kterou mohu milovat a která mne má též trochu ráda.” “Ne trochu, ale hodně,” odpověděla ona. “Můžeš mne i před svými rodiči mít ráda, Zarbo?” Ne ” “iit. “Proč ne?” “Já smím patřit jen cikánovi, nikomu jinému.” “To je smutné. A poslech
neš je?” Sklonila hlavu a neodpovídala. Bylo to poprvé, kdy se měla takto rozhodnout. Cortejo věděl, že její láska je teprve mladá, proto na ni nechtěl velmi naléhat. “Mohu tě tento týden ještě vidět?” “Ano,” odpověděla. “Kde a kdy?” “Kde a kdy chcete.” “Můžeš odejít, kdy se ti zlíbí?”

“Nikdo se nebude se mnou zlobit, aniž mi kdo co řekne. Neboť nikdo mne nechce zarmoutit.” “Tedy mě slib, že moji prosbu vyplníš.” “Jakou?” “Napřed mi slib, že ji vyplníš!” “Je to možné?” “Ano.” “Tedy ji vyplním.” “Dobrá. Navštiv mne v mém příbytku!” Očekával odpor. Byl však radostně překvapen, když ona, vesele rukama tleskající, přisvědčila a pravila: “Ano, pane, já přijdu; já přijdu ráda, neboť jsem dosud obydlí tak vznešeného pána neviděla. Kde bydlíte?” “V Strada Domenica, v tom velkém domě, číslo 10.” “A kdy mám přijít?” “Jak se začne šeřit. Ale něco ti musím ještě říci: přeji si, aby tě nikdo nespatřil.” “Proč?” ptala se ve své nevinností. “Stydíte se snad za mne?” “To ne,” lhal; “ale v našem domě nesmí nikdo přijímat návštěvy.” “Ale jak to mám potom učinit?” “Půjdeš vedle domu, až se dostaneš k zahradní zdi.” “Ano.” “V té
to zdi se nachází malá branka; za tou budu stát. Zaklepeš a já ti otevřu.” Kývla hlavou a ptala se: “Najdu ty dveře ale lehce?” “Velmi lehce. Jak dlouho budeš moci u mne zůstat?” “Jak dlouho budu chtít. Odcházím velmi často večer nebo v noci z ležení, abych byla o samotě a abych se mohla při záři měsíce procházet lesem a lučinami. Naši to vědí, a neptají se.”

“A ty přijdeš zcela jistě?” “Zcela jistě!” “Děkuji ti! Ach, jak bych byl šťasten, kdybys mohla být pořád u mne!” Přivinul ji zase k sobě a začal ji líbat. Tak spolu strávili skoro celou noc. Ráno ho ještě doprovodila. Rozloučil se s ní a odebral se domů. Hned ulehnul. Byl by prospal celé dopoledne, kdyby nepřišel sluha, jenž mu oznámil, že si vévoda přeje, s ním mluvit. Oblékl se tedy, a okamžitě uposlechl. Vévoda špatně spal. Byl ve velmi špatném rozmaru. “Chlape, kde vězíš?” ptal se. “Nejsem zvyklý, na někoho čekat!” “Spal jsem až do tohoto okamžiku,” přiznal se Caspar lhostejně. “Spal jsi? A mezitím já tě s bolestí již několik hodin očekávám!” “Přišel jsem teprve ráno domů.” “Prostopášníku! Kdy konečně se toho hýření nasytíš? Kdy zase začneš být spořádaným chlapem?” “Tehdy, až přestanu být věrným a začnu být lhostejným služebníkem.” “Ty se nebudeš přec
e svou věrností omlouvat!” “Ne jinak!” “To zní vesele. Já však nejsem dnes v takovém rozmaru, abych s tebou žertoval.” “Mluvím vážně, Excellence. Rozkaz, který mi Vaše Milost udělila, mne tak dlouho zdržel.” “Lháři!” Cortejo se tvářil uraženě. “Tato slova si nezasloužím. Svatá panna je mi svědkem!” “Jdi mi s tou svědkyní! Svatá panna o tobě nic neví. Ona by se střežila, chodit s tebou po vykřičených krčmách. Kde jsi byl, člověče, tak dlouho?”

Cortejo znal dobře svého pána. Pravil tedy velmi poníženě. “Dobře, tedy zůstane při tom, že jsem celou noc prohýřil a přitom utratil celou svou hotovost. Prosím o odpuštění a slibuji, že to nikdy více neučiním.” Odstoupil ke dveřím, jako by myslel, že již může jít. Vévoda však zabručel: “Šibeničníku, nech toho! Dozvěděl jsi se něco o tom děvčeti, nebo ne?” “Ano. Proto jsem přišel tak pozdě domů. Musel jsem se skoro opít a skoro celou svou hotovost na to obětovat, abych se něco od těch chlapů dozvěděl.” “Šibale!” smál se vévoda. “Jsem přesvědčen, že jsi ani půl důra za ty chlapy nezaplatil, o kterých mluvíš. Kolikpak peněz jsi měl?” “Nejméně šedesát duros, které mě propili a které jsem s nimi prohrál.” “Podvodníku! Znám tě. Vím, že jsi příliš dobrým hráčem, aby ses nechal obehrát!” “Zde to nešlo. Považte, Excellence, že jsem musel ty lidi udržet při dobrém rozmaru! “Pro mne za mne, máš tedy ty peníze obdržet. Kdo to byl?” “Dva písaři starého Salmonna.” “Jak jsi se s nimi sešel?” “To šlo právě nejhůř. Ve dne neměli čas, mohli tedy teprve večer vyjít. Stál jsem jako ponocný na stráži u dveří. Když vyšli, chodil jsem stále za nimi, až se mi podařilo u jednoho stolu zároveň s nimi nalézt místo. Pak jsme se pustili do hry. To další si může Excellence domyslet.” “Hm, já tomu tedy věřím, ačkoliv je mi to divné, že by jsi ty všechny radosti karnevalu opustil. Tedy dozvěděl jsi se něco?”

“To se rozumí!” “To také doufám. Nemohl jsem celou noc spát. Musel jsem ustavičně na tu vychovatelku a na toho chlapa, kterého si zavolala na pomoc, myslet.” “Ah, Excellence zažila tedy nějaké dobrodružství?” “Ano. Volala o pomoc. Když ta přišla, musel jsem ustoupit.” “Hrome, tomu nevěřím. Cožpak jich bylo víc?” “Jen jeden, ale ten měl čerta v těle.” “To musel být pravý Goliáš proti takovému obru jako vy!” “Goliáš? Ani pomyšlení. Trpaslík to byl, ale jaký!” “Kdybych jen věděl jeho jméno!” “Volala na něho – Sternaue!” “Sternau? Ah, to je ten učitel!” “Učitel!” zvolal vévoda rozzlobeně. “Učitel? Je to pravda?” “Ano. Sternau, tak se jmenuje vychovatel bankéřova chlapce.” “Všichni čerti! Tedy opravdu učitel! A před ním jsem ustoupil! Jestli toho chlapa jednou dopadnu, pak mu buď Bůh milostivý. Chudý a vyzáblý vypadal ovšem jako učitel, ale sQu měl v sobě jako kovář, a o
bratný byl jako satanáš. Tedy něco již přece víme. Dál!” “Tento vychovatel je Němec a miluje vychovatelku.” “Ať toho nechá!” “Buďte bez starosti, Výsosti! Ona ho nechce, navzdory tomu, že je také Němka.” “No, to se mi líbí. O cizozemku se nebude nikdo starat, kdyby se jí něco nepřirozeného mělo přihodit. Zvláště těchto Němců se nemusíme bát. Jak se jmenuje?” “Je to slečna Wilhelmine.” “Má se u toho lakomce dobře?” “Myslím, že sotva!”

“Hm, kdybychom ji tak mohli dostat z domu ven. To však půjde těžko.” “Já myslím, že ne.” “Přemýšlel jsi již o tom?” “Tak trochu.” A?” “rx. “Dítě, které měla vychovat, zemřelo – – -” “Hrome, to by bylo dobré!” “Ano. Bankéř nebude držet vychovatelku, kterou nepotřebuje. On jí dá dozajista v nejbližším čase výpověď.” “Chytráku! Ty myslíš, že pak, když bude mít nouzi, že se podvolí?” “Ne, na to nespoléhám. Tito Němci jsou tak počestní lidé, že je to skoro neuvěřitelné; oni mají v žilách rybí krev. Ne, já myslel na něco jiného.” “Tak ven s tím!” “Odpustíte, když se vám můj záměr bude zdát trochu drzý?” “Mluv!” “Nu, já myslel na to, že Vaše Excellence má také dceru, pro kterou by -” Vévoda vyskočil ze stolice jak elektrizován a přerušil ho: “Hrome, to je pravda. Já ji mohu přijmout za vychovatelku. Pak bude bydlet u mne, a na to se již podívám, aby nejen
mou dceru, nýbrž i otce vychovávala. Ten plán je dobrý, skvělý. Ale jak jej provedeme?” “Nesmíme vzbudit pozornost.” Ne ” “rxc. “Tedy se jí nesmíme nabízet.” Ne ” “1’c “Mohli bychom to uveřejnit v novinách – -” “Kdoví, zdali by se přihlásila?” “Musí se říci, že se dává Němce přednost.”

“Ano, to by šlo. Ale jak se to dozví, když ona to nebude ani číst?” “Pak máme ještě vždy dost času, myslet na jiný prostředek. Musíme vyčkat.” “Dobrá, zůstaneme tedy při tom ohlášení. Složíš je ty?” “Jak poroučíte!” “Učiň tak, buď však prozřetelný. Nesmí to být nápadné. Ah, teď mě teprve napadá, zdali mne to děvče nepozná?” “Měl jste sundanou masku?” “Ne, jen přes ústa jsem ji povytáhnul.” “Tedy by vás mohla jen podle vousů poznat.” “Nechám si je trochu zastřihnout. Ostatně to ani nebude potřeba, abych já sám všechno s ní vyjednal. To můžeš ty. Jakmile jednou přijme službu, nepůjde to tak lehce, aby hned zase odešla. Tedy obstarej oznámení. Zde máš poukázku na moji pokladnu. Nemáš těch šedesát duros ztratit.” Poznamenal částku na lístek, který pak Cortejovi odevzdal, poté se ten vzdálil. Těšil se z celé této záležitosti, neboť čím více mu vévoda důvěřoval, t
ím více moc nad ním dobýval. Byl celý den veselý, neboť vévoda napsal na lístek značnou sumu. Odpoledne odevzdal sám ohlášení do redakce a použil vycházky také k tomu, aby navštívil Claru. Přivítala ho zlostně. “Ty jsi nepřišel!” naříkala. “Nemohl jsem, mé srdce.” “Na čtvrt hodiny jsi mohl přece přijít.” “Ani na minutu!” “Čekala jsem po celý teářcas na tebe a nemohla jsem proto ani opustit světnici. Tak jsem přišla o první den karnevalu. Ale doufám, že mne dnes vyvedeš!” “Lituji, že ani dnes nemohu!” “Ne?” optala se zklamaná. “Ach, já již vidím, na čem jsem. Ty mne více nemiluješ. Pro tebe jsem vše opustila. Vše jsem

ti obětovala i moji čest, jako bych byla tvou ženou. A teď mne chceš opustit? Jdi! Ty jsi mne oklamal a podvedl!” Cortejo nevěděl, co si počít. On ji opravdu miloval a chtěl ji učinit svou ženou. To mu však nevadilo, aby také jiné dívky neklamal. Přistoupil k ní a objal ji kolem vnadné šíje a pravil: “Nebuď nerozumná, Claro!” “Jsem snad nerozumná, když vidím, že mne více nemiluješ?” “Ty se mýlíš! Já tě dosud miluji, ale nemohu se pořád s tebou zaměstnávat. Znáš naši úlohu, kterou jsme si předsevzali. Stát se bohatými, abychom se se ctí k tvým příbuzným mohli navrátit. To chci prosadit. Včera jsem se k tomu cíli již hodně přiblížil. Dnes a zítra doufám ještě více vykonat a myslím, že nebude mnoho času zapotřebí, abychom se dostali tam, kam chceme dojít. Tedy je to nerozumné od tebe, že se zlobíš.” “Mohla bych vědět, co vlastně děláš?” “Ano, chci být k tobě upřímný a vše ti vyložit
, nesmíš si však to, co konám, špatně vykládat.” “Vždyť mne znáš; za hloupou mne přece nepovažuješ!” “Ne. Tedy poslyš! Víš, že vévoda z Olsunny je jeden z nejmocnějších šlechticů říše?” “Jeho otec byl nejmocnějším; on ovládal i královnu.” “Víš tedy, že je mně jeho protekce velmi užitečná.” “To je pravda.” “Vynasnažuji se tedy ze všech sil, abych si dobyl jeho důvěru.” “A ty jsi chytrý lišák. Zajisté se ti to také podařilo.” “Lépe, než si myslíš! To tajemství, ovládnout člověka, záleží v tom, že ho v jeho chybách a slabostech utvrzujeme, že ho v tom posUňujeme a že se mu i za nástroj k jeho slabostem propůjčujeme.”

“Dělal jsi něco podobného i se mnou?” “Ne. S tebou jsem jednal poctivě a chci k tobě zůstat poctivý.” “Nuže, jaképak chyby má vévoda?” “Největší jeho chyba je, že má rád druhé pohlaví. Jeho vysoké postavení mu však nedovoluje, aby tuto náruživost na sobě nechal znát. Musí být velmi opatrný, proto potřebuje důvěrníka, na něhož by se mohl spoléhat.” “Aíímjsity?” “Ano,” přisvědčil Cortejo. “Včera jsi se přesvědčila. Když vévoda navštíví se mnou karneval, to je přece důkaz, že já jsem jeho mistr. Dosud se při všech dobrodružstvích držel v mezích zákona. Chcili ho však mít úplně ve své moci, musí se dopustit nějakého zločinu, pak ho teprve budu mít jistého.” “Caspare, ty jsi zlý duch!” usmála se hrdě na svého milence. “Eh co, jsme všichni zlými duchy! Musí se však jednat tak, aby z toho byl užitek. Doufám, že to chápeš?” “Úplně! Ale myslíš, že vévodu k něčemu
takovému přinutíš?” “Jsem o tom přesvědčen. Nachází se na nejlepší cestě k tomu.” “Činíš mne zvědavou! Vypravuj!” Vypravoval jí včerejší vévodovo dobrodružství a skončil slovy: “Jak tyto Němce znám, vím, že se dobrovolně nepoddá. On s ní musí podstoupit boj. Chytí se asi prostředků, které nejsou dovolené. A jestli tuto dráhu nastoupí, pak je úplně v mé moci.” “Ty jsi opravdu nesvědomitý a nebezpečný člověk, a já začínám být na tebe hrdá! Ale co má vévodova láska s tím co dělat, že se mnou dnes nechceš vyjít?”

“Udělal jsem si známost se Salmonnovými lidmi, abych se vše dozvěděl, co se v jejich domě přihodí. Objednal jsem je na dnešek a musím tedy svému slovu dostát.” “Já to uznávám, ale je to nepříjemné, že musím být pořád sama.” “Přijde brzy čas, kdy za to nalezneš odměnu.” Namáhal se, aby několika polibky její nevůli zaplašil a navrátil se konečně do paláce, neboť se již začínalo stmívat. Uspořádal vlastnoručně svůj pokoj, takže skvělý nábytek musel na dítě přírody velmi účinkovat. Když se docela setmělo, postaral se o to, aby nikdo ze služebnictva v tom křídle, v němž bydlel, se nenacházel. Potom se odebral do zahrady. Čekal u zmíněné branky, až uslyšel tiché zaklepám. Otevřel a nechal cikánku vstoupit. Zavřel dveře, obejmul děvče, které se bez zdráhání od něho nechalo líbat. “Dodržela jsi slovo, milá Zarbo!” pochválil ji. “Ó, já jsem již po vás toužila!” přiznávala se tiš
e. “Tedy pojď! Máš být u mne uvítána jako královna.” Uchopil ji za ruku a dovedl ji zahradou do paláce. Nikdo je nepotkal, takže se nepozorováni dostali do jeho světnice. Byla úplně oslněná bohatým nábytkem. Pozoroval její udivení a věděl, že ho bude považovat za Boha. Čekal, až se sama k němu obrátí. “Jak je zde krásně!” zašeptala. “Pojď dál, to ještě není vše!” Provedl ji celou řadou skvostných pokojů, které mu sice nepatřily, které však přece nechal osvětlit, aby takto působil na smysl děvčete. Když vše prohlédla, zvolala nadšeně: “Ó pane, jak jste mocný! Je to pravda, že mne milujete?” “Nemohl bych bez tebe ani žít! Musel bych zemřít, kdyby jsi mne opustila, milá Zarbo!” , Při těchto slovech ji ohnivě obejmul, že by byla slastí skoro až vykřikla. Horký polibek planul na jejich rtech. Zavedl ji

potom do své ložnice, kde byl připraven stůl s rozličnými zákusky. Musela se zatím posadit, zatím co on sháněl světlo. Brzy hořela jen olejová lampa uprostřed pokoje, v němž nevinné děvče mělo ztratit svoji čest, padající do rukou ďábla. Byla příliš nezkušená, že se nedůvěra v jejím srdci ani neprobudila. Bylo skoro ráno. Lampa již před několika hodinami zhasla. V pokoji nebylo nikoho vidět, ale bylo slyšet, jak se oba tiše baví. “Tedy se ti u mne líbilo, Zarbo?” šeptal. “Ano,” odpověděla ona třesoucím se hlasem. “A přijdeš dnes večer zas?” “Každý večer!” “Dokud zde zůstanete?” “Požádám matku, aby zde ještě déle zůstala.” “Učiní to?” “Ano, zůstane zde tak dlouho, jak já budu chtít!” “Máš klíček od zahrady?” “Ano.” “A balíček s mužskými šaty?” “Ano.” “Od nynějška přijdeš vždy převlečená za chlapce, přikradeš se do zahrady a dáš mně znamení, nato
já spustím dolů provazový žebřík, aby jsi mohla vylézt zrovna sem ke mně. Pojď!” Zavedl ji do zahrady a vrátil se pak do svého pokoje, aby se ještě trochu prospal. Oklamaná Zarba spěchala k ležení, kde její příbuzní leželi kolem ohňů. – Příštího dne bylo uveřejněno ve všech listech Zaragozy následující oznámení: “Hledá a přijme se hned do stálé služby s velkým platem vychovatelka, nejlépe Němka. Nabídky přijímá administrace tohoto listu.”

Slečna Wilhelmine obdržela noviny obyčejně teprve v poledne, když je více v kanceláři nepotřebovali. Tak bylo také dnes. Četla ohlášení a věnovala pozornost těmto řádkům. Přemýšlela o svém postavení. Věděla, že u bankéře zůstat nemůže. Rozhodla se proto, že se o to místo bude ucházet. Za hodinu již vyšla a odevzdala svoji adresu zapečetěnou do administrace novin “Diario de Zaragoza.” Nemluvila o tom s nikým a čekala s napětím na výsledek. Hned druhého dne se ho dočkala. Někdo zaklepal na dveře. Myslela, že to je Sternau, ale na její zavolání vstoupil služebník, bohatě oděný, do pokoje. “Odpusťte!” pravil hluboce se ukláněje. “Jste slečna Wilhelmine?” “Ano.” “Sloužím v paláci vévody z Olsunny a mám se optat, jak brzy vás mohou přijmout.” Zapálila se radostí, ale přece se zeptala: “V jaké záležitosti mne očekávají?” “Nemohu to říci, slečno, ale správce domu pravil, že se jedná o
nějaké oznámení.” “A vy ode mne očekáváte zprávu, kdy se představím?” “Ano.” “Mohu ve tři hodiny přijít?” “Ano.” “Tedy prosím, abyste moje odporučení Jeho Výsosti vyřídil. Dostavím se v udané době. Kde leží palác?” “V Strada Domenica, číslo 10. Žijte blaze!” Sotva se mohla udané doby dočkat a ještě scházelo mnoho do tří hodin, když se vydala na cestu. Musela dělat velkou okliku, aby nepřišla velmi brzy. Když pak nádherný palác spatřila, připadala si tak malá a nehodná toho, aby v tomto domě bydlela. Napadlo jí, zdali by nebylo lepší, kdyby se byla Sternaua zeptala na radu.

Nyní však bylo pozdě. Neviděla, jak z jednoho okna se na ni upírají vévodovy oči. Vstoupila. Vrátný jí mlčky ukázal na mramorové schody. Nahoře ji přijal sluha, který dnes u ní stál; zavedl ji do salonu, po jehož stěnách byly rozvěšeny krásné obrazy. Posadila se. Za chvíli se otevřely dveře a Cortejo vstoupil. Povstala. Vyměnili si navzájem poklony. Pokynul vznešeně rukou, aby se posadila a posadil se naproti ní na pohovku. “Byla jste mi ohlášena jako slečna Wilhelmine!” pravil příjemným hlasem. Poklonila se. “Jste vy ta dáma, která na naše oznámení poslala svoji adresu?” Odpověděla zase poklonou. “Očekáváte snad, že budete členem této vznešené rodiny přijata, poněvadž se zde jedná o rodinnou záležitost,” pokračoval stejným hlasem. “Ale bohužel Její Výsost, paní vévodkyně, již nežije a Jeho Výsost odcestovala. Proto odpusťte, že vás jen já, který jsem zde správcem domu, přijímám. Jeho Výso
st mne však zplnomocnila, s vámi uzavřít smlouvu. Jste připravena, mé prosbě o odpověď na několik otázek vyhovět?” “Stojím k službám, pane.” Způsob, jakým s ní zacházel, v ní vzbudil důvěru. “Vidím se nejdříve nucen, vám předložit nutnou otázku. Nebylo vám to nápadné, že takový pán, jako je vévoda, takovou cestou hledá vychovatelku?” Usmála se a pravila: “Přiznávám se vám, že jsem se tomu divila. Pak jsem si ale myslela, že je to zcela jednoduché, neboť nyní i velcí páni potřebují noviny k takovým záležitostem.” “Měla jste pravdu. Stalo se to proto, poněvadž dřívější vychovatelka náhle umřela. Kdybychom měli obyčejnou ces

tou hledat jinou, trvalo by to kolik měsíců. Poněvadž nechceme však malou princeznu tak dlouho nechat bez dozoru, navrhl jsem, aby se dalo oznámení do novin. Poněvadž však si přejeme, aby vychovatelka byla Němka, přeji si, abychom se dohodli, slečno!” Zde Cortejo lhal. Dřívější vychovatelka neumřela, nýbrž obdržela delší dovolenou, aby zatím Wilhelmine mohla být v domě. “Myslím, že moje požadavky vám budou vhod,” pravila slečna Wilhelmine. “Jsem o tom přesvědčen. Byla jste nyní zde ve službě?” “Ano, u bankéře Salmonna.” Správce se opovržlivě usmál a pravil: “Ani bych nevěřil, že by dáma tak vzdělaná mohla bydlet v rodině takového muže.” “Nechci nikoho pomlouvat, i kdybych k tomu měla příčinu.” “To vás ctí, slečno! Jak dlouho jste byla u toho muže?” “Asi rok.” “A předtím?” “Přišla jsem z Německa. Mé vysvědčení odtud jsou vám k službám, bankéře jsem dosud o ně nežádala, n
eboť jsem se mu o svém úmyslu nezmínila.” Odporoval a pravil: “Prosím, slečno, nechtě toho. Nepatřím k těm lidem, kteří posuzují podle vysvědčení; mám bohaté zkušenosti a vím, jak nejisté to doporučení je. Neptám se po vašich doporučeních, vyptávám se jen vás a budu vědět, co si mám o vás myslet. V kterém městě jste se narodila?” “V Kolnu.” “Čím byli vaši rodiče?” “Můj otec byl učitelem. Umřel však. Matka žije z malého platu, padesát tolarů ročně.”

“A vy ji chcete svým platem podporovat?” Zrudla. “Plat, který jsem dosud měla, nestačil k tomu, abych mohla matku podporovat.” “Mluvíte španělsky dost dobře. Jaké řeči ještě znáte?” “Angličtinu a francouzštinu. Latinu znám také, takže mohu v ní i začátečníka vyučovat.” “Znáte také hudbu?” “Hraji na klavír a zpívám velmi ráda.” “Nemám v úmyslu vás vyslýchat, slečno, protože se vás po vašich vědomostech ani nebudu ptát -” “Ó prosím,” přerušila ho. “Mám svoje vysvědčení s sebou. Buďte tak laskav a prohlédněte si je.” “Neumím německy.” “Jsou přeloženy do francouzštiny a angličtiny.” “Ukažte je tedy, abych vás upokojil.” Podala mu vysvědčení. Chtěl je jen zběžně prohlédnout, avšak spatřil všude nejlepší známky, byl přece jen dojatý, že tak vzdělané děvče má být zde zkaženo. “To je vskutku znamenité,” pravil. “Takové vysvědčení jsem dosud neviděl.
Neptám se o nic víc, jenom vás prosím, abyste mne následovala, abychom prohlédli místnosti, které jsou vám vykázány k obývání.” Oba povstali. Odevzdal jí papíry nazpět a zavedl ji do dětského pokoje, kde se nacházela malá princezna s chůvou. Chůva se dívala škaredě na vychovatelku, která ji zdvořile pozdravila. “To je princezna Flora,” pravil Cortejo. “Princezno, pozdravte tuto dámu, která přichází, aby vás mnohému pěknému naučila.” Dcera vévody byla velmi milé dítě, kterému musel být každý nakloněn. “Vy jste vychovatelka?” ptala se.

“Ano, milá Dono Floro,” odpověděla Němka. “Nemiluji vychovatelky!” “Mlčte, princezno!” poručila jí chůva hrozivě. “A chůvu též nemiluji,” odpovědělo dítě srdečně. “Proč?” ptala se vychovatelka. “Protože mne též nemilují.” Tu se vychovatelka sklonila k dítěti a uchopila je za ruce se slovy: “Mne byste také nemilovala, Dono Florito?” “Vás!” odpovědělo zamyšleně dítě. “Vás bych snad přece měla ráda!” “Proč?” “Protože se na mne tak přívětivě díváte a poněvadž mně hned říkáte Florita místo Flora.” “Já bych ráda u vás zůstala, Florito,” pravila srdečně, dítě k sobě vinoucí. “Proč?” “Protože vás opravdu miluji. Ráda bych vás vždy viděla veselou.” Najednou dítě ovinulo svoje ručky kolem krku vychovatelky a pravilo: “Také by jsme se spolu smáli?” “Ó velmi mnoho. Já se ráda směji.” “Já také, ale nesmím vždy. Prosím zůstaňte u malé Flority! Řek
nu otci, že vás chci mít.” Chůva u toho stála se zamračeným obličejem. Zlobila se, že tato cizinka tak brzy dobyla lásky dítěte, netroufala si ale něco namítat. Nyní zavedl Cortejo vychovatelku do druhých místností a konečně i do jejího budoucího bytu, který se skládal ze tří pokojů. Vychovatelka se dívala udiveně na zdejší nádheru. Mohla by zde i vévodkyně přebývat. Toto pohodlí jí zde bylo až nepříjemné, neříkala však nic.

“Nyní jsme naši prohlídku ukončili, slečno,” pravil správce, “a ukončíme, přejeteli si to, naše jednání.” “Stojím k službám.” Posadili se oba. Němka netušila, že se zde nacházejí tajné dveře, které vedou k vévodovu obydlí, za nimiž vévoda stál, dívaje se malou dírkou na ni. “Chci se vám přiznat,” začal Cortejo, “že jsem s vámi úplně spokojen. Zvláště se mi líbí, jak s princeznou zacházíte.” “Princezna je velmi přísně držena. Takové dítě chce být milováno.” “Vy tomu budete lépe rozumět, než vaše předchůdkyně. Jsem připraven, vás přijmout, slečno. Mohu znát také vaše mínění?” Zčervenala štěstím a odpověděla: “Také já říkám ano a prosím Boha, aby mně dopřál síly, abych dítěti nahradila matku.” Při této řeči pohnutím slzela. Také Cortejo dělal, jako by byl dojatý. “Jaké nároky si činíte, slečno?” otázal se. “Prosím, aby se mi udělilo to samé, jako
dřívějším vychovatelkám.” “Měla ročně čtyři sta duros. Vám však zaznamenám pět set, slečno.” “Můj Bože, tak mnoho! Ach, nyní budu moci svou matku a své sestry podporovat.” Cortejo přisvědčil. Viděl, jak se v tapetové dírce ukázal prst. Rozuměl tomuto znamení a doložil: “Těším se, že svůj plat tak dobře upotřebíte. Vím, že se změnou svých poměrů budete mít velké výlohy a prosím vás, abyste od vévody přijala těchto dvě stě duros. Také váš čtvrtletní plat se vám vyplatí hned napřed.”

Udiveně vyskočila. “Můj Bože, je to možné!” zvolala konečně. “To je blaženost, jakou jsem dosud nikdy nezažila. Pane, vy jistě nevíte, co je to být chudý. Vy nečiníte šťastnou jen mne, ale také mou rodinu. Děkuji vám z celého srdce.” “Mně neděkujte, nýbrž vévodovi, až se mu zítra představíte. Kdy můžete nastoupit?” “Jak si budete přát, pane.” “Tedy zítra. Já pošlu pro vaše zavazadla.” “Ještě jednu otázku. Jaké postavení mám zde oproti služebnictvu?” “Jeho Milost je vdovec a podle toho se vše řídí. Vévoda jí vždy ve svém pokoji, a my ostatní, také vy, činíme to samé. Vy jste vychovatelka, ale ne služebnice; sluhové vás musejí poslouchat.” “Děkuji vám.” “Chcete se ještě na něco otázat?” “Prozatím nikoliv. Kdybych snad později byla o něčem v pochybnosti, tedy prosím o dovolení, abych se na vás mohla obrátit.” “Jsem vám vždy k službám.” Odcházela. Cortejo ji dopro
vodil až k východu paláce, kde ji s hlubokou poklonou opustil. Více letěla, nežli šla cestou domů. Obdržela místo, o němž se jí dosud ani nezdálo. Když se v bankéřově domě ubírala k svému pokoji, potkala Sternaua, který náhodou vycházel ze svého pokoje. Zůstal překvapeně stát a pozoroval její radostí zářící obličej. “Prosím, pojďte se mnou,” prosila ho. Následoval ji, divil se tomuto pozvání. Když přišli do jejího pokoje, odhodila mantilu, kterou podle španělského zvyku nosila, vzdychla si a otázala se ho: “Hádejte, odkud přicházím!” “Rovnou cestou z nebe,” odpověděl.

“Proč to říkáte?” “Protože podle toho vypadáte.” “Ano, jsem šťastná, nesmírně šťastná. Mám již místo!” “Ah!” “Hádejte, kde!” “Kde? To nemohu uhodnout. Je to snad to, co bylo včera oznámeno v novinách?” “Ano, přesně tak!” “Hm!” řekl podezíravě. “Proč tato nedůvěra?” “Nevěřím, že by místo, které je ve všech zdejších Uštech oznámeno, bylo tak znamenité.” “A přece je tomu tak! C kdyby jste věděl!” “Může být, že to uhodnu,” pravil usměvavě. “Jaký plat!” “Kolik?” otázal se. “Pět set duros.” “To je ovšem mnoho, ano, to je skoro nápadné!” “A dvě stě duros ještě zvlášť!” “Tak? Je to pravda?” “To se rozumí,” jásala. Nejraději by ji byl v této chvíli obejmul. Byla tak krásná ve svém štěstí. Avšak přemohl se. Věděl, že musí zůstat chladný a že musí myslet za ni. “To je překvapující! U kohopak je toto místo?” “U jednoho vévody! “Ah, to je něco jiného! To by bylo opravdu pro vás velké štěstí. Který vévoda to je, slečno Wilhelmino?” “Vévoda z Olsunny.” “Co má v městě palác?” “Ano.” Vychovatel najednou změnil svůj obličej. “Byla jste tam?” otázal se.

“Ano.” “Mluvila jste sama s vévodou?” Ne.” “s kým tedy?” “Se správcem domu.” “Hm.” “Copak máte? Proč jste najednou tak vážný?” “Slečno Wilhelmino, jsou věci, o nichž je nejlépe pomlčet, o kterých však přece musím mluvit, poněvadž jsem okolnostmi donucen.” “Copak máte? K čemu tento vážný začátek?” “Vy víte, že to s vámi myslím upřímně.” “Jsem o tom přesvědčena!” “Tedy budu s vámi mluvit upřímně. Viděla jste již vévodu?” Ne ” “ie. “Já ho již několikrát viděl. Je to vysoký, silný muž.” “Nu?” otázala se. Nevěděla proč jí jeho postavu popisuje. Sternau pokračoval: “Má silné, žlutavé vousy.” “Ale, pane Sternaue, proč mi to vypravujete? Vždyť to též sama uvidím!” Sternau pokračoval, nenechávaje se vyrušit: “Byl jsem nedávno u jednoho klenotníka. Tam jsem viděl velké množství drahých kamenů. Jejich velká cena mi byla nápadná. Optal jsem se tedy,
komu patří.” “Patřily snad vévodovi?” “Ano.” “Ale co to má co činit s mým postavením?” “Možná, že mnoho. Ty kameny byly znova zasazeny, a toto zasazení bylo tak zvláštní, že jsem je později zase poznal. Viděl jsem tyto kameny brzy potom.”

“Kde?” tázala se vychovatelka. “Ve vašem pokoji.” “Vy žertujete!” “Mluvím velice vážně!” “Jak by se mohl takový skvost dostat do mého pokoje?” “Viděl jsem jej na obleku Peršana, když jsem ho shodil ze schodů.” Vychovatelka se ulekla. Nyní věděla, k čemu toto vypravování. “Vy se jistě mýtíte!” “Ne. Také ten Peršan byl vysoký a silný. Když měl masku pozdviženou, viděl jsem, že má plné, žlutavé vousy.” Nyní si upamatovala. Ona také tyto vousy viděla a cítila, když ji Peršan líbal. “A vy myslíte -?” zajíkala se. “Že onen opovážlivec nebyl nikdo jiný, než vévoda z Olsunny.” “Nemožné!” “Já o tom nepochybuji.” “Ale proč by mne pak přijímal za vychovatelku?” “Přenechávám vám, abyste o tom přemýšlela. Prvního dne dámu poznáme; druhého dne přemýšlíme, jak bychom ji dostali, a zaneseme oznámení do novin; třetí den je dáma přečte a přihlásí se; čtvrtého dne je
přijata s podmínkami tak skvělými, že se to musí zdát podezřelé, a pátého dne dáma nastoupí službu. Anebo jsem se snad zmýlil?” “Ne, uhodnul jste!” “Vy zítra nastoupíte?” “Ano.” “Nu, tedy vidíte celé dobrodružství před sebou. Nemám právo, vám udílet rady, ale mou povinností je, abych vás varoval, a to jsem učinil.” “Vévoda zde ani není, on odcestoval!” “Tak!”

“Nevěřím, že by tato knížecí osoba najmula vychovatelku pro své jediné dítě, kterou by najmul jen proto, aby – -” Zarazila se, zarděla se, nevěděla, co říci. Tu někdo zaklepal na dveře a služebník, jehož již dvakrát viděla, vstoupil. Poklonil se oběma zdvořile, pravil: “Slečno, přicházím od pana Corteja, správce vévodského domu, abych vám odevzdal tento dopis.” “Máte přinést odpověď?” “Ne. Poroučím se!” Odešel. Vychovatelka očekávala nějaké písemné sdělení, avšak psaní obsahovalo množství bankovek. “Vidíte, jak jsou laskaví!” zvolala radostně. Počítala. “Čtyři sta duros!” zvolal Sternáu, který s ní počítal. “Měla jsem obdržet jen tři sta dvacet pět,” odpověděla. “Vždyť jsou tak laskaví; odesílají vám okrouhlou sumu,” odpověděl trpce. “Ale, pane Sternaue, takový vévoda počítá jinak, než -” “Ale ne správce!” “Nuže, tedy mi snad ten přebytek příštího čt
vrtroku odečtou! Jsem šťastná, že mohu své matce poslat větší částku.” Sevřel rty a pravil: “Přeji vám z celého srdce, abyste byla šťastná. Kdybych měl nějaké právo, prosil bych vás, abyste tyto peníze odeslala nazpět.” “Ne, to nejde. Pomyslete, co by si o mne mysleli. Nabízejí mně takové skvělé místo, já je přijmu; vyplatí mi peníze napřed a já bych místo díku zase odřekla. Ne, ne, to nejde. Vy vidíte příliš černě; nebojím se.” “Vy tedy zítra tento dům opustíte?” “Ano.” “A zřeknete se vašich nároků u bankéře?” “Ano.”

“Vy máte ještě plat za ním?” “Padesát duros, mimo to, co mám ještě za tento čtvrtrok obdržet.” “Chcete mi dovolit, abych s ním místo vás vyjednával?” “Prosím vás o to.” “Půjdu hned k němu.” Opustil pokoj. Venku se zastavil a položil ruku na srdce. Cítil jeho prudký tlukot. “Bože, ona půjde; je ztracena!” šeptal. “Peníze ji omámily a já nad ní nemám dost moci, abych ji zachránil. Jaká je to bída!” Sešel ze schodů a odebral se do kanceláře. Přátelské pohledy všech přítomných dokazovaly, jak je oblíbený. Zaklepal na železem pobité dveře bankéřovy kanceláře, musel však dlouho čekat, než se ozvalo “vstupte”. “Co zase chcete?” vyskočil bankéř. “Snad ne zase peníze?” “Ano, peníze!” odpověděl Sternau suše. Salmonno vyskočil a otvíral leknutím ústa. “Jste při smyslech?” “Ano.” “Vždyť jste už své peníze obdržel!” “To je pravda, pane Salmonno. Já je však nechci p
ro sebe.” “A pro\oho?” “To je otázka! Cožpak jste zapomněl, že jste mne žádal, abych slečně vyřídil, aby váš dům opustila?” “Ah tak! Hm! Vy jste však o té věci nechtěl vůbec nic slyšet!” “Já si to rozmyslel, abych si získal vaši spokojenost. Proto jsem s ní přece jen promluvil.” “Co říkala?” “Nechce odejít.”

“Ale ona musí!” “Kdo ji může nutit?” “Já ji vyženu ze svého domu!” “Půjde na policii, ohlásí jí vaše jednání a nechá se po těch jedenadvacet neděl v tom nejlepším hostinci vydržovat.” Bankéřova ústa se ještě víc otevřela. “Může to udělat?” “To se rozumí. Zákon to dovoluje.” “Bože, vy Němci jste přece jen špatní lidé!” “A vy Španělé jste lakomci! Jaký plat má slečna Wilhelmine?” “Dvě stě duros.” “Tedy čtvrtletně padesát?” “Ano.” “Nuže sčítáme to tedy, co by měla obdržet, kdyby okamžitě váš dům opustila.” “Kolik?” “Těch padesát duros, co má ještě u vás. Jste s tím srozuměn?” “Ano.” “A potom padesát duros z běžícího a padesát z příštího čtvrtletí. Dělá to tedy celkem sto padesát duros.” “Čert ať jí je vyplatí!” “Nemluvte tak! Jinak to nebude! Mimo to jí musíte ještě za stravu, světlo a vše ostatní, co k jejímu místu patří,
vyplatit.” “Pane,” řval bankéř, “chcete mne usmrtit?” “Ne, chci vám jen pomoci, abyste se jí co nejdříve zbavil.” “Tak, co mi tedy radíte?” “Jak mnoho počítáte za vydržování dámy?” “Dva durosy na týden.” “To by byla pěkná dáma. Když bude na vaše výlohy žít v hostinci, zaplatíte nejméně osm až deset duros. Řekněme tedy pět. To dělá za jedenadvacet neděl sto a pět duros.”

A těch sto padesát také?” “Ano.” “Ty nevyplatím!” “Dobře. Dáte tedy ještě o sto víc. Mně po tom nic není. Dělejte co chcete!” Otočil se a šel ke dveřím. “Stůjte!” zvolal bankéř. “Počkejte ještě. Já jsem se už s tou ženou dost nazlobil; nechci o ní již ani slyšet. Myslíte tedy, že na tom bude trvat?” “Ano. Na jejím místě bych určitě ani jeden duros nesle viL” “Ano, vy jste bezcitný člověk. Neměl bych vám vychování svého syna svěřovat. Běžte tedy k ní a řekněte jí, že jí těch sto padesát duros vyplatím, když to ostatní nebude chtít.” “Dejte mi ty peníze!” “Ani mně nenapadne!” “Proč? Když spatří tolik peněz, třeba si dá říct.” “Ne. Ona by potom ty ostatní chtěla také!” “V tom případě jí nedám nic.” “Ručíte mně za to?” “Zaručuji se.” “Dobrá, obdržíte tedy peníze, ale ve směnkách!” “Z toho nic nebude. K tomu by nesvolila.” ‘,Však ona
to udělá!” “Ne. Ženská nevezme žádnou směnku, protože s ní neumí zacházet.” “Tedy obdržíte bankovky.” “Já chci mít jen zlato a stříbro!” “To nemám!” “Tedy jsme hotoví. Adieu, pane Salmonno!” Obrátil se zase ke dveřím. “Počkejte. Máte je mít. Vy jste strašný člověk. Není to s vámi k vydržení!”

Vyhledal tu částku v nejopotřebovanějších mincích. Sternau peníze vzal a řekl: “Ještě něco! Musí podepsat smlouvu, že se z žádné strany žádné nároky více nečiní. Vidíte tedy, že s vámi dobře smýšlím.” “Ano, jste opatrný, to uznávám. Tady máte papír, napište tu smlouvu.” “Musí být dvě.” “Proč?” “Jedna pro vás a jedna pro ni.” “Pro mne? No třeba.” Sternau sepsal smlouvy, které Salmonno podepsal. Potom odešel k vychovatelce, která právě psala matce. “No, čeho jste dosáhl?” ptala se ho. “Více než jsem doufal. Tu máte!” Položil před ni peníze. “Sto padesát duros!” zvolala udiveně. “Jak jste ho k tomu přinutil?” “Nechal se přelstít,” usmál se Sternau. “Prosím, podepište ty smlouvy.” “K čemu?” “Kdyby se dozvěděl, že máte již nové místo, byl by schopen předem vyplacené peníze požadovat nazpět. Tady však udává, že k vám žádné požadavky nemá.” Podepsala
. “Jednu smlouvu si necháte, druhou obdrží bankéř. Jeho jsem přelstil, k vám však chci být upřímný. Chcete mi vyplnit velkou prosbu?” “Jestli mohu, ze srdce ráda.” “Obdržela jste dříve dost peněz, takže těchto sto padesát duros nyní nepotřebujete. Buďte tak laskavá a zapůjčte mi je, já je nutně potřebuji. Kdyby jste je potřebovala, jsem ochoten vám je vrátit!”

Pohlédla na něho překvapeně. On nebyl tím mužem, který by si od ní půjčoval peníze. “Pane Sternaue, opravdu je potřebujete?” “Ano.” “Nechci se ptát k čemu. Tady jsou. Skoro bych uhodla, k čemu je chcete použít!” “Jsme krajané, slečno, musíme si tedy vzájemně pomáhat!” Chtěl tato slova lehkomyslně vyslovit, ale nepodařilo se mu to; hlas se mu třásl a v očích se objevily slzy. Cítila pohnutí a podala mu ruku. “Vždyť vím, že to se mnou myslíte dobře. Budu na vás vždy vzpomínat.” “Chcete si tedy na mne někdy vzpomenout?” “Ráda.” “A přijít ke mně, kdybyste potřebovala přítele?” “Slibuji vám to!” “Tedy se nyní rozlučme!” “Proč už nyní. Proč ne až zítra, až budu odcházet, pane Sternaue?” “Myslím, že zítra nebudu doma. Přijměte moje nejvřelejší přání k vašemu novému povolání. Ať vás Bůh ochraňuje před vším zklamáním, a řídí vše k vaší spokojenosti. Žijte bl
aze.” Uchopil její ruku, políbil ji a přitiskl na svá prsa, pak vyběhl rychle ven. Zůstala sama. Cítila jakýsi zvláštní pocit osamělosti, litovala toho, že jeho radu neuposlechla a že proti jeho vůli si peníze ponechala. Chtěla ten pocit potlačit, ale nadarmo. Strávila tento poslední večer v bankéřově domě velice osamělá. Ani noc jí nepřinesla pokoj. Když se ráno probudila, cítila velikou malátnost. Hned dopoledne přišli vévodovi služebníci, aby odnesli její věci, a po krátkém čase zastavil u domu pro ni kočár. Rozloučila se s bankéřem a nastoupila do vozu. Přitom se

podívala nahoru, avšak Sternaua nespatřila. Když se však podruhé obrátila, spatřila ho zdrceného na balkoně, na tom samém balkoně, odkud hodila Peršanovi šáteček. Vůz s vévodským znakem odvážel jeho štěstí. V paláci byla přijata správcem, který ji doprovodil do jejího bytu a vykázal ženské služebnictvo. Uložila své věci a odebrala se do pokoje princezny. Byla zde chůva. Podala jí ruku a prosila: “Buďme přítelkyně, slečno! Osud nás zde svedl a bude dobře, když budeme žít v přátelství.” Chůva byla malá, zlostná Francouzka. Dívala se škaredě a nepřijala podanou ruku. “Prosím vás, co jsem vám udělala?” zeptala se vychovatelka. “Nechci s vámi nic mít!” zněla odpověď. “Proč?” “Neměla bych to sice říct, ale řeknu vám to přece. Proto, že jste odtud vypudila moji přítelkyni.” “Kdo je to, ta přítelkyně?” “Slečna Charoyová, dřívější vychovatelka.” “Ale vždyť ona náhle zemřela
!” “Kdo vám to řekl?” “Pan správce.” “Ten lhář, ten pokrytec, ten Cortejo? Hahaha! A mně důrazně zakázal vám říci, jak se ta věc má.” “No a jak to tedy je?” “Přišel ke slečně Charoyové a řekl jí, že na krátkou dobu musí jiné vychovatelce udělat místo; že obdrží svůj plat a že může zatím odjet ke svým rodičům na návštěvu. Potom jste přišla vy a obdržela jste pokoje zemřelé vévodkyně. Vaše pokoje leží vedle vévodových pokojů. Proč vás neubytovali v pokojích určených pro vychovatelky? Víme dobře, co to znamená!”

Vychovatelka zbledla. Bylo jí, jako by ji někdo polil studenou vodou. Uhodl to snad Sternau? Sebrala se a odpověděla: “Prosím, řekněte mi svoje jméno!” “Jmenuji se Jeanetta.” “Nuže tedy, prosím vás, abyste mne tiše vyslechla. Je mi to líto, že jsem váš pobyt s vaší přítelkyní přerušila, ale já tím nejsem vinna. Četla jsem oznámení v novinách, přihlásila jsem se a byla jsem přijata, to je vše.” “Vy jste nevěděla, u koho to místo je?” “Ne. Buďte ke mně upřímná, abych se mohla podle toho řídit. Můžete mi říci, kdy se vévoda vrátil z cesty?” “Vévoda? Z jaké cesty? On přece nikam necestoval.” “Ani včera, když jsem tady byla?” “Ne. V té době byl ve svém pokoji.” “Můj Bože, tak mne tedy obelhali? A jeho komnaty sousedí opravdu s mými?” “Ano.” “Ještě jednu otázku: kde byl vévoda o karnevalu?” “To já nevím. Odešel maskovaný.” “Jak byl maskován?” “Jako Peršan.” “Děk
uji vám, slečno! Jsem přesvědčena, že ještě budeme přítelkyněmi, neboť jste mne nesprávně posuzovala. Kdepak je princezna?” “V této době je vždy u svého otce.” “Kdy ji uvidím?” “V krátkém čase.” “Tedy zase přijdu.” Odebrala se do svého pokoje. Její odvaha zmizela. Co má nyní udělat? Má opustit palác? Má odevzdat peníze, z nichž větší částku už matce odeslala? Má jít ke Sternauovi a přiznat se? Ne a ne. Ještě nemohla nic dokázat. Chtěla být na vše připravena a očekávat další události.

Prohlédla svoji ložnici. Klepáním se přesvědčila, že je spojena s vévodovými pokoji tapetovými dveřmi. Byl to ten samý pokoj, v němž se správcem vyjednávala. Pokoj byl zhotoven z tenkých prken, které byly pokryty tapetami. Jak snadno se sem někdo mohl dostat. Odhodlala se tedy k činu. Pohroužena do myšlenek, byla vyrušena sluhou, který jí oznámil, že vévoda s ní chce mluvit. Byla jím zavedena do předpokoje a vstoupili do přijímacího salonu. Vévoda seděl v bohatě zdobené pohovce, v ruce měl noviny. Ano, byla to postava toho Peršana; byly to ty vousy, které na její ústa přitlačil, jen byly trochu zkráceny, z opatrnosti snad, aby nebyl poznán. Vychovatelka se poklonila. Nebyla vůbec rozpačitá. Viděla ve vévodovi jen masku, kterou Sternau shodil ze schodů. Cítila ve svém srdci odvahu. “Slečna Wilhelmine?” zeptal se vévoda. Poklonila se. Byl to ten samý hlas, který slyšela ve svém pokoji. “Můj správce mi řekl po návra
tu z cesty, že vás přijal za vychovatelku mé dcery.” Odmlčel se, jako by očekával nějakou poníženou odpověď. Měl sice dostat odpověď, ale ne poníženou. “Smím se ptát, kam Vaše Výsost ráčila cestovat?” Překvapeně na ni pohlédl. Toho se před ní ještě nikdo neodvážil. “Proč?” zeptal se ostře. “Poněvadž vím, že jste nikam necestoval, nýbrž jste byl ve svých pokojích!” “Ah mira! – Podívejme!” zvolal. “Co tím myslíte?” “Že ve Vaší Milosti poznávám onoho Peršana, který mi prokázal nepříjemnou návštěvu.” Byl údivem celý bez sebe. On, vévoda, a ona taková chudá vychovatelka. Jaká je to smělost! Má lhát? Ne!

“Bavil jsem se na karnevalu,” odpověděl po chvíli. “V takový den panuje svoboda. A poněvadž jsem vás osobně urazil, přijal jsem vás ke svému dítěti za vychovatelku, abych se takto odškodnil. Rozumíte mi?” Poklonila se. Její obličej byl však chladný. Neprozradila ani nejmenší myšlenku, kterou ve svém nitru chovala. “Vy jste místo přijala a já doufám, že mou důvěru ve vás kladenou, nezklamete. Učební plán vám sdělím později. Prozatím se vás jen ptám, máteli ještě nějakou prosbu?” “Prosila bych Vaši Výsost o dovolení, abych se mohla přestěhovat do pokojů dřívější vychovatelky.” “Proč?” “Já myslím, že jak poloha, tak i úprava těch pokojů se pro mne více hodí.” “Tedy se vám vaše nynější pokoje nelíbí?” “Nejsem na takovou nádheru zvyklá. Elegantní zařízení oslňuje, a jejich poloha mne znepokojuje.” Vévoda si kousal spodní ret a jeho oči svítily. Potlačil však svou zlost a pr
avil: “To je věcí správce. Obraťte se na něho. Chcete ještě něco?” “Cítím se nucena Vaší Výsosti vzdát dík, že mi umožnil podporovat moji rodinu. Vynasnažím se, abych pilností v poslání, jakož i přísným vyplněním vašich rozkazů, se stala hodnou této milosti.” Jeho pěst zmáčkla list novin, on se však zase ovládl a pravil lhostejně: “To doufám. Můžete odejít!” Poklonila se a odešla. Sotva však opustila pokoj, vévoda vztekle vyskočil a se zaťatými pěstmi zvolal: “Cortejo!” Dveře vedlejšího pokoje byly přivřeny. Správce vstoupil. Byl ve vedlejším pokoji, aby byl svědkem vévodova vítězství.

“Co tomu říkáš?” “Vaše Výsosti, já jsem celý bez sebe!” “Já také, všichni čerti, já také!” “Taková osůbka!” “Pravá kočka!” “Malý čertík!” “Pravá čarodějnice. Ještě nikdy se mi nic takového nestalo.” Procházel se dlouhými kroky po pokoji. “To mne zrovna blamovala. Ta její otázka, kam jsem cestoval!” “A pak ty její žádosti,” připomenul Cortejo. “Namouvěru, to je jedovaté děvče!” “To je opravdová žába!” “Tedy tato vychovatelka se cítí polohou pokojů znepokojená? No, zřetelněji to již říci nemohla!” “Oběsit by se měla!” “Nesmysl! Je krásná, je jediná toho druhu. To je právě to, že má u mne nyní desateronásobnou cenu. Musím ji mít, Cortejo, slyšíš, já ji musím mít!” “Vždyť už ji máme!” “Mlč. Co ty rozumíš lásce?! Copak je tvá tlustá Clarissa proti tomuto čertovu andílku. Odkud se to však všechno dozvěděla?” “Že Vaše Výsost necestovala! “Že jsem já byl tím Peršanem!” “Že její obydlí není zcela pevné!” “Musí se mi s tím svěřit. Ó, tito Němci mají jed na jazyku! Cortejo, na každý pád se nesmí přestěhovat. Já k tomu nikdy nesvolím!” Vtom zaklepal někdo na dveře. “Vstupte,” rozkázal vévoda. Vstoupil služebník.

“Prosím za odpuštění. Slečna Wilhelmine si přeje s panem správcem ihned mluvit.” Cortejo se podíval na vévodu, a když ten kývl, odpověděl: “Přiveďte tu dámu do mého bytu!” “Ona prosí, aby pan správce přišel k ní,” oznamoval sloužící. “Ah! Hm! Dobře, že přijdu!” Sluha odešel. Když zavřel dveře, vévoda se hlasitě zasmál. “To je znamenité. Pan správce je nucen k ní zajít, místo toho, aby ona přišla k němu!” “Vychovatelka!” mínil Cortejo zlostně. “Ano, ale tato vychovatelka je pravá žena. Ó, ti Němci! Španělka, i kdyby to byla třeba kněžna, by byla šťastná, kdyby se s ní vévoda z Olsunny bavil, a tato malá Němka se brání jako vydra. Ta má ducha, ta je rázná! Běž a podívej se, co chce. Já tě brzy očekávám.” Když Cortejo vstoupil k vychovatelce, ta zrovna skládala své věci do beden. Pozdvihla se a prosila zdvořile: “Odpusťte, pane správce, že jsem k vám nepřišla! Ale to, o če
m s vámi chci mluvit, musíme vyřídit zde!” “Proč?” “Protože se to vztahuje k těmto pokojům.” “Jak jsem slyšel, byla jste u pana vévody?” “Ano, on mne odkázal na vás!” “V jaké záležitosti?” “Prosila jsem, abych směla obývat pokoje bývalé vychovatelky.” “To nepůjde, slečno.” “Mohu vědět proč?” “Je o tom již jinak rozhodnuto.” “Snad se najde jinde pro mne místo, tady nemohu zůstávat!”

“Ale proč, proč?” ptal se zlostně. “Protože tady jsou zdi jen ze slabých prken. Vidíte tady tu dírku v rozetě? A zde venku jsou i tapetové dveře. Vím zcela jistě, že jsme byli při naší včerejší rozmluvě pozorováni.” “Ale tady vedle bydlí jen Jeho Výsost, a nikdo jiný!” “To je jedno. Dáma se nenechá pozorovat ani od vévody. – Žádám vás rozhodně o jiný byt, pane správce!” “Nemáme zde žádný!” “Musím tedy službu opustit!” Nechala ho stát a začala skládat svoje věci. “Ale slečno, to přece nemyslíte vážně?” ptal se poděšeně. “Dávám vám své slovo, že během půl hodiny palác opustím!” “Jste pomatená? Vy mne nutíte, abych se Jeho Výsosti zeptal na radu.” “Učiňte tak, pane! Ale jak jsem řekla, za půl hodiny mne tady již nenajdete.” “Už jdu. Nenechám vás dlouho čekat.” Odběhl. Tak ráznou si ji přece jen nepředstavoval. “No?” ptal se vévoda. “Skládá svoje věci,” zn
ěla správcova odpověď. “Skládá? Co?” “Svoje věci. Jestliže nedostane za půl hodiny jiný byt, opustí palác.” “Myslí to vážně?” “Vážně. Když jsem jí její přání odepřel, už se mnou nepromluvila. Zpozorovala tapetové dveře a také díru v rozetě; každopádně nezůstane.” “Co máme dělat?” “Já si nevím rady.” “Nejlepší bude, když jí byt bývalé vychovatelky přenecháme.” “Mám jí to vyřídit?”

“Běž rychle. Ona je schopna palác opustit ještě než přijdeš!” Správce se k ní vrátil. Zamykala právě bednu. “Slečno,” oznamoval, “Jeho Výsost vyhověla vaší žádosti. Obržíte ty pokoje, které měla bývalá vychovatelka.” “Děkuji. Mohu si je prohlédnout?” “Za pět minut. Jen přinesu klíče!” Za malou chvíli pro ni přišel, aby jí ukázal byt. Skládal se z tří pokojů, které měly okna do zahrady. Nebyly sice nádherně zařízeny, ale přece slušně. Tady se jí Ubilo více než v dřívějších pokojích. “Je to pro vás dost dobré?” “Jsem úplně spokojená,” odpověděla ona. “Smím se zeptat, pane, kdo bydlí vedle?” “Vpravo chůva, a vlevo jsou mé pokoje.” Zpozoroval, že se dívá na stěnu, sousedící s jeho bytem, a pokračoval s úsměvem: “Nebojte se, slečno, není tady žádná dírka, ani tapetové dveře!” Nevšímala si jeho poznámky a zeptala se: “Tak se sem mohu odstěhovat?” “Ano.”
“Hned?” “Hned!” “Chcete mi ještě něco sdělit?” Ne” ,,11C. “Obrátím se na vás, až vás budu potřebovat. Adieu, pane správce!” Uklonila se. Nemohl jinak, než se poroučet. “Adieu, slečno! Mnohému nerozumím ve vašem chování, ale doufám, že vám budu později lépe rozumět než nyní. Po čase se seznámíme.” Poklonil se zdvořile a odešel k vévodovi.

“No, je už nyní spokojena?” “Zdá se být, Výsosti. Ale je to čertovská ženská!” “Proč?” “Vždyť jsem to sám zkusil, a se mnou zacházela jako nějaká královna a jako bych byl jejím nejnižším služebníkem. Nevím, budeli pokládat za čest být milenkou vévody.” “To se uvidí. Musíš mi k tomu dvěma věcmi pomoci.” “Čím?” “Předně se musí dát zasadit jiný zámek u dveří jejího bytu.” “Ah!” “Abych totiž dostal klíč, který by i závorku ze dveří odstranil a já mohl vstoupit, i když zevnitř zavře na závorku.” “To se dá lehce zařídit.” “Ale tak, aby nic nezpozorovala. Rozumíš?” “Úplně!” odpověděl Cortejo s potutelným úsměvem. “A to druhé, co mám obstarat?” “Věříš v čarovné nápoje lásky?” “Nevěřím.” “Povídá se ale, že jsou lidé, kteří je dovedou připravit.” “Povídá se to sice, ale nevěřím, že by to byla pravda. Záleží ovšem na tom, co se rozum
í pod pojmem nápoj lásky.” “Co ty pod tím pojmem rozumíš?” “Já tím myslím lék, působící tak, že ten, kdo jej užije, je nucen milovat onu osobu, od které jej dostal.” “Takový je i můj názor. Tedy nevěříš, že by byl takový prostředek, Cortejo?” “Nevěřím!” “Mluví se ale o lékařích, cikánech, čarodějnicích, hadačích, kteří podávali takové čarovné nápoje. Něco přece na tom musí být!” “Ovšem. Tito lidé podali něco omamujícího; ale takové prostředky nejsou s to vzbudit něžnou a trvalou lásku; na

okamžik roznítí city, pak ale nastupuje tím větší odpor. Takové nápoje jsou ovšem k dostání.” “U koho?” “To nevím. Mám se toho dopátrat?” “Udělej to, ale v tajnosti.” “Hodlá se Vaše Výsost prozatím zdržet setkání s vychovatelkou?” “Zajisté. Její podezření musí zmizet.” “Ona ale bude žádat podrobné poučení o svých povinnostech.” “Tak ji pouč. Schválím všechno, jak to zařídíš.” Hned druhého dne nastoupila vychovatelka do své funkce se vší rázností. Malá princezna k ní přilnula s vřelou dětskou láskou, a také její chůva se stávala každým dnem přívětivější. Takto minulo čtrnáct dní, když jí přišel vzkaz, aby se zúčastnila výletu, který podnikl vévoda s princeznou. Nemohla jinak, než poslechnout. Nejeli daleko od města. Vévoda seděl vpředu, kdežto ona s princeznou obsadili zadní sedátko. Jakmile ale byli za městem, vyzval ji vévoda, aby se posadila vedle něho, a to s pohl
edem, který odmítal každý odpor. Když seděla po jeho boku, uchopil ji za ruku a řekl: “Seňorito, využívám této příležitosti, abych se vám vyjádřil, že jste si získala mou svrchovanou spokojenost.” “To je cíl, po němž toužím,” odpověděla. Chtěla mu vytrhnout svou ruku, nepodařilo se jí to ale, protože ji svíral příliš pevně. “Dovedla jste získat srdce své svěřenkyně,” pokračoval, “snad dokážete ještě více, takže budou i jiná srdce pro vás tlouct.” Při těch slovech chtěl políbit její ruku; ona mu ji ale odtrhla. Princeznu Floru takové násilí znepokojilo. “Papá, nesmíš nic udělat seňoritě Wilhelmině!” řekla se vzdorujícím pohledem.

“Neboj se, aspoň nic zlého,” odpověděl. “Já ji mám ráda!” ujišťovalo dítě. “Já také,” odvětil vévoda, snažíce se znovu uchopit vychovatelčinu ruku. “Papá, nesmíš se dotýkat seňority Wilhelminy!” pravilo dítě. “A proč?” “My se tě bojíme!” Zasmál se. “K tomu nemáte žádný důvod,” pravil. V tom chtěl obejmout vychovatelku kolem ramen. “Juane!” zavolala na kočího. Zavolaný se otočil. “Ihned obrátit!” poručila. Kočí poslechl v domnění, že vychovatelka jedná na povel vévody. Ten ale svraštil čelo a panovačně prohodil: “Zapomínáte, čím jste!” Usmála se klidně a odpověděla: “Soudím právě naopak, že jsem dokázala, že jsem si vědoma, čím jsem!” “Chtěla byste to skutečně nechat dojít k boji, seňoro?” “K boji? Jak a proč?” “Kdo chce dobývat, ten bojuje, když se mu protivník nepodvolí dobrovolně.” “Protivník se může vyhnout boji, aniž by se vzdal.” “To b
yste mně musela dříve vysvětlit!” “Netřeba, stačí utéct.” “A když je obklíčen? Pak je přinucen se vzdát.” “Tomu nevěřím; může se spoléhat na pomoc jiných mocností. Ale Výsosti, já nepochybuji, že je nám zapotřebí této neshody. Mně byla svěřena výchova princezny Flory, a vykonám také svou povinnost. Abych se ještě o něčem jiném zmínila, v tom mi zabraňuje přítomnost dítěte.”

Odmlčela se, a také on nepřenesl už další slova. Když ale vystoupili a rozcházeli se, zašlehl z jeho planoucího oka pohled, pod nímž se zachvěla. Sotva přišel do své komnaty, dal zavolat správce domu. “Poptal jsi se?” tázal se rozčileně. “Po čem?” “Ah tak! Ani jsem na to nevzpomněl, že nemůžeš vědět, nač myslím. Míním onen čarovný nápoj.” “Ovšem, že jsem se dozvěděl.” “Nuže!” “Bude to sice možné, opatřit tu věc, ale -” “Nu, co ale?” “Je to velmi drahé.” “Kolik to stojí?” “Padesát duros.” “Lišáku!” “Jinak ho nedostanu.” “Od koho?” “Od staré cikánky.” “Tady?” “Ano.” “Mohu ho mít ještě dnes?” “Ne, tak rychle to nejde.” “Kdy tedy?” “Zítra.” “V kolik hodin? Musím mít čas, abych jí ho podal.” “Hodinu po soumraku.” “Dobrá, spoléhám se na to. Padesát duros dostaneš, ačkoliv vím, že nezaplatíš ani pět. Tyto Němky stojí za takovou obť; dal bych ještě více.” – – Zarba, cikánské děvče, navštěvovala správce téměř každý večer ve svém přestrojení za chlapce. Byla mu plně oddána; vyplnila každé jeho přání, a tak s ní mluvil také o nápoji

lásky. Když toho večera seděli spolu úplně sami, otázal se jí: “Mluvila jsi s matkou Kašimou ohledně toho nápoje lásky?” “Mluvila.” “Umí takový uvařit?” “Ona umí všechno; zná každou bylinu a každou květinu, každé koření a každý lék, ona zná prostředky proti všem nemocem a neduhům; ví také, jak se připravuje nápoj lásky.” “Pověděla ti to?” “Ano, nemá přede mnou žádné tajemství.” “Tak se to také dozvím?” Ne.” “,Nť Proč?” “To ti nesmím říct. Tajemství Gitanů se sdělují jenom vlastním lidem; Zingarita je smí sdělit pouze tomu, čí ženou je.” “Blázínku!” řekl laškovně. “Vždyť jsem ti přece řekl, že budeš mou ženou.” “Ale dosud jí nejsem.” “Budeš jí. Počkej ještě rok. Ale ten nápoj potřebuji. Ty mne poučíš, jak se vyrábí.” “Povím ti to, ale teprve potom, až budeš skutečně mým mužem.” “Ty mne nemáš ráda?” zlobil se. “Ty přece sám n
evěříš tomu, co říkáš! To, co pro tebe dělám, je dostatečným důkazem mé lásky.” “Ale ten nápoj mohu přece dostat, i když mně nesdělíš k němu návod?” “Možná.” , Jak to, možná?” “Musela bych vědět, pro koho je určen.” “To nesmím říct.”

“Aha, je pro tebe!” “Není. Vždyť mám tebe a ty nejsi tak krutá, abych potřeboval nápoj lásky.” “Je tedy skutečně pro někoho jiného?” “Ano.” “Kdo je to?” “Nesmím ho jmenovat.” “Tak nedostaneš nápoj.” “Ty jsi krutá,” zlobil se. “Je to první přání, které ti musím odepřít.” “Ale, proč právě toto?” “Proto, že se musím zachovat podle zákonů Gitanů.” “Hm, kdybych ti pověděl jméno, budeš pak mlčet?” “Jistě.” “Dobrá. Je to samotný vévoda.” “Vévoda!” zvolala s udivením. “A kdo má požít ten nápoj?” “To nevím.” “Skutečně nevíš?” “Skutečně! Vévoda mně to nechtěl říct, a takového velkého pána nelze přinutit.” Je jasné, že to byla lež, ale Zarba tomu uvěřila. Odpověděla se zamyšlenou tváří: “Ale tento prostředek nepůsobí navždy.” “Ne? Jak dlouho účinkuje?” “Několik hodní.” “A jak se musí užívat?” “Jsou to bezbarvé kapky,
chutnající poněkud ostře. Dá se jich pět do vody, kávy nebo čaje, a za hodinu začnou působit.” “A ty mně je opatříš?” “Ano.” “Do zítřka?”

“Už zítra?” “Zítra. Potřebuji je nejpozději hodinu po soumraku. Dá se to zařídit?” “Dobrá, budeš je mít; ale běda tobě, jestli je budeš chtít použít pro sebe!” Dodržela slovo. Navečer příštího dne, krátce po soumraku, přišla obvyklou cestou, a doručila správci malinkou lahvičku. “Tady máš,” pravila. “Je to silné a bude to mít účinek.” “Co to stojí?” “Nic.” “Počkej na mne. Donesu to vévodovi.” Odešel. Vévoda ho očekával s největší netrpělivostí. “Nuže, dodržel jsi slovo?” “Dodržel. Tady je.” “Dej sem!” “Podaří se to, Výsosti?” “Ano, jeli prostředek skutečně dobrý. Vychovatelka je právě v hudebním salonu; já sám teď půjdu do jejího pokoje a dám jí to do mléka, kterého každý večer vypije sklenici. Ty půjdeš se mnou a dáš pozor, abych nebyl prozrazen.” Ošemetné předsevzetí se podařilo. Když se vychovatelka po nějakém čase vrátila do svého pokoje, naš
la jej uzamčený. Vypila mléko a zakrátko po tom ulehla ke spaní. Vévoda se odebral do zahrady, aby ji pozoroval. Když zhasla světlo a uložila se ke spánku, počkal ještě hodinku, připlížil se k jejím dveřím, které paklíčem bez hluku otevřel a zamknul za sebou. Poslouchal. Vychovatelka ve vedlejším pokoji se neklidně pohybovala na svém loži; slyšel polohlasité vzdechy a vstoupil pokradmo k ní – – -.” Mezitím byla Zarba ještě pořád u svého milence; vždyť byla zvyklá, opouštět jej až krátce před svítáním. Najednou někdo zaklepal na dveře pokoje.

“U všech čertů!” zašeptal Cortejo. “Kdo to asi je?” “Možná vévoda?” ptala se. “Nejspíš ano.” “Musíš otevřít?” “Musím. Bude to něco důležitého.” “Tak jdi. Počkám.” Cortejo vstoupil do předpokoje a otevřel dveře. Lampa hořela a v jejím světle viděl, jak vstoupil vévoda s tváří bledou jako stín. “Ah, jsi ještě vzhůru!” řekl. “To je hrozné!” “Copak?” zeptal se udivený správce. “Ano, hrozné!” opakoval vévoda, usedaje bezvládně na židli. “Lekáte mne, Výsosti! Co se stalo?” “Čert aby vzal celou tu věc. Bude z toho prokletá záležitost!” “Ale Bože, copak se stalo?” “Cortejo, co si počnu?” “Jak to mám vědět? Vždyť pořád nevím, co se vlastně stalo. Účinkoval ten nápoj?” “Ó, až příliš dobře! Ale potom -” “Potom?” “Potom, když účinek pominul, vstala a vrazila si nůž do prsou.”” Cortejo zděšeně zalomil rukama. “Svatá madono! Je mrtvá?” Ne, ještě není; ale pokoj je zbrocen krví. Omdlela. Vytáhl jsem jí nůž z rány. Byl to naštěstí jen perořízek.” “Je nutné zavolat rychle lékaře, Výsosti!” “Proč myslíš! Tak by se vše prozradilo! Přemýšlej o něčem jiném!” “Aha, něco vím!” zvolal radostně Cortejo. “Copak?”

“Mám u sebe ještě cikánku, která mně donesla nápoj. Ona se v tom vyzná, jak se hojí rány. Mám ji zavolat?” “Rychle, rychle!” “Zarbo!” Zarba, která z vedlejšího pokoje vyslechla celou rozmluvu, vešla. Vévoda očekával, že uvidí starou ošklivou ženu, a byl proto nemálo překvapen, když uviděl mladého spanilého hocha. “Kdo, kdo to je?” zeptal se udiveně. “Cikánka,” odpověděl Cortejo. “Vždyť to je chlapec!” mínil vévoda. Přitom si však pozorněji prohlédl postavu před ním stojící, a poznal svůj omyl. “Ale je to možné,” zvolal. “Opravdu děvče. Je to ona ,stará’ cikánka, o níž jsi vypravoval?” “Ano,” odvětil správce rozpačitě. “Lotře! Nemáme ale dost času.” Přistoupil blíže k děvčeti, uchopil ji za bradu a pravil: “Jak se jmenuješ?” “Zarba,” odpověděla. “Jsi to ty, kdo donesl onen nápoj?” “Ano.” “Umíš léčit nemoci?” “Všechny.” “Také rány?” “Také,
když nejsou smrtelné.” “Tak pojďte oba se mnou, ale tiše.” Když došli do pokoje vychovatelky, našli ji ležet na pohovce. Oči měla zavřené a tvář měla bledou jako mrtvola. Na podlaze bylo několik kalužin krve. Zarba k ní hned přistoupila, aby ji prohlédla. Netrvalo to dlouho; pak se obrátila k vévodovi s otázkou: “Vy jste jí dal ty kapky?” “Ano.”

“Kolik?” “Pět.” “Čím ona je?” “Vychovatelkou!” Děvče pokývalo zamračeně hlavou a pravilo: “Není mrtvá; má ale úmysl zemřít. Lékaře nesmíte zavolat. Já jsem tím vinna, a zůstanu u ní. Smím?” “Ano,” souhlasil vévoda. “Poslyšte tedy, co nařizuji kvůli ní, mně a vám: nyní ji prozatím obvážu; pak půjdu vyhledat hojivé byliny. Nadále ji budu opatrovat, až se opět uzdraví; ale živá duše sem nesmí vstoupit. Dostaví se horečka; bude blouznit; bude všechno vypravovat a tím nás prozradí. Proto jenom já smím k ní.” “Já ne?” zeptal se vévoda. “Ne. Pohled na vás by ji mohl usmrtit.” “Do čerta, ať tedy zemře!” Zarba na něj pohlédla planoucím zrakem a pravila: “Teprve teď vidím, co jsem spáchala. Je to velký těžký hřích, který již nemohu odčinit. Vy jste ďábel! Ale nezapomínejte, že úmrtí této paní by vám mohlo způsobit mnoho starostí. Její mrtvola by musela být prohlédnut
a lékařem, našlo by se bodnutí nožem, a nastalo by vyšetřování tohoto případu.” Vévoda pohlédl udiveně na cikánku, která se opovážila s ním takto mluvit, a řekl: “Dobrá, dělej co chceš. Cortejo ať všechno obstará. Jenom prosím, aby se krev pečlivě odstranila. Vy jste opatřili nápoj, mně do celé záležitosti nic víc není.” Odešel. Také Zarba odešla, jakmile obvázala raněnou a vrátila se pak ve svém ženském oděvu s nasbíranými bylinami. Po zámku se rozneslo, že vychovatelku zastihlo náhlé chrlení krve, a že je ošetřována cikánkou, která takovým nemocem rozumí lépe než lékař.

Co se dělo v pokoji nemocné, o tom se nikdo nic nedozvěděl, ani sám Cortejo ne. Vychovatelka se pokoušela při svém prvním probuzení strhnout si obvaz, ale bylo jí v tom zabráněno ošetřovatelkou. Vyvinulo se hluboké přátelství mezi oběma, které na vychovatelku působilo uklidňujícím dojmem. Nepromluvila ani slovo o události onoho strašného večera, ale také žádný úsměv se neobjevil na její tváři; duševní utrpení bylo těžší než tělesné, a tak se stalo, že uplynuly více než tři měsíce, než mohla poprvé opustit světnici. Mezitím pokračovala Zarba ve svých návštěvách u Corteja. Milovala ho veškerým žárem svého horkého srdce; přesto se ale vyskytly častěji chvíle, kdy se jeho láska nezdála být tak horoucí jako dříve. Připadalo jí, jakoby byla v paláci jen osobou trpěnou a přitom ode všech opovrhovanou a zanedbávanou. Došla pozvolna k poznání ošemetnosti použití jejího prostředku; tím se naučila o
povrhovat vévodou a nedůvěřovat milenci. Čím víc přibývalo její náklonnosti k raněné, tím prudčeji se v ní ozývalo svědomí, a jednoho dne, kdy jeho hlas zazněl příliš silně a hlasitě, přiznala se vychovatelce se slzami v očích o celém tom jednání a prosila ji za odpuštění. Při té příležitosti se jí dostalo vysvětlení o Cortejově povaze, které naplnilo její srdce hrůzou. – – Zatím se bodrý Sternau zaměstnával v myšlenkách na svou tak vroucně milovanou, která jeho lásku tak tvrdě odmítala. Cítil touhu ji zase jednou spatřit; potlačoval ji však po delší dobu, až pojal úzkostlivé tušení, že se snad vychovatelce něco zlého přihodilo. Odebral se do paláce, aby vychovatelku navštívil, a byl uveden ke správci domu. Zarazil se, když ho spatřil. I Cortejo jej okamžitě poznal. “Co chcete?” ptal se hrdě, téměř hrubě. “Chtěl jsem se zeptat, jestli bych mohl vidět seňoritu Wilhelminu.” “Co jí chcete ?”

“Je to prostá návštěva ze zdvořilosti, seňore.” “Ó vy přece nejste příliš zdvořilý!” “Člověk bývá někdy přinucen k nezdvořilosti,” odpověděl Sternau pevně a klidně. “Aha, vy si na mne vzpomínáte?” ptal se udiveně Cortejo. “Velmi dobře.” “Bylo to -” “První den masopustu,” doplnil Sternau. “A vy jste na mne položil ruku!” “Jen tak trochu!” smál se vychovatel. “Nedoufám ale, že by tato malicherná událost mohla mít nějaký vliv na moje přání.” “A přece! Nebudete s ní mluvit.” “Ono!” pravil vychovatel s pohledem napolo usměvavým, napolo vyzývavým. “A kdo by mně v tom chtěl zabránit?” “Já.” “Vy? A jak to chcete dokázat?” “Zakazuji vám vstup do tohoto domu!” “Nesmysl! To vám nic nepomůže! Vy mně sice můžete zakázat vstoupit do domu, ale ne přístup k seňoritě Wilhelmině. Ostatně nemáte právo ani k tomu.” “Jednám z rozkazu svého pána.” “Dokažte to! “Tisíc hromů! Jako správce domu vám nepotřebuji nic dokazovat. Kliďte se odtud!” “Půjdu, ale ne ven, nýbrž k vévodovi z Olsunny.” “To není zapotřebí,” zaznělo za ním. “Co u mne chcete?” Obrátil se a poznal samotného vévodu, který vstoupil, aby nějakou naléhavou záležitost vyřídil se správcem. I vévoda jej okamžitě poznal. Zamračil se, na čele mu naběhly žfly. “Co zde chce ten člověk?” tázal se. “Chce k seňoře Wilhelmině,” odpověděl Cortejo.

“V jaké záležitosti?” “To nevím – má to být návštěva ze zdvořilosti.” Vychovatel se mlčky uklonil, jako by se s ním zacházelo s největší zdvořilostí, a připojil ke správcovým slovům: “Jsem totiž vychovatelem ve stejném domě, v němž seňora Wilhelmině sloužila, než přijala své nynější postavení. Považuji to za svou povinnost setkat se s ní.” “To není zapotřebí!” vyjádřil se vévoda. “Proč ne?” ptal se Sternau. “Jestli je této návštěvy zapotřebí či ne, o tom mohu přece jenom já sám rozhodnout, protože jenom já znám její účel.” “Nebudete mluvit se seňoritou. Jděte!” poručil krátce vévoda. Nyní dostala tvář vychovatele zcela jiný výraz, takže oba bezděčně ucouvli. “Když si tedy přejete, půjdu, ale vrátím se s policejním doprovodem, abych vyšetřil, z jakých příčin má moje přítelkyně zůstat přede mnou ukryta.” “Nepřijímá vůbec nikoho.” Že vévoda takto odpovděl, dokazovalo, že se před vychovatelem strachoval. “Snad se s ní nezachází jako se zajatou?” zeptal se Sternau. “Ne, je nemocná.” “Nemocná? Smím se zeptat na co onemocněla?” “Na chrlení krve.” “Kdy?” “Před pěti týdny.” “Který lékař ji ošetřuje?” “Nachází se v dobrých rukou.” Sternau pohlédl na oba zkoumavě, pak pravil pevným hlasem: “Pánové, znám své postavení, ale také vaše. Jeli seňorita Wilhelmině nemocná, nebudu ji obtěžovat, ačkoliv mám vel

ký podíl na jejím osudu; kdyby se ale mělo ukázat něco nekalého, tak to vysvětlím. Spolehněte se na to!” “Má to snad být výhrůžka?” ptal se vévoda. “Ano,” odpověděl Sternau přímo. Vévoda ukázal rukou ke dveřím: “Ven!” poroučel zvýšeným hlasem. “Nesmysl!” usmíval se vychovatel, přistoupil o krok blíž. “Známe se přece, a víte dobře, jestli jsem muž, jenž by se podrobil nezdvořilosti. Muž, který porazil na ulici hrubiána a dotěrného zhýralce shodil po schodech, jde jenom, když se mu to zlíbí. A poněvadž se mně to teď tak líbí, tak jdu, ale slibuji, že se vrátím.” Poklonil se a opustil pokoj. “Za ním, Cortejo!” kázal vévoda. “Dej ho vyhodit!” “Račte odpustit,” odvětil správce. “Nebude lépe vyhnout se takovému veřejnému výstupu? Vždyť jde sám. A kdybychom jej dali vykázat služebnictvem, je dost nestydatý, aby se postavil k obraně.” “To je pravda!” zvolal Olsunna zuřivě. A síly má ten trpaslík za deset jiných. Ti Němci jsou praví medvědi!” “Přece jen ale dohlédnu,” mínil Cortejo, “zda si snad nevymítí přístup k vychovatelce.” Tato opatrnost však byla zbytečná. Sternau opustil palác a vrátil se do svého bytu; pojal však podezření, a umínil si to vyzkoumat. Tělesná povaha vychovatelky nebyla přece ani trošku náchylná k chrlení krve, a jestli ji zachvátilo, musely k tomu být zvláštní důvody. Proto také Sternau už večer téhož dne stál proti paláci, aby jej pozoroval. Trefil příznivý okamžik, protože viděl správce domu vycházet ze dveří. Jelikož nyní i ta nejmenší okolnost mohla být důležitá, sledoval jej zpovzdálí. Cortejo šel navštívit svou milenku. Sternau viděl, jak vešel do jejího domu. V domě naproti bydlel pomocník z knihku

pectví, ve kterém on kupoval všechny knihy; toho pomocníka nejenom znal, ale byl s ním i spřátelen. Uviděl u okna domu, do něhož Cortejo vešel, stát dívku, která se obrátila jako by někoho přivítala, a na to se vrátila s Cortejem k oknu. “Aha,” pomyslel si Sternau, “snad nějaká láska. Poptám se.” Vyhledal knihkupce a nalezl jej doma, avšak bez rozsvíceného světla v bytě. “Kdo je to?” tázal se, když Sternau vcházel. “Odpusťte pane, jestli vás vyrušuji!” prosil Sternau. “Přicházím totiž, abych vám -” “To jste vy, pane Sternaue?” přerušil jej druhý. “Poznávám vás podle hlasu.” “Ano, jsem to já, chci se vás na něco zeptat.” “Jsem vám k službám. Dovolte, abych nejdříve rozsvítil.” “Ó ne. Prosil bych vás, abyste pokoj nechal tmavý.” “Proč to?” zeptal se knihkupec udiveně. “Protože bych rád nepozorovaně koukal přes ulici.” “Aha, tamhle?” “Ano.” “Podivné. Také já práv kvůli těm dvěma nerozsvěcuji světla.” “Vy je znáte?” “Jen tak povrchně.” “Přišel jsem se vás právě zeptat, zda byste mi mohl dát bližší zprávu o oné dámě.” “Oho! Jestli s ní máte nějaké úmysly, tak přicházíte pozdě.” “Naštěstí nemám žádné úmysly. Záleží mně pouze na tom, abych věděl, kdo je ona dáma, a v jakém poměru je s pánem, který se u ní právě nachází.” “Inu, to, co vím, se máte dozvědět. Onen pán se jmenuje Caspar Cortejo a je správcem domu vévody Olsunny. O dá

mě vím jen tolik, že od svého domácího bývá nazývána seňora Clarissa. Je Cortejovou milenkou. On přichází každý druhý den v tutéž hodinu, a já si dopřávám to povyražení, že jejich něžností pozoruji. To je velmi snadné, poněvadž naše byty leží právě proti sobě, a neprozřetelná dívka vždy zapomene zahrnout záclony. Přejete si být spolusvědkem jejich rozkoší?” “Když dovolíte.” “Tak přijměte místo zde u okna.” Oba pak přihlíželi Cortejovým něžnostem a pak se Sternau vzdálil. Nemyslel, že by mu nynější zkušenost prospěla. Pokračoval ve svém pozorování, kdykoliv měl k tomu čas. Dozvěděl se, že vychovatelka nikdy neopouští palác a že je skutečně nemocná. Mimo to vypátral, že okna nemocné vedou do zahrady, a proto si předsevzal ji navštívit. Uskutečnil to zvečera. Našel dveře, kterými Zarba dříve vždy vcházela, zamčené. Byl zkušený v tělocviku; zeď byla nízká a on lehce přeskoil a octnul se v zahradě. Rozhlédl se kolem, zda není pozorován, pak se obrátil k zadnímu průčelí paláce. Nablízku několika osvětlených oken stál strom. Vyšplhal se na něj a mohl z něho nahlédnout do dvou komnat. Jedna byla prázdná, v druhé ale seděl Cortejo ve velmi důvěrné situaci s mladou cikánkou. Tu viděl Sternau častěji vycházet z paláce a dozvěděl se, že se jmenuje Zarba a je ošetřovatelkou nemocné vychovatelky. Z polohy, v jaké se oba v komnatě nacházeli, musel Sternau usoudit, že se jedná o opravdovou lásku. Cortejo tedy měl dvě dívky, z nichž zajisté aspoň jednu klamal, a to byla na každý pád cikánka. Sternau si usmyslel, že toho využije. Slezl ze stromu, přeskočil zídku a odešel domů. Zabrán do svého pátrání, potkal brzy cikánku na ulici. Chtěla ho minout, on ji ale zastavil.

“Ty jsi z paláce vévody z Olsunny?” zeptal se jí přívětivě. “Jsem,” odpověděla. “A ošetřuješ seňoritu Wilhelminu?” “Ano.” , Je nemocná?” “Ještě pořád.” “Jakou nemocí trpí?” Cikánka na něj pátravě pohlédla a zeptala se: “Kdo jste vy, seňore, že se tolik vyptáváte na seňoritu?” “Jsem jejím přítelem a také tvým.” “Mým?” ptala se udiveně. “Já vás neznám!” “Ale já tě znám. Ty jsi milenkou Caspara Corteja.” Navzdory snědé pleti spatřil Sternau jak zčervenala. Několik okamžiků zápasila se svými rozpaky, a pak pravila: “Jak to můžete tvrdit! Vždyť vy mne neznáte.” “Jsem tvůj přítel a myslím to s tebou dobře. Proto jsem tě chtěl varovat před Cortejem.” “Varovat?” ptala se, když zpozorněla. “Proč?” “On tě podvádí; má jinou milenku.” Vtom jí zasvítily zlostně oči a pozdvihla hrozivě malou ruku, a pak zvolala: “Seňore, nelžete mi! Koho miluje Zarba, t
en nesmí milovat žádnou jinou.” “A přece má jinou.” “Dokažte to!” “Dokážu ti to, když si to budeš přát.” “To si přeji.” “Dobře! Dnes večer k ní opět půjde. Můžeš zjistit, kdy opouští palác?” “Ano, budu dávat pozor.” “Jakmile vyjde, přijď na toto místo. Já tě zavedu na místo, kde jej budeš moci pozorovat.” “Myslíte to vážně, seňore?”

“Ano, upřímně.” Pohlédla na něj pátravě a řekla: “Ale čím to je, že jste mým přítelem?” “Protože ošetřuješ seňoritu Wilhelminu, které jsem přítele.” “Jak se jmenujete?” “Sternau.” “Aha, to jméno znám.” “Odkud?” “Seňorita Wilhelmine mne jednou požádala, abych se zeptala, jestli ještě bydlíte u bankéře Salmonna.” “A zeptala ses?” “Ano, a přinesla jsem jí ihned zprávu, že tam dosud bydlíte.” “Nuže, pak mě snad budeš důvěřovat?” “Ano, důvěřuji vám.” “A přijdeš dnes navečer?” “Přijdu.” Rozešli se. Zingarita již dávno zpozorovala, že správcova láska není taková, jako bývala, že by to ale došlo tak daleko, toho se nenadálá. Jakmile nastal večer, dávala bedlivý pozor, a jak spatřila, že Cortejo opouští palác, šla také. Našla vychovatele na určeném místě, a Sternau ji zavedl ke knihkupci, který je již očekával, a byl Sternauem na celou akci připraven. “
Už je tam naproti. Pohlédněte tam!” pravil. Zarba přistoupila k oknu a mlčky se koukala naproti. Tak stála asi půl hodiny, a také oba muži nepromluvili. Co se muselo dít v jejím nitru!? Konečně se obrátila. “Pojďte, seňore!” prosila Sternaua. Šel s ní. Na ulici se jí zeptal: “Jsi už nyní přesvědčena?” “Jsem.”

To “jsem” znělo tak ostře jako hrot dýky; náhle se zastavila a zeptala se: “Seňore, jestlipak jste někdy miloval?” “Ano,” odpověděl upřímně. “Šťastně?” “Ne.” “Byla vám nevěrná?” ‘“Ne, ona mne vůbec nemilovala.” “Oh, to je smutné! Ale mnohem, mnohem smutnější je být klamána. Je ta, kterou milujete, ve vaší vlastí?” “Ona je zde v Zaragoze.” “Seňore, jestli hádám dobře, je to seňorita Wilhelmine?” “Je.” Tu uchopila jeho ruce a sevřela je pevně mezi svými. “Zachraňte ji!” prosila. “Zachránit?” ptal se starostlivě. “Co je s ní?” “Její srdce je nemocné, duše je nemocná, seňore; to je horší než bodnutí nožem, které je ostatně už zahojené.” “Bodnutí nožem! Pane Bože! Co se stalo?” “Ticho, nemějte starosti, neboť nebezpečí již pominulo. Vy jste byl upřímný ke mně, a proto chci být upřímná já k vám. Máte čas?” “Ano, jak dlouho budeš chtít.” “Tak
mne následujte!” Zavedla jej k zahradním vrátkům u paláce, vyndala klíč a otevřela. “Počkejte zde! Přesvědčím se nejdřív, jestli vás mohu nepozorovaně vpustit.” “Ke komu mne chceš zavést?” “O tom máte vy sám rozhodnout. Především půjdete do mého pokojíku.” Odešla, brzy se však vrátila. Vedla jej dveřmi k úzkému bočnímu schodišti, tím vzhůru a pak do malé, jednoduše zařízené světničky.

“Tak, nezpozorovali nás,” řekla. “Tady bydlím. Posaďte se!” Rozžala svíci a posadila se naproti němu. On šijí dosud jen povrchně všímal, nyní si ji prohlédl bedlivěji, a musel přiznat, že ještě málokdy viděl tak krásnou dívku. Ona zpozorovala jeho obdivný pohled a pravila trpce: “Je to pravda, seňore, že jsem hezká holka?” “Jsi,” odpověděl překvapen takovou otázkou. “Ó ne, ó ne! Pokud jsem to nevěděla, byla jsem hezká, a teď, když to vím, nejsem tím víc. Jsem ubožátko, motýl, který se pustí do lesa, aniž má tušení, že si tam setře lesk z křídel. Ano, seňore, vy máte se mnou soucit; vidím to na vás; ale brzy mne budete nenávidět a proklínat.” “Proč? Vždyť jsi mi nic neudělala!” “Mnoho, mnoho zlého jsem vám způsobila, a proto jsem vás dovedla sem, abych se vám ke všemu přiznala. Chcete mne vyslechnout?” “Mluv!” “Začátek znáte. Vévoda uviděl seňoritu Wilhelminu a přijal ji do
svého paláce. Vy jste ji varoval, ona vás ale neuposlechla, protože se domnívala, že vás nemiluje.” “Odkud to víš?” “Ona sama mně to sdělila. Byly jí zde kladeny rozličné nástrahy, nicméně ona vzdorovala. Zbýval pouze jediný prostředek, nějaký nápoj lásky, který omámí mysl a -” “Přestaň!” přerušil ji Sternau. “Jsi při smyslech? Snad jí nepodali takový nápoj!” “Podali jí ho!” Sternau vyskočil ze svého místa s tváří na smrt bledou. “A ona jej vypila?” “Vypila.” Zakryl si rukama tvář a klesl zpět do židle. “Ó můj Bože! A pak – pak přišel vévoda?”

“Ano. Dal si zhotovit paklíč.” Vychovateli se dělaly mžitky před očima, a stálo jej to velké namáhání, než získal dřívější klid. “Od koho byl ten nápoj?” “Ode mne,” odpověděla. “Od tebe?” opakoval Němec. “Ach ano, vždyť jsi cikánka, travička!” “Nevěděla jsem, pro koho byl určen, tehdy jsem seňoritu Wilhelminu ještě ani neznala.” “To není žádná výmluva! Kdo objednal ten nápoj?” “Vévoda u Corteja, a ten u mne. Víte, že Cortejo byl mým milencem; nemohla jsem mu to odepřít. On se mně zapřísáhl, že se stanu jeho ženou!” “A tys mu uvěřila?” “Ano, láska tak ráda věří. A já vlastně už byla jeho ženou, protože nosím jeho dítě pod srdcem, tak jako je nosí seňorita Wilhelmine od vévody.” Při těchto slovech bylo vychovateli, jako by byl zasažen elektrickou ránou. Zavrávoral na svém sedátku a rozpažil ruce, jako by hledal oporu. “Jeho dítě, jeho dítě,” vykřikl, ale ne náru
živě, zlostně, nýbrž jako pomatenec. “Mluvíš pravdu?” “Ano,” odpověděla. Chtěla mluvit dál; on jí ale pokynul, aby mlčela. Seděl mlčky před ní. Oči i hlava mu hořely. Bojoval těžký tvrdý boj, a trvalo to dlouho, než z něho vyšel jako vítěz. “Ona je nevinná?” tázal se potom. “Ano, naprosto nevinná.” “A je to skutečně pravda?” “Přísahám na to.” “Jak bys to mohla dokázat!” “To mohu!” “Tak tedy!”

“Když minul účinek nápoje, vrazila si nůž do prsou.” “Aha, to bylo to chrlení krve, o kterém mně vypravovali?” “Ano.” “A potom?” “Potom stonala několik týdnů. Rána nebyla smrtelná, byla však zhoršována duševním utrpením. Ještě dnes chce zemřít, neboť zná svůj stav a – miluje vás!” Trhnul sebou. “Mne? Mne že miluje?” “Ano, z celého svého srdce.” “To není pravda!” “Je to pravda. Ona neznala sama sebe, a teprve ve své nemoci poznala, že vy jste jediný, jemuž náleží její city.” “Ó můj Bože! Proč to už dřív nepoznala?” “Inu, ovšem, nyní už je pozdě!” naříkala cikánka. “Příliš pozdě? Nikoliv, není ještě pozdě! Neznáš pravou lásku. Pověz mi, zda ví o tom, že jsi dnes se mnou mluvila?” “Ne, já jí o tom ještě nic neřekla.” “To také neví, že jsem nyní v paláci?” “Neví o tom.” “Smím jít k ní?” “Chceteli opravdu?” “Ano, rád.” “Ona to překva
pení vydrží, když s ní nebudete hněvivě mluvit, seňore.” “Nevypustím ani jediné tvrdé slovo z úst.” “Tak pojďte. Já vás povedu.” Vstala a doprovodila ho chodbou, kde je nikdo nepotkal, ke dveřím, na které ukázala prstem. “Tady to je,” pravila. “Vejděte.” On vstoupil a zavřel za sebou dveře. Pokoj byl prázdný, ale z vedlejšího slyšel, jak se tlumený, nemocný hlas ptá: “Jsi to ty, Zarbo?”

On neodpověděl, ale přistoupil blíž. Nemohl ani pronést slovo, jak byl dojatý. Ona seděla u okna, ještě pořád tak krásná, ba ještě krásnější, než dříve; ale její krása měla jiný, jemnější, trpný výraz. V očích se dosud jevily stopy prolitých slz. Vypadala tak unavená, nevšímavá, že se ani neobrátila, když vcházel. “Slečno Wilhelmino!” Konečně dovedl vypustit z úst tento utlumený výkřik. Ona sebou trhla a obrátila se k němu. Spatřila jej. Hluboké leknutí se objevilo v její tváři a celé postavě. “Ó Bože můj!” vzlykla. “To jste vy, pane Sternaue?” Zakryla tvář rukama a odvrátila se. Viděl kanout slzy mezi štíhlými prsty a ovládl se. Přistoupil blíž a odtáhl jí ruce od obličeje. “Odpusťte,” prosil tichým, třesoucím se hlasem, “že jsem vás překvapil. Chtěl jsem vás již dávno navštívit, nebyl jsem ale vpuštěn.” “Jděte, odejděte zase,” úpěla. “Vy mne zapuzujete?” ptal
se, “tak mne tedy nenávidíte?” “Nenávidět?” říkala. “Ó nikoliv. Vy jste tak dobrý, tak hrdý, tak silný a čistý. Nejsem hodná, aby jste se nacházel mně nablízku.” Tu hlubokým pohnutím klesl před ní na koleno. Položil své čelo do jejích rukou, a plakal dlouhou, dlouhou dobu. Když pak k ní opět zdvihl oči, byly zaplavené slzami, ale zářil z nich proud neskonalé lásky. “Hněváte se na mne proto, že jsem vás vyhledal?” tázal se. “Ó nikoliv. Ale bude to naposledy, co jste u mne.” “Proč?” “Poněvadž vám musím říci, že jste měl pravdu ve všem, co jste mně povídal, a před čím jste mne varoval.” “Ano, měl jsem pravdu ve všem, ale také v tom, že láska nikdy nepřestává.”

“Skončí!” “Nikdy! Cítím to v této chvíli.” Pozvednul se a objal ji. Přivinul ji k sobě a políbil ji. Nebránila se tomu, dokonce cítil, že opětovala jeho políbení. Chtěla mu vyjevit, že její srdce se mu nyní naklonilo; pak ale se vyvinula z jeho objetí a pravila: “To bylo naše loučení, naše loučení pro vždy. Buďte s Bohem!” On ji zase přivinul pevně k sobě. “Ne, nebylo to loučení,” pravil; “nýbrž byl to počátek našeho štěstí.” “Nemožné!” zvolala odmítavě. “Proč nemožné?” tázal se. “Copak mne dosud nenávidíte?” “Nenávidět? Ó nikoliv!” “Tedy mne nemilujete? Ó prosím, prosím, řekněte mně to přece!” Tu se vyjasnil její obličej a ona odvětila: “Miluji vás, ano, miluji vás! Milovala jsem vás, jakmile jsem vás poprvé spatřila; jen jsem to poznala příliš pozdě, ach Bože, příliš pozdě!” “Nikoliv, ne příliš pozdě,” pravil. “Abychom byli šťastní, k tomu je vždy
cky ještě dost času.” “U mne ne,” šeptala, “protože nejsem hodná toho štěstí.” “Klamete se,” ujišťoval ji, a přivinul ji vždy těsněji k sobě; “klamete se!” “Neklamu se,” odvětila ona. “Ale vy, vy nevíte všechno.” “A přece, vím všechno,” pravil. “Všechno?” ptala se, červenajíc se nekonečným studem. “Ano.” “Kdo vám to pověděl?” “Zarba.” “Můj Bože!” zvolala. “Smím mluvit?” zeptal se.

“Mluvte,” odpověděla. “Bude to pro mne ortel smrti.” “Nikoliv. Udělil bych vám milost, i kdyby jste byla vinna, takto jste ale nevinná. Jediná výčitka, která by se vás mohla dotknout, je, že jste mně nedůvěřovala. Když už se to ale stalo, nemá to být na škodu mé lásky. Řekněte, chcete být mou ženou, mou milou ženuškou, a doprovodit mne do mé vlasti?” “Ó jak ráda, kdyby to mohlo být! Ale je to nemožné, protože vy – nevíte zajisté ještě všechno!” “Vím všechno. A abych vám to dokázal, ujišťuji vás zde před tváří Boha Všemohoucího, že to ubohé dítě budu považovat za své vlastní.” Ona neodpověděla. Hluboký povzdech se ozval tichem, pak klesla v bezvědomí do jeho náruče. Omráčil ji stud na ni dotírající. Aby ji z mrákot probral, držel ji pevně přivinutou k srdci, a líbal ustavičně její ústa. Otevřela oči a nyní sama ovinula ruce kolem jeho krku. “Je to pravda, je to možné?” řekla
s rozechvělým hlasem. “Ano. Miluji tě jako předtím.” “A neodsuzuješ mne?” Ne ” “1XC. “A nebudeš mně nikdy vyčítat to, za co přece nemohu?” “Nikdy.” “A nebudeš mé – mé dítě nenávidět kvůli jeho otci?” “Nebudu. Budu jeho otcem; budu se vždy chovat tak, jako bys do tohoto domu nikdy nevstoupila. Svoluješ být mou s těmito podmínkami?” “Svoluji.” Toto slovo pronesla s jásotem. Vrhla se mu náruživě na prsa, a zbylli mu snad ještě nějaký trn v srdci, musel zmizet pod přívalem blaha, které se zračilo z očí a tváře milenky. “Opustíš tento dům ihned se mnou?” tázal se. “Neprodleně!”

“A dovolíš mně, abych urovnal tvou záležitost s vévodou?” “Ano!” – – Mezitím se ještě přihodilo jiné setkání, které ovšem neskončilo tak šťastně. Zarba zpozorovala, jakmile ji Sternau opustil, že se správce domu vrátil, a odebrala se hned k němu. Byl už nějaký čas zvyklý, že k němu přišla teprve tehdy, když nemocná vychovatelka usnula; proto řekl: “Co dnes tak časně? Wilhelmine už spí?” “Ne, ale ona mne nepotřebuje.” “Tak pojď.” Zavedl ji s lhostejnou tváří do ložnice a řekl: “Tady si odpočiň; mám ještě něco na práci.” Ona jej zadržela: “Počkej ještě; chci s tebou o něčem mluvit.” “Copak?” “To hned uslyšíš. Pojď, posaď se!” Přitáhla jej k sobě na pohovku a ovinula mu s předstíranou něžností ruce kolem krku. Viděla dobře, jak se od ní vzdaloval; tvářila se ale tak, jako by to nepozorovala. “Týká se to totiž vychovatelky,” řekla. “Co je nám teď po ní!” mínil
on. “Velmi mnoho!” “Jak to?” “Protože už dostatečně okřála, a proto už žádnou pěstounku nepotřebuje.” “To je ovšem pravda,” odpověděl s napnutou tváří. “Začne znovu s vyučováním?” ptala se. “Nevím. Musím nejdříve vyslechnout, jak se o tom vyjádří vévoda.” “A já?” “Je tomu tak, jak jsi řekla: stala jsi se zbytečnou.” “Tuším, že budu propuštěna.”

“Bezpochyby.” “A nedá se tomu předejít? Víš přece, jak je prospěšné, když bydlím v paláci.” “Bude to tuším těžké nalézt důvod pro tvé další setrvání.” “Myslíš, že to pak budeme dělat zase jako dřív?” “Jak?” “Že sem budu vylézat oknem.” “To teprve uvidíme. To lezení oknem je pro nás oba nebezpečné.” “Bývalo to dříve mnohem nebezpečnější!” “Nesmysl! Někdy bývá člověk trochu neprozřetelný. Když opustíš palác, budu tě navštěvovat.” “Kde?” “U tvých lidí.” “Myslíš, že se k nim mám vrátit?” “Zajisté.” “A s nimi jít, když potáhnou dál?” “Jak budeš chtít!” “Já nebudu chtít.” “Proč?” “Jsem tvá žena.” “Žertuješ, kotě!” “Neujišťoval jsi mne, že budu tvou ženou?” “Jakmile nastanou příznivé poměry. Možná, že za rok, to jsem ti přece už častěji povídal!” “Mýlíš se, jednáš pouze podle svých názorů. Podle vašeho
křesťanského řádu sice nejsem tvá žena, neboť jsme nebyli oddáni; podle zvyku Gitami ale jsem tvou ženou, protože budeš otcem mého dítěte.” Trhnul sebou. “U všech ďáblů, je tomu tak?” zvolal. “Ano, je to tak,” pravila pokojně. “Uznáš tedy, že tě nemohu opustit.”

“Že ne?” Usmál se krátce a potupně. Už se nasytil cikánky, a viděl nyní příležitost, jak se jí zbavit. Proto se ptal ponižujícím tónem: “Ty snad jen žertuješ?” “S čím?” “S tím dítětem.” “Je to pravda.” “Co ty tomu rozumíš! Nebo přece? Vy cikáni jste zkušení v těchto věcech. Vy vaříte nápoje lásky. Není snad takový nápoj, který by tě osvobodil?” “Je takový,” odpověděla chladně, “ale já jej neužiji. Tvé dítě má přijít na svět.” “Moje – moje dítě? Myslíš skutečně, že ti to věřím? Kolik asi otců bude mít?” Nepohnula ani svalem v obličeji, ale očima jej probodla. “Co si myslíš, chceš mne a dítě zapřít?” “Nemám žádné dítě, ani žádné k očekávání.” “Je to tvůj skutečný úmysl?” “Je.” “Ten nápad máš zajisté od své Clarissy.” On se zarazil, ale hned se sebral a odpověděl: “Co ty o ní víš?” “Všechno.” “Oho! Chci se ti přiznat, ž
e ta dívka je mou milenkou. Zanes si své dítě, kam chceš.” Ona se usmála, ale v tom usmání bylo cenění zubů tygřice. “Ty mne neznáš,” odpověděla. “Že neznám? Ó, já jsem se v tobě nikdy nemýlil.” “No za co mne tedy považuješ?” “Za roztomilou hračku. Propustím tě a zaplatím ti.” “Zingarita, hračka, která se zahodí a zaplatí!” “Zingarita? Hlouposti! Ty jsi cikáně a všechna cikáňata jsou žebrácké děti. Táhni!”

“Lituji tě. Zingarita je královnou příštího pokolení. Jí je dána moc, o níž ty nemáš ani tušení. My pocházíme z daleké Indie, odkud jsme vyšli, abychom putovali kolem světa. Náš lid povstane zase ve své staré slávě. Zingaritu nemůžeš zaplatit, ona opovrhuje tvými penězi, neboť může volně naložit s poklady, jaké jsi nikdy neviděl, ani když takové spatříš. __(( “Tím lip! Tak ušetřím cenu, kterou jsem chtěl za hračku dobrovolně zaplatit.” “A mé pomsty se nelekáš?” “Tvé pomsty?” ptal se opovržlivě. “Myslíš, že jsem děcko?” Jen jediný bleskurychlý pohled z jejího oka ho nyní zastihl, ale ten mu vjel až do hloubi duše. Hned ale zase pohrával úsměv kolem jejích rtů. “Ano, ty jsi děcko,” pravila, “nerozumné, neprozřetelné děcko. Ale s děckem Zingarita nebojuje. Já počkám, až ty budeš mužem, a pak uvidíme, kdo je silnější a mocnější, ty nebo já.” “Oho!” smál se, “to zač
íná být zajímavé! Jak dlouho zůstaneš ještě v paláci?” “Opustím jej již zítra ráno.” “Tak se tedy můžeme už nyní rozloučit?” “Ano, jestli se zase náhodou neuvidíme.” “Tak sbohem!” Ona mu podala přátelsky ruku a odpověděla: “Buď zdráv, miláčku! Těš se na okamžik, kdy spatříš svého syna!” “Aha, ty už víš, že to bude syn?” smál se. “To doufám, a podobně doufám, že vévodovo dítě bude syn.” “Vévodovo?” ptal se Cortejo. “Ano. Vychovatelka je v tom samém stavu jako já.” “To je vskutku zajímavé!” zvolal správce.

“Ó, bude to později ještě zajímavější; to ti slibuji. Buď zdráv!” “Sbohem.” Odešla. On byl zproštěn jedné starosti; neboť ho ani nenapadlo bát se její pomsty. Považoval ji za dítě, které se mu nemohlo nijak stát nebezpečným, a její řeči o moci a bohatství byly pouhé blouznění bez podstaty. Dal se proto uklidněné do své práce a nemyslel si, že dnes v duši cikánky zapsal pomstu nepomíjejícím písmem. Zrána, ještě pohroužen do tvrdého spánku, byl probuzen sluhou a povolán k vévodovi. Vstal a odebral se tam. Když vešel, zalekl se. Vévoda oddychoval bledý a zkroušený v lenošce, vedle něho seděla Zarba jako nějaká princezna a před oběma stál Sternau. Musel proběhnout velmi dramatický rozhovor; bylo to poznat na těchto třech osobách. “Navzdory našemu včerejšímu rozloučení se přece ještě jednou shledáváme, seňore Cortejo,” pravila Zingarita. “Neráčil byste podepsat papír ležící tam na stole? “Co je to?” tázal se správce. “Jeho Jasnost vám to poví.” Pohlédl tázavě na vévodu a ten pravil: “Je to přiznání, že dítě, které seňorita Wilhelmine očekává, je moje. Máš podepsat toto moje prohlášení jako svědek.” “Ale jakým způsobem -” “Mlč!” přerušil jej vévoda. “Po tom, co se zde umluvilo, tobě nic není. Podepiš!” Cortejo tak učinil. Sternau uschoval papír a odešel. Zarba šla s ním. U dveří se ještě jednou obrátila a pravila ke správci: “Toto je první důkaz, máli Zingarita nějakou moc, či ne. Sbohem, seňores!”

Vychovatelka se vrátila se Sternauem do svého domova. Její první dítě byl syn, tamní doktor Karel Sternau, který hrál v Rodrigandě tak znamenitou úlohu. Neměl ani tušení o tom, že byl synem vévody, a byl vycvičen svým pěstounem ve všech těch uměních a zručnostech, jimiž tak vynikal. Zarba se vrátila k svému lidu. Také její dítě byl syn; ten obdržel jméno Tombi, a je to onen tajemný Gitano, který později vystoupil u nadlesního Rodensteina v Rheinswaldenu jako hajný. Ani on neměl tušení o tom, kdo je jeho otcem.

KAPITOLA DRUHÁ Jeskyně královského pokladu

Nepřetržitý a tak podivně souvislý průběh vypravovaných událostí přinutí nyní laskavého čtenáře k tomu, aby se podíval přes Atlantický oceán do oné středoamerické země, o které byla v Rodrigandě tak často řeč, poněvadž tam ležely rozlehlé statky domu RodrigandaSevilla. Zemskou hranici Texasu, přináležejícímu k Spojeným státům americkým, tvoří Rio Grande dél Nořte, také Rio Bravo dél Nořte, do něhož vtékají řeky Conchos, Salados, Sabinas a Saň Juan. Mezi touto řekou a Cordillerou Coahuilou leželo několik roztroušených statků hraběte Ferdinanda de Rodrigandy. Ten byl, jak jsme již slyšeli, bratrem hraběte Emanuela; žil jen na svých mexických statcích, a povolal k sobě bratrova syna, mladého hraběte Alfonza, aby se stal dědicem jeho bohatství. Asi dva roky před vznikem nešťastných událostí v Rodrigandě plula lehká kánoe zvolna dolů po Rio Grande. Byla zhotovena z dlouhých kusů kůry, spojených smůlo
u a mechem, a nesla dva muže různých ras. Jeden řídil kormidlo a druhý seděl přímo na přídi, zaměstnávaje se tím, že kroutil z papíru, prachu a kulek patrony pro svou těžkou rýhovanou dvojku. Ten, který řídil kormidlo, měl ostré smělé rysy a pronikavé oči Indiána, ale i mimo to bylo znát podle jeho obleku, že náleží k americkému pokolení. Měl totiž na sobě loveckou košili ze zvířecí kůže se švy s třásněmi, pár leggins (kožené

spodky), jejichž boční švy byly ozdobeny vlasy zabitých nepřátel, a mokasíny (opánky) s dvojitými podešvemi. Kolem nahého krku měl zavěšený řetěz se zuby šedého medvěda, a jeho vlasy byly spleteny do dlouhého copu, z něhož vyčnívala tři orlí péra, známka toho, že je náčelníkem. Vedle něho v kánoi ležela bizoní kůže, jemně vyčiněná, která mu sloužila v chůzi za plášť. Ve svém opasku měl zastrčený lesklý tomahawk (sekyru), dvojsečný nůž a pytlík na prach a koule. Na bizoní kůži ležela dlouhá dvouhlavňová ručnice s pažbou vykládanou stříbrem, v jejímž dřevě bylo mnoho vyřezaných vrubů, na označení počtu zabitých nepřátel. K řetězu s medvědími zuby byl připevněn kalumet (dýmka) a kromě toho vyčnívaly z kapes jeho košile pažby dvou revolverů. Obě tyto u Indiánů tak vzácné zbraně, byly bezpečným znamením, že musel přijít do styku s civilizací. S kormidlem v pravé ruce pozorně sl
edoval břehy řeky tím zvláštním způsobem lovce, který si není ani na chvíli jistý útokem na svůj život. Druhý muž na přídi byl běloch. Byl vysoký a štíhlý, přitom však neobyčejně silný, měl plavý plnovous, který mu dobře slušel. I on měl na sobě kožené kalhoty, zastrčené ve vysokých shrnovacích botách. Modrá vesta a podobná zástěra zakrývaly jeho tělo, a na hlavě mu seděl širák, jaký se nosí všude na Západě. Oba muži mohli být asi stejného stáří osmadvaceti let, a oba měli na nohách místo ostruh ostré hroty; jistý důkaz toho, že jezdili na koních, než si zbudovali kánoi, na níž jeli po Rio Grande dolů. Když takto zvolna pluli po vodě, zaslechli najednou řehtání koně. Účinek toho byl bleskurychlý, neboť ještě tento zvuk nedozněl, a oba muži již leželi na dně kánoe, takže zvenčí nemohli být viděni. ” Tkli – kůň!” šeptal Indián v řeči Apačů.

“Stojí tam níž,” mínil běloch. “Zvětřil nás. Kdo je asi jeho jezdcem?” “Indián to určitě není, ani pravý bílý lovec,” odpověděl běloch. “Proč?” “Zkušený muž nenechá svého koně tak hlasitě řehtat.” “Co budeme dělat?” “Veslujme k břehu. Vystoupíme a připlížíme se.” “A kánoe zůstane opuštěná?” tázal se Indián. “Co když jsou to nepřátelé, kteří nás chtějí vylákat na břeh a usmrtit?” “Pshaw, my máme také zbraně!” “Tak ať hlídá aspoň můj bílý bratr kánoi, zatímco já prohlédnu okolí.” “Dobrá, souhlasím.” Přistáli u břehu, kde Indián vystoupil, kdežto běloch zůstal sedět se zbraní v ruce, čekaje na jeho návrat. Za několik minut se Indián vrátil. “Nuže?” tázal se běloch. “Bílý muž spí tam za křovím.” “Ah! Lovec?” “Má u sebe pouze nůž.” “A nikdo další není nablízku?” “Neviděl jsem nikoho.” “Tak tam pojďme!” Vyskočil z
loďky, pevně ji uvázal, chopil se své ručnice, povytáhl oba revolvery, které měl u sebe, aby byly přichystány ke střelbě a následoval Indiána. Došli na místo, kde ležel spáč. Vedle něho stál přivázaný kůň osedlaný mexickým způsobem. Muž měl mexické kalhoty, bílou košili a modrou kazajku po husarsku zavěšenou přes ramena. Byl opásán žlutým šátkem, v němž mimo nože nebyla zastrčena žádná jiná zbraň. Žluté sombrero (klobouk) měl položené přes obličej, aby jej

chránilo před slunečním žárem. Muž spal tak pevně, že příchozí ani neslyšel. “Hej, chlapíku, vstaň!” zavolal běloch, třepaje jím za rameno. Spáč se probudil, vyskočil a tasil nůž. “Hrome, co chcete?” zvolal ospale. “Prozatím zjistit, kdo jsi.” “A kdo jste vy?” “Oho, mně se zdá, že máš strach před tímto Indiánem. To není zapotřebí, starý hochu. Já jsem německý zálesák jménem Helmers a pocházím z krajiny od Mainzu, a tady ten je Shoshinliett, náčelník JicarillasApačů.” “Shoshinliett?” tázal se cizinec. “Ó, pak nemám starosti, tento velký bojovník Apačů je přítelem bělochů.” Shoshinliett znamená Medvědí Srdce. “Nu, a ty?” ptal se běloch, který se sám nazval Helmers, měl tedy to samé jméno jako kormidelník v Rheinswaldenu u Mainzu. “Já jsem vaquero,” odpověděl muž. Vaquero znamená pasák hovězího dobytka. “Kde?” “Tam za řekou.” “U koho?” “U hraběte de Rodrigand
y.” “A jak ses dostal na tuto stranu?” “U čerta, řekněte mi raději, jak bych se dostal přes řeku! Jsem pronásledován.” “Kým?” “Od Komančů!” “To se neshoduje. Jsi pronásledován Komanči, a ulehneš si tady spokojeně ke spánku.” “Čert aby nespal, když je tak unavený.” “Kde jsi narazil na Komanče?”

“Právě na sever odtud, směrem k Rio Pecos. Bylo nás patnáct mužů a dvě ženy, jich ale bylo přes padesát.” “Hrome! Bili jste se?” “Ovšem.” “Dál, dál!” “Co dál? Přepadli nás, aniž jsme o nich věděli; proto většinu z nás pobili a ženy zajali. Nevím, kolik jich mimo mne ještě vyvázlo.” “Odkud jste přišli, a kam jste chtěli jet?” Vaquero nebyl příliš výmluvný, téměř prodával každé slovo; odpověděl: “Zajeli jsme k pevnosti dél Guadeloupe, pro dvě dámy, které tam byly na návštěvě. Přepadeni jsme byli na zpáteční cestě.” “Kdo jsou ony dámy?” “Seňora Arbellezová a Karja, Indiánka.” “Kdo je seňora Arbellezová?” “Dcera našeho inspektora.” Laskavý čtenář si vzpomene, že to byl Pedro Arbellez, který malého Alfonza z Rodrigandy přivedl do Mexika. “A Karja?” “To je sestra Tecalta, náčelníka Miztecasů.” Vtom Medvědí Srdce zpozorněl. “Tecaltova sestra?” tázal se. “
Ano.” “Ten je můj přítel. Kouřili jsme spolu dýmku míru. Sestra mého přítele nesmí zůstat zajatá. Půjdou ji moji bflí bratři se mnou vysvobodit?” “Vždyť nemáme koně!” odvětil vaquero. Indián si jej změřil pohrdavým pohledem a pravil: “Medvědí Srdce má vždy koně, když ho potřebuje. Za hodinu vezmeme jednoho těm psům Komančům.” “Proklatě, to by bylo odvážné!”

“Nikoliv, to se rozumí samosebou,” pravil běloch. “Jak to?” “Kdy vás včera přepadli?” “Zvečera.” “A jak dlouho jsi zde spal?” “Tuším ani ne čtvrt hodiny.” “Tak to tady budou Komančové brzy.” “U všech čertů!” “Zajisté!” “A proč?” “Jsi vaquero a neznáš zvyky Indiánů! Co asi myslíš, jaký mají úmysl s těmi dámami? Zajali je snad kvůli výkupnému?” “To jistě ne. Vezmou je s sebou, aby je učinili svými ženami, neboť jsou obě velmi hezké.” “Ano, slyšel jsem, že dívky Miztecasů jsou vyhlášené svou krásou. Nechtějíli tedy Komančové dámy opět vydat, musejí se postarat o to, aby je nikdo nenašel; musejí tedy své stopy odstranit. Následkem toho nesmí žádného z vás nechat uprchnout, a proto tě jistě budou pronásledovat, abys nepřinesl domů žádnou zprávu.” “To souhlasím,” pravil vaquero. “Komančové byli, jak se rozumí, na koních?” “Ano.” “Budou tě tedy pronás
ledovat také koňmo; pojedou po tvé stopě, a budou mít koně, když sem dorazí.” “Proklatě! Že mně to nenapadlo, a je to přece tak prosté!” “Ano, nezdáš se být zvlášť chytrým chlapíkem! Na to jsi nemyslel, že tě budou pronásledovat?” “Ovšem!” “Proč jsi tedy ulehl ke spaní?” “Byl jsem příliš unaven.” “Měl jsi přece aspoň nejdříve přebrodit řeku.”

“Ta je zde příliš široká, a kůň byl také unavený.” “Děkuj Pánu Bohu, že my nejsme nepřátelé! Byl bys tady usnul a probudil se v ráji bez kůže na hlavě. Máš hlad?” “Mám.” “Tak pojď se mnou ke člunu, zaveď ale svého koně dál za křoví, aby ho nebylo z dálky vidět.” Tato rozmluva se děla pouze mezi Helmersem a vaquerem. Medvědí Srdce se odebral nazpět ke člunu, kde odpočíval na bizoní kůži. Vaquero dostal maso; vody bylo v řece dost, a tím bylo postaráno o všechno. Když se nasytil, vyptal se ho Helmers po jeho bližších poměrech, a dozvěděl se tak všechno, co se týkalo rodiny Rodrigandů. Za nějakou chvíli opustil Helmers člun, aby vylezl na poněkud vyvýšený břeh a poohlédnul se v okolí. Sotva stanul nahoře, překvapeně vykřikl: “Hej, již přicházejí! Skoro bychom zmeškali ten pravý čas.” Indián stál v mžiku vedle něho. “Šest jezdců!” pravil. “Právě tři na jednoho z nás.” Němec
ký zálesák ani nepomýšlel na to, že by vaquero jednoho z nepřátel mohl vzít na sebe. “Kdo vezme koně?” ptal se Medvědí Srdce. “Já,” odpověděl Němec. Indián přikývl a potom řekl: “Z těchto Komančů nesmí ani jediný upláchnout!” “To se rozumí samosebou,” mínil Helmers. Pak se obrátil na vaquera: “Ty máš pouze svůj nůž?” “Ano.” “To nám tedy nijak nepomůžeš. Zůstaneš ležet ve člunu, a já prozatím vezmu tvého koně.” “Co kdyby byl ale zastřelen?” zeptal se úzkostlivě. “Hlouposti, tak za něho dostaneme šest jiných.”

Mexičan se musel podrobit tomuto nařízení. Schoval se ve člunu, kdežto oba dva se odebrali na ono místo, kde ho nalezli. Postavili se za koně ukrytého v pobřežním křoví, a čekali. Jezdci, které zpozoroval Helmers nejdříve jen jako šest tmavých bodů na obzoru, se rychle přibližovali. Již byl k rozeznání jejich oděv a zbraně. “Ano, jsou to ti psi Komančové,” pravil Medvědí Srdce. “Natřeli se válečnými barvami, nebudou tedy nikoho šetřit,” podotkl Helmers. “Oni sami také nebudou ušetřeni.” “Ti dva zadní musí padnout nejdříve, ty přední pak máme jisté.” “Já vezmu na sebe ty nejzdatnější,” pravil Apač. “Dobrá.” Komančové se nyní přiblížili až na půl kilometru; ujížděli pořád ještě cvalem. Za minutu museli dojet na dostřel. “Jak jsou hloupí!” smál se Němec. “Komančové nemají mozek, nedovedou myslet.” “To přece mohli předvídat, že se zde vaquero schoval a že na ně čeká! Ale
jistě myslí, že hned přeplaval řeku.” “Uff!” řekl Apač. Tímto pokynutím k pozornosti pozdvihl ručnici. Helmers učinil to samé. Dvě rány zahřměly, pak ještě dvě. Čtyři z Komančů se váleli po zemi. V nejbližším okamžiku seděl Helmers na vaquerově koni a vyrazil s ním z křoví. Zbylí dva Komančové se zarazili a neměli ani čas obrátit koně, když už byl Němec u nich. Napřáhli své tomahawky ke smrtící ráně, on ale měl přichystaný revolver. Dvakrát vystřelil a i tito dva spadli z koní. Toto vítězství bylo dobyto v méně než dvou minutách. Koně padlých byli snadno pochytáni. Nyní přišel vaquero. Z člunu vše pozoroval.

“Hrome!” mínil, “to bylo vítězství!” “Maličkost!” usmál se Němec. “Šest Komančů, co je na tom. Škoda sice lidské krve, ale tito Komančové nic jiného nezasluhují.” Odebrali mrtvým zbraně a hodili je do řeky,Jtdyž Medvědí Srdce těm dvěma, které sám zabil, stáhnul skalpy a pověsil si je k opasku. “A co teď?” ptal se Němec. “Vydáme se hned na cestu?” “Ano,” odvětil Apač. “Sestra mého přítele nesmí marně čekat na pomoc.” “Vezmeme tohoto vaquera sebou?” Medvědí Srdce si vaquera prohlédl a pak odpověděl: “Udělej, co se ti líbí.” “Já půjdu s vámi!” vyjádřil se Mexičan. “Nezdá se mi, že budeš k něčemu dobrý,” mínil Helmers. “Proč?” “Nejsi příliš statečný.” “Vždyť jsem neměl žádnou zbraň!” “Ale při včerejším přepadení jsi utekl.” “Ale jen proto, abych vyhledal pomoc.” “A tak tedy! Nuže, budeš moci nalézt opět to místo, kde jste byli přepadeni
?” “Ano.” “Tak půjdeš s námi.” “Smím si vzít některou ze zbraní Indiánů?” “Ano. Vezmi si také jednoho koně. Tvého pustíme, je příliš unavený a byl by nám jen na obtíž.” Nasedli na tři nejlepší koně a ostatní pustili; pak se dali na cestu. Jeli proti severu směrem k Rio Pecos. Cesta vedla zprvu otevřenou prérií, pak před nimi vystoupila sierra s lesnatými vrchy. K večeru dorazili na návrší, z něhož se dala přehlédnout malá savana.

“Uff!” vykřikl Apač, který jel napřed. “Co je?” ptal se Němec. “Pohleď!” Medvědí Srdce ukázal rukou do doliny. Tam tábořila skupina Indiánů, v jejímž středu bylo vidět zajatce. Němec vyndal z kapsy malý dalekohled a koukal skrz něj. “Co vidí můj bflý bratr?” ptal se Apač po chvíli. “Devětačtyřicet Komančů.” “Pshaw!” zasyčel pohrdlivě Apač. “A šest zajatců.” “Ty ženy jsou mezi nimi?” “Ano, dvě.” “Osvobodíme je!” To řekl s takovým poklidem, jako by se to rozumělo samosebou, že by on sám se mohl dát do boje s hordou Komančů. “Navečer?” ptal se Němec. “Ano,” pokývnul Apač. “Ale jak?” “Jako náčelník Apačů!” pravil hrdě Medvědí Srdce. “Jsem pro. Těchto devětačtyřicet Komančů nemůže postavit sto stráží.” “Ukryjeme se.” “Proč?” ptal se vaquero. “Chceš snad, aby tě zahlédli?” odpověděl na to Helmers. “Nikoliv. Ale tady nás přece nemohou vidět.
” “Mimo tebe mohli ještě uprchnout jiní. Ty jistě pronásledovali, a když se ti pronásledovatelé vrátí, mohli by nás zpozorovat. Drž koně. My dva se především postaráme, aby naše stopy byly smazány.” Vrátil se s Medvědím Srdcem kus cesty nazpět, aby zakryli stopy kopyt; pak vyhledali v houští skrýš, kde se ukryli i s koňmi.

Slunce zašlo, brzy nastala tmavá noc a ještě se nic nehnulo. Nejlepší doba k přepadení byla krátce po půlnoci. “Nuže, vymyslels, jak to provedeme?” tázal se Němec Apače. “Ano,” odpověděl. “Jak?” “Tak jak to dělají udatní muži. Dovedeš zabít stráž, aniž by hlesla?” “Dovedu.” “Dobrá! Tak se tedy k nim připlazíme, zabijeme stráže, přeřízneme zajatcům pouta a uprchneme s nimi.” “A to na koních?” “Ovšem.” “Ale toho vaquera necháme vzadu?” ptal se Apače. “Ano, ať podrží koně.” “Kde na nás má čekat?” “Tam, kde jsme poprvé uviděli Komanče. Musíme tudy jet, chcemeli nazpět k Rio Grande.” “Začněme tedy!” Oba udatní muži uchopili své ručnice, a dali vaquerovi potřebné poučení, a odešli. Dole v nížině hořel jediný hlídkový oheň; kolem něho leželi spící Komančové a u nich spoutaní zajatci. Hlídky stály jistě opodál toho kruhu. Když oba sešli do údolí, řekl Medvdí Srdce: “Já půjdu vlevo a ty vpravo.” “Dobrá. Na každý pád osvobodíme napřed obě ženy.” Rozešli se. Helmers obcházel tábor po pravé straně. Nešel však vzpřímeným krokem, ale po indiánském způsobu. Lehl si na zem a plazil se zdlouhavě a opatrně dál. Nesměl být viděn ani slyšen, a musel dávat pozor, aby jej nezavětřili koně, kteří úzkostlivým frkáním prozradí blízkost nepřítele. Tak se Hel

mers plazil napřed v širším, pak vždy v užším kruhu, až spatřil sem a tam chodící temnou postavu. Byla to stráž. Přiblížil se k muži s největší opatrností. Bylo štěstí, že byla tmavá noc a oheň více nezářil. Přiblížil se ke stráži až na pět kroků, pak se na něj rychle vrhnul, popadl ho levicí za chřtán, pevně jej sevřel a vrazil mu pravicí dlouhý nůž do prsou. Rudoch se svalil, ani nehlesl. Tak se mu podařilo po čtvrthodině zneškodnit i druhého strážného; pak se setkal s Medvědím Srdcem, který zrovna tím stejným způsobem také dva Komanče zneškodnil. “Nyní k squawl” šeptal Indián. “Opatrně!” prosil Němec. “Pshaw! Apač je srdnatý, ale přitom obezřetný. Kupředu!” Tak zněla jeho odpověď. Plazili se docela neslyšitelně vysokou trávou k ohni. Ženy byly lehce rozeznatelné podle světlých šatů. Helmers je dostihl první a přibližoval ústa k uchu jedné z nich. Přitom viděl navzdory tmě,
že měla oči otevřené a že jej pozorovala. “Nelekejte se a buďte tiše!” šeptal. “Teprve až přeříznu pouta vaší přítelkyně, spěchejte ke koním.” Porozuměla mu. Ženy ležely vedle sebe. Byly spoutány na rukou i na nohou. Němec rozřízl řemeny, které se jim zařezávaly do masa. Jakmile Apač zpozoroval, že Němec osvobozuje obě dámy, vyhledal mužské zajatce. Byli čtyři a leželi nablízku. Připlazil se k nim. I ti nespali. Vzal nůž do ruky, aby také přeřízl jejich řemeny. Už se mu to u dvou podařilo, vtom zcela znenadání procitl jeden z Indiánů. Zaslechl v polosnění Apačovy pohyby. Medvědí Srdce sice hned mávl nožem a vrazil mu jej do prsou, ale smrtelně zasažený přece ještě měl dost času vydat ze sebe výstražný pokřik. “Kupředu, ke koním! Za mnou!” volal Apač, bleskurychle rozřezávaje pouta dvou ostatních.

Vyskočili a pádili ke koním. “Rychle, rychle, proboha!” křičel také Němec. Chopil se z obou stran po jedné z dam a vlekl je ke koním; ale jejich klouby byly přílišným stáhnutím řemeny celé strnulé, že mohly sotva chodit. “Medvědí Srdce!” volal Němec v největší úzkosti. “Jsem zde!” ozval se Apačův hlas. “Honem sem!” Okamžitě byl náčelník zde. Chopil se jedné z žen a pospíchal s ní ke koním. Helmers to samé učinil s druhou. Vyskočili, pozvedli paní před sebe na koně, přeřízli řemeny, jimiž byli svázáni, a uháněli odtud. To vše se udalo v úzkosti a také rychlostí blesku, přece ale ani o okamžik předčasně; neboť sotva že se vrhli k útěku, již za nimi rachotily výstřely Komančů. Ti ani nepomysleli na možnost přepadení, a proto pevně usnuli. Teď vyskočili a chápali se zbraní. Tvořili podivnou směsici, a co se přihodilo, zpozorovali teprve když už zajatí ujížděli pryč. Nyní skočili i o
ni na zbývající koně a dali se do pronásledování. Helmers a Apač ujížděli v čele. Znali cestu a každý měl před sebou v sedle dívku. Na výšině je očekával vaquero. Když je slyšel přijíždět, skočil na koně a vzal oba ostatní za uzdu. “Za námi!” zvolal na něho Helmers. Tak se hnali všichni v čiré tmě na druhé straně zase do údolí, vpředu uprchlíci a za nimi Komančové, kteří bez přestání nabíjeli své ručnice a stříleli, aniž by někoho zasáhli. Konečně dorazili na rovnou prérii, kde se dalo pomýšlet na obranu. “Umíte jezdit, seňoro?” ptal se Helmers své dámy. “Umím.” “Zde jsou otěže. Jen vždy přímo kupředu!”

Seskočil a vysedl na svého koně, kterého vedl vaquero za uzdu. Apač učinil to samé. Utvořili nyní zadní stráž a udržovali svými dobrými puškami Indiány ve slušné vzdálenosti. Tak to šlo dále až do svítání, a pak se ukázalo, že Komančové zůstali daleko pozadu, částečně z opatrnosti, částečně proto, že nechtěli své koně tak uhnat jako uprchlíci. “Nemohli bychom snad jet už poněkud volněji?” zeptal se vaquero. “Ne,” odpověděl Němec. “Jen dál, pořád co nejrychleji jak je to jen možné, aby řeka byla mezi námi a Komanči.” Nyní mohl obě osvobozené ženy zřetelně vidět a lépe si je prohlédnout. Jedna byla Španělka a druhá Indiánka, obě ale nevšední krásy. “Vydržíte ještě jízdu, seňoro?” ptal se Helmers. “Jak dlouho si budete přát,” odpověděla. “Jak vám mám říkat?” “Mé jméno je Emma Arbellezová. A vaše?” “Jmenuji se Helmers.” “Helmers? To zní nějak německy.” “Js
em skutečně Němec.” “Odkud?” “Z Mainzu.” “A máte tam příbuzné toho stejného jména?” “Jednoho bratra.” “Není kormidelníkem?” Pohlédl na ni udiveně. “Ovšem.” “Toho já znám!” “To není možné!” “Skutečně.” “Odkud?” “Jela jsem s ním na lodi.” “To by byla zázračná náhoda!”

“Ano. Cestovala jsem s otcem do Evropy. Kvůli silné bouři jsme museli přistát u ostrova sv. Heleny, abychom opravili trhlinu v lodi. Tam také kotvila Jeffrouw Mietjeová’.” “Ano, to je jeho loď.” “A kapitán Dangerlahn nás vzal s sebou do Hullu.” Tato rychlá rozmluva se děla za nejrychlejší jízdy. Nyní se chopil Němec uzdy Španělky. “Chcete se mi svěřit?” “Mileráda.” “I na vodě, zcela tak jako mému bratrovi?” “Ano. Cožpak dojedeme k vodě?” “Musíme přes řeku.” “Podaří se nám to?” “Doufám. Bohužel jsme jen tři z nás ozbrojení; avšak tam u Rio Grande leží ještě ostatní zbraně, které jsme odebrali včera Komančům.” “Tedy jste již včera bojovali?” “Ovšem. Našli jsme vaquera a slyšeli od něho o vaší události. My jsme pobili jeho pronásledovatele a umínili si vysvobodit také vás.” “Dva muži proti přesile!” Pohled jejích temných očí zářil a on pozoroval, že její oči spoívají se zalíbením na jeho statečné postavě; tím ale také byla rozmluva ukončena. Když dojeli k Rio Grande, předběhli své pronásledovatele tak, že je ztratili z očí. Zbraně pobitých Indiánů tu ještě ležely, a podělili se jimi ti, co byli beze zbraní. Čtyři muži byli tři vaquerové a jeden majordomo, čili správce domu. “Co teď?” zeptal se správce. “Budeme čekat na Indiány zde, abychom jim dali za vyučenou? Máme teď osm ručnic. “Ne, přeplavíme se. Na druhé straně bude snadnější obrana. Dámy se přeplaví v člunu.”

Tak se stalo. Majordomo vesloval s dámami, ostatní šli s koňmi do vody. Vše se šťastně podařilo. Když se přeplavili, ponořili kánoi, a ukončili přípravy k obraně. Přitom se držela Emma Arbellezová ustavičně po Němcově boku. “Proč nejedeme okamžitě dál?” ptala se. “Nebylo by to moudré,” odpověděl. “Máme za sebou nepřítele mnohem početnějšího nežli jsme my.” “Ale osm ručnic!” řekla ona odhodlaně. “Proti padesáti, které má nepřítel. Nezapomeňte, že máme pod ochranou dámy!” “Tak tedy myslíte, abychom se zde nechali obléhat?” “To ne. Komančové budou myslet, že jsme po přechodu řeky nepřetržitě cválali dál. Půjdou proto hned také do vody, a když jich bude dostatek v řece, můžeme je tak postřílet, že je zajde chuť k pronásledování.” “Ale co když budou opatrní?” “Jak to?” “A vyšlouli nejdříve přes vodu vyzvědače?” “Opravdu, to by snad mohli udělat.” “Jaké opatř
ení proti tomu učiníte?” “Zajedeme kus dál, a vrátíme se pak sem oklikou. Kupředu tedy, dříve než přijedou!” Nasedli opět na koně a zajeli v největším cvalu na protější rovinu. Odtud se v oblouku vrátili nazpět k řece, o něco výše nad místem, kde se přebrodili. Sotva že se tak stalo, zaslechli hlasitý dupot. “Už přijíždějí!” pravil majordomo. “Sevřete koním nozdry, aby nerzali!” poroučel Helmers. Chytrá dívka tušila dobře. Komančové ohledali na protější straně stopy a pak vjeli dva z nich prozřetelně do řeky. Přebrodili se a našli stopu, která vedla dál. “Niuake, mi ua oo ni esh miushyame – zde ji vidíme; můžete přejít!’ volali na druhou stranu.

Na toto vyzvání zajela celá tlupa, jeden muž za druhým do vody. Řeka zde byla tak široká, že první ještě nedosáhl břehu, když poslední vstoupil do vody. Uprchlíci čekali ukrytí v křoví. Teď pro ně nastala pravá chvíle. “Kam zamíříme?” tázal se majordomo. “Na ty vpředu ve vodě. Ti dva, co jsou na naší straně, ty máme jisté.” “Jen ať nestřílí dva na toho samého muže!” varoval Apač. “Počítejte vždy do osmi. Tak na ně budeme střílet postupně, jak tu stojí.” “Dobře, výborně,” pravil Helmers. “Jste připraveni?” “Jsme,” zašeptala osmkrát odpověď. “Tak palte!” Dobře mířených osm výstřelů houklo v jednom okamžiku jako jediná rána z děla, a osm předních Komančů kleslo do vody. Němec a Apač měli dvojky, spustili druhou hlaveň a skolili ještě dva nepřátele. ,.,Rychle, nabít,” velel Helmers. Bylo to podivné, skoro směšné, jaký účinek měl tento výstřel na zbývající Koma
nče. Obrátili koně a pluli nazpět k protějšímu břehu. Mnozí z nich však sesedli opatrně z koní a plavali vedle nich, aby se jimi kryli. Ale ti dva, kteří už byli na druhé straně, strhli své pušky a v trysku přicválali. Němec vytáhl revolver a plazil se jim přes houští naproti. Nezahlédli jej, a právě když měli minout místo, kde se schovával, dvakrát vystřelil. Padli z koní mrtví. “Vida, ještě dvě nabité ručnice!” vykřikl Helmers. “Ty budou pro nás!” zvolala Emma Arbellezová. “Umíte střílet?” “Umíme, obě.” “Tedy rychle.” Skočil honem tam, kde odložil svou dvojku, a obě dámy vzaly ručnice dvou padlých Komančů. To se povedlo s tako

vou rychlostí, že od prvních výstřelů minula sotva minuta. Měli opět nabito. “Palte!” zazněl povel. Nepřátelé ještě nedosáhli protějšího břehu; teď je zastihly střely z osmi jednohlavňových a dvou dvouhlavňových ručnic, které skoro všechny zasáhly. Více raněných bylo řekou odplaveno a několik Komančů předstíralo smrt, aby statečné obránce ošálili, a dali se unášet vodou. “Nedejte se obelstít!” zvolal Helmers. “Rychle nabít a za těmi lumpy po břehu! Kdo se nepotopil, je ještě živý!” Uposlechli jeho slov, a brzo ztratili Komančové přes dvacet bojovníků. Ostatní se schovali a netroufali si vylézt z křoví. “Prozatím dost,” pravil Němec. “Už nás nebudou dál pronásledovat,” mínil Apač. “Tito psi nemají mozek v lebkách.” “Děkuji vám za vaši pomoc, dámy,” pravil Helmers. “Ani jsem netušil, že tak výborně střflíte.” “V našich krajinách jsme přinuceny naučit se střílet,”
odpověděla Emma. “Skutečně myslíte, že nyní už nebudeme napadeni?” “Doufám.” “Tak se vydejme dál. Toto místo, na němž bylo utraceno tolik životů, budí ve mne hrůzu, ačkoliv jsem sama při tom pomáhala.” “Tamhle jsou koně obou posledních Indiánů, vezmeme je s sebou?” ptal se Helmers. “To se rozumí,” odpověděl na to majordomo. “Moji lidé je vezmou za uzdy.” Po krátkém odpočinku nasedli na koně a jeli nyní dále do prérie, na jejímž okraji se dosud nacházeli. Jak se často ohlíželi po obzoru, nebyli pronásledovatelé nikde spatřeni. Tak minulo několik hodin, a nyní povolili koním, aby šli volněj

ším krokem, což také usnadnilo rozhovor. Medvědí Srdce jel jako dříve po boku čarokrásné Indiánky, zatímco Němec se držel při Španělce. “Už jsme téměř celý den spolu, a ještě se vůbec neznáme,” řekl Helmers své dámě. “Ó, já přece myslím, že se právě dobře známe,” odpověděla ona s úsměvem. “Jak to?” “Já o vás vím, že nasazujete život za jiné, že jste smělý a obezřetný lovec, a vy zase o mně víte, že – že – že umím také střílet.” “To je ovšem něco, ale ne mnoho. Dovolte, abych aspoň z mé strany doplnil to nejpotřebnější.” “Budu vám za to velmi vděčná, seňore!” “Mé jméno je Anton Helmers; jsem mladší z obou bratrů. Chtěli jsme studovat; poněvadž ale nestačily prostředky a otec zemřel, dal se můj bratr k námořníkům a já do Ameriky, kde po mnoha putováních jsem se konečně usadil jako lovec na prérii.” “Tedy Anton se jmenujete? Mohu vás nazývat seňor Antonio? “Chceteli.” “Jak jste se ale octnul až zde na Rio Grande?” “To je záležitost, o které bych vlastně neměl mluvit.” “Tedy tajemství?” “Snad tajemství, snad také jen dětinství.” “Začínám být zvědavá!” “Tak vás nebudu déle napínat,” řekl se smíchem. “Nejedná se o nic jiného, něž o vyzvednutí nesmírného pokladu.” “Jakého pokladu?” “Pravého pokladu z drahých kamenů a kovů.” “A kde má být ukryt?” “To ještě nevím.”

“To je ovšem nepříjemné. A kde jste se dozvěděl o tom pokladu?” “Tam daleko na severu. Měl jsem štěstí, že jsem starému nemocnému Indiánovi mohl prokázat nějakou větší službu, a když zemřel, svěřil mně z vděčnosti za to tajemství o pokladu.” “Ale hlavní věc, tedy to, kde se poklad nachází, vám nepověděl?” “Řekl mi, že jej mám hledat v Mexiku, a dal mně mapku, v níž se nachází nákres okolí.” “A které krajiny se týká ta mapa?” “To nevím. Na mapě jsou sice naznačeny hory, kanóny, vodní toky; ale není jediné jméno.” “To je ovšem nanejvýš podivné. Ví o tom také Shoshinliett, náčelník Apačů?” “Neví.” “Je přece vaším přítelem?” “Tím je v nejvlastnějším slova smyslu.” “A mně sdělujete své tajemství, ačkoliv jsme se teprve dnes poprvé viděli?” Podíval se jí do tváře upřímným pohledem a odpověděl: “Jsou lidé, na kterých je poznat, že není třeba mít ped nimi tajemství.” “A k takovým počítáte také mne?” “Ovšem.” Začervenala se, podala mu ruku a řekla: “Nemýtíte se. Dokážu vám to tím, že budu podobně upřímná, a něco vám povím, co se týká vašeho tajemství. Mám, seňore?” “Prosím vás o to!” odpověděl překvapeně. “Znám totiž někoho, kdo také baží po tom pokladu.” “Ah! Kdo je to?” “Náš mladý pán, hrabě Alfonzo de RodrigandaSevilla.” “On ví o tom pokladu?”

“My všichni víme, že dřívější panovníci této země schovali své poklady, když Španělé dobyli Mexiko. Mimo to je dost míst, kde se nalézá množství ryzího zlata a stříbra. Takováto místa se nazývají Romanza. Indiáni ta místa znají; raději ale sami zemřou, než by bělochovi svěřili své tajemství.” “A tomuto Alfonzovi z Rodrigandy to jeden přece jen svěřil?” “Ne. My bydlíme v haciendě dél Erina, a blízko ní, jak koluje pověst, se nachází jeskyně, v níž panovníci Miztecasů ukryli své poklady. Hrabě Alfonzo si na tom dal velmi záležet, aby jeskyni nalezl, ale dosud marně.” “Kde leží ta hacienda dél Erina?” “Asi jeden den cesty odtud na svahu hor Coahuila. Budete ji vidět, jestli mne, jak doufám, až tam vyprovodíte.” “Neopustím vás dříve, dokud nebudete v bezpečí, seňoro.” “Ani potom nás ještě neopustíte, protože zůstanete naším hostem, seňore!” “Právě vaše bezpečnost vyžaduje
, abych vás ihned opustil.” “Jak to?” “Pobili jsme několik Komančů, a jsem přesvědčen, že za námi vyšlou stopaře. Jestli je nezneškodníme, přepadnou nás, aby se pomstili. Proto se vrátím od haciendy s Medvědím Srdcem, abychom je pobili.” “To se chcete vydat do nového nebezpečí?” “Ale co, nebezpečí! Lovec v prériích se nachází vždy v nebezpečí, je na to zvyklý. Vraťme se raději ke královskému pokladu. Nikdo tedy neví, kde se ta jeskyně nalézá?” “Aspoň žádný běloch.” “Ale Indián snad?” “Ano. Je jeden, který ví o pokladu králů zcela jistě, snad jsou to dva. Tecalto je jediným potomkem bývalých panovní

ků Miztecasů; tajemství se zdědilo na něj. Karja, ta, co tam jede vedle náčelníka Apačů, je jeho sestrou, a je možné, že jí to sdělil.” Helmers si nyní lépe všimnul Indiánky, než dříve. “Dokáže mlčet?” tázal se. “Myslím že ano, ačkoliv se tvrdí, že ženy dovedou mlčet jen po určitý stupeň.” “A který stupeň to je, seňoro?” “Láska.” “Ah! Je možné, že v tom máte pravdu,” žertoval. “Mohl bych se snad dozvědět, jestli Karja již dospěla až k takovému stupni?” “Mám to skoro za možné.” “A kdo je ten šťastný?” “Hádejte! Není to nesnadné.” Lovec se zamračil. “Myslel jsem si to,” pravil. “Je to hrabě Alfonzo, který se snaží svými něžnostmi vyloudit její tajemství.” “Uhodl jste.” “A soudíte, že jeho úsilí se setká s výsledkem?” “Ona jej miluje.” “A její bratr, potomek Miztecasů, co on soudí o této lásce?” “Snad o ní ani neví. On je nejvyhlášenější
m cibolerem (lovcem bizonů) a zřídkakdy se nechá vidět na haciendě.” “Nejvyhlášenější cibolero? To bych jej měl znát. Jméno Tecalto je mi ale neznámé.” “Lovci mu neříkají Tecalto, nýbrž Mokaschimotak.” “Mokaschimotak, Bizoní Čelo?” tázal se Helmers překvapeně. “Toho ovšem znám. Je to nejznámější lovec bizonů mezi Red Riverem a pouští Mapimi. Slyšel jsem o něm mnoho a přál bych si jej spatřit. A Karja je sestrou tohoto věhlasného muže? To musím na ni hledět jinak než dříve.”

“Míníte snad zkoušet své něžnosti také u ní?” “Já? Jakpak by dovedl lovec být něžný! A jak bych se mohl já pustit do zápasu s hrabětem de Rodriganda. Kdyby to bylo možné, zkoušel bych to u zcela jiné.” “A kdo je asi ta jiná?” ptala se. “Jenom vy sama, seňoro!” odvětil upřímně. Její zářící pohled mnoho sliboval, když mu na to odpovídala: “Ale ode mne byste se nemohl dozvědět nic o královském pokladu.” “Ó, seňoro, jsou vzácnější poklady, nežli celá jeskyně plná zlata a stříbra. V tom smyslu bych si přál být jednou šťastným gambusinem (zlatokopem).” “Hledejte, snad najdete!” Podala mu ruku, a bylo mu, jako by z ní do něj vjela elektrická jiskra. Porozuměli si. – Mezitím se za nimi vedla jiná rozmluva. Tam jel Medvědí Srdce po boku Indiánky. Jeho pohled svým žárem pohlcoval krásnou postavu jeho sousedky, která seděla na polodivokém koni s podivuhodnou jistotou. Mlčenlivý náčelník nebyl
zvyklý plýtvat slovy; když ale promluvil, mělo každé slovo dvojnásobnou váhu. Karja znala tento indiánský způsob, a proto se nedivila jeho málomluvnosti. Cítila ale, jak jeho pohled na ní spočívá a skoro se lekla, když ji oslovil: “Z kterého národa je má sestra?” “Z národa Miztecasů,” odpověděla. “To býval kdysi slavný národ, a je dosud vyhlášen kvůli kráse svých žen. Je moje mladá sestra squaw (žena) či dívka?” “Nemám muže.” “Nezadala dosud své srdce?” Při této otázce, kterou by běloch jistě nepronesl, začervenala se její tmavá tvář, ale odpověděla pevným hlasem:

“Zadala.” Věděla, že je lépe říci pravdu, neboť znala povahu Apačů. Nezměnil se ani jediný rys v jeho železné tváři, když se ptal dále: “Je to muž z jejího lidu, jemuž své srdce zadala?” “Není.” “Tedy běloch?” “Ano.” “Medvědí Srdce lituje svou sestru. Ať mu sdělí, až ji běloch oklame.” “On mne neoklame!” odvětila hrdě a odmítavě. Lehounký úsměv zahrál kolem jeho rtů. Potřásl hlavou a pravil: “Bílá barva je falešná a lehce se zašpiní. Ať já má sestra opatrná!” Tím skončila rozmluva mezi nimi, byla ale neméně důležitá, jako ta mezi Němcem a Španělkou. Za další jízdy se Helmers dozvěděl, že obě ženy byly nahoře u Rio Pecos, aby navštívily těžce nemocnou tetu Španělky. Ta byla švagrovou starého Pedra Arbelleze, bývalého správce hraběte Ferdinanda de Rodrigandy, nyní však nájemníka hraběte na haciendě dél Erina. Když tedy navzdory ošetřování obou žen přece zemře
la, poslal pro ně Arbellez svého majordoma a několik vaquerů. Na zpáteční cestě byli přepadeni Komanči, a byli by jistě ztraceni bez pomoci Helmerse a náčelníka Apačů. Jelo se stále k jihu. Den se chýlil ke konci. Asi hodinu před večerem se nacházeli na kraji rozlehlé roviny, kterou právě přejeli, když Apač zarazil svého koně a ukazoval za sebe, zvolal: “Uff!” Ostatní se obrátili, aby prohlédli rovinu. “Nevidím nic,” pravil majordomo.

“My také ne,” přidali se vaquerové, ačkoliv měli oči uvyklé pátrat do velkých vzdáleností. “Co se stalo?” ptala se Emma. “Také vy nic nevidíte?” tázal se Helmers. “Nevidím. Vidíš ty něco, Karjo?” “Ani to nejmenší,” tvrdila Indiánka. “Náčelník Apačů snad míní to stádo divokých koní, co tam uhání?” tázal se majordomo. ” Uff!” vyhrkl Apač opovržlivě. “Právě to on míní,” pravil Němec. “Co je nám po tom?” “Jsou vám tito divocí koně vskutku tak lhostejní, seňore majordomo?” “Jsou. Vždyť máme své koně.” “Dříve si je dobře prohlédněte.” Asi dvě mfle za nimi uhánělo stádo koní se zdviženými ocasy a vlajícími hřívami. Ustavičně se přibližovalo. Ani jezdec, ani sedlo, ani třmen, ani žádný provázek nebyl k vidění. “Jsou to mustangové!” opakoval majordomo. “Uff!” prohodil Apač podruhé, nyní ale s opravdovým opovržením. Obrátil zase svého koně a ujíždl cvalem kupředu. Ostatní ho museli následovat. Emma se opět přiblížila k Helmersovi a tázala se: “Co to má ten Apač?” “Zlobí se.” “Nad čím?” “Nad hloupostí majordoma.” “Nad hloupostí? Seňore Helmersi, náš majordomo, je velmi zkušený muž!” “V záležitostech míru snad.” “Ó ne. Je dokonalý jezdec a střelec, stopař, který má sobě sotva rovného; můžete se na něj zcela spolehnout.”

“Stopař? Hm!” Nyní se tvářil Němec opovržlivě. “Ano, stopař v ulicích města nebo vesnice. Aby byl rastreadorem, skutečným stopařem, k tomu je zapotřebí víc. Říkáte, že je možné se na něho spolehnout v každém ohledu, a přece byste byla nyní ztracena, kdybyste byla odkázána pouze na jeho zkušenost a bystrost.” “Ach, jak to?” “Protože tito koně nejsou žádní mustangové.” “Co jiného?” “Jsou to Komančové, kteří nás pronásledují.” “Komančové? Vždyť není vidět nic jiného než koně.” “Ano, ale rudoši jsou s nimi. Mají ovinuté řemeny kolem krku a těla koní a v těch jsou zavěšeni levou rukou a pravou nohou. Nevidíte, že byl vidět pouze levý bok koní, ačkoli jedou rovnou za námi. Takové šikmé cválání je nejjistějším důkazem, že je za koněm ukrytý Indián.” “Svatá madono! To nás opět napadnou?” “Buďto oni nás, nebo my je. Dávám přednost druhému. Apač má zcela stejný n
ázor. Vidíte, jak pátrá po obou stranách?” “Copak hledá?” “Nějaký úkryt pro nás, odkud bychom mohli přepadnout Komanče. Je to nejstatečnější a nejodvážnější Indián, jakého znám, a na něj se spoléhám více, než na tisíc vašich majordomos, ať jsou třeba zkušení jak chtějí!” “Dobře! Spolehněme se na něho a ještě na jednoho.” “Na koho?” “Na vás.” “Skutečně si to přejete?” tázal se radostně. “Z celého srdce!” odpověděla. “Vy jenom stále chválíte Apače, a zapomínáte přidat, že se vám aspoň tolik může důvěřovat, jako jemu.” “A myslíte to doopravdy?”

“Myslím, protože jsem vás pozorovala. Vy nejste obyčejný lovec, a jsem přesvědčena, že se můžete honosit čestným jménem, jaké vám dali trappeři a Indiáni.” Přikývnul. “Uhodla jste.” “A jaké je vaše lovecké jméno?” “Ó prosím, račte mne vždycky nazývat jenom Antonio nebo Helmers.” “Tak mně to nepovíte?” “Teď ne. Budeli jednou náhodou o něm řeč, pak se k němu přiznám.” “Aha, vy jste marnivý. Chcete zůstat utajený, jako nějaký kníže!” “Ano,” smál se. “Dobrý lovec musí být tak trochu marnivý, a my jsme knížaty všichni, totiž knížaty pustin, lesů a prérií. “Knížaty! I tady mne napadá jedno z těch věhlasných jmen.” “Které?” “Matavase.” “Ano, to je jedno z nejvyhlášenějších. Slyšela jste o něm?” “Mnohokrát. Měl se zdržovat tam ve skalnatém pohoří.” “Ovšem; proto jej nazývají Indiáni Matavase, angličtí trappeři Rocky Prince, a francouzští coureurové
Prince du Roc. Všechna tato jména znamenají to samé, totiž Kníže skály.” “Je to běloch?” “Ano.” “Viděl jste jej někdy?” “Ne, ale slyšel jsem, že je to můj krajan.” “Němec?” “Němec,” přisvědčil Helmers. “Jmenuje se prý Karel Sternau a je vlastně lékařem. Procestoval Ameriku a po několik

měsíců se toulal tady s naším hodným Medvědím Srdcem pohořím. Nyní se již zase zdržuje v Evropě.” Mezitím pokračovali v prudké jízdě. Holá prérie ležela za nimi, a dostali se do pahorkovité a skalnaté krajiny, která jim mohla poskytnout úkryt. Apač zatočil náhle vpravo a velkým obloukem je přivedl za nějakých deset minut na místo, kolem něhož předtím uháněli. Toto místo bylo Apačem vybráno s rozvahou. Společnost se zastavila na návrší, chráněném ze tří stran, které se příkře sklánělo k rokli, kterou dříve projeli, a kterou Komančové museli také projet, chtělili pokračovat v pronásledování. Apač seskočil z koně a uvázal jej. Ostatní učinili to samé. “Pušky s sebou!” velel Helmers, “nebudeme dlouho čekat.” Všichni poslechli tento povel, a i obě dívky se chopili ukořistěných pušek. Přišli až k samému okraji svahu a tam se ukryli. “Psst, seňore!” pokynul Helmers majordomovi. “Skryjte
hlavu, aby nás nezpozorovali. Komančové mají bystré oči.” “Stopaře nechtě na pokoji!” prohodil náčelník Apačů krátce. “Co tím myslí?” ptal se jeden z vaquerů. “To je přece jednoduché,” odpověděl Němec. “Komanče jistě napadne, že si na ně někde počínáme. Proto pošlou jednoho nebo dva zvědy napřed, aby se přesvědčili, nečekámeli někde na ně v úkrytu; pak je budou následovat v určité vzdálenosti. Necháme tedy zvědy přejet kolem, ať se ženou dále po naší stopě, a počkáme si, až přijedou ostatní. Nesmíme ale střílet nazdařbůh, nýbrž popořádku, jak ležíme, aby se nezmařila jediná střela. První z nás střelí na prvního Komanče, druhý na druhého a tak dále. Rozuměli jste?” Vaqueři s tím souhlasili a tak nastala chvíle plná napjatého očekávání.

Tu najednou bylo slyšet tlumený dupot dvou koní. Dva Komančové se vynořili zvolna ze skalisek. Jejich bystré oči prohledali každé místo v okolí, dali se ale oklamat, protože stopy pronásledovaných vedly dále. Že se později otočili a v oblouku se vrátili, to rudoši netušili. Projeli kolem a zmizeli mezi skalisky. Po nějaké chvíli zazněl nový dupot. Ostatní se blížili. Jeli bezstarostně majíce stopaře před sebou. Když se poslední z nich objevil v úvalu, vystrčil Apač svou ručnici. “Palte!” velel Němec. Ručnice zahřměly, Němcova a Apačova dvakrát, a právě tolik nepřátel spadlo z koní. Ostatní se na chvilku zarazili, koukali kolem sebe a zahlédli konečně kouř z prachu na výšině. “Nlate tki – tam jsou!” zvolal jeden ukazujíc rukou vzhůru. Jen krátce trvala tato přestávka, bělochům ale stačila, aby opět nabili. Znovu zazněly jejich rány, počet padlých se zdvojnásobil. Zbylí Indiáni už na nic nečekali, obr
átili koně a uháněli cvalem pryč. “Komanč je sketa!” mínil Apač hrdě. Slezl pomalu po svahu, aby si vzal skalpy čtyř zastřelených nepřátel. I ti ostatní ho následovali, aby se zmocnili zbraní a koní, načež pak pokračovali v jízdě. “Nyní snad již budeme v bezpečí,” mínila Emma. “Nevěřte tomu, seňoro!” pravil Helmers. “Ne? Já bych soudila, že po tomto varování by mohli mít už dost!” “Právě proto budou pomýšlet na pomstu. Vidíte, jak Apač pohlíží vlevo?” “Ano. Co tam vidí?” “Tam vede stopa oněch dvou zvědů, kteří prchli jako ti druzí. Shledají se se zbývajícími a budou nás sledovat, až se

dozvědí, kam jedeme a kde zůstaneme. Pak se vrátí, přivedou více bojovníků, aby přepadli haciendu.” “Ó, hacienda je pevná. Je to malá pevnost.” “Znám tento druh stavení. Bývají postaveny z kamene a jsou obyčejně ohrazeny kůly. Co to ale pomůže proti nepříteli, který provede přepad nečekaně?” “Budeme se mít na pozoru.” “Udělejte to!” “A vy s námi. Doufám, že budete naším hostem.” “Musím nejdříve slyšet, co tomu řekne Medvědí Srdce. Od něho se nemohu odloučit.” “Však on také u nás zůstane!” “Ó, on je přítelem volnosti, on v domě dlouho nevydrží.” “Ó,” smála se ona, “vidím, že to vydrží.” “Z čeho tak soudíte?” “Z pohledů, které věnuje Karji.” “Také jsem to již zpozoroval. Ale myslím, že Karja již miluje hraběte.” “Zajisté. Bylo by mně líto náčelníka, kdyby se dal strhnout.” “Co líto? Ten je ze železa. Ten nebude kvílet o lásku, ani se neusouží pr
o neopětovanou náklonnost.” “A z čeho jste stvořen vy?” pokoušela jej. “Z toho samého.” “Také byste nekvílel?” “Nikdy. Ale prosím, zůstáváme pozadu. Apač spěchá, protože se především jedná o to, abychom vyhledali bezpečné místo k noclehu.” Jeli rychle kupředu, až dojeli k široké řece. Apač se dal kolem ní až k místu, kde tvořila zátoku. Zde zastavil. “Je tady bezpečno?” tázal se Helmers krátce. Tázaný Apač prohlédl zkoumavým zrakem okolí, a přisvědčil.

“Tady je to dobré,” pravil. “Ze tří stran nás chrání řeka, a tu můžeme snadno střežit. Sesedněme.” Všichni seskočili z koní a postavili tábor. Uvnitř kruhu, který tvořila řeka až u samého břehu uvázali koně; pak založili oheň, kolem kterého se společnost uložila, a čtvrtá strana byla uzavřena křovinami, v nichž umístili stráž. Helmers udělal z chvojí a listí měkké lože pro Emmu; Apač učinil to samé pro Indiánku. Bylo to ze strany náčelníka neobyčejné vyznamenání; protože žádný Indián se nepodvolí k něčemu, co by žena nebo dívka mohla sama udělat. Na to ulehli všichni k odpočinku. Bylo stanoveno, že měl být každý po tři čtvrtě hodiny na stráži. Medvědí Srdce a Helmers až naposledy, protože právě k ránu Indiáni nejraději podnikají své útoky. Noc proběhla pokojně a zrána vyjeli s obnovenými silami. Komanče nespatřili, pozvolna vjížděli do obdělávané krajiny a odpoledne dosáhli
cíle. Pod slovem hacienda se rozumí hospodářský dvůr; ale tyto mexické haciendy bývají často přirovnávány k našim největším panstvím, mají někdy více pozemků než mnohé německé knížectví. Hacienda dél Erina byla takovým knížecím statkem. Masivní stavení bylo vystavěno z kamení a ohrazeno kůly, které je chránily před loupežným přepadením. Vnitřek domu, podobajícího se zámku, byl skvěle zařízen a tak prostorný, že v něm několik set hostů našlo přístřeší. Dům byl obklíčen velkou zahradou s tropickou vegetací, třpytící se ve všech barvách. Se zahradou z jedné strany sousedil hustý prales, z druhé rozsáhlé polnosti a z obou dalších stran se rozprostíraly nedozírné pastviny, na nichž se proháněla stáda, čítající mnoho tisíc kusů dobytka. Ještě ve značné vzdálenosti od haciendy přicválalo již několik vaquerů s jásotem, aby pozdravili příchozí. Jejich jásot se však brzy proměnil ve z lost, když se dozvěděli, kolik jejich

přátel padlo pod rukama Komančů. Chtěli, aby se ihned proti Komančům vytáhlo. Majordomo spěchal napřed, aby společnost ohlásil. Když konečně dorazili ke stavení, stál již starý Pedro Arbellez pod bránou, aby pozdravil svou dceru a její přítelkyni. Slzy radosti mu stály v očích, když jí pomáhal z koně. “Buď vítána, dcero moje,” zvolal. “Musela jsi mnoho prožít na této nebezpečné cestě, neboť máš jiného koně a vypadáš velmi unaveně.” Ona jej objala, vroucně políbila a pravila: “Ano, tatínku, byla jsem ve větším nebezpečí než je nebezpečí života.” “Proboha, v jakém?” ptal se, přivítaje také přívětivě Indiánku. “Byli jsme zajati Komanči.” “Svatá matičko boží. Jsou tito nyní na Rio Pecos?” “Ano, tito dva muži jsou našimi osvoboditeli.” Vzala Němce a Apače za ruce a přivedla je k otci. “Tento zde je seňor Antonio Helmers z Německa a tento je Shoshinliett, náčelník Apačů. Bez
nich bych se stala ženou některého Komanče, a ostatní by byli umučeni u kůlů.” “Můj Bože, jaké je to neštěstí a zároveň štěstí! Buďte nám vítáni, pánové, z celého srdce. Všechno mně budete vypravovat, a pak se budu snažit se vám odměnit. Vejděte a buďte pány domu!” Hosté vešli dřevěnou bránou, odevzdali své koně pacholkům a vstoupili do domu. Zatímco majordomo s vaquery zůstali v předsíni, zavedl haciendero oba muže s dámami do přijímacího pokoje, kde se usadili, až Emma obšírně vyložila svá dobrodružství. “Bože můj,” naříkal haciendero, “co jste to musely vytrpět, vy obě děvčata. Ale sám Pán Bůh snad vyslal tyto pány,

aby vás vysvobodili. Jemu a jim patří chvála a díky. Co tomu řekne hrabě a Tecalto, až to uslyší?” “Tecalto?” ptala se Indiánka udiveně. “Je Bizoní Čelo, můj bratr, zde?” “Ano, přišel sem včera.” “A hrabě také?” “Ano, už před týdnem.” “Který? Hrabě Fernando?” “Ne, ale hrabě Alfonzo. Aha, tady je!” Dveře k vedlejší jídelně se otevřely a hrabě Alfonzo vešel. Měl na sobě perský župan z červeného hedvábí vyšívaný zlatem, kalhoty z nejjemnějšího bílého francouzského plátna, modré sametové trepky, a na hlavě turecký fez. Rozšiřoval kolem sebe tolik vůně, že se člověku zdálo, jakoby se ocitl v krámě s voňavkami. Dveře, které zůstaly otevřené, dovolily nahlédnout do jídelny. Ta byla velmi nádherně zařízena a podle ubrousku, který hrabě dosud držel v ruce, bylo poznat, že byl právě zaměstnán chutnými lahůdkami Mexika. “Slyšel jsem svoje jméno,” řekl. “Aha, spanilé dmy jsou už tady! Šťastně jste se zase vrátily, seňoritas?” Při jeho pohledu se Indiánka zarděla do krve, což neušlo bystrému Apačovu zraku; Emma ale zůstala lhostejná. Ona odpověděla chladně, i když při tom zdvořile: “Jak vidíte, hrabě! Málem bychom se ale nevrátily.” “Jak to? Potkala vás snad nějaká nehoda?” “Byla to jen malá nehoda. Komančové nás totiž tak trochu zajali.” “Hrome!” zvolal. “Nechal bych je potrestat!” “To nepůjde tak snadno,” odpověděla posměšně. “Ostatně jsme z toho dobře vyvázli. Zde jsou naši vysvoboditelé!” “Tito?” Couvnul o několik kroků, nasadil si na nos skřipec, prohlédl si oba “ochránce” a řekl opovržlivě:

“Co je to za lidi?” “Tohle je seňor Helmers z Německa, a druhý je Medvědí Srdce, náčelník Apaču.” “Ach, Němec a Apač! To se ovšem k sobě hodí. Kdy seňores zase odcestují? Snad hned?” “Jsou mými hosty a zůstanou, dokud budou chtít,” pravil haciendero. “Ale Arbellezi, co tím myslíte!” zvolal hrabě. “Jen se koukněte na tyto lidi. Já a oni pod jednou střechou! Zapáchají lesem a bažinou. Musel bych hned odjet.” Haciendero se vztyčil. Jeho oko plálo hněvem. “Nemohu vás zde zdržovat, Jasnosti,” pravil rozhněvaně. “Tito páni zachránili život a štěstí mého dítěte a jsou mi vítáni.” “Tak! Vy se mně zbavujete?” pravil hrabě. “Ano,” odpověděl hrdě Arbellez. “Nezapomínejte, že já jsem vaším velitelem!” “O tom já nemám žádnou vědomost.” “Ne?” syčel Alfonzo. “A kdo je jím tedy?” “Váš pan otec, hrabě Fernando. Vy jste zde pouze jako host. Ostatně ani hrabě Fernando v této zležitosti nemá co mluvit. Já jsem doživotním nájemcem. Kdo mně ‘má co poroučet, koho mám přijímat nebo ne?” “Proklatě, to je příliš mnoho!” “Nikoliv, tím je pouze vaše nezdvořilost a bezohlednost k mým hostům vinna. Nevím, jsouli jim vaše voňavky zrovna tak protivné, jako vám jejich lesní a bažinový zápach, který ostatně ani necítím. Zavedu teď svoje hosty do jídelny a ponechám vám na vůli, jíst dál nebo ne.” Uklonil se pak a zavedl oba do jídelny. Indián zůstal úplně lhostejný. Hrdě a mlčky kráčel do jídelny. Helmers se ale obrátil k hraběti: “Vy jste hrabě Alfonzo de Rodriganda?”

“Jsem,” odpověděl hrabě udivený, že se lovec opovážil jej oslovit. “Tak! Seňor Arbellez vás nám pozapomněl představit. Vyzývám vás k souboji. Co si zvolíte, kordy, bambitky nebo kulovnice?” “Vy se chcete se mnou bít?” ptal se hrabě s ještě větším údivem, než dříve. “To se rozumí! Kdyby jste mne urazil venku před haciendou, byl bych vás srazil k zemi, jako hloupého kluka; poněvadž se to ale stalo pod střechou mého hostitele, vzal jsem ohled na něj a na přítomnost dam. Když ale slyším, že v tomto domě neplatíte ani vindru, nabízím vám volbu zbraně.” “Bít se? S vámi? Proboha, kdo jste? Lovec, tulák! Ech.” “Tak tedy ne? Tak jste lump, zbabělec, mizerný chlap! Necháteli na sobě i toto nařknutí, jste pak odsouzen na věčné časy. Dělejte, co je vám libo!” Odešel za Apačem. Hrabě zůstal celý rozpačitý. “A vy to strpíte, Arbellezi?” tázal se haciendera. “Když to strpíte vy!” odpověděl. Pojďte, Emmo, Karjo! Naše místo je tam uvnitř u těch počestných lidí.” “Ach, jaká je to ničemnost! Za to vám zasolím, Arbellezi!” “Zkuste to!” Bodrý stařec šel do jídelny a obě dámy s ním. Když však Emma kráčela kolem hraběte, pravila opovržlivě: “To bylo ničemné, podlé, bídácké!” Indiánka ji následovala se sklopenýma očima; protivilo se jí opovrhovat milencem, a přece se mu nemohla podívat do očí. On zůstal stát, hodil ubrousek na zem, šlapal po něm a vřískal: “Oh, ty musíš za to pykat, a brzy, brzy, brzy!” Po tomto malicherném vylití zlosti odešel do svého pokoje. Ostatní přisedli k tabuli, pokryté rozmanitými pokrmy a lahůdkami. Mezi jídlem vyprávěli ještě podrobněji o udá

lostech, než dosud mohli; pak žádal haciendero, aby pánům směl vykázat jejich pokoje. Oba přátelé bydleli vedle sebe. Němec ale nemohl v tomto úzkém prostoru vydržet; vyšel raději do zahrady a pak vystoupil na pastviny, aby pozoroval krásné mexické koně na pastvě. Když se tak loudal kolem ohrad a právě zabočil za roh, povstala před ním znenadání osoba, jejíž nápadný zevnějšek ho zarazil. Vysoký, silný muž byl celý oděn do nevydělané bizoní kůže, na způsob cibolerú (lovců bizonů), ale na hlavě měl posazenou medvědí lebku, z které padalo několik pásků kůže až na zem. Ze širokého koženého opasku vyčnívaly rukojeti nožů a jiného náčiní; z pravého ramene k levému kloubu měl ovinuté pateronásobně spletené laso, a vedle něj se o kůly opírala jedna z oněch kentuckých železných pušek z předešlého století, se kterou by obyčejný člověk sotva dovedl střílet. “Kdo jsi?” ptal se Helmers v prvním u
divení. “Jsem Bizoní Čelo, Indián,” odpověděl tázaný. “Ty jsi Tecalto? Slavný a známý, cibolero?” “Ano. Znáš mně?” “Ještě jsem tě neviděl; ale slyšel jsem o tobě velmi mnoho.” “A kdo jsi ty?” “Mé jméno je Helmers, jsem Němec.” Přísná Indiánova tvář se vyjasnila. Mohlo mu být asi pětadvacet let a platil za vzor indiánského rázu. “Ty jsi tedy onen lovec, který osvobodil Karju, mou sestru?” “Bylo to jen příznivou náhodou.” “Nikoliv, nebyla to náhoda. Sebral jsi Komančům koně a pustil ses za nimi. Bizoní Čelo je ti povinován díky. Ty jsi tak udatný, jako Matavase, Skalní kníže, který je rovněž Němec.”

“Znáš Němce?” “Znám jich několik. Američané je nazývají Dutchmany. Jsou silní a dobří, chrabří a chytří, pravdomluvní a věrní. Slyšel jsem o jednom z nich, kterého nazývají Apačové a Komančové Itintika, Hromový Šíp.” “Toho jsi ještě neviděl?” ptal se Němec. “Jmenuje se Hromový Šíp, poněvadž je rychlý a jistý jako střela a mocný a pádný jako hrom. Jeho ručnice nikdy nemine cfl a jeho oko nezabloudí na žádné stopě. Slýchal jsem o něm mnoho; dosud jsem jej neviděl, dnes jej vidím.” “Kde?” tázal se Helmers překvapeně. “Zde. Jsi to ty!” “Já? Podle čeho mne poznáváš?” “Podle tvé tváře. Hromový Šíp byl kdysi bodnut nožem skrze tvář, to je všeobecně známo. Uhodl jsem dobře nebo ne?” Helmers přisvědčil. “Máš pravdu. Říkají mi Itintika.” “Tak děkuji Vahkontovi (Bohu), že mi dovolil s tebou mluvit. Jsi odvážný muž; podej mi ruku a buď mým bratrem!” Podali si ruce a
Helmers pravil: “Pokud se naše oči uvidí, budiž přátelství mezi mnou a tebou!” A Indián doložil: “Má ruka budiž tvou rukou, má noha tvou nohou. Běda tvému nepříteli, neboť bude také mým, a běda mému nepříteli, poněvadž bude také tvým. Já jsem ty a ty jsi já; my jsme jedno tělo a jedna duše.” Objali se. “Bydlíš v haciendě?” tázal se Helmers. “Ne,” odpověděl Indián. “Kdo by bydlel a spal ve vzduchu uzavřeném mezi zdmi! Bydlím tady.”

Ukázal na trávník, na kterém stál. “Toto je nejlepší lože v celém stavení. Já jsem to nemohl v pokoji vydržet. Také Medvědí Srdce, tvůj přítel, si vyhledal pastviště.” “Je tady?” “Je. Mluvil jsem s ním a poděkoval mu. Stali jsme se bratry tak jako my dva.” “Kde je nyní?” “Sedí tam u vaquerů, kteří vypravují o přepadení Komančů.” “Pojďme za nimi!” Indián hodil svou těžkou pušku přes rameno, a vedl Němce. Tam v dálce, mezi pasoucími se houfy koní, seděli otužilí vaquerové na zemi a vypravovali o dobrodružství své mladé paní. Medvědí Srdce seděl mlčky mezi nimi, ačkoliv by to mohl nejlépe vyprávět. Oba noví příchozí přisedli k nim, a tak se rozvinula mezi nimi živá zábava, jakou je možné slyšet jen v poušti. Tu se ozvalo zlostné funění a řičení. “Co je to?” ptal se Helmers, obrátiv se v tu stranu, odkud zněl povyk. “To je vraný hřebec,” odpověděl jeden z vaquerů. “Copak
mu je?” “Má zahynout hladem, když nezkrotne.” “Hladem? A proč?” “Nedá se zkrotit.” “Ale ne!” “Cože, pane? Nepochybujte o tom! Dali jsme si s ním mnoho práce. Třikrát jsme jej již měli v corralu, abychom jej zkrotili, museli jsme ho ale vždy zase vypustit. Je to ďábel. Jsme všichni jezdci, ale věřte mně, všechny shodil, kromě jednoho.”

“A kdo je ten jediný?” “Tady Bizoní Čelo. On jediný nebyl shozen, ale přece jej nepřemohl.” Nemožné! Když nebyl shozen, musel přece zůstat vítězem.” “To jsme si také mysleli. Ale ďábelský hřebec šel s ním do vody, aby jej spláchl, a když to nepomohlo, vběhl s ním do nejhustšího lesa a tam jej ze sebe setřásl.” “Tisíc hromů!” zvolal Helmers. “Tak to je,” přikývl Bizoní Čelo. “Je to sice hanba, ale je to pravda. Mohu se přece pochlubit, že jsem již mnohého koně zkrotil, když nechtěl poslouchat.” Vaquero pokračoval: “Bylo tu na estancii mnoho vyhlášených jezdců a lovců, aby zkusili na něm svou sílu a zručnost, ale vždy nadarmo. Oni všichni řekli, že jenom jeden jediný by to dovedl.” “Kdo by to mohl být?” “Je to prý cizí lovec, který žije nahoře u Red Riveru, který by sám zajel s čertem do pekla. Ten muž se dostal kdysi mezi houf divokých koní, běhal mezi nimi od hlavy k hlavě, aby si
nejlepšího z nich vybral.” Helmers se rozmarně zasmál a ptal se: “Má také jméno?” “To se rozumí.” “Jaké?” “Jak se vlastně jmenuje, nevím, ale rudoši ho přezdívají Hromový Šíp. Mnozí lovci, co přišli od severu, o něm vypravovali” Helmers nedal na sobě znát, že byla řeč o něm samém; ani Medvědí Srdce a Bizoní Čelo nehnuli brvou. Němec se ale zeptal: “Kde je ten kůň?” “Tam za tím houfem leží.”

“Spoután?” “To se rozumí.” “U všech čertů, to jej trápíte!” “Ale! Seňor Arbellez si zakládá na svých koních, ale tentokrát se zapřísáhl, že vraník musí poslechnout, nebo pojit hladem.” “To jste mu také zavázali tlamu?” “To se rozumí!” “Ukažte mi ho!” “Tak pojďte, seňore!” Sotva se zvedli, viděli starého Arbelleze přijíždět se svou dcerou a Karjou. Byla to obvyklá večerní projížďka. Vaquerové se nedali vyrušovat a zavedli Helmerse k hřebci. Ten ležel, spoután na všech čtyřech a s košem na tlamě, na zemi. Vztekem a námahou měl oči podlité krví, každá žíla byla naběhlá k puknutí a z náhubku mu kapala pěna. “U všech hromů, to je hřích!” zvolal Helmers. “Jaká pomoc?” odpověděl chladně vaquero. “To je trýznění! To se nedá trpět! Takovým způsobem se nejšlechetnější kůň úplně zničí!” Vtom přišel Arbellez s děvčaty. “Copak se stalo, že jste se tak rozhorlil,
seňore Helmersi?” tázal se. “Zničíte toho hřebce!” odpověděl. “To také chci, nenaučíli se poslouchat.” “On bude poslouchat, ale ne takovým způsobem.” “Zkoušeli jsme již všechno, marně.” “Posaďte mu na hřbet pořádného jezdce!” “Nic nepomůže.” “Uvidíme! Smím se o to pokusit, seňore?” “Ne.” Helmers na něho udiveně pohlédl. “Proč ne?”

“Protože je mi váš život příliš drahý.” “Raději chci zemřít, než bych se na to déle díval. Dobrý koňák to nevydrží. Nuže tedy, smím si zajet na tom hřebci? Prosím, seňore!” Tu se Emma přitlačila s koněm blíž. “Otče, nedovol mu to,” prosila úzkostlivě. “Vraník je příliš nebezpečný.” Němec jí pohlédl s blaženým úsměvem do tváře. Její úzkost mu byla důkazem, že jí není lhostejný. Přesto se jí vážně zeptal: “Seňoro, chováte vůči mně nenávist?” “Nenávist! Můj Bože, proč?” “Nebo opovržení?” “To tím méně.” “Nuže, proč mne urážíte takovým způsobem? Jenom chlapec podniká, co nedovede provést. Ujišťuji vás, že se vraníka vůbec nebojím.” “Neznáte tu mrchu, seňore,” napomínal Arbellez. “Bylo jich tu již mnoho, kteří tvrdili, že pouze Itintika, Hromový Šíp, by jej dovedl zkrotit.” “Znáte toho Itintiku?” “Neznám, ale je to nejlepší rastreador (st
opař) a jezdec, žijící mezi oběma moři.” “A přece vás žádám o toho hřebce!” “Varuji vás!” “Setrvávám při své prosbě.” “Nuže tedy, musím vám povolit, rieboť jste mým hostem; ale bojím se následků. Jen se pak za to na mne nehněvejte!” Tu seskočila Emma rychle z koně a přistoupila k Helmersovi. “Seňore Helmersi,” prosila, chopíc ho za ruku, “odstupte aspoň mně k vůli od svého předsevzetí, mně je tak náramně úzko!”

Zahořel blažeností, a jeho žhavý pohled se setkal s jejím. “Seňoro,” pravil, “mluvte upřímně: je to pro mne ctí nebo hanbou, když se zprvu chlubím, že nemám strach, pak ale přece jen odstupuji?” Svěsila hlavu; poznala, že je v právu, že před těmi druhými, kteří byli všichni dobrými jezdci, již nesměl couvnout. Proto se smutně zeptala: “Chcete se tedy toho skutečně odvážit?” “Ó, seňoro Emmo, pro mne to není žádný odvážný čin!” S těmito slovy přistoupil k hřebci. Odmítl vaquery, chystající se mu pomoci. Hřebec se válel ještě po zemi, funěl a vzdychal. Sundal mu náhubek a nechal mu jen kus starého lasa ovinutý kolem huby. Ten vzal do levice, přeřízl rychle pouta na zadních, pak na předních nohou, a když se hřebec vymrštil, seděl jako přikovaný na jeho hřbetě. Teď nastal boj mezi jezdcem a koněm, jaký žádný z diváků dosud nespatřil. Hřebec vyhazoval předníma i zadníma nohama, skákal do s
tran, bil a kousal, vrhal se na zem, válel se, zase se vymršťoval, nic nebylo platné, jezdec zůstal nad ním. Byl to hrozný boj lidského důmyslu proti surové síle. Konečně po dlouhém boji pěnou pokrytý se dal do běhu přes kamení a pařezy, přes příkopy a křoviny, že za půl minuty zmizel z očí i se svým jezdcem. “U všech hromů, něco takového jsem ještě neviděl!” přiznal se starý Arbellez. “Zláme si vaz!” řekl jeden z vaquerů. “Teď už ne,” mínil jiný. “Již má vyhráno.” “Ó, mně začíná být úzko!” přiznala se Emma. “Ale myslím, že už nehrozí nebezpečí. Není to pravda, otče?” “Buď klidná! Kdo tak pevně sedí a takovou sflu dává najevo, ten už z koně nespadne. To vypadalo právě tak, jako by se čert s ďáblem potýkal. Soudím, že by to ani sám Itintika lépe nedovedl.”

Tu přistoupil Bizoní Čelo a pravil: “Ne, seňore, ten to nedovede lépe, nýbrž zrovna tak.” “Jak to? Tomu nerozumím.” “Vždyť tento seňor Helmers je právě Itintika!” “Cože?” trhnul sebou Arbellez. “On? Hromový Šíp?” “Ano. Zeptejte se tady náčelníka Apačů.” “Ano, je to on,” přisvědčil jednoduše. “Ne, kdybych to byl věděl, nebyl bych vystál tolik úzkosti,” prohodil haciendero. “Bylo mi při tom, jako bych byl seděl sám na tom koni.” Takto přešlo čtvrt hodiny, tu se Helmers vrátil. Hřebec byl na smrt unaven, ale jezdec seděl s úsměvem a čerstvý na jeho hřbetě. Emma mu vyjela vstříc. “Seňore, děkuji vám!” pravila. Jiný by se byl zeptal “Zač?” On jí ale rozuměl a blaženě se na ni usmál. “Nuže, seňore Arbellezi,” zeptal se, “musí to být opravdu jen ten Itintika?” “Ovšem!” “Ne, já myslím, že to bez něho také dovedeme.” “Ano, protože jste to vy sám!” “Aha, tak to
je mé tajemství prozrazeno!” smál se. Ze všech stran jej chválili a obdivovali, on to však odmítal a pravil: “Nejsem ještě hotov. Smím vás vyprovodit při vaší jízdě, seňore Arbellezi?” “Není snad váš kůň příliš unaven?” “On musí; já to tak chci!” “Dobře, pojďte tedy.” Objeli široké pláně, na nichž se pásli koně, hovězí dobytek, mezci, ovce a kozy, a pak se vrátili do domu. Když Karja odcházela do svého pokoje a šla kolem dveří hraběte, ty se otevřely a vyšel hrabě Alfonzo.

“Karjo,” zeptal se, “mohu s tebou ještě dnes v noci mluvit?” “Kdy?” “Dvě hodiny po půlnoci.” “Kde?” “Pod olivami u potoka.” “Přijdu.” Navečer se sešli všichni v jídelně. Byli zde i oba Indiáni, jen hrabě se neobjevil. Zašel pokradmu k olivovým stromům, kam v určený čas přišla i Karja. Objal ji a přitáhl k sobě. Byla dnes mlčenlivější než jindy bývala. “Co je ti, můj cukroušku?” ptal se. “Copak mne už nemiluješ?” “Ano, ačkoliv bych tě neměla milovat,” pravila. “Proč ne?” “Protože se netěšíš z toho, že jsem byla zachráněna.” “Ale, jak jsi přišla na takovou myšlenku?” “Copak bys jinak mé zachránce tak urážel?” “Oni patří ven na pastvinu, ale ne do estancie.” Potřásla hezkou hlavou. “Ty nejsi šlechetný, Alfonzo.” “Jsem, ale nenávidím všechno, co je ošklivé.” “Cožpak je ten Hromový Šíp ošklivý?” “Hromový Šíp? Ten věhlasný jezdec a rastreador?
Toho jsem přece ještě neviděl!” “Viděl jsi jej. Je to Helmers.” “Proklatě! Nyní chápu jeho vyzvání.” “Budeš s ním bojovat?” “Ani mně nenapadne! Nejsme si rovni!” Protože jej milovala a bála se o něho, pravila: “Dobře děláš.” “Dobře, jak to?” “Byl bys ztracen.”

Není to příjemné pro muže, když slyší od milenky, že považuje jiného za silnějšího a udatnějšího, proto podotkl: “Ty se pleteš. Vidělas mne již jednou střílet?” “Neviděla.” “Anebo šermovat?” “Ne.” “Tak o tom nemůžeš soudit. Rytíř, hrabě musí v takových věcech předčit každého lovce. Teprve mne poznáš, až tě povznesu za svou manželku.” “Ó, to se nikdy nestane!” “Proč o tom pochybuješ?” “Mám o tom tušení.” “Nedůvěřuješ tedy všem mým slibům a přísahám?” “Ó, Alfonzo, já bych tak ráda věřila. Miluji tě a stah bychom se šťastnými.” “Staneme se, ale jestli dříve nebo později, to záleží na tobě, mé srdéčko.” “Jak to?” “Copak neznáš mou podmínku, kterou jsem ti sdělil?” “Ta je velmi těžká.” “Nikoliv, velice lehká.” “Žádáš, abych zrušila svou přísahu a stala se zrádkyní svého lidu.” “Přísaha tě neváže, neboť jsi ji učinila jako d
ítě, a tvůj lid už není národem. Miluješli mne a chcešli se stát mou, tak bude jen můj národ tvým. Došel jsem nyní na haciendu, abych získal jistotu. Kdybych měl i tentokrát odjet bez tebe, tak odjedu do Španělska, a jsme provždy rozloučeni.” “Ty jsi krutý.” “Nikoliv, pouze opatrný. Srdce, které se zdráhá přinášet oběti, nemůže doopravdy milovat.” “Ó,” zvolala objímaje jej, “nevýslovně tě miluji. Věř mi to přece.”

“Tak mně to dokaž.” “Musí to nevyhnutelně být?” “Musí. Potřebujeme poklady z královské jeskyně, abychom dali vlasti nového panovníka. A první čin toho panovníka bude, povýšit tě do šlechtického stavu, aby ses mohla stát hraběnkou de Rodriganda.” “A to se skutečně stane?” “Na to ti už potisící přisahám!” “A neprozradíš to nikdy mému bratrovi, že jsem to byla já, kdo ti to tajemství sdělil?” “Nikdy. On se ani nedozví, kdo ty poklady odnesl.” Alfonzo cítil, jak se Indiánka stává povolnější a prsa se mu dmula rozkoší. Předstíral jí lásku, aby vyloudil její tajemství. Byl by jí nyní za to nasliboval všechno. “Dobře tedy, dozvíš se, kde se nachází poklad králů.” “Aha, konečně,” zajásal. “Ale jen pod jednou podmínkou.” “Řekni ji!” “Dozvíš se to v den našeho zasnoubení.” “To nejde,” vyhrkl zklamaně. “Proč, Alfonzo?” “Šlechtičnou se staneš pouze díky pokladu a
dříve se nemohu podle našich zákonů s tebou zasnoubit.” “Je to skutečně pravda?” On ji objal, přitiskl k sobě a zlíbal její kypré rty. “Je tomu tak, věř mi přece, milá, roztomilá Karjo. Vždyť víš, že nemohu bez tebe žít. Ty jsi sice knížecí dítě, ale to se podle našich španělských zákonů nepovažuje za šlechtictví. Mému srdci jsi drahá a rovná, ale před světem je to jinak. Copak mně nechceš důvěřovat, můj živote?” “Ano, máš se to dozvědět,” řekla Karja, jejíž odpor při jeho něžnostech mizel. “Ale přece mně jednu malinkou podmínku povolíš?”

“Jakou? Řekni, můj živote!” “Nejdříve mi dáš list, v němž se zavážeš, že po odevzdání pokladu do tvých rukou se stanu tvou ženou.” Tato podmínka mu byla velmi nemilá; ale měl teprve nyní, tak blízko u cíle, se zdráhat pro takovou pletku? Ne. Indiánka nebyla osobou, která by z několika psaných slov mohla odvodit nějaké právní nároky; proto ochotně odpověděl: “Milerád, má Karjo! Sám si to od srdce přeji. Pověz tedy, kde leží ty poklady?” “Napřed úpis, milý Alfonzo!” “Aha tak! Ale vždyť není ještě vyhotoven!” “Tak počkejme.” “Jak dlouho?” “Jak je ti vhod.” “Dobře, já zhotovím spis do zítřejšího poledne.” “A dáš k tomu svou pečeť!” “Ovšem,” řekl, ačkoliv mu to bylo proti srsti. “Tak ti pak navečer popíšu ono místo.” “Proč až večer?” “Ještě dřív?” “Ano. Spis bude přece již v poledne hotový. Smím potom přijít za tebou?” “Ne. Musela bych se každou
chvíli obávat, že nás překvapí Emma nebo některá ze služek.” “Tak přijď ty ke mně.” “Já k tobě?” ptala se zdráhavě. “Snad se nebojíš?” “Ne. Přijdu.” “Mohu se na to spolehnout?” “Zajisté.” Na to ji opět objal a zlíbal, ačkoliv jen s jakýmsi přemáháním. Měl sice široké srdce, ale Indiánka přece jen nebyla podle jeho chuti. Prozatím miloval jinou, a to byla Emma,

kvůli ní přicházel na haciendu, ačkoliv ona jej vždy chladně a příkře odmršťovala. – Zatímco tito dva seděli pod olivami, provázel Helmers náčelníka Buvolí Čelo k jeho loži v trávě pastvin. Chtěl se ještě před spaním nadýchat čerstvého vzduchu, nevrátil se tedy hned do haciendy, nýbrž vstoupil do květinové zahrady, kde se usadil na okraji vodojemu, z něhož vystřikoval vodotrysk do výšky proud vody. Neseděl zde dlouho, když viděl zvolna přicházet ženskou postavu chodbou směrem k vodotrysku. Poznal Emmu, a povstal, aby jej snad nepovažovala za vyzvědače. Když ho spatřila, ostýchala se kráčet dál. “Prosím, seňoro, jen pojďte dál,” pravil. “Já hned odejdu, abych vám nepřekážel.” “Ach, to jste vy, pane Helmersi,” odpověděla. “Myslela jsem, že je to někdo jiný, a že vy jste se již dávno odebral na odpočinek.” “V pokoji mi je ještě příliš těsno a nepříjemně; musím tomu teprve přivyknout. “Mně bylo právě tak, proto jsem dříve ještě vyhledala zahradu.” “Užijte tedy nerušené večera. Dobrou noc, seňoro!” Chtěl se vzdálit, ale ona jej uchopila za ruku a zadržela. “Zůstaňte, když chcete,” řekla. “Bůh má vzduchu a hvězd dostatek pro nás oba. Vy mně nepřekážíte.” Poslechl a usedl vedle ní na okraj vodojemu. – Mezitím se uložil náčelník Miztecasů u samého zahradního plotu. Koukal snivě k nebi, ale přitom mu neušel ani ten nejslabší šramot v okolí. Zdálo se mu, jakoby zaslechl uvnitř zahrady tiché kroky a pak tlumené hlasy. Věděl, že se hrabě shání po jeho sestře, a bylo mu také známo, že ona mu jen slabě odporuje. Vzbudilo se v něm podezření. Ani hraběte ani Karju nebylo přes hodinu vidět v haciendě; umluvili si snad schůzku v zahradě? Musel se toho dopátrat kvůli ní

a sobě. Vstal, přeskočil s indiánskou svižností plot do zahrady. Tam se schoulilk zemi a plížil se s takovou opatrností kupředu, že ani vycvičené ucho Němce nic nezaslechlo. Dostal se nepozorován na druhou stranu vodojemu, a mohl teď vyslechnout každé slovo rozhovoru. “Seňore, měla bych se vlastně na vás hněvat!” řekla Emma právě v tu dobu. “Proč?” “Protože jste mi dnes nahnal tolik úzkosti.” “S tím koněm?” “Ano.” “To jste se zbytečně strachovala; neboť jsem již zkrotil horší koně. Vranflc je nyní tak krotký, že každá dáma na něj může bezstarostně sednout.” “K něčemu dobrému ten výstup přece posloužil.” “K čemu?” “Že jste se vzdal svého inkognita, vy marnivý muži!” “Ó,” smál se, “pouhá marnivost to nebyla. Je zapotřebí být někdy ostražitý; právě proto, že mne měli za obyčejného a nezkušeného lovce, jsem dosáhl často největších úspěchů.” “Ale mně jste to p
řece mohl sdělit. Vždyť jste mě již svěřil mnohem větší tajemství.” “Tajemství, které asi sotva kdy bude mít pro mne nějakou cenu. Nikdy nenaleznu jeskyni královského pokladu, ačkoliv se zde musím nacházet v její blízkosti.” “Z čeho tak soudíte?” “Z charakteru horstva a pohybu vod. Krajina, kterou jsme naposledy projížděli, přesně souhlasí s jedním dílem mé má py.” “Tak jste tedy nabyl opory, a můžete hledat dál.” “Pochybuji, jestli tak učiním.” “Proč?” “Jsem v rozpacích, mámli k tomu právo.”

“Měl byste na každý pád aspoň právo nálezce. Nepřeceňuji nijak cenu zlata, ale vím, že tomu, kdo je má, poskytuje mnoho, po čem tišíce lidí marně touží. Hledejte, pane! Těšilo by mne, kdybyste nalezl!” “Ano, moc zlata je veliká,” pravil zamyšleně, “a já mám ve vlasti chudého bratra, jehož štěstí bych snad mohl zbudovat. Ale komu patří ten poklad? Přece jenom potomkům těch, kteří jej uložili.” “Nevíte, od koho pochází ta mapa?” “Od jistého lovce, jak jsem vám již vypravoval. Byl raněn a zemřel dříve, než mně mohl podat potřebné vysvětlení.” “A nenachází se na ní žádné jméno?” “Ne. V jednom rohu je tajné znaménko, které nedovedu rozluštit. Ano, budu přece hledat. Avšak, naleznuli skutečně ten poklad, nedotknu se ho, ale budu pátrat po jeho oprávněných vlastnících. Kdyby se nenašli takoví, bude ještě dost času rozhodnout se.” “Seňore, vy jste čestný muž!” zvolala vřele panělka. “Dělám jen to, co je mou povinností, a straním se křivdy.” “Váš bratr je tedy nemajetný?” “Ano. On je námořník, který to sotva kdy přivede k samostatnosti, zůstaneli odkázán na sebe samotného. Já sám vládnu jen skromnou sumičkou, kterou jsem si ušetřil z mých loveckých podniků.” “Ó, vy toho máte víc!” odpověděla. “To bych nemyslel.” “Měl by být ,Hromový Šíp’ tak chudý? Nestojí o poklady, které závisí na majetku zlata!” “Ano, jsou takové poklady! Znám jeden, drahocennější než všechno zlato na zemi, a kdybych měl tisíc životů, všechny bych je obětoval, abych jej dosáhl. Ano, seňorito, já jsem Itintika, Hromový Šíp; náležím k nejobávanějším průvodcům pustiny. Zločinec se přede mnou třese, ať má bílou nebo

radou pleť. Jsem zvyklý na nebezpečí; avšak abych ten poklad dobyl, bojoval bych se všemi bělochy a Indiány tohoto dflu světa.” “Smím vědět, jaký je to poklad?” “Smím to říci?” zeptal se tiše. Jeho hlas zněl tak nevýslovně měkce, což bylo výsledkem čisté lásky, a vzbudil proto ozvěnu v jejím srdci. Odvětila: “Rozhodněte se sám!” “Vy, vy sama to jste!” řekl a chopil se její ruky. “Věříte tomu?” “Věřím,” odpověděla jednoduše a něžně. “Není to snad přeceňování sebe samé, seňore? Ale je to pravda, neboť i já cítím, že je možné cenit lidské srdce víc než všechny poklady světa. Já sama také znám podobný poklad.” Při těchto slovech jím proniklo blahé tušení, a tázal se: “Který poklad tím míníte, seňoro?” “Mám jej opravdu jmenovat?” ptala se tiše a stydlivě. “Ó, prosím, prosím!” “Vy to jste – ne, ty to jsi, Antonio!” Při těchto slovech ovinula své ruce okolo
jeho krku, a položila svou hlavu na jeho prsa. “Je to možné?” ptal se on, ne hlasitě, nýbrž tichým hlasem, z něhož zněl celý orchestr plného srdce blaženosti. “Ano. Obdivovala jsem tě od toho okamžiku, když jsi rozřezal má pouta a vysadil mne silnou rukou na svého koně, a milovala jsem tě od té chvíle, kdy jsem mohla pohlédnout do tvé dobré, věrné tváře. Jsem tvá, ty milý, ty silný, ty dobrý muži, a každý okamžik mého života budiž věnován tobě!” Tu i on ji objal a šeptal: “Díky ti, Pane Bože! To je až přílišné štěstí pro chudého lovce!” Jejich rty se hledaly, a když se nalezly v dlouhém blaženém políbení, nezaslechli, že se na drahé straně vodojemu něco

pohnulo. Byl to náčelník Bizoní Čelo, který se plížil zpět k plotu, aby jej přeskočil a uložil se ke spánku. – – V tu stejnou dobu sedělo v odlehlém údolí, tak asi dvě hodiny cesty od haciendy, dvacet mužů okolo ohně. Byly to samé divoké, neohrožené postavy, o každém z nich se dalo předpokládat, že měl na svědomí vraždu nebo něco podobného. Nad ohněm se pekla čtvrtina telete a kolem ležící zbytky dokazovaly, že už delší dobu hodovali. “Jak to tedy bude, kapitáne?” ptal se jeden mrzutým hlasem. “Budeme ještě déle čekat?” Tázaný ležel vedle něj opřený o loket. Měl pravý lupičský obličej a u pasu plno zbraní. “Budeme čekat,” řekl zamračeně a určitě. “Ale jak ještě dlouho?” “Dokud se mně bude líbit.” “Oho, já toho už mám dost!” “Mlč!” “Snad můžu klidně mluvit. Už čtyři dny se tady povalujeme, ani nevíme, jestli nás nemají za blázny.” “Mášli sebe za blázna, nemám ni
c proti tomu. Jak jsem já na tom, to naštěstí vím velmi dobře.” “A jak jsme na tom s takzvaným hrabětem, to víš také?” “I to vím.” “A jak je to tedy?” “Platí nám dobře, proto počkáme, až nařídí, co máme vykonat.” “To aby čert vydržel! Co jsme za tu dobu již mohli vykonat a vydělat!” “Mlč!” “Oho! Já jsem muž a chci mluvit.” “A já jsem kapitán a zakazuji ti to!” “Kdo z tebe udělal kapitána? Přece snad my!”

“To je pravda! Ale když jím už jednou jsem, tak jím také dovedu být. Jez své maso a drž hubu, nebo poznáš náš zákon!” “Ty mně chceš vyhrožovat?” vykřikl druhý a sáhl po noži. “Vyhrožovat? Ne, nýbrž jednat!” Kapitán to řekl chladným, lhostejným hlasem, ale rychlým pohybem vyndal bambitku z opasku a vystřelil. Zahřměla rána a odporující reptal klesl k zemi s roztříštěnou lebkou. “Tak, tak se trestá neposlušnost. Odkliďte ho!” Vtom se dal kapitán lhostejně opět do nabíjení své bambitky. Bylo slyšet tiché nesouhlasné mručení, které však utichlo hned, jakmile vůdce zvedl hlavu. “Kdo reptá? Mám ještě víc koulí. Kam bychom došli, kdyby nebyla už žádná poslušnost! Ten hrabě Rodriganda platí každému z nás zlaťák denně. Není to dost? Nechává nás čekat, ale dá nám brzy práci, protože tolik peněz ani hrabě zbůhdarma nevyhazuje.” Tlupa se upokojila. Odklidili mrtvolu, dojedli zbytek masa, po
stavili stráž a zavinuli se pak do svých houní. Už začali usínat, když uslyšeli, že se přibližuje jezdec. “Stůj, kdo je to?” zavolala stráž. “Ten pravý!” “Ať projde.” Příchozí odevzdal koně stráži a přiblížil se. Byl to hrabě Alfonzo. Usadil se vedle kapitána, vyndal svůj tabák a smotal si cigaretu. Pohlíželi na něho mlčky, když si ale zapálil cigaretu a pořád ještě mlčel, otázal se velitel tlupy: “Nesete nám konečně práci, Done Rodrigando?” “Ano.” “Jakou? Vykonáme všechno, když se nám za to zaplatí.” Se srozumitelným posunkem ukázal na svou dýku. Hrabě zavrtěl hlavou a odpověděl:

“Nic podobného. Budete mně sloužit pouze jako arrieros (honáci mezků).” “Co, arrieros?” řekl vůdce. “Seňore, my nejsme žádní takoví trháni!” “To vím, poslyšte, co vám povím!” Muži se zvědavě sestoupili a hrabě Alfonzo začal: “Mám něco k dopravení do Mexika, o čem se nemá dozvědět živá duše; to je to. Mohu se na vás spolehnout?” “Když to zaplatíte, tak ano!” “Dostanete, co budete chtít. Máte s sebou objednaná nákladní sedla?” “Máme.” “Pytle a bedny?” “Máme.” “Dobrá! Koně si vezmeme z estancie dél Erina, kolik jich budeme potřebovat. Zítra v tuto dobu budu zase tady a za úsvitu se vydáme na cestu.” “Kam?” “To ještě sám nevím. Povedu vás.” “Co to je, co budeme odvážet?” “Do toho vám nic není. Přivedu s sebou dva sluhy, kteří vám někde naplní pytle a bedny. Pak se půjde pod mým vedením do Mexika, a na vás bude, abyste obhájili přepravu v případě, že bychom s
nad měli být napadeni.” “To je tajemná záležitost, Done Rodrigando. Cena se bude muset řídit podle toho.” “Dobře. Co žádáte?” “Po třech zlaťácích pro muže na den.” “Domluveno.” “Mně, jako náčelníkovi, ale po šesti.” “Dobrá.” “Plné stravování a zaopatření.” “To se rozumí.”

“A když průvod šťastně dopravíme do Mexika, tři sta zlaťáků jako zvláštní odměnu.” “Obdržíte jich pět set, když s vámi budu spokojen.” “Hurá, to je řeč! Done, spolehněte se na nás, půjdeme za vás do ohně!” “To doufám. Zde je ostatně malá pobídka k věrnosti. Rozdělte se.” Vyndal balíček peněz a podal jej kapitánovi. Pak odjel. Za chvíli balíček náčelník otevřel. “Zlato!” vykřikl. “Samé žluté zlato!” “Ten je štědrý!” řekl jeden. “Inu,” pravil kapitán, “tady si člověk může myslet všelicos.” “Copak to povezeme?” “To nemá nikdo vědět!” “Ani my sami ne?” “Jenom jeho dva sluhové jsou do té věci zasvěceni.” “Není to snad lidské maso, co tak ukrývá?” “Nebo zlato z některé estancie!” “Nebo zakopaný poklad krále Aztéků!” Náčelník pokynul, aby utichli a mínil: “Hoši, nelamte si hlavy! Platí nám tolik, že to, co máme vést a bránit zajisté nebude
nic obyčejného. Budeme mu napřed poslušní ve všem, pak buďte ale trochu zvědaví, a můžemeli to, co budeme mít naloženo, také potřebovat, nalezne se vždy ještě kulička jak pro hraběte, tak pro jeho dva sluhy. Nyní spěte a buďte zticha!” – – Zrána po tom, sotva vstal Helmers z lože, vstoupil k němu haciendero, aby mu popřál dobré jitro. Už si Němce velmi oblíbil “Přicházím vlastně s prosbou,” pravil. “Vyplním vše, pokud budu moci,” mínil Helmers.

“Můžete. Nacházíte se zde na samotě, kde si nelze nijak opatřit své potřeby; kdežto já jsem zásoben vším pro mne, tak pro moje lidi. Kdyby jste si přál nové šaty a prádlo, tak doufám, že budete spokojen s mými cenami.” Helmers dobře tušil, jak to bylo míněno; ale jednak nemohl urazit dobrého haciendera, a mimo to se nacházel jeho lovecký oblek v bídném stavu. Nerozmýšlel se proto dlouho a pravil: “Dobrá, využiji vaši nabídky, seňore Arbellezi, předpokládám, že ceny nebudou vysoké, neboť se přiznávám, že jsem, jak se říká, chuďas.” “No, aspoň maličkost přece musím získat, ačkoliv platit nebudete muset hned. Pojďte, seňore, abych vám ukázal svou zásobárnu.” Když za hodinu stál Helmers před zrcadlem, sotva se sám mohl poznat, jak byl proměněn. Měl na sobě dole rozstřižené, zlatem vyšívané mexické kalhoty, lehké boty s ohromnými ostruhami, sněhobílou košili, nad ní krátkou, vpředu rozevřeno
u kazajku, posázenou zlatými a stříbrnými knoflíky, na hlavě sombrero se širokou střechou a kolem pasu šerpu z nejjemnějšího čínského hedvábí. Vlasy měl přistřihnuté a byl oholený a upravený tak, že vskutku nebyl k poznání. Když přišel ke snídani do jídelny, našel zde Emmu. Ta se zarděla rozkoší, zpozorujíc změnu, která se s ním přihodila. Tak mužného a krásného si ho ani nepředstavovala. I Karja nutně učinila porovnání mezi ním a hrabětem. Oba náčelníci se tvářili, jako by si toho nevšímali. Někdo se ale nad tím velmi rozčílil. Byl to hrabě. Naděje, že se brzy zmocní pokladu, ho činila ústupnějším; přišel ke snídani, ale skoro by zase odešel, když uviděl Helmerse. Nikdo s ním nepromluvil ani slovo, a on se musel dívat na to, s jakou něžností Emma jednala s nenáviděným mužem. Skřípal potajmu zuby

a předsevzal si, že jej zneškodní. Po snídani žádala Emma Němce, aby ještě počkal. Netušil, co asi zamýšlí, když ale oni tři zůstali sami, ovinula krásná dívka své paže kolem krku haciendera a pravila: “Otče, včera jsme o tom přemýšleli, jak bychom se seňoru Helmersovi odměnili.” “Ano,” přikývnul, “jenže jsme bohužel nemohli na nic přijít.” “Ó, já jsem později zase přemýšlela a našla jsem to pravé.” “Co by to asi bylo, mé dítě?” “Mám ti to ukázat?” “Ovšem.” Uchopila Němce a políbila jej. “Tak to myslím, otče, a soudím, že je toho hoden.” Hacienderovy oči se zaleskly a potom zvlhly. “Mé dítě, myslíš to vážně?” “Z celého srdce, otče!” ujišťovala ho dcera. “A souhlasí s tím seňor Helmers?” “Ten mne nadevše miluje, a to mne právě činí tak šťastnou.” “Už ti to pověděl?” “Ano,” usmívala se, slzíc. “Kdy?” “Včerejší večer.” “A kde?” “V
zahradě. Ale, otče, musíš o všem vědět? Není dost na tom, že jsem šťastná, velice, velmi šťastná?” “Ano, ano, to mně stačí, ačkoliv se ti musím přiznat, že i ty jsi mne učinila zcela šťastným. A vy, seňore Helmersi, chtěl byste být skutečně synem takového starého, prostého muže?” “Ó, jak rád, jak velice rád!” odpověděl. “Ale já jsem chudý, velmi chudý, seňore!”

“Ale za to já jsem tím bohatší a to se tedy vyrovná. Pojďte na mé srdce, drahé děti! Bůh vám všem žehnej a dopřej, aby tento den byl počátkem dlouhého, radostného života.” Když se ještě drželi v objetí, vstoupil do pokoje hrabě; zůstal celý zaražený a ihned pochopil, co se přihodilo, zbledl vztekem jako mrtvola. “Přišel jsem ohledně těch koní,” omlouval se, “ale vidím, že vyrušuji.” “Neodcházejte dříve,” pravil haciendero, “až se dozvíte, že jsem svou dceru zasnoubil seňoru Helmersovi.” “Přeji štěstí!” S těmito ve zlosti vyřčenými slovy opět zmizel. Pedro Arbellez svolal veškeré služebnictvo a oznámil jim, že je dnes sváteční den, protože se má slavit zasnoubení seňory Emmy. Hacienda a celé její okolí se rozléhalo jásotem vaquerů a Indiánů v hacienderových službách. Všichni měli rádi své pány a včera poznali Němce jako muže, který si zasloužil Arbellezovu krásnou dceru. – –
Když vyšel Helmers na pastvinu, přišel mu vstříc náčelník Miztecasů. “Ty jsi odvážný muž,” pravil. “Ty přemáháš nepřítele a dostaneš nejhezčí ženu v celé zemi. Ať ti Vahkonta dá své požehnání. To ti přeje tvůj bratr.” “Ano, je to velké štěstí,” odpověděl Němec. “Byl jsem chudým lovcem, a teď se stanu bohatým hacienderem.” “Tys nebyl chudý, ty jsi byl bohatý!” “Ano,” usmíval se Helmers, “spával jsem v lese a přikrýval se hvězdami.” “Ne,” odpověděl Indián vážně, “tys byl bohatý, neboť jsi měl mapu k jeskyni královského pokladu.” Němec v údivu couvl o krok. “Odkud to víš?” “Vím to! Mohl bych tu mapu vidět?”

“Ano.” “Hned?” “Pojď!” Zavedl ho do svého pokoje a předložil mu starý, ošumělý papír. Tecalto si prohlédl roh plánu a pravil: “Ano, máš ji! Toto je znaménko Toxertese, který byl otcem mého otce. Musel opustit zemi a již se víc nevrátil. Ty nejsi chudý. Přeješ si vidět jeskyni královského pokladu?” “Mohl bys mně ji ukázat?” “Mohl.” “Komu náleží poklad?” “Mně a Karje, mé sestře. My jsme jediní potomci králů Miztecasů. Mám tě tam zavést?” “Půjdu s tebou.” “Buď tedy přichystán dnes ve dvě hodiny po půlnoci. Cestu můžeme podniknout pouze v noci.” “A kdo o tom smí vědět?” “Nikdo; ale ženě svého srdce se s tím můžeš svěřit.” “Proč právě jí?” “Protože ona o tom ví, že hledáš poklad.” “Ale odkud to víš ty?” “Slyšel jsem každé slovo, které jste včera v zahradě spolu promluvili. Ty máš mapu, ale přece jsi nechtěl nic vzít. Chtěl jsi dříve pátrat, je
li nějaký dědic. Jsi poctivec, jakých je málo mezi bělochy. Proto máš spatřit poklad králů.” – – O hodinu později, když už ostatní seděli u oběda, vklouzla Indiánka do pokoje hraběte. On ji přivítal s veškerou něžností a přitáhl ji na pohovku. “Napsal jsi ten list?” ptala se ona. “Umíš číst?” “Ano,” odpověděla hrdě. “Tady je.” Podal jí arch papíru, na němž stály tyto řádky:

“Tímto potvrzuji, že po obdržení královského pokladu Miztecasů se budu považovat za snoubence Karji, dědičky těchto králů, a že ji pojmu za svou manželku. Alfonzo, hrabě de RodrigandaSevilla.” “Je to tak dobře?” “Slova jsou správná, schází ale pečeť.” “To není zapotřebí.” “Dal jsi mi slib.” “Dobře tedy, stane se ti po vůli,” řekl, potlačuje svou nechuť. Zapálil svíci a vytiskl svou pečeť pod slova. “Zde, Karjo moje! Ale teď i ty dostoj svému slovu.” “Dostojím.” “Nuže tedy?” “Znáš horu El Reparo?” “Znám. Leží asi čtyři hodiny cesty odtud na západ.” “Vypadá skoro jako táhlá, vysoká hráz.” “To souhlasí.” “Z ní vytékají do údolí tři potoky. Prostřední z nich je ten pravý. Jeho pramen netvoří žádné zřídlo, nýbrž vystupuje ze země. Vstoupíšli do vody tam, kde se vylévá z hory, a sehnešli se a prolezeš, pak máš jeskyni před sebou.” “To je velmi jednoduch
é!” “Je to velmi jednoduché!” “Je tam zapotřebí světla?” “Pochodně najdeš vpravo od vchodu.” “A to je všechno, co mně můžeš sdělit?” “Všechno.” “A poklad se tam dosud skutečně nalézá netknutý?” “Ano!”

“Tak ti děkuji, mé dítě! Jsi nyní mou snoubenkou a brzy budeš mou ženou. Nyní ale jdi. Mohli by nás zde překvapit.” “Uvidím tě dnes večer?” “Ano.” “Kde?” “Zase u potoka pod olivami.” Odešla. Přinesla oběť, a tají ležela těžce na duši. Musela se zúčastnit dnešních slavností, ale při všeobecné radosti jí bylo, jako by musela zaplakat. Hrabě zůstal ve svých pokojích a nedal se vidět. Odpoledne obdržel dopis z hlavního města Mexika, určený do vlastních rukou. Když jej rozbalil a přečetl, hleděl strnule před sebe, pak ale vyskočil a řekl: “Ať je to zločin, ale co! Schvaluji to, neboť mně to přinese hraběcí korunu. Dobře, že jsem přichystán k odjezdu. Přinesu s sebou bohatství, které mé budou závidět králové i císařové!” Dopis zněl následovně: “Milý synovce! Psal Tvůj otec. Musíš do Rodrigandy. Dříve ale zemře starý Fernando, právě tak, jak to bylo umluveno. Přijď! Kapitán Lando
la tě již očekává v přístavu. Tvůj strýc Pablo Cortejo” Bylli tu někdo, kdo nebyl příliš spokojen se zasnoubením Helmerse s Mexičankou, byl to jen Medvědí Srdce, náčelník Apačů. Němce si velmi oblíbil a přál si potloukat se s ním ještě dlouho po prériích, z čehož nyní sešlo. Proto byl mrzutý. Chytil si jednoho z polodivokých koní, posadil se na něho a uháněl do dáli. Tak se proháněl několik hodin, když koneč

ně pomyslel na návrat. Vracel se přes kopce, údolí a rokle rovnou cestou, a když jel dolinou, zaslechl hašteřící se hlasy. Hned na to zazněla střehla rána a výkřik. Něco takového vždycky vzbudí podezření, zvláště u Indiána. Slezl, uvázal koně, vzal ručnici a přiblížil se opatrně do míst, kde padla rána. Nebylo to daleko. Vylezl na návrší, porostlé divokou myrtou, viděl před sebou malé hluboké údolíčko, kde okolo dohořívajícího ohně leželo osmnáct mužů a dvě mrtvoly. Nablízku leželo na hromadě množství beden, pytlů a sedel. Jeden z mužů držel v ruce bambitku, kterou opět nabíjel. “Tak to zůstane,” pravil; “kdo se opováží odporovat, ten bude jednoduše zastřelen.” “Neprozradí nás ty výstřely?” ptal se bojácně druhý. “Hňupe, kdopak by se na nás odvážil!” Medvědí Srdce sice rozuměl míchané španělštině s indiánštinou, jakou se mluví na hranicích, ale tito lidé užívali čisté
španělštiny, které on nerozuměl. Měl je za houf lovců, kteří se nepohodli a stříleli po sobě. To se často stává v Mexiku, že si toho téměř nikdo nevšímá. Plížil se proto nepozorovaně nazpět, nasedl na koně a vrátil se k estancii. Když se po skončení slavnostního dne všechno odebralo ke spánku, opustil hrabě svůj pokoj a zašel k olivám, kde na něj již čekala Indiánka. Nevedla ho k ní touha lásky, musel ale její důvěru aspoň tak dlouho udržovat, než vyzvedne poklad. Předstíral tedy lásku a něžnost, hleděl ale, aby se co možná nejdřív od ní dostal pryč.” “Proč už odcházíš?” ptala se ho. “Chci podniknout výlet.” “Kam?” “K jeskyni s pokladem.” “A chceš jej už odnést?” “Ne. Chci se jen přesvědčit, zda se tam ještě nachází.”

“Je tam dosud. Můj bratr jej tam teprve před krátkým časem viděl.” “Musím se ale přece sám o tom přesvědčit. Ta věc je pro mne velmi důležitá.” “Kdy zase přijdeš?” “Ještě před večerem.” “Měj se dobře.” Objala ho a políbila na rozloučenou, a pak odešla. Zvolna ji následoval. Přišel do svého pokoje, našel tam oba své sluhy zaměstnané balením věcí, které měl vzít s sebou. Nebylo toho mnoho, a byli proto s prací brzy hotovi. “Tiše to odneste a osedlejte koně. Venku u velkého cedru se sejdeme.” Sešel dolů, a kráčel zvolna napřed. Tu uviděl v okně Emminy ložnice jasné světlo. Aha, to byla ta krásná nevěsta, která jej odmítla. Byl snad u ní ženich? O tom se musel přesvědčit na vlastní oči; nutila jej k tomu žárlivost. Přinesl si ze dvora dlouhou tyč, opřel ji o zeď a vylezl po ní vzhůru, takže se dostal až k otevřenému oknu, do něhož mohl nahlédnout. Emma se svlékla a oblečená do té
měř průhledné košile se chystala ulehnout. Byla tak okouzlující, tak marnivě krásná, že nemohl odolat. Vyšvihl se na okraj okna a skočil do ložnice. Zaslechla hluk, obrátila se a zděšeně vykřikla. “Co tady chcete?” ptala se jako u vyjevení, snažíc se zakrýt svou nahotu. “Lásku!” koktal, celý omámený její krásou. “Lásku? Lásku ne, ale opovržení a krev!” Rychlým pohybem mu vytrhla z opasku nůž a napřáhla jej proti němu. “Okamžitě odejděte!” velela. “Opustit tě, ty božská kráso? Ne, ne, a tisíckrát ne!” zvolal.

Uchopil ji za ruku, takže nemohla bodnout. Tahali se o nůž. On byl silnější; ale její stud a zoufalost jí dodaly dost síly, že udržela zbraň v ruce. Sevřel ji druhou rukou a přitiskl k sobě. Její ňadra se dmula na jeho prsou; cítila jeho vřelý dech a jeho polibky na šíji a lících. Poznala, že by musela podlehnout, kdyby déle mlčela. Proto několikrát vykřikla o pomoc. Zvenčí se přiblížil rychlý lehký krok. “Proboha, proč voláš?” ozval se hlas Indiánky, jejíž pokoj se nacházel vedle pokoje Emmy, a která proto volání o pomoc zaslechla nejdříve. Hrabě sevřel Emmu těsněji k sobě, a snažil sejí zacpat ústa, což se mu ale nepodařilo. “Svolej sem rychle lidi, hrabě mne přepadl! Rychle, rychle!” “Hrabě? Ach!” Pokoušela se otevřít dveře, ty ale byly zamčeny. Dlouhá minuta ještě prošla v tuhém zápase mezi polooblečenou dívkou a chtivým zhýralcem. Vtom padla střelná rána a dveře se rozlétly. Jako anděl
pomsty v nich stála Indiánka s kouřící se ručnicí v ruce. Rozbila zámek koulí. I ona byla jen napůl oblečená a svým způsobem také tak krásná jako Emma. “Lháři! Podvodníku!” vykřikla. Ten Emmu pustil, jakmile ale spatřil, že ručnice měla jen jedinou hlaveň, zasmál se a chtěl dívku znovu uchopit; ale Indiánka jej popadla a mrštila s ním takovou silou o zeď, že se svalil na zem. Zároveň se ozvaly hlasy. Lidé zaslechli výstřel a sbíhali se ze všech stran na pomoc. Hrabě vyskočil, jako by byl smyslů zbaven a teprve nyní se vzpamatoval; skočil k oknu, chytil se tyče a spustil se dolů. Za malou chvíli slyšely obě dívky, jak odtud cvalem uháněl. “Svatá madono. Kdo to střílí, co se to tam nahoře děje?” zazněl hacienderův hlas, který přišel se služebnictvem.

V tu samou dobu se ozval v dáli výstřel, pak ještě jeden, a následovaly dva výkřiky. “Bože, Bože, copak to má být?” ptal se Arbellez, který právě vešel do ložnice. “Hrabě mne přepadl, otče!” “Hrabě? Copak chtěl?” tázal se zmateně; uvědomil si to a přidal: “Copak jsi neměla zamčeno?” “Vlezl sem oknem.” “Oknem? Jako zloděj? Ó můj Bože! A kdopak to vystřelil?” “Já!” odpověděla Indiánka celá bledá. “Byla bych jej zastřelila, kdybych měla dvojku. Vzala jsem ručnici ze skříně na zbraně.” “A kdo to střílel tam dole?” “To nevím.” “Oblečte se, děti, a pojďte do haly. O tom si musíme promluvit.” V. krátké době zde byli shromážděni všichni obyvatelé domu; i Medvědí Srdce vstoupil. Na opasku mu visely dva čerstvé krvavé skalpy. “Co to znamená?” ptal se haciendero, chvějíce se hrůzou. “Dvě kůže z hlav,” odpověděl jednoduše Indián. “Odkud?” “Nemohl jsem usnout, a v
yšel jsem si proto ven. Zaslechl jsem mou bílou sestru volat o pomoc. Byl jsem sice velmi vzdálen, ale okno bylo otevřené a zaslechl jsem to. Přiběhl jsem a viděl, jak nějaký muž utíká; pustil jsem se za ním. Druzí dva na něj čekali. Odjížděli. Pozdvihl jsem svou pušku. Byla velká tma; přesto jsem dva z koní sestřelil a vzal jim skalpy. Jsou to sluhové hraběte.” “On tedy unikl?” “Ano.” “A nevinní jsou zastřeleni!”

“To ne! Kdo jezdí s hrabětem, ten není nevinen.” Po těchto slovech odešel Apač z pokoje, hned na to se ale zase vrátil. “Kde je Hromový Šíp, můj bflý bratr?” “Ano, kde je seňor Helmers, že nepřichází, když je jeho ochrany zapotřebí?” tázal se Arbellez. “Odjel pryč,” odvětila Emma. “Pryč? Kam?” “S Tecaltem.” “Kam, ptám se!” pravil Arbellez úzkostlivě. “To nesmím říci.” “S mým bratrem? Skutečně?” tázala se Indiánka. “Ano, to říkal.” Apač vrtěl hlavou. “Jen ať moje bflá sestra otevře své rty,” pravil. “Co chtěl hrabě u ní v jejím wigwamu? Nedaleko odtud leží množství zlých bělochů se sedly, bednami a vaky; i mrtví byli mezi nimi. A moji udatní bratři jsou pryč. To je velké nebezpečí. Ať má sestra mluví!” “Ale on mě to zakázal.” “To ještě nemohl tušit, co se přihodí po jeho nenadálém odchodu.” “Ale proboha, tak přece mluv!” nutil estanciero. “On se nachzí v nebezpečí života.” “Tak tedy musím mluvit. On mně to odpustí. Odebral se s Tecaltem k pokladu králů.” “K pokladu králů?” lekla se Karja. “Ano.” “A hrabě tam jede také. A muži s bednami a vaky byli nablízku?” “Ano,” odpověděl Apač. “Kolik jich je?” “Dvakrát pět a osm.”

“Ó, to je nebezpečné, to je nebezpečné!” zvolala Indiánka. “Hrabě, ten lhář, ten zrádce, chce ukrást poklad králů. Najde tam seňora Helmerse a mého bratra a usmrtí je. Seňore Arbellezi, zatrubte na poplach. Svolejte své vaquery a cibolery. Musí hned k jeskyni pokladů zachránit ty dva.” Po delším rozhovoru se zeptal Apač, který jediný zachoval svůj klid: “Kdo ví, kde se ta jeskyně nachází?” “Já,” odpověděla Karja. “Já vás tam zavedu!” “Může se tam jet na koních?” “Může.” “Tak mi dejte s sebou tuto dívku a deset cibolerů a vaque ru. “Já půjdu také s tebou!” zvolal Arbellez. “Ne!” rozhodl Apač. “Kdo by chránil haciendu? Kdo ví, co se může všechno přihodit. Svolejte své lidi a dejte mi z nich deset. Ostatní ať hájí haciendu.” Tak se stalo. Haciendero zatroubil a na to znamení přijeli hlídači stád a ostatní služebnictvo. Apač si z nich vybral deset, a ti se dobře ozbrojili. Na to o
djeli, a s nimi i Karja. Když se navečer slavnostní shromáždění rozešlo, vstoupil do Němcova pokoje Bizoní Čelo. “Pamatuješ si ještě na své slovo?” “Pamatuji.” “Pojedeš se mnou?” “Ano.” “Pojď tedy.” Helmers se ozbrojil a následoval Indiána. Dole již stáli tři přichystaní koně, dva se sedly pro jízdu a třetí pro náklad. “K čemu toto?” ptal se Helmers, ukazujíc na posledního. “Řekl jsem ti, že nejsi chudý. Tys nechtěl uloupit poklad králů; proto si z něho budeš moci vzít tolik, co unese kůň.”

“To nechci. Proč tak zamýšlíš!” zvolal udiveně Helmers. “Nemluv, nasedni a jeď se mnou.” Indián nasedl na koně, vzal soumara za uzdu a odjížděl. Helmersovi nezbývalo nic jiného, než ho následovat. Byla tmavá noc, ale Indián znal cestu dobře a polodivocí mexičtí koně vidí v noci jako kočky. Přesto pokračovali jen pozvolna, neboť jeli neschůdnými cestami. Bizoní Čelo nepromluvil ani slovo. Panovalo ticho rušené jenom kroky a frkáním koní. Tu zaslechli šumot vody; přišli k potoku, kolem něhož postupovali vzhůru. Pak se zvedla před nimi vysoká stráň, a když přišli téměř k ní, zastavili. “Tady počkáme, až se rozední,” pravil Indián. Helmers se posadil vedle něho na skalisko. “Je ta jeskyně tady blízko?” ptal se. “Ano. Je tam, kde vytéká voda z hory. Slezeme do potoka, sehneme se a prolezeme dírou, pak se octneme v jeskyni, jejíž velikost nikdo nezná, jen Bizoní Čelo a Karja.” “Je Karja mlčenlivá?
” “Je.” Helmers si vzpomněl na to, co mu Emma vypravovala, a proto podotkl: “Je tady ale jeden, kdo se snaží toto tajemství na ní vyloudit.” “Kdo to je?” “Hrabě Alfonzo.” “Uff!” “Ty jsi mým přítelem a proto ti mohu sdělit, že ona jej miluje.” “Vím to.” “A když mu pak vaše tajemství vyzradí?” “Tak je tu Bizoní Čelo. On nedostane ani tu nejmenší část z pokladu.” “Je ten poklad velký?”

“Uvidíš jej. Seber všechno zlato, co se dnešního dne nachází v Mexiku, a nebude to ještě ani desetina tohoto pokladu. Jenom jediný běloch jej spatřil a -” “Vy jste jej usmrtili?” “Nikoliv. Nebylo to zapotřebí, neboť se zbláznil radostí a rozkoší. Běloch nesnese pohled na tolik bohatství, jen Indián je na to dost silný.” “A přece mně chceš poklad ukázat?” “Ne. Uvidíš z něho jen část. Mám tě rád a proto nechci, abys také zešílel. Podej mi ruku a ukaž mi svou tepnu.” Vzal Němcovu ruku a zkoumal jeho tep. “Ano, ty jsi silný,” pravil. “Zlý Duch zlata se tě ještě nezmocnil; až vstoupíš do jeskyně, požene se tvá krev jako voda ze skály.” Rozhovor nyní utichl. Němci bylo tak nějak zvláštně kolem srdce. Tu začalo svítat a brzy mohli rozeznat jednotlivé předměty. Helmers uviděl před sebou horu El Reparo, jejíž příkrý svah byl většinou porostlý silnými stromy. U jeho paty vytékala ze skály vo
da, která byla aspoň tři stopy široká a čtyři stopy hluboká. “Tady je vchod?” ptal se Helmers. “Ano. Ale ještě nevstoupíme. Dříve ukryjeme koně. Majitel pokladu musí být opatrný.” Vedli koně podél svahu, až Indián rozevřel houštinu. Za ní se nacházela úzká, hluboká rokle, ve které skryli koně. Pak se vrátili k potoku a odstranili za sebou veškeré stopy, až stanuli u skály, z níž vytékala voda. “Nyní pojď!” řekl Bizoní Čelo. S těmito slovy vlezl do vody, mezi jejíž hladinou a skálou byla prostora na stoupu vysoká, takže se mohlo projít s neponořenou hlavou. Šaty se ovšem namočily. Tak se dostali do tmavého prostoru, jehož vzduch navzdory potoku byl dost suchý.

“Podej mi ruku!” řekl Indián. Vyvedl jej z vody na souš a znovu mu změřil tep. “Tvé srdce je velmi silné,” pravil. “Mohu rozsvítit pochodeň.” Odešel několik kroků od Helmerse. Slabý fosforeskující záblesk projel místností, zapraskalo to, a pak vzplanula pochodeň. Ale co se to nyní stalo? Vypadalo to, že nehoří pouze jedna pochodeň, ale tisíc podobných. Jakoby se Němec nacházel ve středu obrovského slunce, třpytícího se zlatem a diamanty, tak ozařovaly milióny světel a odlesků jeho oči, a do tohoto nekonečného světélkování, třpytu a blýskání zazněla Indiánova slova: “To je poklad králů! Buď statečný a drž svou duši pevně na uzdě!” Trvalo dlouhou dobu, než Němec přivyknul své oči na tuto nádheru. Jeskyně tvořila velmi vysoký čtverec okolo šedesáti kroků délky a šířky, kterou tekl potok, přikrytý kamennými deskami. Od podlahy ke stropu byla naplněna skvosty, jejichž lesk byl s to omámit mys
l sebestřízlivějšího člověka. Bylo tu mezi jiným vidět hromady ryzího stříbra a zlata. Na skvostných stolech stály zářící modely chrámů v Mexiku, Cholule a Teotihuakanu, mimo to překrásné mozaiky, zlato, stříbro, drahokamy a perly, které se povalovaly po zemi a po všech koutech. Pohled na tyto poklady měl na Němce omamující účinek, cítil, jak mu krev tepe ve spáncích a nyní pochopil, že takové poklady mohou vzbudit takovou šílenou chtivost, která by se nelekla ani nejhnusnějšího zločinu. “Ano, to je jeskyně královských pokladů,” opakoval Indián. “A tento poklad je pokladem pouze mým a mé sestry Karji.” “Tak to jsi bohatší než kterýkoliv kníže na světě,” odpověděl Helmers.

“Mýlíš se! Jsem chudší než ty, nebo každý jiný. Nebo chceš závidět potomku panovníka, jehož moc pominula a jehož říše leží v rozvalinách? Bojovníci, kteří nosívali ona brnění, ony štíty a zbraně, byli milováni a ctěni od svého národa; jejich poklady jsou ještě tady, ale místo, kde jejich kosti odpočívají, bylo zneuctěno a pošlapáno bělochy, a jejich popel byl rozprášen všemi větry. Jejich vnukové bloudí po lesích a pustinách, aby honili bizony. Přišel běloch, lhal a klamal, vraždil a zuřil mezi mým lidem kvůli těmto pokladům. Země je jeho, leží ale pustá a Indián ukryl tyto poklady do jejího lůna, aby nepadly do rukou lupičů. Ale ty nejsi jako ti ostatní; tvé srdce je čisté od zločinů. Tys vysvobodil mou sestru z rukou Komančů, ty jsi můj bratr, a proto máš mít z těchto pokladů tolik, co unese kůň. Však jen z dvojího si smíš nabrat. Zde jsou pytle plné zlatých zrn a zde jsou řetízky, prste
ny a jiné šperky; vyber si, co se ti zlíbí. Ostatní je svaté, nesmí to více spatřit světlo slunce, které hledělo na záhubu Miztecasů.” Helmers viděl zlato a šperky a dostával závrať. “Myslíš to vážně?” zeptal se. “Nežertuji.” “Ale to jsou statisíce dolarů, co mně tím daruješ!” “Ať jsou to třeba miliony.” “Nemohu to přijmout!” “Proč? Chceš pohrdat darem přítele?” “Ne. Ale nemohu strpět, aby ses kvůli mně okrádal.” Indián potřásl hrdě hlavou. “To není okrádání. Nepřináším žádnou oběť. To, co zde vidíš, je jen část pokladů, které se skrývají v hoře El Reparo. Je zde ještě více jeskyní, o nichž ani má sestra neví. Jen já sám je znám, a až zemřu, žádné lidské oko je více nespatří. Teď půjdu, abych navštívil ty ostatní jeskyně. Zatím si vyber a odlož stranou, co se ti líbí. Až se vrátím, naložíme to na koně a vrátíme se do estancie.”

Zabodl pochodeň do země a zmizel v nejvzdálenějším koutě. Němec tady stál osamocen uprostřed tohoto nesmírného bohatství. Jakou důvěru musel k němu Indián mít! Co kdyby se Helmers později potají vrátil a nabral toho víc? Co kdyby Indiána zabil, aby se stal pánem všeho, z čeho měl obdržet jen malichernou částku? Ale žádná podobná myšlenka nenapadla poctivého muže. Beztoho se třásl samou radostí nad tím, co si směl vzít. – – Hrabě Alfonzo unikl Apačově ráně. Zpozoroval, že oba jeho sloužící padli, ale nezastavil se, aby se přesvědčil, jestli jsou mrtví či pouze ranění. Úzkost před následky své nepředloženosti jej poháněla kupředu. Okolnost, že se na něho střílelo, mu dala tušit, co by se s ním asi stalo, kdyby se dal chytit; proto jej ovládla jediná myšlenka: pryč, dál k jeskyni s poklady a pak domů do Mexika. Poháněl svého koně, dokud to šlo v noční tmě, až dojel k rokli, v které tábořili jeho
pomocníci. “Jste hotovi?” zeptal se. “Jsme připraveni,” odpověděl vůdce. “A koně?” “Nachytali jsme si ze stáda seňora Arbelleze.” “Kolik?” “Osmnáct pro nás a třicet pro vás.” “Jsou osedlaní?” “Jsou.” “Tak se hněme!” “A vaši dva sluhové, kteří měli být při tom?” “Ti nepřijdou.” “A kdo vám bude pomáhat?” “To se uvidí,” odvětil krátce. Teprve teď ho napadlo, v jakých rozpacích se nachází. Tyto lidi přece nemohl vzít s sebou do jeskyně. Ti by ji vykli

dili, ale ne pro něho, ale pro sebe. Navzdory tomu doufal, že se najde nějaký prostředek. Vyskočili na koně, on s vůdcem v čele, a odjeli. Alfonzo znal sice horu, kterou mu Indiánka jmenovala, ale z této strany u ní ještě nikdy nebyl. Znal pouze směr, ne však cestu, proto při opatrnosti, kterou museli zachovávat, pokračovali jen pomalu. Teprve až k ránu mohli koně popohnat a brzy také před nimi vystoupila temná hmota El Repara. Dorazili k hoře z jižní strany a jeli pak po východním svahu dál. Překročili první potok, a když Alfonzo zpozoroval, že druhý je nablízku, dal zastavit. Až k jeskyni je sebou vzít nechtěl. Šlo mu napřed o to, aby se o existenci pokladu skutečně přesvědčil. “Co teď?” tázal se vůdce lupičů. “Počkáte.” “A vy nás opustíte?” “Ano, nakrátko.” “Co to vlastně bude, co máme nakládat?” “O to se nestarejte; je to přece tak ujednáno, jak víte.” Zvolna odešel. Vůdce se obrátil ke svm lidem: “Teď máme jeho tajemství na dosah. Co uděláme?” “Budeme jej špehovat,” odpověděl jeden. “To bude snad nejlepší. Počkejte tady!” Slezl a sledoval v patách hraběte. Byly tu skaliska a křoviny, takže se mohl skrýt, a Alfonzo, i kdyby se ohlédl, jej nemohl spatřit. Tak šli, až hrabě došel k potoku. Tam slezl, přivázal koně ke stromku a zmizel za křovím. Náčelník chvíli čekal, když se ale hrabě nevracel, vrátil se ke svým lidem. “Zmizel mi v křoví,” řekl. “Tam má své tajemství. Co nám také může udělat, pojedemeli kousek blíž? Kupředu!” Popojeli blíž ke křovinám, vroubícím potok, ale netroufali si dále. Nyní byli sice u potoka, ale ne u jeho výtoku z hory.

Mezi nimi a tímto byla ještě zarostlá zátočina, takže vchod do jeskyně nemohli vidět. Tak jako neviděli koně hraběte, který byl uvázán poněkud stranou od jejich místa. Hrabě hledal výtok vody a zjistil, že je tam možno vniknout. Sestoupil tedy do studené vody, sehnul se a vlezl dovnitř. Ještě ale ani nedošel do míst, kde se začínala klenout jeskyně, a již před sebou spatřil jasné světlo. Co to bylo? Světlo z pochodně, nebo denní světlo, které vnikalo nějakým otvorem do jeskyně? Zdálo se, že to bude to první. Na návrat hrabě ani nevzpomněl; plížil se zvolna a opatrně dál, aby nezpůsobil hluk a nevzbudil nejmenší pozornost. Tu pojednou ozářil jeho zrak zlatý a diamantový lesk a třpyt. Takřka se zalekl a trhnul sebou. Stál uvnitř jeskyně uprostřed ukrytých pokladů. Třásl se po celém těle. Ďábel zlata jej ovládl vší mocí; blaženým leknutím by vykřikl, ale nechal toho, protože sotva pět kroků od něho, kl
ečel na zemi muž a přebíral se v hromadě skvostných šperků, kterou měl složenou na mozaikové plotně. Co to bylo za člověka? Aha, teď se pootočil; a hrabě jej poznal. “Němec!” syčel mezi zuby. “Ženich, který mne vyhnal! Kdo mu asi vyzradil jeskyni? Je zde sám nebo má společníky?” Rozhlédl se po celé jeskyni a viděl, že Helmers je sám; neměl ani tušení o tom, že Bizoní Čelo se nachází ve vedlejší části jeskyně. “Nikdo jiný tu není!” myslel se zuřivou radostí. “Ani hrášek toho zlata nesmí mít. Pomstím se! Musí zemřít!” Vylezl tiše z vody. Nedaleko něho byl opřen válečný palcát zhotovený z pevného železného dřeva a posázený naostro broušenými křišťálovými hroty. Uchopil jeho rukojeť zdobenou drahokamy a kradl se tiše za Němce. Ten právě obdivoval krásně zhotovený řetěz.

“Překrásný!” pravil. “Samé rubíny. Ten sám tvoří malé bohatství!” Vtom dopadl palcát takovou silou na jeho hlavu, že se ihned svalil. Řetěz mu vypadl z ruky. Hrabě vykřikl řevem divoké šelmy: “Vítězství! Všechno je moje, všechno, všechno, všechno!” Bláznivou radostí vyskakoval a tleskal rukama jako pomatený. Každý by jej považoval za ztřeštěného. Ale co to? Zůstal náhle stát jako ohromený, oči se mu rozevřely, jako by viděl strašidlo. Z nejzazšflio kouta vyšla postava, upírající na něj oči, napřed udiveně, pak hrozivě. Byl to Bizoní Čelo, který se vracel ze své obchůzky, a na místo přítele spatřil jiného, vedle něhož ležel nehnutě na zemi Němec. Dvěma tygřími skoky stál Indián u hraběte a popadl jej. “Pse, co zde děláš?” vykřikl. Hrabě ze sebe nemohl vydat ani slovo. Tomu hroznému Indiánovi by neodolal, to věděl. Byl ztracen, z nejvyšší rozkoše smeten do chladné smrti. Mráz mu š
el po zádech a třásl se na celém těle. “Tys ho zabil!” řekl Bizoní Čelo, ukazuje na Němce a na palcát ležící na zemi. Přitom s ním zatřepal, jako obr s malým dítětem. “Ano,” zasténal hrabě v úzkosti. “Proč?” “Tyto – tyto poklady jsou tím vinny,” koktal. “Mlč! Tys byl jeho nepřítelem. Již dříve sis přál jeho smrt. Běda ti, třikrát běda!” Sehnul se, aby prohlédl přítele. Hrabě stál vedle jako bez života. Jak lehce by se mohl chopit palcátu a aspoň zkusit obranu. Ale on stál jako začarovaný, ani se nehnul. “Je mrtev!” pravil Bizoní Čelo, když opět vstal. “Vyřknu nad tebou soud, a tvá smrt bude taková, jakou dosud žádný

nezemřel. Ty jsi vrahem nejšlechetnějšího a nejlepšího lovce, kterého země nosila. Nechám tě za to tisíckrát umírat.” Postavil se se založenýma rukama před něho. “Aha, ty se třeseš?” pravil opovržlivě. “Ty jsi červ, bázlivý sketa. Kdo ti prozradil cestu do této jeskyně?” Tázaný mlčel. Bylo mu, jako by nastal soudný den, a on stál před svým soudcem. “Odpověz!” zahřměl cibolero. “Karja,” šeptal hrabě. “Karja? Moje sestra?” “Ano.” “Říkáš pravdu? Nebo lžeš? Dovoláváš se snad mé sestry jen proto, abys obdržel milost a unikl trestu?” “Mluvím pravdu; můžeš mně to věřit.” “To jsi ji ale musel ďábelsky svádět, aby jsi na ní vyloudil tajemství hory El Reparo. Předstíral jsi k ní lásku?” Hrabě mlčel. “Mluv! Jenom upřímnost může zmírnit tvůj osud. Víš, jakým způsobem zemřeš?” “Pověz to,” kvílel Alfonzo s hrůzou. “Tam nahoře je tůň, ne sice příliš veliká, ale
je v ní oněch deset krokodýlů, do jejichž útrob dřívější panovníci této země pochovávali zločince. Tato zvířata jsou přes sto roků stará a hladová již po delší dobu. Tam tě zavedu a pověsím na strom, že budeš viset živý nad vodou. Krokodýlové budou po tobě skákat, aniž by na tebe dosáhli. Budou se o tebe rvát; ty budeš lokat jejich smradlavé výpary po celé dlouhé dny a noci. Tak budeš viset v slunečním žáru, hynout, hladovět a žíznit, a pak teprve, až tvé tělo shnije, spadneš dolů, aby tě krokodýlové sežrali.” Alfonzo vyslechl tato slova s nevyslovitelným zděšením; jazyk mu ochrnul a vězel v ústech jako olovo; ani nemohl pronést prosbu o milost.

“Jenom upřímné přiznání dovede zmírnit tento tvůj osud,” pokračoval Indián. “Mluv tedy! Ucházel jsi se o lásku mé sestry?” “Ano,” vyhrkl otázaný. “Ale, nemiloval jsi ji?” “Ne,” přiznával se a netroufal si vyřknout ani jediné nepravdivé slovo. “Ona ale milovala tebe?” vyptával se Indián dále. I k této otázce přisvědčil hrabě upřímně. “A kde jsi se s ní scházel?” “Pod olivami u potoka u haciendy.” “Nuže – tys ji líbal, a kdybys ani více od ní nebyl žádal, jsi přece podle zdejších zvyků jejím mužem. Slíbils jí, že ji učiníš svou ženou?” “Slíbil” “Kdy ti prozradila toto tajemství?” “Včera večer.” “Jsi zde sám?” “Nejsem, mám s sebou osmnáct Mexičanů.” “Aha, ti ti měli pomáhat při odvážení těchto pokladů, a ty jsi jim sdělil toto tajemství?” “Oni neví, co mají odtud odvážet, a také vůbec neznají jeskyni.” “Kde jsou teď?” “Čekají kousek odtu
d.” “Dobrá! Tento muž zde prozatím zůstane ležet; ty ale půjdeš se mnou. Nesvážu a nespoutám tě, neboť mně nemůžeš utéct. Jsi červ, kterého rozdrtím jediným hmatem. Pojď a následuj mne!” “Co tedy se mnou hodláš udělat?” tázal se Alfonzo plný úzkosti. “To se brzy dozvíš.” “Raději mne zabij hned tady!”

“Nikoliv. Tys obelhal dceru Miztecasů; to musíš nejdříve napravit.” “Jakým způsobem?” “Tím, že ji pojmeš za manželku.” “To rád učiním!” zvolal Alfonzo rychle. “Aha,” smál se Indián zuřivě. “Myslíš, že jsi zachráněn! Nepleť se. Vezmeš si Karju za manželku, ona se stane hraběnkou de RodrigandaSevilla; ty se jí ale nebudeš smět dotknout. Pojď a následuj mne!” Uchopil jej za rameno a vlekl jej k východu. Tam s ním vstoupil do vody a strkal jej, aniž by z něho spustil ruku, na denní světlo. Vypadalo to, že obnovenou koupelí a vlivem ranního světla Alfonzovo ochrnutí pominulo. Dýchal volněji, a ptal se sám tiše, zdali mu zbyla ještě nějaká naděje. “Kde je tvůj kůň?” ptal se Bizoní Čelo. “Tam vpravo je uvázán u stromu.” “A kde jsou Mexičani?” “Za tímto pahrbkem.” “Pojď tedy k tvému koni!” Kráčel s hrabětem k udanému místu. Sotva se ale prodrali houštinou, uviděli Mexičany, sedcí ve vzdálenosti sotva třiceti kroků od nich na koních. “Pse, tys mne oklamal!” zvolal Indián, a uchopil jej za hrdlo. “Pomozte!” křikl Alfonzo, který se snažil vytrhnout. “Zde máš pomoc!” odpověděl Indián. Udeřil jej pěstí do hlavy, až se převalil, byl ale v té chvíli obklíčen Mexičany, kteří ovšem dosud nesáhli po zbraních v domnění, že jim tento osamocený muž nemůže utéct. Ale v tom se zmýlili. Nechal sice svou střelnou zbraň u koně, aby se mu nenamočila ve vodě, ale měl svůj dlouhý nůž v opasku. Bleskurychlým skokem seděl za náčelníkem na

koni, tasil svůj nůž a vrazil mu jej do prsou. Hned potom uháněl pryč, ale nikoli směrem k haciendě. Nesměl opustit horu tajemství, aby jeskyně nebyla prozrazena. Proto utíkal k rokli, kde stáli oba koně. Ta mu měla sloužit jako pevnost, v níž byl v bezpečí před protivníky. Mexičany zarazil útok na jejich náčelníka, pak se ale s divoký křikem hnali za uprchlíkem. Tím ale chybovali. Kdyby klidně počkali a použili své ručnice, nemohl by uniknout jejich střelám; tak sice vystřelili, ale ve cvalu nemohli bezpečně mířit, a tak vlastně minuli cíl. Tu viděli, že Indián náhle seskočil z koně, nechal ho běžet, a vběhl vlevo do houští. “Hurá za ním! Pomstíme kapitána!” Mexičani křičeli. I oni seskočili z koní a hnali se útokem na křoviny, za nimiž cibolero zmizel. Sotva ale první vkročili nohou do křoví, houkla jim naproti rána, pak druhá, třetí, čtvrtá – čtyři muži se váleli v krvi. Ostatní rychle couvli. Proklatě!” zvolal jeden. “On tam měl ručnice!” “Za ním, dokud znovu nenabije!” mínil jiný. “Ne, ustupte stranou!” rozkázal třetí. “Tato rokle je příkrá, on může vyjít jen touto stranou!” Zatímco stáli stranou a radili se, měl Indián dost času opět nabít svou a Němcovu pušku. Plazil se s oběma tak daleko jak jen mohl, aby dosáhl dobrého výhledu, a pak opět začal střílet. Dřív než se Mexičani stačili ukrýt, ztratili zase čtyři muže. Padlo jich tedy devět rukou cibolera. Hrozilo jim ale ještě jiné, větší nebezpečí. Apač s jeho devíti vaquery a cibolery měl být již dávno zde, ale Indiánka se ve tmě zmýlila. Proto měli velkou zajížďku, takže se dostali na místo teprve po Alfonzovi a jeho Mexičanech. “Tady je potok,” řekla Indiánka Medvědímu Srdci. “Budeme hned u jeskyně.”

Apač se bedlivě rozhlížel. ” Uff!” vykřikl, a ukazoval na stopy, které se tu objevily. Jeden z vaquerů seskočil a hledal stopy. “To nebyli jen dva, ale bylo jich víc,” zvolal. “Byl to hrabě s jeho lidmi,” podotknul krátce Medvědí Srdce, poháněje svého koně k další jízdě. Hned na to ale opět zastavil. “Uff!“zvolal zase. Ukazoval dopředu, kde leželo lidské tělo. Okamžitě seskočilo několik vaquerů z koní, aby jej ohledali. “Hrabě! Hrabě Alfonzo!” vykřikli překvapením. “Raněný?” ptal se Apač. “Nevidíme žádnou ránu.” “Mrtev?” “Zdá se.” Apač zavrtěl opovržlivě hlavou. “Není mrtev,” řekl, “pouze omráčen. Svažte jej!” Ještě jej svazovali, když padly po sobě čtyři střelné rány. “Co to znamená?” ptali se vaqueři. Medvědí Srdce vjel do houštiny a přehlédl protější břeh potoka. “Uff!” vykřikl potřetí. Ostatní byli ihned u něj. “Aha, tady je mrtvola!” pravil jeden
vaquero, ukazuje na tělo vůdce Mexičanů. “A tamhle je jich ještě víc,” řekl druhý. “Osm!” počítal Apač. “Zbývá jich ještě devět. Sesedněte!” Seskočil s ostatními a vzal do ruky svou přesnou pušku. “Všechny zastřelit!” velel. Bylo jich jedenáct. Všichni zamířili. Deset výstřelů třesklo najednou; jen Apač nestřelil, a to s rozvahou. Z devíti Mexičanů jich sedm padlo. Dva zůstali nezranění a teprve nyní

stiskl Medvědí Srdce spoušť své kulovnice. Ve dvou vteřinách byli mrtví i ti dva poslední. Teď běželi všichni k padlým. Ještě tam ani nedoběhli, když vystoupil z křovin náčelník Miztecasů. “Bizoní Čelo!” volali vaqueři. “Kde je Hromový Šíp?” “Mrtev,” odpověděl. “Kdo jej usmrtil?” ptal se Medvědí Srdce hlasem, z kterého bylo jasné, že osud vraha je zpečetěn. “Hrabě Alfonzo.” “Kde?” “To vám tady nemohu povědět,” odpověděl Bizoní Čelo. “Ale rychle zpátky, musím dostat hraběte.” “Máme jej,” pravil jednoduše Medvědí Srdce. “Kde?” “Tam u křovin.” “Je spoután?” “Je,” odpověděl jeden z vaquerů. Zatímco ostatní padlým Mexičanům odebrali zbraně a rozdělili se o ně, vrátili se Bizoní Čelo, Medvědí Srdce a Karja na ono místo, kde ležel Alfonzo. Bedlivě jej prohlédli a poznali, že Apač měl pravdu; nebyl mrtev, ale pouze omráčen. Medvědí Čelo na svou sestru dosud n
epohlédl ani jediným pohledem; nyní se obrátil k Apačovi. “Postará se můj bratr o to, aby se nikdo nepřiblížil k prameni tohoto potoka?” “Ano,” odvětil. “Budu brzy zpátky.” Šel, aby opět vyhledal jeskyni. Když vešel, pochodeň již dohořela. Zapálil jinou a přistoupil k Němcovi. Zpozoroval hned, že ležel jinak, než když od něho odešel, a proto si pospíšil a znovu ho prohlédl. Zjistil ke své nevýslovné radostí, že tep byl patrný. Němec mezitím musel nakrátko přijít

k sobě a pohnout se; ale nyní opět ležel v bezvědomí. Indián jej vzal a opatrně vynesl na denní světlo. Sotva jej položil do trávy, přišli vaquerové. Apač uhodil rukou na pažbu své ručnice a pravil: “Zemřeli můj bratr, pak běda jeho vrahovi! Ptáci nebes ať rozsápou jeho tělo. Shoshinliett, náčelník Apačů promluvil.” “Můj bratr bude soudit se mnou!” pravil k němu Bizoní Čelo. Apač se sehnul nad Němcem a prohlédl jeho hlavu. “Je to rána kyjem,” řekl. “Lebka je proražena. Je třeba zhotovit nosítka pro dva koně, abychom jej dopravili do haciendy. Já ale půjdu vyhledat bylinu oregano, která hojí každou ránu a zabrání jejímu zánětu.” Vaquerové teď odešli, aby zhotovili nosítka, a Medvědí Srdce šel hledat hojivé koření. Bizoní Čelo zůstal osamocen se svou sestrou. “Hněváš se na mne?” tázala se tiše. Nepohlédl na ni, ale odpověděl: “Dobrý duch opustil dceru Miztecasů!” “Opustil ji jen nakr
átko,” pravila. “Ale v tom krátkém čase se přihodilo mnoho smutného. Milovala jsi hraběte?” “Milovala.” “Věřila jsi, že on miluje tebe?” “Ano.” “Slíbil ti, že si tě vezme za ženu?” “Slíbil.” “A tys mu uvěřila.” “Ano. On mně dal listinu, v které mně to slíbil.” “Uff! Máš dosud ten list?” “Ieží v mém pokoji.” “Dáš jej svému bratrovi?”

“Vezmi si jej.” “Ty jej ještě miluješ?” “Nemiluji. Nenávidím ho!” Alfonzo ležel vedle ní. Šlápla mu nohou do obličeje. “Proč jej už nemiluješ?” “On mne oklamal a miloval jinou.” “Koho?” “Emmu, dceru haciendera.” Vypravovala mu, jak Alfonzo vnikl do pokoje Emmy, a mezitím otevřel spoutaný oči. Zaslechl každé slovo. “Byl to pes, kterému byla každá kost dobrá,” hněval se Indián. “Odpustíš mi?” zeptala se zdráhavě. “Jen tehdy, když mně úplně poslechneš.” “Poslechnu. Co mám udělat?” “To se dozvíš později. Zatím nasedni na koně a zajeď zpět do haciendy a pošli mi sem všechny Indiány, kteří jsou dětmi Miztecasů. Povíš jim, že je potřebuje Tecalto, jejich kníže. Ať všeho nechají a přijdou.” “Už jdu.” Při těchto slovech nasedla na koně a odcválala. Náčelník spatřil, že se hraběti vrátilo vědomí. Pohlédl na něj s opovržením a pravil: “Bledá tvář nyní nenajde m
ilost. Kvůli lži.” “Jakou lež máš na mysli?” “Že se nachází Mexičani za oním pahrbkem.” “Říkal jsem pravdu; ale oni mne následovali, aniž jsem o tom věděl.” “Pak jsi volal o pomoc. Byl bys snad našel milost; ale nyní je již pozdě.” Hrdě se otočil a neuznal zajatého za hodného dalšího pohledu. Brzy se vrátil Medvědí Srdce, obložil Němcovu hlavu vymačkanými bylinami a obvázal jej.

Také vaquerové byli hotoví. Udělali z bidel a houní pobitých Mexičanů dost měkké a pohodlné nosítko, které zavěsili na dva koně jedoucí vedle sebe. Na ně uložili Helmerse. “Co se stane s hrabětem!” ptal se jeden z vaquerů. “Ten patří mně!” odpověděl Bizoní Čelo. “Doprovoďte Hromového Šípá do haciendy. Medvědí Srdce zůstane tady se mnou.” Průvod odjel. Oba náčelníci stáli nějakou dobu vedle sebe; pak rozvázal Bizoní Čelo zajatému nohy, takže se mohl postavit. Když se tak stalo, přivázal jej řemenem k ohonu svého koně; pak řekl Apačovi: “Ať mne můj bratr následuje.” Oba nasedli na koně a rozjeli se. Nebylo pro hraběte maličkostí následovat oba jezdce, byla to asi nejtrapnější cesta, jakou kdy vykonal za svůj život. Bizoní Čelo jel první. Zatočil okolo příkrého svahu hory a pak vzhůru k vrcholu. Za hodinu dojeli na planinu na hřebenu pohoří, a nyní šli pralesem. Uprostřed něho se nacházely
rozvaliny starého chrámu Aztéků, obklíčené ze všech stran neproniknutelným houštím. Ten kdysi tvořila kusá pyramida, s kruhovým nádvořím, kolem kterého stála vysoká ohrada. Nyní leželo všechno v rozvalinách a troskách. Na jednom z nádvoří byla hluboká tůň, do které stékala voda z lesů. Tam zavedl Indián svého přítele a zajatce. Tůň se po chvíli rozrostla v rybník, dokonce skoro na malé jezírko, obrostlé stromy až k samým břehům. Tam oba náčelníci sesedli. Miztecas se posadil do vysoké trávy a pokynul Apačovi, aby usedl vedle něho. Takto po indiánském způsobu chvíli mlčky seděli, až se Bizoní Čelo zeptal: “Můj bratr má rád Němce, který se jmenuje Hromový Šíp?” “Je mým bratrem!” odpověděl krátce Apač. “Tento běloch jej chtěl usmrtit.”

“Je jeho vrahem, protože náš přítel možná brzy zemře.” “Co zaslouží jeho vrah?” “Smrt.” “Ať zemře!” Opět uplynula dlouhá chvíle v temném mlčení, pak začal mluvit Bizoní Čelo: “Můj bratr zná národ Miztecasů?” “Zná jej,” přikývnul Medvědí Srdce. “Býval to nejbohatší národ v Mexiku.” “Ano, míval poklady, které se nedaly spočítat,” přisvědčil Apač. “Ví můj bratr, kam se poděly ty poklady?” “Nevím to.” “Umí náčelník Apačů mlčet?” “Jeho ústa jsou jako skála.” “Tak se má dozvědět, že Bizoní Čelo je strážcem těchto pokladů.” “Ať můj bratr Bizoní Čelo spálí tyto poklady. Ve zlatě je ukryt Zlý Duch. Kdyby měla být země ze zlata, to by Medvědí Srdce raději zemřel.” “Můj bratr má moudrost starých náčelníků. Ale jiní milují zlato. Tento hrabě se chtěl zmocnit pokladu Miztecasů.” “Uff.” “Dostavil se s osmnácti zloději, aby jej uchvátil.”
“Kdo mu ukázal cestu k tomu pokladu?” “Karja, dcera Miztecasů.” “Karja, sestra Bizoního Čela? Uff!” “Ano,” odpověděl smutně. “Její duše se zatemnila, neboť milovala tohoto bílého lháře. On jí slíbil, že ji učiní svou ženou; mínil ji ale opustit, jakmile by se dostal k pokladu.” “On je zrádce!” “Co zasluhuje zrádce?” “Smrt.”

“A co zasluhuje zrádce, který je zároveň vrahem?” “Dvojnásobnou smrt.” “Můj bratr soudí spravedlivě.” Zase nastala chvíle mlčení. Oba tito náčelníci tvořili hrozný a neúprosný soudní dvůr, proti jehož výroku nebylo odvolání. Bizoní Čelo by byl sice sám vyzrál na Alfonza, přece jen si ale přibral Apače, aby své pomstě dal základ spravedlivého rozsudku. Oba vykonávali jeden z takzvaných prérijních soudů, kterých se zločinci tak obávají. Mluvili v nářečí Apačů, kterému Alfonzo vůbec nerozuměl; tušil ale, že se jedná o něm. Chvěl se strachem, protože pomýšlel na krokodýly. Tady bylo to jezírko, a právě z toho místa, kde seděli, trčel šikmý cedrový kmen daleko nad vodu. Objevilo se to Španělovi před očima, kdykoliv v tu stranu pohlédl. Teď začal Bizoní Čelo znovu: “Ví můj bratr, kde je k nalezení ona dvojnásobná smrt?” “Náčelník Miztecasů ať mně to poví!” “Tamhle!” Ukázal n
a vodu. Apač tam ani nepohlédl; pravil ale, jako by se to rozumělo samosebou: “Žije tam krokodýl?” “Ano, uvidíš ho.” Přistoupil pak k vodě, natáhl ruku a zvolal: ” Yimeta – pojď sem!” Na toto zavolání se to začalo ve vodě hýbat. Devět nebo deset krokodýlů připlulo ke břehu a vystrkovali šeredné, pižmem páchnoucí tlamy. Jejich těla se podobala kládám pokrytým bahnem; jejich hlavy byly ošklivé a hrůzyplné, a když otvírali a zatínali své dlouhé tlamy, čím jevili svůj velký hlad, ukazovali řady hrozitánských zubů, které zajisté nic nepustily, do čeho se zaťaly. Zazněl výkřik zděšení. To vykřikl Alfonzo.

Oba Indiáni na něho vrhli pohled plný opovržení. Indián ani při těch nejhroznějších mukách nepohne brvou. Věří, že ten, kdo u mučednických kůlů vydá jediný skřek, nepřijde do věčných lovišť, které jsou nebem rudochů. “Vidíš je?” pravil Bizoní Čelo. “Jsou to silná zvířátka, z nichž žádné není mladší desetkrát deset let. A vidíš také lasa, která jsem přinesl sebou? Odebral jsem je postříleným Mexičanům.” “Rozumím svému bratrovi,” odvětil Apač krátce. “Jak vysoko může vyskočit krokodýl z vody vzhůru?” “Může vymrštit svou tlamu nanejvýš na čtyři stopy z vody, jeli hluboká.” “A může se opřít ocasem o dno?” “Pak se vymrští ještě jednou tak vysoko.” “Tedy dobře. Dno je hluboké. Nohy tohoto muže budou tedy viset čtyři stopy nad vodou. Kdo vyleze na strom? Já nebo ty?” “Třeba já,” řekl Apač. Oba se zvedli a přistoupili k Alfonzovi. Uvázali mu dvakrát laso pod ram
eny, k tomu přivázali dvě jiná, s jejichž konci se chystal Apač vylézt na strom. Teprve nyní hrabě poznal, že je to doopravdy. Pot ve velkých krůpějích mu vystoupil na čele a v uších mu hučelo jako v bouři. “Milost, milost,” úpěl bolestně. Oba mstitelé si toho ani nevšimli. “Milost!” opakoval. “Chci udělat, co budete žádat; jen mne nezavěšujte jako potravu pro tyto mrchy!” Ani toto úpění nedošlo odpovědi. Bizoní Čelo jej uchopil a vlekl ke stromu. “Nedělejte to, nedělejte to! Všechno vám chci dát, mé hrabství, můj majetek, celou Rodrigandu. Všechno chci oželet, jen mne nechtě naživu!”

Nyní teprve odpověděl náčelník Miztecasů: “Co je Rodriganda?” řekl. “Co je tvoje hrabství a co jsou tvé statky! Spatřil Jsi přece poklady Miztecasů a troufáš si nabízet mně svou chudobu! Zůstaň hrabětem a zemři! Vidíš tato zvířátka, ona ještě nesnědla ani jediného hraběte. Budeš takto viset po tři nebo čtyři dny na stromě a zdvihat nohy, když po nich budou chňapat; jakmile ale zeslábneš a zemdlíš, pak ti je utrhnou. Potom vykrvácíš a zemřeš. A když potom tvé tělo shnije, spadne do vody a bude od nich sežráno. To bude konec hraběte, který chtěl oklamat opovrženou Indiánku!” “Milost, milost!” úpěl zase v největší úzkosti. “Milost? Tys měl slitování, když jsi zabil přítele náčelníků palcátem? Měls slitování, když jsi mne zavedl do rukou Mexičanů? Měls slitování, když jsi zabil srdce v prsou Indiánky? A byly to tvé jediné zlé činy? Neznám tvůj život, ale kdo páchá takové hanebné
skutky, ten jich jistě už dříve mnoho napáchal. My to pomstíme zároveň s tím, co jsi učinil nám. Krokodýlové tě sežerou, ale ty jsi horší než oni. Vahkonta je stvořil, aby žrali maso, člověka ale stvořil, aby byl dobrým. Tvá duše je horší než jejich!” “Milost, slitování!” kvílel a naříkal hrabě. Nic mu to nepomohlo. Obrovský náčelník jej zanesl ke stromu a Apač vylezl s lasem v zubech na strom. Nahoře se usadil a zavázal řemen za větev. Potom vytahoval hraběte vzhůru. Bizoní Čelo pomáhal; šlo to pomalu, ale jistě. “Ó, pusťte mne, pusťte mne přece!” volal odsouzený ve smrtelné úzkosti. “Chci vám sloužit a poslouchat vás, jako nejbídnější z vašich sluhů!” “Hrabě má sluhy, svobodný Indián nikoliv!” zněla odpověď. Pohled na krokodýly byl hrozný. Tůň byla příliš malá pro to množství, neměli v ní už potravu. Již po léta hladověli, teď

viděli, že dostanou žrádlo. Z nedostatku potravy kousali jeden druhého; jednomu scházela noha a jinému zase kus těla. Nyní se všichni sevřeli pod stromem do jediného houfu. Jejich strašlivé ocasy bičovaly vodu až se vzpěnila, malé potutelné oči metaly jedovaté, chtivé blesky, a rozevřené tlamy tloukly o sebe s lomozem, jako když se dvěma deskami bije o sebe. Zajatý to viděl a zachvěl se. “Pusťte mne, vy nestvůry!” řval. “Můj bratr nechť táhne silněji!” Toto vyzvání Apačovi bylo jedinou odpovědí Bizoního Čela. “Buďte tedy prokleti a zatraceni navěky!” Tato slova chroptěl hrabě, jehož oči se marně ohlížely po spáse. “Bude to stačit,” řekl Miztecas, který změřil očima znalce vzdálenost větve od vody a délku lasa. “Můj bratr teď omotá laso kolem kmenu stromu a udělá pevný suk.” Apač to vykonal. Nyní nastal rozhodný okamžik. Alfonzo to viděl a cítil a volal vyčerpaným hlasem: “Copak nejste li
di, jste ďáblové?” “My jsme lidi, kteří odsuzují ďábla,” odpověděl Miztecas. “Táhni!” Ozval se strašný, daleko se rozléhající výkřik. Indián pustil hraběte a vší silou jej pošťouchl, takže zaletěl ze stromu daleko přes vodu. Vznášel se sem a tam na řemenech, a pokaždé, když se přitom přiblížil k vodě, krokodýlové se vymršťovali a chňapali po něm. “To je dobré. Nechť můj bratr sleze!” Apač uposlechl výzvy a slezl ze stromu. Dívali se ze břehu na hrozné divadlo, až to kývání pomalu přestalo a odsouzený visel přímo ze stromu.

“Je dokonáno, půjdeme,” řekl Apač, kterého samotného obcházela hrůza. “Půjdu s mým přítelem,” souhlasil Bizoní Čelo. Nasedli na koně a odjeli, ještě dlouho pronásledováni zoufalým řvaním hraběte. Když se ocitli dole u potoka, nalezli tam již více Indiánů z kmene Miztecasů, věnovaného záhubě, kteří sem byli posláni Karjou. Jejich náčelník se obrátil k Apačovi: “Děkuji mému bratrovi, že mně byl nápomocen odsoudit a ztrestat toho bělocha. Může se teď vrátit do haciendy a podívat se na ránu Hromového Šípá. Já mohu teprve zítra přijít za ním, neboť mám ještě mnoho práce.” Medvědí Srdce odjel. Miztecas pokynul Indiánům, aby přišli k němu. Ti utvořili kruh kolem něho, aby vyslechli jeho rozkazy. Hleděl na ně vážně a začal: “Jsme synové rodu určeného k vymření. Bledé tváře nám dávají smrt. Baží po našich pokladech, ale nedostali je. Vaši otcové pomáhali mým ukrýt tyto poklady, a
žádný z nich neprozradil místo, kde se nalézají. Byli byste také tak mlčenliví?” Všichni přikývli hlavou a nejstarší z nich odpověděl ve jménu všech: “Budiž prokleta ústa, která by to místo bělochům prozradila!” “Věřím vám. Já jsem znal místo, kde se nachází poklady, ale běloch je vypátral. Nalezl část z nich a tato část musí být ukryta na jiném místě. Chcete mně v tom být nápomocní?” “Chceme.” “Přísahejte tedy při duších vašich otců, vašich bratrů a dětí, že novou skrýš neprozradíte, a ani nejmenší části pokladů se netknete!” “Přísaháme!” “Postarejte se tedy o koně a pak přijďte!”

Pustili koně na pastvu a rudé postavy zmizely v jeskyni, v níž začalo tajemné řádění trvající po celou noc, a teprve, když nastal den, vylézal jeden po druhém z jeskyně. Každý z nich přinesl s sebou náklad, který uložili na hromadu. Byla to největší zrna zlata a šperky, které Helmers sám vyhledal. “Tak!” pravil Bizoní Čelo. “Zabalte to do houní a naložte na koně. To je dar Miztecasů tomu jedinému bělochovi, který viděl poklady králů, protože jsem mu to dovolil. Ať jej učiní šťastným!” Když byl soumar, kterého včera ráno s Němcem přivedl, naložen, vrátil se nazpět dovnitř jeskyně. Přední část, kterou Helmers a Alfonzo spatřili, byla nyní úplně prázdná a vyklizená. Bizoní Čelo se v něm ještě jednou ohlédl, a pak vstoupil do kouta, kde vyčníval ze země zapalovací knot. Zapálil jej svou pochodní a opustil rychle jeskyni. Venku se všichni skryli a čekali. Za několik minut na to zaznělo temné dunní; země se otřásla, temný mrak vystoupil z přední části hory; skály se rozestoupily a pak se všechno zřítilo s hromovým rachotem. Vchod do jeskyně a její přední část byly zasypány. Potok šuměl přes rozvaliny, brzy si ale utvořil nové koryto – přístup k pokladům králů byl zasypán. “Podejte si ruce a ještě jednou mně přísahejte, že budete mlčet až do smrti,” velel Bizoní Čelo. Přisahali a bylo na každém vidět, že přísahu dodrží. Ještě jednou se podívali na místo, kde se v posledních čtyřiadvaceti hodinách udalo tolik neobyčejného, a pak odjeli. – Mezitím jel Apač zamyšlen a smutný k haciendě; kůň, který znal dobře cestu, jej bez pobídnutí zavezl tam, kde už byl Hromový Šíp.

KAPITOLA TŘETÍ – Zaživa pohřben

Když se Apač vrátil do haciendy od hory El Reparo, kde zanechal Bizoního Čela, nalezl obyvatele pohroužené ve velký smutek. Emma dlela u svého zraněného snoubence a nebylo ji vidět. Karja byla u ní, aby jí pomáhala ošetřovat nemocného a utěšovala ji. Haciendero hned vyslal do Mondovy pro zkušeného lékaře svého nejlepšího jezdce na nejrychlejším koni. Když viděl přijíždět Apače, spěchal mu naproti, aby se ho zeptal. “Ty přicházíš sám? Kde je Tecalto?” “Ještě u hory El Reparo.” “Co tam dělá?” “To mně neřekl.” “Slyšel jsem, že si tam dal zavolat Indiány. K čemu?” “Neptal jsem se ho na to.” “A kde je hrabě Alfonzo?” “To neřeknu.” Haciendero o krok ustoupil a mrzutě prohodil: “Neřekl mi to – neptal jsem se ho – neřeknu to! Takovéto odpovědi si člověk nepřeje.” “Ať se tedy můj bratr ptá po věcech, o kterých mohu mluvit. Náčelník Apačú miluje skutky, nikoliv slova.” “Ale přece
bych se rád dozvěděl, co se to tam u hory El Reparo přihodilo.” “Dcera Miztecasů mu to řekne.”

“Abychom je pozorovali a zjistili, kterou cestou se přiblí vy n “Ta též mlčí.” “Tak přijde Bizoní Čelo a bude o tom vyprávět. Můj bratr ať mne zavede k loži Hromového Šípu, abych viděl jeho ránu!” “Pojď tedy!” Když vstoupili do pokoje raněného, našli obě dívky u něho. Emmu v slzách a Indiánku pohrouženou v tichý smutek. Nemocný se nepokojně převaloval na lůžku. Trpěl zajisté velkou bolest, oči měl zavřené a ani nepromluvil. Když mu Medvědí Srdce ohmatával hlavu, sevřel bolestně ústa, ale zůstal němý. “Jak to s ním vypadá?” ptal se haciendero. “Nezemře,” odpověděl náčelník. “Jen ať se mu přikládají ustavičně čerstvé byliny.” “Zítra přijde lékař.” “Bylina oregano je chytřejší než lékař. Má můj bratr vaquera, který je dobrým jezdcem a lovcem?” “Nejlepší je starý Francisco.” “Ať se zavolá a opatří dobrým koněm!” “K čemu?” “On mne bude doprovázet.”
“Kam?” “Ke Komančům.” “Ke Komančům? Bože, copak u nich chcete?” “Nezná můj bratr Komanče? Vzali jsme jim zajatce; pobili jsme mnoho jejich bojovníků. Přijdou, aby se pomstili.” “K haciendě?” “Ano.” “Tak daleko?” “Rudý muž nezná vzdálenost, jednáli se mu o to, aby se pomstil a vzal skalp svého nepřítele. Komančové zajisté přijdou.” “A proč jim chcete jít naproti?”

“Nebylo by lepší, kdybys zůstal zde a my postavili stráže?” “Náčelník Apačů vidí nejraději svýma vlastníma očima. Hromový Šíp měl v úmyslu, jít naproti Komančům. Nyní je nemocný, a já půjdu místo něho.” “Jeďte ve jménu božím. Dám zavolat Franciska.” Za čtvrt hodiny byl vaquero na místě. Celá jeho postava svědčila o tom, že byl pro takovou jízdu způsobilý. Když uslyšel, oč se jedná, svolil radostně doprovázet Apače. K takové vyzvědačské jízdě se opatřili vším potřebným a bez prodlení vyrazili. Když obě dívky opět zůstaly u nemocného samotné, začaly Emminy přerušené slzy znovu téct. Bylo to zvláštní, jaký vliv měla její přítomnost na nemocného. Když na něm poznala, že trpí velkou bolestí, vzala ho za ruku, a jeho obličej se hned vyjasnil. Vtisklali mu občas lehký polibek na čelo nebo rty, přelétl přes jeho rysy radostný úsvit a zdálo se, že necítí žádnou bolest. “Vidí, že mne poznává!” chlubila se pak Indiánce. “Vždyť tě ale nevidí,” odvětila. “Ó, on mne cítí. Ne jeho tělo, ale jeho duše pociťuje blízkost té, která ho miluje. Ó, kdyby se jenom nebyl vydával k hoře El Reparo. Jak se zlobím na tvého bratra, že ho tam zavedl!” “Tecalto to mínil dobře. Chtěl mu ukázat poklad králů a darovat mu z něho.” “A ten poklad jsi chtěla vydat hraběti?” “Copak mně to nemůžeš odpustit?” prosila Indiánka. “Odpouštím ti, protože vím, že je láska nadevše mocnější. Ó, kdyby se jenom uzdravil!” , “Rostlina oregano ho uzdraví. Ale nechceš nahlédnout do těch pytlů?”

“Ne. Udělej to sama. Nechci vidět nic, co patří Alfonzo VI. U obou mrtvol sluhů se totiž našla zavazadla hrabete. Skládala se ze dvou dobře naplněných vaků, které Indiánka otevřela. Nic nápadného nenašla, až se dostala na dno druhého vaku. Tam bylo psaní. Přečetla nápis. Bylo na hraběte Alfonza. Přečetla také psaní. Karja se ohlédla po své přítelkyni, a když zjistila, že se zabývá jenom nemocným, zastrčila psaní rychle k sobě. – – Mexikánští koně mají velikou vytrvalost a rychlost. Medvědí Srdce s vaquerem letěli na svých koních k severu jako vítr. Ještě před večerem přijeli na to místo, kde při návratu s dámami odbývali svůj poslední nocleh. Nezastavili, ale jeli dál tou samou cestou, po které tehdy přišli. Když se již začalo stmívat, Apač náhle zastavil svého koně, a koukal po zemi. Vaquero udělal to samé. “Co to tady je?” ptal se. “To jsou stopy!” “Od mnoha jezdců!” přikývnul Apač. “P
řišli od severu!” “A zamířili k západu.” “Podívejme se na ně lépe!” Slezli a bedlivě prohlédli stopy koňských kopyt. “Je jich mnoho,” pravil Apač. “Asi dvě stě,” připojil vaquero. Druhý souhlasně přikývl a pak ukázal na obtisk kopyta, jehož okraje byly ještě zcela ostře vytlačeny. “Ano, máme štěstí,” řekl vaquero se starostlivým pohledem. “Uplynulo sotva čtvrt hodiny, co tudy projeli.” Apač se rychlou odhodlaností zvedl ze země. “Kupředu! Musím je vidět.” Sedli opět na koně a sledovali stopy. Vedly je hluboko do pohoří, a právě když se začalo stmívat, zahlédli před sebou na hřebenu vysočiny temnou čáru, skládající se z jezdců.

“Komančové!” řekl Apač. “Opravdu! U všech hromů, ti směřují k haciendě!” “Schovají se až do rána v horách,” odpověděl na to Apač. “Co uděláme?” “Můj bratr se hned vrátí, aby ohlásil hacienderovi, že nepřátelé přicházejí.” “A ty?‘J “Medvědí Srdce zůstane na stopě nepřítele. Musí vědět, co podniknou.” Obrátil se a jel dál, aniž by se staral o to, jestli vaquero jeho nařízení uposlechne. “PerDiós!” bručel. “Takový Indián je přece jenom zvláštní člověk! Opováží se na dvě stě Komančů! Hrdý jak nějaký král. Nařídí, co mám udělat a odjede, aniž by se rozloučil nebo přesvědčil, jestli ho uposlechnu.” Obrátil svého koně k jihu, a jel nazpět tou samou cestou, odkud přišel. Jednalo se mu teď o to, aby donesl zprávu do haciendy co možná nejrychleji. Proto pobízel svého koně, a byla sotva půlnoc, když tam dorazil. Zde už všichni odpočívali, pouze Emma bděla u lože s
vého milence. Proto se vaquero vydal nejdříve k ní. Ona neprodleně probudila svého otce, který ihned předvolal Franciska. “Je to pravda, co mně Emma říká?” ptal se Arbellez. “Co říkala?” “Že přicházejí Komančové.” “Ano, je to pravda, seňore.” “Kdy? Snad ne ještě dnes!” “Ne, pro dnešek jsme ještě v bezpečí.” “Je jich mnoho?” “Velmi mnoho!” “Svatá madono, jaké je to neštěstí! Vypálí haciendu!” “Toho se neobávám, seňore,” pravil chrabrý vaquero. “Vždyť máme také pěsti a dostatek zbraní.”

“Ale, viděli jste je dobře?” “To se rozumí!” “Nezdá se mi to ani možné, že by sem vyzvědači Komančů přivedli z jejich lovišť takovou sflu v tak krátké době.” “To se také nestalo, seňore!” “Co tedy?” “Když seňor Helmers s Apačem vysvobodili dámy, a při tom probodli jednoho Komanče, začala krevní msta. Zajisté už tam odtud vyslali posla do svých lovišť, která nejsou tak daleko od Rio Pecos. Mezitím co seňores potom u Rio Grande bojovali se svými pronásledovateli, těch dvě stě se už vydalo na cestu. Pozdější uprchlíci se pak přidali k nim a vyprávěli jim, že byli opětně poraženi. To urychlilo jejich jízdu.” “Jak daleko odtud leží to místo, kde jste je spatřili?” “Šest hodin při obvyklé jízdě.” “A nevydali se přímým směrem k estancii?” “Ne. To jim ani nenapadlo. Vydali se do hor, aby nebyli prozrazeni, a před zítřejším večerem se zajisté neukážou.” “Musíme bezodkladně uinit bezpečnostní opatření. Ó, kdyby aspoň nebyl seňor Helmers raněn!” “Na náčelníka Apačů a na Bizoní Čelo se můžeme též spolehnout.” “Bizoní Čelo je dosud u hory El Reparo. Nechám jej zavolat.” “Ihned?” “Ano.” “Mám jet já?” “Ty jsi unaven!” “Unaven?” – smál se stařec. “Můj kůň snad, ale já nikoliv. Vezmu si jiného koně.” “Víš, kde bys našel náčelníka?” “Nevím.”

“U pramene prostředního potoka.” “Dobře, najdu ho zcela jistě. Mám teď probudit lidi?” “Ano, probuď je. Bude lépe, když budeme ostražití už dnes.” Starý Francisco ztropil poplach, pak skočil na koně, aby zajel na horu El Reparo, a za čtvrt hodiny nato hořelo kolem haciendy množství ohňů, osvětlující okolí tak jasně, že by se zajisté žádný Indián neopovážil přiblížit k domu. Bizoní Čelo, náčelník Miztecasů, se právě vracel se svými Indiány z El Reparo, když ho potkal starý vaquero. Hned se domníval, že se něco přihodilo, a proto se rychle ptal: “Proč přicházíš? Co se stalo?” “Honem k haciendě. Komančové přicházejí!” zvolal Francisco. Indiánovy oči zasvítily rozkoší. “Tak brzy! Kdo to povídal?” ptal se. “Já sám jsem je viděl.” “Ty? Kde?” Francisco popsal svou včerejší jízdu. “Když je tomu tak, máme dost času,” mínil Bizoní Čelo. “Oni nám neujedou.” “Jeli cvalem
k haciendě, kde našli všechno ve velkém rozčilení a spěchu. Haciendero sám přivítal věhlasného cibolera a ptal se na jeho úsudek. Miztecas se ohlížel kolem, a když viděl takové přípravy k boji, potřásal hlavou. “Copak považujete Komanče za Digger Indiány?” ptal se. “Ne,” odpověděl Arbellez. “Diggerové jsou hloupí.” “Ale Komančové nikoliv. Proč tedy tyto přípravy?” “Svatá madono, copak se nemáme bránit?” “Budeme se bránit, seňore, ale jinak.” “Jakpak?” “Komančové vyšlou zvědy, aby nás pozorovali.” “Ovšem.”

“Oni nás ve dne nepřepadnou.” “Také tak soudím.” “Když jim chceme dát za vyučenou, nesmí tušit, že o jejich příchodu víme.” “Ano, to máš pravdu.” “Musíme dělat naše přípravy potají. Kolik máte celkem mužů?” “Čtyřicet.” “To stačí. Má každý svou ručnici?” “Všichni mají dobré ručnice.” “Je zde dostatek střeliva?” “Velmi mnoho. Mám i děla.” “Co, děla?” ptal se překvapeně Indián. “Ano, čtyři kusy.” “O tom nic nevím. Odkud je máte?” “Kovář je vyrobil, když jsi zde nebyl.” Náčelník potřásal nevěřícně hlavou. “Kovář že je vyrobil!? A hodí se k něčemu?” “Ano, zkoušeli jsme je. Hlavně jsou vrtané z nejpevnějšího železného dřeva a opatřené pěti silnými železnými pásy. O roztrhnutí není ani pomyšlení.” “Pak to půjde. Budeme střílet sklem, hřebíky a starým železem; to má hrozný účinek; potom potřebujeme více ohňů.” “K čemu?” Přepadení se tuším stane už příští noc. Přitom musí být všechno tmavé, aby se Komančové domnívali, že tvrdě spíme. Jakmile přijdou, zapálíme ohně a osvětlíme celé okolí haciendy, abychom mohli s jistotou mířit.” “Tak uděláme ohně na ploché střeše domu.” “To je moudré. Do každého kouta se nanese velká hromada a polije olejem. To stačí.” “A kam umístíme děla?”

“Na každém rohu domu, jakmile se setmí, zřídíme hradbu, za níž se postaví dělo. Musí tak stát, aby ovládala dvě strany. Za dne ale nedáme nic znát, a každý ať jde za svým obvyklým zaměstnáním. Ah!” Tento poslední výkřik platil jezdci, který vjížděl do vrat na uříceném koni. Byl to – Apač. “Medvědí Srdce!” volal haciendero. “Odkud přicházíš?” “Od Komančů,” odpověděl a seskočil z koně. “Kde jsou?” “Na hoře El Reparo.” “Na El Reparo?” ptal se Bizoní Čelo. “Měli tam tábor?” “Ano. Sledoval jsem je až na kopec. Dostihli ho až po půlnoci.” “Na které straně táboří?” “Na půlnoční straně.” ” Uff! Jestli – -” přetrhl svou řeč a přidal tiše, tak že ho mohl slyšet jen Apač: “Jestli najdou hraběte?” “Toho myslím už našli krokodýli,” odvětil Apač určitě a tiše. Toto tušení ovšem nebylo správné. Komančů bylo skutečně dvě stě. Jejich vůdcem byl jeden z
jejich nejvyhlášenějších náčelníků, jménem Tokvitey, Černý Jelen. Jemu jeli po boku dva zvědové, z nichž jeden znal dobře krajinu okolo haciendy, kdežto druhý byl z těch, co byli poraženi od Mexikánů za velení Němce a Apače. Jeli – aniž by tušili, zeje sleduje věhlasný náčelník Apačů – podle indiánského způsobu jeden za druhým, a dorazili konečně k severnímu úpatí hory El Reparo, po jejímž svahu vystoupili, aby se utábořili pod hustými stromy. “Zná tady můj syn místo, kde bychom se mohli přes den ukrýt?” ptal se Černý Jelen průvodce, seznámeného se zdejší krajinou. Otázaný přemýšlel a pak odpověděl:

“Vím o jednom.” “Kde?” “Na temeni hory.” “Jaké je to místo?” “Jsou to rozvaliny starého chrámu, v jehož částech je místo pro tisíc bojovníků.” “Je možné se tam ukrýt?” “Ano, jestli nás nikdo neuvidí vcházet.” “Zná můj syn to místo důkladně?” “Myslím, že se nemýlím.” “Tak slezme z koní, ostatní ať zatím počkají zde.” Sesedli, vzali zbraně do rukou a vešli do lesa. Indián má vrozený pud pro místní poměry a tak vycvičený ostrovtíp, že téměř nikdy nezabloudí. Průvodce se ploužil s obdivuhodnou jistotou v čiré lesní tmě přímo proti rozvalinám. Náčelník ho sledoval. Navzdory obtížím způsobených tmou dosáhli rozvalených zdí chrámu, a začali ho prohledávat. Nenašli ani jedinou lidskou stopu a považovali se již za zcela bezpečné, když tu náhle zazněl tak zvláštní výkřik, jako by ani nevycházel z lidského hrdla. “Co to bylo?” ptal se Černý Jelen. “Výkřik, ale
od koho?” “Znělo to skoro tak, jako smrtelný skřek koně.” “Nezaslechl jsem ještě nikdy něco podobného,” vyjádřil se průvodce. Tu opět zazněl ten samý výkřik – táhlý a hrozný. “Člověk!” pravil náčelník. “Ano, člověk,” přisvědčil průvodce. “V smrtelných úzkostech!” “V největším zoufalství!” “Kde to bylo?” “Nevím. Ozvěna klame.”

“Musíme opustit tyto zdi.” Vylezli přes rozvaliny ven na prostranství, když srdce pronikající výkřik se opětně ozval. Nyní zjistili směr, odkud přicházel. “Zrovna před námi,” pravil průvodce. “Ano, přímo. Podívejme se, co to je!” Plížili se opatrně dál a došli až k pokraji jezírka, šli podél něho, až tentýž výkřik uslyšeli zrovna před sebou. Oba byli od přírody vybaveni pevnými nervy, přece se ale zalekli, když tento strašlivý hlas zazněl v bezprostřední blízkosti. “Tady to je,” pravil průvodce, “ve vodě.” “Nikoliv, je to nad vodou,” opravoval náčelník. “Poslouchej!” “Šplouchá a klokotá to tam, jako by tam byli krokodýli.” Voda světélkovala, rozčeřena těmito živočichy. “Vidí můj syn toto světélkování?” “Vidím.” “Jsou to krokodýli.” “A ten člověk mezi nimi? Nemožné!” “Nikoliv, ten člověk nad nimi, na tomto stromě.” Ukazoval při tom na cedr, u něhož stá
li. “Pak musí být uvázaný!” “Zajisté!” Nyní zazněl výkřik znovu a slyšeli, že vychází mezi vodou a vrcholem stromu. “Kdo to volá?” ptal se nyní náčelník hlasitě. “Ó!” odpovědělo to radostným hlasem. “Kdo je to?” “Pomozte!” “Kde se nacházíš?” “Visím nad vodou.” “Uff! Nad vodou?” “Ano. Pospěšte si!”

“Kdo jsi?” “Španěl.” “Španěl, bledá tvář,” zašeptal náčelník k průvodci. “Ať zůstane viset!” Nicméně se ptal dál: “Kdo tě tam pověsil?” “Moji nepřátelé.” “Kdo je to?” “Dva rudoši.” “Uff!”šeptal náčelník. “Visí tu z pomsty.” Pak se ptal, jací rudoši to byli. “Jeden Miztecas a jeden Apač. Ó přijďte, pomozte! Nevydržím to déle, krokodýli mne rozsápou!” “Miztecas a Apač,” šeptal tiše náčelník. “To jsou naši nepřátelé. Měli bychom ho zachránit. Nejdřív ale musíme rozsvítit.” Zašel k chrastí, o němž se již při prosmykání přesvědčil, že je suché, vytrhal je a snesl je na hromadu k břehu. Pak vyndal svůj punks (potřeby ke křesání) a podpálil hromadu. Oheň jasně vzplanul a osvítil celé jeviště: ze stromu visel běloch až skoro k vodě a zdvihal vysoko nohy, kdykoliv po nich dravci chňapali. “To je veliká pomsta!” pravil Černý Jelen. “Musí nám odpovdat bez strachu před krokodýly.” Vyšplhal na strom, popadl laso a povytáhl Španěla natolik, že se nacházel v bezpečí před nestvůrami. Oheň osvětloval též Indiány, a při jeho svitu Alfonzo poznal, že jsou to Komančové, nacházející se na válečné výpravě. Uhodl všechno a považoval se již za vysvobozeného. “Proč tě sem rudí muži vlastně pověsili?” vyptával se náčelník dál. “Proto, že jsem s nimi bojoval, abych je zabil. Byli jsme nepřátelé.”

“Proč jsi ty psy nepobil? Apačové a Miztecasové jsou zbabělci.” “Byl to Medvědí Srdce, náčelník Apačů.” “Medvědí Srdce?” zvolal Komanč. “On byl zde?” “Ano, on a Bizoní Čelo, náčelník Miztecasů.” “A kde jsou?” “Vysvoboď mne a dostaneš je!” “Zapřísahej se!” “Přísahám.” “Budeš tedy osvobozen.” Vší silou vytáhl laso vzhůru a přivedl hraběte tak daleko, že se mohl položit tělem na větev. Tím sobě Komanč uvolnil ruce. Vytáhl svůj nůž a přeřízl laso a Španělova pouta, tak že se mohl sám udržet. “Ó,” volal hrabě, “svobodný! Svobodný! Svobodný! Ale nyní pomsta! Pomsta! Pomsta!” Řval tato slova mocným hlasem neskonalou rozkoší. “Máš mít pomstu,” pravil Komanč, a tušil v něm dobrého spojence. “Ale proč tak řveš? Les má uši. Není nikdo nablízku?” “Ani živá duše. Nikdo tady na kopci nebyl, jenom já a ti prokletí krokodýli. Co budu živ, nezapomenu na tuto n
oc.” “Nezapomínej a pomsti se; teď ale se mnou slez!” Sešplhali ze stromu a teprve, když Alfonzo cítil, že má pevnou půdu pod nohama, byl úplně přesvědčen o svém vysvobození. “Děkuji vám!” pravil. “Žádejte ode mne co chcete, udělám to!” Komanč pravil chladně: “Přisedni k nám a odpověz, na co se tě budeme ptát.” Hrabě natáhl své utrmácené končetiny do trávy s rozkoší, jakou ve svém životě ještě nikdy nepocítil. “Vy jste náčelník Komanču?” tázal se.

“Jsem Tokvitey, Černý Jelen,” odpověděl Komanč hrdě. “A vy jste na válečné výpravě?” Náčelník přikývl a ptal se: “Znáš haciendu dél Erina?” “Znám ji.” “Jak se jmenuje muž, který tam bydlí?” “Pedro Arbellez.” “Má dceru?” “Má.” “A je u té dcery Indiánka z kmene Miztecasů?” “Ano, je to Karja, Tecaltova sestra.” “Sestra Bizoního Čela?” ptal se náčelník překvapeně. “Ano.” ” Uff! O tom synové Komančů nevěděli, jinak by byli hlídali dceru Miztecasů bedlivěji. Obě ženy byly v našem zajetí.” “Vím to!” “Jak to?” “Bydlí u mne.” “U tebe? Tvůj hlas mluví v hádankách! Myslím, že bydlí na haciendě?” “To je také pravda; neboť hacienda je moje.” “Tvoje? Tak ty jsi seňor Arbellez?” “Ne. Já jsem hrabě Alfonzo de RodrigandaSevilla. Arbellez je pouze můj nájemník.” ” Uff!” řekl Komanč chladně, a vstal. “Tak budeš zase viset nad vodou, aby tě sežrali
krokodýli.” Alfonzo byl ve své věci tak jistý, že odvětil s úsměvem: “Proč?” “Protože jsi ochráncem obou jmenovaných squaw.” “Posaď se, Černý Jelene. Já nejsem jejich ochráncem, ale jejich nepřítelem a tvým přítelem. Tyto squaw zavinily, že mne tam pověsili, ale ty jsi mne osvobodil. Odměním se ti

tím, že tři největší nepřátele Komančů vydám do tvých rukou.” “Kteří to jsou?” “Shoshinliett.” “Medvědí Srdce, Apač?” “Ano. Dále Mokaschimotak.” “Bizoní Čelo, Miztek?” “Ano.” “A ten třetí?” “Třetí je bledá tvář; rudí muži ho nazývají Itintika.” “Hromový Šíp, ten vyhlášený rastreador?” zvolal Komanč. “Říkáš pravdu?” “Ano.” “Kde je Hromový Šíp?” “S těmi ostatními.” “A kde jsou?” Komanč se vyptával s náruživým spěchem. Naděje, že dostane do své moci tyto tři věhlasné muže, ho zbavila chladného poklidu, v jakém jindy spatřuje Indián svou čest. “Řeknu ti to, když mě napřed něco slíbíš.” “Co si přeješ?” “Tys sem přitáhl, abys přepadl haciendu?” “Ano,” přiznal se Indián. “Podaří se ti to?” “Černý Jelen ještě nikdy nebyl poražen.” “Máš s sebou mnoho bojovníků?” “Desetkrát deset krát dva.” “Dvě stě? To stač. Máš mít ty tři věhlasné pohlaváry, pak všechny skalpy v haciendě, a všechno, co tam nalezneš, jestli ušetříš stavení, které je mým vlastnictvím, a vydášli dceru mého nájemníka do mých rukou.” Komanč chvíli přemýšlel, a pak řekl: “Budiž, jak si přeješ. Kde tedy jsou ti tři náčelníci?”

“Nejsou teď nikde jinde než v haciendě,” pravil hrabě s úsměvem. “Uff! Tys mne přelstil!” přiznal se Černý Jelen. “Ale mám tvé slovo.” “Náčelník Komančů své slovo nikdy nezruší. Dům je tvůj a dívku dostaneš. Oni tři nepřátelé, skalpy a všechno, co se v domě nachází, patří ale synům Komančů. Je hacienda vystavena z kamene?” “Z pevného kamene, ohrazena kůly. Ale já znám všechny její slabiny, já vás povedu. Budete se nalézat uvnitř domu, kde budou všichni obyvatelé ještě spát. Neprobudí se, jen k tomu, aby zemřeli pod vašimi tomahawky.” “Má haciendero mnoho zbraní?” “Zbraní má hojnost, ale nebudou mu nic platné.” “Kolik má mužů?” “Snad čtyřicet.” “Čtyřikrát deset? To dělá sedmkrát deset, neboť každý z tří náčelníků platí za deset mužů.” “Itintiku do toho nesmíte počítat.” “Proč?” “Je raněný, nebo možná už mrtvý. Uhodil jsem jej kyjem přes hlavu.
” ” Uff! Tys bojoval s Hromovým Šípem?” “Proč ne?” “Kdo se s ním pustí do zápasu, musí být udatným bojovníkem.” “Nejsem zbabělec, přece jsi mne našel jako zajatce.” “To poznám, až nás zavedeš na haciendu. Myslíš, že mají tušení o tom, že přichází bojovníci Komančů, aby se pomstili?” “Nemyslím.” “Vyšlu vyzvědače.” “Jen aby ho neviděli!”

” Uff! On půjde do haciendy.” “To bude ztracený!” “Nikoliv. Není to Komanč, ale pokřtěný Indián z kmene Opatů. Nebudou ho podezírat, a on se dobře přesvědči, jestli se přichystali na boj s válečníky Komančů. Nyní vím všechno. Můj syn ať zavede bojovníky do rozvalin, kam se já odeberu s touto bledou tváří.” – – Druhý den šel náčelník s hrabětem a průvodcem po lese na výzvědy. Když došli na okraj pláně, z níž bylo vidět na rovinu, zazněl pod nimi temný výbuch. “Co to bylo?” ptal se Černý Jelen. “Výstřel,” mínil vůdce. “Ale ne výstřel z pušky, nýbrž trhací výbuch,” pravil Alfonzo, který tušil, co se přihodilo. Přiblížili se ke skalnímu srázu tak blízko, jak bylo jen možné, a uviděli, jak Bizoní Čelo ujíždí se svými Indiány. Alfonzo rozeznal soumara s nákladem v houních a tušil, že je v nich zabalena část pokladů. “Co je to za muže?” ptal se náčelník. “Jsou to naši n
epřátelé,” odpověděl hrabě. “Nepřátelé, kteří zemřou,” pravil náčelník opovržlivě. “Ó, oni mají ještě dost síly. Jenom si všimni jejich náčelníka!” “To je obr. Je to cibolero?” “Ovšem, lovec bizonů ale nejodvážnější ze všech. Hádej, jak se jmenuje?” “Řekni to!” “Nuže, je to Bizoní Čelo, král všech cibolerů!” ” Uff! To – to je Bizoní Čelo,” pravil Komanč. “Za chvíli zemře v táboře Komančů u mučednického kůlu.” Vrátili se do rozvalin a vyslali vyzvědače. Měl na sobě oblek civilizovaného Indiána, dostal špatnou pušku a nejšpatnějšího koně, kterého měli sebou. Nařídilo se mu, aby

udělal okliku, tak aby se zdálo, že nepřichází ze severní strany, ale ze strany jižní. Objel tedy zadní stranu a jižní svah hory El Reparo a přijížděl k haciendě od jihu. Bizoní Čelo stál s hacienderem a Medvědím Srdcem u okna, když vjížděl do dvora. ” t/T’ prohodil Apač s pohrdavým úsměvem. “Co je?” ptal se Arbellez. “Náš přítel tím chce říci, že je to očekávaný vyzvědač,” vysvětloval Bizoní Čelo Apačův výkřik. “Ne, to je Májo nebo Opato, ale každým pádem odpadlík.” “Jak se mám k němu zachovat?” “Přátelsky. Nesmí tušit, že myslíme na boj a nepřátelství.” Haciendero sešel dolů, kde se právě Indián chystal vejít do ubytoven vaquerů. Přátelsky pozdravil a ptal se: “Je to hacienda dél Erina?” “Je.” “Kde velí seňor Arbellez?” “Ano.” “Kde je seňor?” “To jsem já.” “Prosím za odpuštění, že jsem to nevěděl. Smím se u vás zastavit?” “Učiňte tak ve jm
énu božím. Vítám každého hosta. Odkud přicházíte?” “Přicházím z Duranga přes hory.” “To je daleko.” “Ano. Zdržoval jsem se tam několik roků, ale zapudila mne zimnice. Nepotřebujete nějakého vaquera, seňore?” Ne ” “1C. “Ani cibolera?” “Také ne, mám teď dostatek lidí. Můžete tady ale zůstat a odpočinout si, jak dlouho budete chtít.”

“Děkuji. Jelikož nikoho nepotřebujete, a vaše hacienda je až k hranicím nejlepší, zkusím se živit jako gambusino. Kdyby jenom nebyli ti Indiáni!” “Copak se bojíte Indiána?” “Jednoho se nebojím, ale pěti nebo deseti. Povídá se, že Komančové chtějí vpadnout přes hranice.” “To vám nabulíkovali. Budou se bát sem přijít, protože vědí, že by dostali za vyučenou. Zůstaňte, jezte a pijte podle libosti s vaquery.” Odešel, a zanechal Indiána v úplné jistotě, že v haciendě nikdo ani nepomýšlí na to, že by snad byli Indiáni nablízku. Nevypadalo to, že by měl vyzvědač tak příliš zapotřebí odpočinek, neboť se neunaveně smýkal po haciendě a jejím okolí. Odpoledne pak sedl na koně a odjel. Snadno si lze domyslet, že se neubíral k hranicím, ale že se vrátil oklikou ke Komančům, kde s netrpělivostí očekávali jeho zprávu. Když vyložil náčelníkovi, co zpozoroval, kývl hlavou a s krvežíznivým posměchem
pravil: “Hacienda se hrozným způsobem probudí ze spánku, a synové Komančů se vrátí s hojnou kořistí a s množstvím skalpů do svých wigwamů.” Nechal si od hraběte a vyzvědače dopodrobna popsat polohu a rozdělení domu; na to se pak odbývala velká válečná porada. Bylo rozhodnuto, že vtrhnou při soumraku. O půlnoci by se dorazilo k haciendě. Ta měla být obklíčena ze všech čtyř stran, pak měli Komančové na znamení svého náčelníka přelézt kůly a obklíčit dům uvnitř dvora. Padesát mužů mělo vlézt oknem, rozejít se po všech chodbách, a pak mohlo začít vraždění. – Mezi tím, co se takto radili v rozvalinách chrámu, odbývala se podobná válečná porada v haciendě. “Jsou tady ještě nějaké ohňostroje?” zeptal se Bizoní Čelo.

“Dostatek. Vaquerové si ani nedovedou představit svátek bez ohňostrojů,” řekl haciendero. “Ale k čemu mají sloužit?” “Hlavní věcí je, abychom Komančům odebrali koně, na nichž by nám mohli rychle ujet. Musíme zjistit, kde je nechají, a vhodit mezi ně v příhodné chvíli několik prskavek.” “To se zařídí!” “Je k tomu ale třeba odhodlané a opatrné lidi.” “Takové mám. Kdy začneme stavět hradby?” “Vlastně by se s tím mělo počkat až do setmění. Poněvadž ale vyzvědač odjel tak velice uspokojený, nesoudím, že bychom byli ještě déle pozorováni. Můžeme proto začít.” Nyní nastala čilá činnost. Když nadešel večer, nezůstal žádný vaquero v příbytku, jak bývalo zvykem, ale všichni byli uvnitř ohrady zaměstnáni přípravami k obraně domu. Takto přešel večer v rozčileném očekávání, a hodinu před půlnocí vyšel Apač na zvědy. Vzal sebou dva dobře ozbrojené vaquery se zásobou prskavek,
která by stačila rozprášit stádo mnoha tisíců koní do všech světových stran. Náčelník se vrátil brzy, ale sám. “Přicházejí?” ptal se haciendero. “Ano.” “Kde jsou?” “Sestoupili z koní. Obkličují ohradu. Koně stojí tam u potoka.” “Nechali u nich mnoho hlídačů?” ptal se Bizoní Čelo. “Jen tři.” ” Uff! Oba naši muži vykonají svou povinnost.” Na to se haciendero odebral do pokoje nemocného, kde jako obyčejně, seděly obě dívky. Byly bledé, ale odhodlané. “Už přicházejí?” ptala se Emma. “Ano. Raněný spí?” “Pevně.”

“Tak můžete jít na vaše místa. Vezměte s sebou doutnáky.” Zapálily doutnáky a odebraly se na plochou střechu domu, kde v každém rohu stála velká hranice dříví politá olejem. Nacházely se tady i těžké kameny a několik nabitých ručnic, pro případ aby dívky mohly pomáhat při obraně. Noc byla tichá. Jenom zurčení potoka, nebo frknutí některého koně bylo slyšet. V očekávání boje všem rychleji tepalo srdce. V tom zazněl plný chrochtavý hlas obrovské žáby. Byl tak lstivě napodobený, že jindy by si ho sotva byli všimli, nyní hned všichni obyvatelé haciendy věděli, že je to znamení k útoku. Starý vaquero Francisco si vyprosil obsluhování děl, která měla sloužit k obraně průčelí domu. Byla nabita sklem, hřebíky a sekaným železem, a pod houní, kterou měl přehozenou, měl připraven doutnák k zapalování. Přikrčený za ohradou, poslouchal každé šustnutí. V okně nad vchodem vpravo stál Apač a vlevo náelník Miztecasů. Oba měli své kulovnice v rukou a pátrali do temnoty svýma bystrýma očima, zvyklýma na tmu. Pak, jak bylo řečeno, zazněl hlas obrovské žáby, a vtom samém okamžiku to na palisádách oživlo. Dvě stě hlav se objevilo nad nimi, a dvě stě tmavých postav z nich seskočilo do dvora. Právě seskočilo těch padesát, co se mělo vedrat oknem, když Apač vystrčil svou pušku. “Shneko – palte!” zavolal. Jeho puška zahřměla, a toto znamení mělo rychlý a podivný účinek. Sotva zazněl jeho hlas, podpálily dívky na střeše hranice, které rázem vzplanuly a celé okolí osvětlily. Uleknutí Indiáni se zarazili. Při svitu ohně uviděl starý Francisco těch padesát těsně při sobě stojících Komančů, vzdálených od sebe sotva patnáct

loktů. Vypálil a rána měla v té blízkosti hrozný účinek. Podobalo se to, jako by celý ten shluk lidí pojednou klesl, povstalo smotané klubko na zemi se svíjejících postav, jehož rozvinutí trvalo tak dlouho, že Francisco získal čas, aby své dělo opět nabil. Drahá rána měla ten samý účinek. I ostatní děla hřměla, z každého okna a z ploché střechy pálily ručnice, a vtom najednou zapraskal vzhůru jasný ohňostroj. Mezi to se mísilo stohlasé řehtání a frkání polekaných koní, kteří se utrhli a uháněli pryč, až se pod jejich kopyty otřásala země. Do toho se mísil děsný řev Indiánů. Všichni byli jasně osvětleni a mírem na ně bylo jisté; okna ale byla temná, takže neměli přesnou ránu, i kdyby si při všeobecném strachu dopřáli čas na klidné míření. Takové přivítání neočekávali; hned v prvních dvou minutách ztratili polovici své tlupy a další začínali prchat. Jenom jeden stál pevně, totiž Čer
ný Jelen. Pobízel své lidi, aby vytrvali; ale marně. Dosud se nacházel na straně domu, nyní pospíchal k průčelí, aby se přesvědčil, jak to tam vypadá s bitvou. Tady to bylo ještě horší: Francisco se svými dělovými ranami vymetl prostranství. Mrtvola ležela na mrtvole; náčelník pochopil, že je po všem veta a skočil přes palisády. Vtom okamžiku, když ležel na palisádě, ho spatřil Apač. “Tokvikey, Černý Jelen!” zvolal. Poznal Komanče, nemohl ho však zabít, protože měl ručnici právě nenabitou. “Černý Jelen!” zvolal opětně, zahodil pušku a chopil se tomahawku. “Copak, Černý Jelen se obrací k nepříteli zády?” Vyskočil z okna, pádil přes dvůr a švihl sebou přes palisády. Najednou před ním Komanč prchal. “Ať se zastaví Černý Jelen!” volal. “Zde přichází Medvědí Srdce, náčelník Apačů. Chce před ním náčelník Komančů utíkat?”

Když zaslechl Komanč toto jméno, zastavil se. “Ty jsi Medvědí Srdce? Pojď tedy!” zvolal. “Předhodím tvé vnitřnosti k žrádlu krkavcům!” Oba náčelníci se do sebe pustili; bojovali jen tomahawkem, a to je ta nejhroznější zbraň, jaká může být. Medvědí Srdce předčil Komanče; to se hned poznalo; ale tu k nim přiskočila postava s puškou v ruce. Byl to Alfonzo. Zvolil si nejmoudřejší část udatnosti, totiž opatrnost, a nelezl přes palisády; neměl žádnou chuť, vystavit své tělo nepřátelským střelám. Tak zíval za palisádami a očekával výsledek útoku, který byl jiný, než předpokládal. Komančové prchali. Vtom zaslechl Apačův hlas: “Oho!” zabručel. “Snad se můžu pomstít.” Viděl, jak se Medvědí Srdce hnal za Komančem a následoval je. Když se utkali v boji, přiskočil a pažbou ručnice uhodil Apače zezadu do hlavy, až se svalil. Komanč hned tasil svůj nůž, aby omráčeného dorazil; ale Alfonzo mu v t
om zabránil. “Počkej,” pravil. “Ten zasluhuje jinou smrt.” “Máš pravdu!” řekl Černý Jelen. “Rychle s ním ke koním!” “Ke koním? Ti jsou pryč!” “Pryč?” zvolal náčelník polekané. “Bohužel!” ” Uff! Pojď, pojď, nebo bude pozdě.” Chopili se Apače za obě paže a vlekli ho rychle odtud. Měli nejvyšší čas. Bizoní Čelo spatřil, že se Apač pustil za nepřátelským náčelníkem, poznal nebezpečí, do jakého se vydal; proto sebral rychle posádku, aby udělal výpad. Nalezli opuštěný dvůr; leželi tady jen mrtví Komančové. “Za nimi!” volal. Brána se otevřela a udatní obhájci pádili ven, kde nastaly na mnoha místech jednotlivé potyčky, v nichž Indiáni obyčejně podlehli. Bizoní Čelo jich skolil ještě mnoho; obešel rychle

haciendu, pokud svítily ohně, aniž by nalezl stopy po Apačovi. – – Uplynulo hodně hodin, než se Apač probudil z mrákot. Otevřel oči a uviděl především oheň a kolem něho usazeno několik divokých rudých postav. On sám byl spoutaný; po jeho pravici seděl Černý Jelen a po levici hrabě Alfonzo. Pozvednul oči k obloze, a podle hvězd poznal, že není daleko do úsvitu. Alfonzo zpozoroval, že otevřel oči. “Probouzí se!” řekl. Hned se oči všech Komančů obrátily k němu. Všichni o něm slyšeli; znali jeho pověst, ale málokdo z nich ho viděl. Díval se na své zajetí se zjevnou lhostejností, jaká je zvláštností Indiánů. Hlava ho bolela od rány, ale pamatoval si na všechno, co se přihodilo. “Bojácná žába Apačů je zajata,” řekl Černý Jelen. Medvědí Srdce se opovržlivě zasmál; zjistil, že hrdé mlčení je tady nejlepší odpovědí. “Lev Komančů přece utíkal před touto žábou,” řekl. “Pse!” “Šakale!”
“Náčelník Medvědí Srdce, se přece dal porazit Černým Jelenem.” “Tys mne nepřemoh!, ani nikdo jiný. Tato sketa, hrabě bledých tváří, mne zbaběle porazil. To je vše, co říkám, víc už neuslyšíte ani slovo. Medvědí Srdce opovrhuje bojovníky, jenž skáčou jako blechy, ukáželi se udatný muž.” “Však ty budeš mluvit, až začne mučení.” Apač ani nehlesl. Vyslovil své mínění a nyní byl skálopevným mužem, který se nedal zahanbit. To pochopili i ostatní a proto náčelník Komančů pravil: “Den nastává, zde se déle nezdržínie. Zasedněme k soudu nad tímto mužem, který se nazývá náčelníkem.”

Mlčky utvořili kruh, pak se Černý Jelen pozvedl, aby v dlouhé řeči vypočítal Apačovy zločiny. “Zaslouží smrt,” dodal. Ostatní souhlasili. “Vezmeme jej sebou do wigwamů Komančů?” ptal se. I o tom se radili a výsledek byl, že má být usmrcen na tom místě, protože by je na cestě domů mohla potkat nějaká nepříjemná náhoda. “Ale jakou smrtí má zemřít?” ptal se náčelník. I o tom byla porada, která nevedla k tak rychlému výsledku, protože takový zajatec měl vytrpět neobyčejná muka. Tu povstal hrabě Alfonzo, který do toho dosud nemluvil. “Smím promluvit ke svým rudým bratrům?” zeptal se hrabě. “Ano,” řekl Černý Jelen. “Mám svůj podíl na Apačovi, nebo ne?” “Nemáš.” “Proč ne?” “Tys nám ho přislíbil.” “Kdo jej porazil?” “Ty.” “Vykonali jste, co jste mně přislíbili?” “Ne, nemohli jsme.” “Nuže, jsou tedy zrušeny obapolné sliby, a tento zajatec přísluší pouze tomu, kdo
ho porazil. Poraďte se o tom!” Rozpředla se krátká, ale živá rozprava, jejíž výsledek byl, že byl Apač přiřknut Španělovi. “Je tedy můj?” “Ano.” “A já mám rozhodnout o jeho osudu?” “Ano.” “Dobře tedy, jeho osud bude takový jaký jsem měl podstoupit já. Uvážeme ho na tento strom a dáme ho sežrat

krokodýlům. Ať vytrpí ta samá pekelná muka, která jsem vytrpěl já!” Na tato slova zazněl přisvědčující jásot, a oči všech se obrátily k Apačovi, aby účinek tohoto výroku Komančové pozorovali na jeho tváři; tato tvář byla ale jako z litiny, ani brva se nepohnula, ani přes rty mu nepřešlo hlesnutí. “Máme dost řemenů?” ptal se hrabě. “Máme, jsou tady ještě ty, na nichž jsi visel.” “Dobrá, uvažme ho tedy právě tak, jak on mne!” Když to udělali, Černý Jelen se ptal: “Má snad náčelník Apačů ještě nějaké přání?” Medvědí Srdce pohlédl na muže popořadí; bylo jich pouze šestnáct. Hned jak se probouzel z mrákot a zjistil, že leží u tůně na hoře El Reparo, věděl, jaký osud ho očekává; proto se také nezalekl, když uslyšel svůj ortel. Ohlédl se kolem, jakoby si chtěl zapamatovat rysy každého jednotlivce, a řekl: “Náčelník Apačů neprosí. Nůž sežere všechny, co jsou zde. Medvěd Srdce promluvil; on nebude řvát a kvílet, jak to udělal hrabě bělochů. Howgh!” Toto poslední slovo znamená v indiánské řeči něco jako naše “Amen”! Nyní vylezl silný Komanč na strom, a za dvě minuty visel Apač nad vodou, v níž krokodýli poskytovali to samé šeredné divadlo, které jsme popsali už dřív. Komančové se na to chvíli dívali, pak se ale pustili do svých záležitostí. “Vrátí se moji bratři nazpět do svých lovišť?” ptal se Alfonzo. “Nejdřív se musí pomstít,” odvětil zamračený náčelník. “Poslechnou mne, když je zavedu k pomstě?” “Kam?” “To řeknu až později, když zjistíme, že jsme zde všichni, co zbyli.”

“To musíme vědět už teď,” tvrdil náčelník. “Nemáme štěstí s našim bratrem.” “A já s mými rudými bratry také ne. Ať se rozprchnou a hledají své lidi, co ještě bloudí v okolí. Až se sejdou, pak jim řeknu, jak mohou vykonat pomstu.” “Kde se shledáme?” “Zde, na tomto místě.” Komančové odešli, aby našli zbytky své tlupy. Hrabě se chvíli kochal pohledem na krokodýly, jak chňapali po Apačovi, a pak také odešel. Především se chtěl podívat k potoku, co tam včera Bizoní Čelo dělal se svými Indiány. To byl hlavní důvod, proč měl Komanče k tomu, aby se vzdálili. Sotva dozněl zvuk jeho kroků, trhlo to radostně v Apačově tváři a tiché “uff”zaznělo z jeho rtů. Laso měl protažené pod pažemi; švihnul sebou, jak to dělají sokoli na hrazdě; tím se vysunuly jeho nohy nahoru, a on visel hlavou dolů, takže na něj krokodýli nemohli dosáhnout. Měl sice ruce svázané dozadu, ale neměl je přivázané
k tělu. Řemeny kolem kotníků mu nohy sice sevřely, ale mohl přece jen hýbat koleny a rozevírat je. To v něm vzbudilo naději, že by se mohl osvobodit. Byl silný a obratný, mnohem víc než hrabě, který na to ani nepomyslel, když visel na stromě. Podařilo se mu uchopit laso rukama a podobně o něco výše je sevřít koleny. Chmataje takto střídavě dál, k čemu ovšem bylo zapotřebí neobyčejné sfly a zručnosti, smýkal se pozvolna vzhůru, až se dostal nohama na větev, položil se na ni a chvíli si odpočinul. Byl celý omámený závratí, poněvadž visel po celý ten čas hlavou dolů. Ležel naznak napříč přes větev a snažil se zespodu rukama rozvázat řemeny na nohou, což se mu po dlouhém namáhání podařilo. Nyní, když měl nohy volné, vysunul se na větev, a seděl rozkročmo tak, že mohl rukama dosáhnout konce lasa, který byl upevněný ko

lem kmenu. Po dlouhém úsilí, když mu již konce prstů krvácely, dovedl rozvázat řemen, a nezbývalo mu nic jiného, než slézt ze stromu dolů. To bylo jen tak možné, poněvadž strom vyrostl velmi šikmo přes vodu. Apač obejmul kmen nohama, a spustil vrchní tělo dolů. Takto povoluje koleny a opět je svíraje soukal se v krátkých pohybech dolů, a šťastně dosáhl země, ačkoliv byl k smrti unaven. Byl zachráněn. “Uffl” Jedinou touto hláskou osvědčil svou radost nad šťastným výsledkem, pak spěchal mezi stromy, aby vyhledal úkryt v lese. Zbývalo mu ještě uvolnit ruce. Ohlížel se kolem, a konečně nalezl, co hledal, skalisko s ostrou hranou, o níž třel pouty na rukou tak dlouho, až se roztrhla. Nyní byl teprve úplně volný. – – Boj, který zpočátku vně palisád u haciendy zuřil, pokračoval pak v širém poli; tam se stal šarvátkou mezi jednotlivci trvající více nežli hodinu. Pak svolal Bizoní Čelo posádku haciendy dohromad
y. Pobití Indiáni pokrývali půdu okolo haciendy roztroušení ve velkém kruhu, a mohlo se jich už nyní ve tmě napočítat přes sto. “Dostali za vyučenou, a nevrátí se zase tak brzy,” pravil Arbellez ve své radosti nad vítězstvím. “Podívejte na tuto hromadu, seňore,” řekl starý Francisco, ukazuje na mrtvoly před portálem ležící vysoko přes sebe, “toto je účinek mého děla. Toto sekané železo, olovo a střepy skla měly strašlivý účinek. Těla jsou úplně roztrhána!” “Ještě nejsme hotovi,” pravil Bizoní Čelo. “Copak nám ještě zbývá?” ptal se haciendero. “Musíme zničit i ten zbytek Komančů.” “A kde je najdeme?” “Nevšimli jste si toho, že žádná z mrtvol neleží tam za potokem?”

“Ano, leží všechny na této straně.” “Nu, z toho se dá usoudit, že útěk proběhl určitým směrem. Víme, kde se zdržovali před útokem.” “Na hoře El Reparo.” “Ano. Mrtvoly leží jen v tom směru, proto se dá předpokládat, že Komančové měli nařízeno se tam opět sejít. Musíme je tam proto určitě najít. Svěříte mně dvacet z vašich vaquerů?” “Milerád!” “Kde se asi nalézá Apač?” ptal se Francisco. “Je v zajetí,” odpověděl náčelník Mizteků. “Snad ne!” zvolal haciendero ulekaně. “Jistě!” řekl první. “Z čeho tak soudíš?” “Protože tady není.” “Zabývá se snad ještě pronásledováním!” “Nikoliv. On ví, že má Komanče jistější za dne než v noci.” “Tak tedy je mrtvý nebo raněný!” “Ne. To bychom ho byli našli. On spěchal za Černým Jelenem. Komančové, když spatřili svého náčelníka v nebezpečí, se na něho jistě vrhli. Bylo jich příliš mnoho; podlehl.” Musíme ho tedy vysvobodit!” zvolal Francisco. “Osvobodíme ho,” řekl Bizoní Čelo s důvěrou. “Vezmu s sebou jeho ručnici, aby měl hned zbraň. Skočte na koně!” Dvacet mužů sedlo na koně a cvalem odjeli. Aby nebyli pozorováni od prchajících Komančů, udělali okliku, hledíce tak dosáhnout jižního svahu hory. Dorazili tam za svítání. “Slezte,” velel Bizoní Čelo. “Proč?” ptal se Francisco, který jel s ním. “Poněvadž by nám koně překáželi, chcemeli se k nepříteli nepozorovaně doplížit. Sanchez ať tady u nich zůstane.” Tak se stalo. Jmenovaný vaquero zůstal na stráži u koní, zatímco ostatní vstupovali na horu v úkrytu stromů. Postu

pováli s největší opatrností k rozvalinám. Právě se plazili přes malou mýtinu, když ze strany zaznělo tlumené ” Uff!” Pohlédli tím směrem, a spatřili k nim spěchajícího neozbrojeného Indiána. “Medvědí Srdce!” zvolal jeden z vaquerů. “Ano, je to on! Je to Apač!” přisvědčil Bizoní Čelo s radostnou tváří. “Tak tedy nebyl zajat.” “Byl zajat,” tvrdil Bizoní Čelo. “Nevidíte, že nemá zbraň? Byl zajat, a uprchl.” ” Uff!” přivítal jej Miztek. “Můj bratr Medvědí Srdce byl zajat?” “Byl.” “Nepřátel bylo příliš mnoho, takže ho přemohli?” “Ne. Bojoval jsem s Černým Jelenem. Vtom přišla ta zrádná bledá tvář, aniž bych ji byl zpozoroval, a srazila mne pažbou své ručnice.” “Která bledá tvář?” “Hrabě.” “Cože! On žije? Krokodýli ho nesežrali?” ptal se udivený Miztek. “Žije. Ti psi, Komančové, ho nalezli a vysvobodili z jisté smrti.” “A on je pak vedl proti haciend
ě?” “Ano. Bojoval po jejich boku proti nám.” “Proti svému vlastnímu statku! Proti svým vlastním lidem! Vezmeme mu skalp! Kde je nyní?” “Je tady v horách. Přijde zase k jezírku krokodýlů, aby se sešel s Komanči.” “Aha, tak jsem přece uhodl! Scházejí se u jezírka?” “Byli tam už jednou. Rozešli se do roviny, vyhledat své rozprchlé bojovníky; ale vrátí se zas.” “Můj bratr to ví jistě?”

“Vím to jistě, neboť jsem to slyšel, když jsem visel na stromě.” “Na kterém stromě?” “Na stromě krokodýlů.” “Medvědí Srdce visel nad tůní krokodýlů?” ptal se zděšeně Bizoní Čelo. “Ano.” “Zrovna tak jako hrabě?” “Zrovna tak. Hrabě vyřkl ortel, a já jsem byl zavěšen na laso.” “A jak se můj bratr odtud dostal?” Medvědí Srdce odpověděl opovržlivým hlasem: “Náčelník Apačů se nebojí ani Komančů, ani krokodýlů. Počkal, až nepřátelé odešli a pak se vyprostil.” “Medvědí Srdce je miláčkem velkého Mannitoua (Boha),” pravil Bizoní Čelo. “On je silný a chytrý bojovník; jiný by se nevyprostil. Kdy se vrátí Komančové k jezírku?” “To neřekli. Ukryjeme se tam, a počkáme na ně.” “Nesmí zpozorovat naši stopu. Tady je ručnice mého bratra, přinesl jsem mu ji s sebou.” “Ostatní zbraně mně vzal Černý Jelen. Vrátí mně je zase, a své k tomu. Moji bratři ať mne obdarují
prachem a koulemi, a pak je povedu.” Obdržel požádané, a pak se všichni plazili lesem, ukrývali za sebou bedlivě stopy, až dosáhli jeho kraje, vroubícího jezírko. Zjistili, že se z Komančů ještě nikdo nevrátil, a ukryli se tak bedlivě, že ovládli celý prostor, aniž by mohli být spatřeni. Když každý obdržel svůj příkaz, jak má střílet, aniž by zasáhly dvě koule jednoho nepřítele, sešli se oba přátelé. “Ale, co nám ještě zbývá udělat?” pravil Bizoní Čelo. “Komančové uvidí, že náčelník Apačů uprchl. Budou tušit, že přivolá pomoc.”

“Oni to neuvidí,” odvětil Apač. A těmito slovy opustil křovinu a zašel k cedru, na němž visel. Blízko kmene dosud ležela lasa, kterými byl svázán. Vzal ostrý kámen a roztřepil jím dolní konec řemenů tak, že se to docela podobalo, jako kdyby byly roztrženy. Pak se vyšplhal vzhůru, a ovinul je kolem kmene přesně tak, jak byly dřív. Nyní by měl každý za to, že byl pověšený strhnut od krokodýlů. Když se vrátil od této práce, pravil Bizoní Čelo: “Můj bratr to provedl dobře. Teď již Komančové nebudou předpokládat, že utekl těm dravcům.” Nyní leželi tiše v úkrytu, a čekali značnou dobu než zaslechli dusot dvou koní. Přicházeli dva Komančové. ” Uff!” zvolal jeden když viděl, že Apač už nevisí ze stromu. “Je pryč!” zvolal druhý. “Uprchl!” “Nikoliv,” řekl první. “Laso je přetržené. Mají ho krokodýli.” “Nedostane se do věčných lovišť, protože byl sežrán od zvířat. Jeho duše
bude bloudit s nešťastnými stíny. Apač je prokletý v tomto i v druhém životě.” “My jsme zde první. Sesedněme a počkejme na bratry.” “Chceme je sebrat?” zeptal se Apač tiše. “Ano, ale můj bratr nemá nůž.” “Pshaw!” odpověděl Apač, “vezmu si nůž toho Komanče!” Opřel svou pušku o strom a plazil se dopředu; Bizoní Čelo za ním. Když došli ke kraji houštiny oba sebou mrštili dlouhými skoky na oba rudochy, kteří se útoku ani nenadali. Medvědí Srdce uchopil jednoho zezadu za hrdlo, vytáhl mu nůž z pochvy a vrazil mu jej do srdce. O dvě minuty později už mu sejmul skalp. Bizoní Čelo udělal přesně to samé s druhým. Oba Komančové zemřeli, aniž by byli hlesli.

“Kam s těmi mrtvolami?” ptal se Miztek. “Hodíme je krokodýlům.” Ti zpozorovali blízkost lidí, a leželi nyní na kraji s hlavami vztyčenými a čekali, že něco dostanou. Oba náčelníci k sobě vzali zbraně a skalpy a vrhli pak mrtvoly do vody. Bylo děsivé, jak se nyní krokodýli vrhli s rozevřenými tlamami na kořist. Za malou chvíli byly mrtvoly rozsápané a sežrané. Nic z nich nezbylo, jen kus ruky se dvěma prsty. Vlnobití způsobené pohyby zvířat jej vyhodilo na břeh, kde zůstal ležet. Ostatně se náčelníci postarali o to, aby krev nevystříkla, a vyhladili pak ještě své vlastní stopy. Krátce potom, co se vrátili do své skrýše, uslyšeli opět koňský dusot. Přijela tlupa asi třiceti Komančů s Černým Jelenem v čele. Probíhalo to teď právě tak, jak předtím. Viděl, že Apač zmizel a zahledala v něm nedůvěra. ” Uff!” zvolal, “Apač je pryč!” Zajel až na pokraj vody a spatřil tam ležet kus ruky. Mžikem s
eskočil, zvedl ji a prohlédl. “Uff! Sežrali ho. To je kus jeho levé ruky. Prohlédněte laso!” Poslechli rozkaz a zjistili, že Apač byl krokodýly stržen. “Odešel do říše temnoty. Žádný z jeho zabitých nepřátel ho nebude obsluhovat,” pravil náčelník, a hodil ruku do vody, kde ji jeden z krokodýlů pohltil. Teď na jeho povel slezli z koní i ti ostatní a uložili se kolem vody. Dostavilo se ještě několik opozdilců, jimiž vzrostla tlupa na padesát hlav. Nedali si ani práci s tím, aby prozkoumali okolní les, což bylo bezpečným znamením, že Černý Jelen se zde nemíní dlouho zdržovat. Seděl doposud v důstojném mlčení, ale nyní se ozval jeho hlas: “Kdo viděl bledou tvář?” “Bledou tvář, která je hrabětem?” ptal se jeden.

“Ano.” Ukázalo se, že žádný z Indiánů ho nespatřil. “Ať se hledá jeho stopa!” Všichni se /vedli, aby hledali. “Začíná to být nebezpečné!” šeptal Apač. Bizoní Čelo přisvědčil a pravil: “Zde jsme vyhladili naši stopu; ale odejdouli dál, najdou ji. Musíme začít. Dám znamení.” Hlasitě zakašlal. Toto nebyla neprozřetelnost, ale mělo to dva dobré důvody. Předně měli vaqueři být upozorněni, že to nyní začne, a za druhé tím měli být přivedeni nepřátelé do postavení, kde by se na ně mohlo s jistotou mířit. Podařilo se to; sotva dozněl ostrý zvuk, číhalo dvacet ručnic z křovin, a všichni Komančové se naslouchajíce pozvedli, přičemž se obrátili proti keřům. “Palte!” Na tento povel zahřmělo dvaadvacet ran, a pak ještě dvě z dvojek náčelníků. Právě tolik Komančů se převalilo, všichni byli zastřeleni. Ostatní vyskočili ze země a spěchali ke svým koním. Nastal okamžik největšího
zmatku, mezi nímž vaquerové opět rychle nabíjeli pušky. Komančové spatřili, že přes dvacet z nich padlo, a předpokládali, že ještě větší počet bělochů se nachází v křovinách, ani se nepokusili o útok, ale vrhali se na své koně a uháněli pryč. Přece ale vyhledáváním koní nastalo zdržení, které se jim stalo osudným. Zahřměla druhá salva z pušek vaquerů, téměř tak zkázonosná, jak ta první. Medvědí Srdce ponechával pro sebe Černého Jelena, proto na něj žádný nezamířil. Teď uháněl s ostatními odtud. Vtom ale vystoupil Apač z křovin a přiložil ručnici k líci. Přál si mít Komanče živého, proto namířil pouze na jeho koně. Rána zahřměla a zvíře bylo usmrceno. Překotilo se a shodilo

jezdce. Apač se přihnal dlouhými skoky a stál u něho, než byl schopen se postavit. Žádný z Komančů nevypálil ránu, proto také byla náčelníkova puška ještě nabita. Ten se vymrštil, strhl pušku z ramene a namířil proti Apačovi. “Pse, ty žiješ!” vykřikl. “Chcípni!” Medvědí Srdce mu však odrazil hlaveň pušky stranou, tak že rána šla mimo. “Náčelník Apačů nezemře rukou zbabělého Komanče,” odpověděl Medvědí Srdce. “Já si ale vezmu tvou duši, aby mne obsluhovala v loveckých planinách na věčnosti.” Při tom mu zasadil pažbou ránu, že ho omráčila; pak ho dovlekl nazpět na místo, kde dříve seděl. Tam klidně čekal, až se mu vrátí vědomí. Vaquerové dál nepronásledovali těch několik zbylých Komančů, a považovali je za neškodné. Odebrali padlým zbraně a střelivo, zatímco oba náčelníci seděli u zajatce, aniž by se starali o kořist. Spoutali Komanče, přičemž se mu vrátilo vědomí. “C
hce Černý Jelen zazpívat svou umrlčí píseň?” zeptal se Medvědí Srdce. “Té milosti se mu dostane, ještě než zemře.” Ten neodpovídal. “Komančové zpívají jak vrány a žáby; proto se neradi nechávají poslouchat,” škádlil jej Bizoní Čelo. Ani teď zajatec neodpověděl. “Tak tedy náčelník Komančů zemře bez umrlčí písně,” řekl Apač. Teprve nyní zajatec promluvil: “Chcete mne pověsit na strom?” “Ne,” odpověděl Medvědí Srdce. “Nechci tě mučit; ale krokodýlům se přece dostaneš napospas, protože jsi mne jim zavěsil k žrádlu. Předtím ti ale vezmu skalp, abych udatným

synům Apačů ukázal, jakým sketou byl Černý Jelen. Vrať mi nůž a tomahawk, který jsi mně vzal.” Oba tyto předměty vytáhl z opasku zajatého. “Chceš mne opravdu skalpovat?” ptal se plný úzkosti. “Ano, tvá kůže náleží mně.” “Zaživa?” “Jak jinak! Mám si snad vzít skalp z krokodýlova žaludku, až tě pohltí?” “Nejdřív mne zabij,” prosil. “Aha, Komanč má strach! Nyní teprve nemá nalézt milost!” Vzal svůj nůž, chopil se levicí kadeře zajatce, udělal pravicí tři pravidelné řezy a smekl pak silným trhnutím kůži z hlavy. Měl v ruce skalp. Černý Jelen zařval ukrutnou bolestí. “Uff! Komanč je sketa! On křičí!” pravil Medvědí Srdce. “Hoď ho do vody,” mínil Bizoní Čelo. “Ale nohou, protože není hoden, aby se ho dotkla tvá ruka.” “Můj bratr říká pravdu! Daruji ho krokodýlům jako shnilou mrchu. Udatný náčelník Komančů řval jako stará baba. Nebude mít náhrobek, ani na vrcholu
kopce, ani v údolí. Má být pochován v útrobách aligátorů, a já postavím hranici z kamení s nápisem: ,Zde byl sežrán krokodýly sketa Komančů, chycený rukou Medvědího Srdce, náčelníka ApaČů’.” S tímto opovržlivým výrokem ho kopnul Medvědí Srdce do vody, kde se na něj krokodýli hned vrhli. Potom museli vaquerové pomoci postavit hranici, kde byl do největšího kamene vytesán zmíněný nápis. Pak se vrátili ke svým koním. Apač se zmocnil jednoho z komančských koní. – – Když před tím hrabě Alfonzo opustil jezírko krokodýlů, slezl z kopce a ubíral se k jeskyni pokladu králů. Když došel na místo, nalezl pustou hromadu rozvalin, v níž se po několik

hodin hrabal, ale marně. Nebylo možné nalézt stopu po pokladech, a konečně uznal, že byly důkladně odklizeny. S divokým proklínáním opustil rozvaliny, aby na sebe nenechal Komanče čekat. Vystupoval severním svahem hory, když spatřil osm Komančů, ujíždějících kolem místa, v němž se rychle ukryl. Vystoupil. “Kam spěcháte?” ptal se. “Uff! Bledá tvář!” pravil jeden z nich. “Jedeme do roviny.” “Proč? Vaši jsou přece nahoře!” “Jsou mrtví!” zamručel oslovený. “Mrtví?” ptal se Alfonzo udiveně. “Jak je to možné?” “Nepřátelé nás přepadli. Bylo nás pobito čtyřikrát deset ” “U všech ďáblů!” “A náčelníka sežrali krokodýli, když mu předtím odebral Apač skalp.” “Apač? Který?” “Medvědí Srdce.” “U sta hromů! Ten přece visel na stromě!” “Dostal se odtud pryč.” “Vzal ho čert! Jakpak se dostal pryč?” “Bledé tváře, které se nazývají vaqueros, ho tuším vysvobodi
li. Kdybys byl zůstal s ním, nebylo by se to snad mohlo stát.” “Viděli jste to skutečně všechno?” “Skutečně! Museli jsme prchnout, poněvadž nás ale nepronásledovali, dva z nás se tajně vrátili, aby je pozorovali.” “U všech ďáblů! To je všemu konec!” “Všemu! Jenom pomstě ne!” “Ano, pomstě,” pravil zamyšleně. “Co hodláte nyní dělat?” “Vrátíme se do lovišť Komančů.” “Abyste přivedli nové bojovníky?”

“Ano.” “Aniž by jste sebou přinesli jediný skalp?” “Velký Duch se na nás rozhněval.” “A aniž by jste nalezli nějaký kus kořisti?” “Později nabereme skalpů a kořisti dostatek.” “Co kdybych já se vám postaral o to, abyste hned nyní dostali mnoho užitečných a pěkných věcí, které by jste přinesli domů?” “Od koho?” “Ode mne.” “Od tebe? Vždyť sám nic nemáš, ani koně!” “Koně si chytím na pastvinách haciendy, pak se vrátím do Mexika a vy mne doprovodíte.” “Do Mexika? Proč?” “K mé ochraně. Není radno, podniknout takovou cestu samotnému. Doprovoďte mne a jestli mne tam šťastně zavedete, obdržíte velké dary.” “Jaké to míníš dary?” “Volte sami.” “Copak máš?” “Jsem hrabě, velký náčelník, a můj otec má všeho hojnost, oč budete žádat.” “Má zbraně, prach a olovo?” “Můžete mít, kolik chcete.” “Perly a ozdoby pro naše squaw?” “I toho má dostatek.” To
to se zdálo je lákat. “Budeme tě tedy doprovázet a chránit. Dáš každému z nás ručnici?” “Dám.” “Dva tomahawky a dva nože, tolik prachu a olova, co se vejde do našich kapes?” “Všechno dostanete.”

“A zrovna tolik šperků?” “Dostanete řetízky, prsteny, jehly a perly, že budete spokojeni.” “Howgh! Půjdeme s tebou. Ale dva se musí od nás odloučit.” “Proč?” “Musí se odebrat na naše území, aby přivedli mstitele Komančů.” “Na to je času dost!” “Není. Pomsta nesmí usnout.” “Tak vyberte dva. Šest vás mně také postačí.” “Ale dostaneme skutečně všechno, co jsi nám slíbil?” “Přísahám na to!” “Budeme ti důvěřovat. Mysli na to, že bys musel zemřít, kdybys nás oklamal!” Protože se žádný nenabídl dobrovolně, dva z nich vylosovali. Na každý pád bylo příjemnější jet do Mexika a odnést odtud bohaté dary, než se vrátit ke Komančům s hanbou. Ostatních šest mezi sebou zvolilo náčelníka, pak se odloučili od svých přátel, aby chytili koně především pro hraběte. Ti dva to chtěli vyvést hodně chytře. Místo, aby jeli rovnou směrem k severu, kde by se byli přiblížili nešťastnmu bojišti, odhodlali se kvůli bezpečnosti udělat okliku. Obrátili se proto k jižnímu svahu hory El Reparo, aby ji objeli a tak předešli každému nemilému setkání. Tím právě přivodili to, čemu se chtěli vyhnout. Vaquerové, když naházeli mrtvoly Komančů do tůně, vyhledali své koně a dali se pod vůdcovstvím obou náčelníků na cestu do haciendy. Právě, když měli vyjet z lesa a zahnout na rovinu, zadržel Apač svého koně. “Uff!” zvolal, a ukazoval dopředu. Spatřili dva Indiány přicházející přímo proti sobě, a proto se rychle vrátili nazpět pod stromy.

“Jsou to Komančové,” pravil Bizoní Čelo. “Dostaneme je!” přidal k tomu Apač. “A to živé. Vezměte do ruky laso!” Když se Komančové přiblížili, vyrazili vaqueři z lesa; pronásledovali a obklíčili rudochy a po krátké obraně je strhli svými lasy z koní. Apač před ně předstoupil, a pravil: “Počet Komančů se valně ztenčil. Slouží za pokrm krokodýlům. I vás pohltí živé, až vám odebereme skalpy, nezodpovíteli naše otázky.” Hrozili se smrti, kterou prošel jejich náčelník, a jeden z nich se ptal: “Co si přeješ vědět?” “Kolik vás zbylo?” “Osm.” “Kde je těch šest ostatních?” “To nevíme.” Na to vytáhl Apač svůj nůž ke skalpování a pohrozil: “Nebudeteli mluvit jen pravdu, vezmu vám skalpy zaživa.” “A přiznámeli se?” “Tak zemřete rychlou smrtí.” “Necháš nám skalpy a pochováš nás s našimi zbraněmi?” “I to udělám, ačkoliv psi Komančové si to nezaslouží.” “Pt
ej se tedy dál.” “Nuže, kde se nachází hrabě?” “Šel na pastviny bledých tváří, aby tam ukradl koně.” “A kam půjde potom?” “Pak chce do Mexika, kam ho má doprovodit ostatních šest Komančů.” “Co jim za to nabídl?” “Ručnice, nože, prach, olovo a šperky pro squaw.” Vtom zatřásl Miztecas hlavou a řekl:

“On nemá zapotřebí takovou ochranu. Našel by bělochy, kteří by ho doprovodili. Buďto je větší sketa, než jsem myslel, nebo má ještě něco za lubem. Říkáte pravdu?” “Nelžeme.” “Kterým směrem se dal k pastvinám?” “Přímo proti východu.” “Kde jste se s ním rozešli?” “Tam, kde se proti severu spojuje hora s rovinou.” “Setkali jste se s ním, když jste před námi prchali a on přicházel z údolí?” “Ano.” ” Uff! Tak vím, kde byl. Najdu jeho stopu. Odpověděli jste a máte právo na rychlou smrt.” Cibolero přiložil svou dvojku k líci a střelil oba Indiány do hlavy. Nehnuli ani brvou, přece ale zemřeli jako zrádci. “Sanchez a Juanito ať zde zůstanou a zakryjí mrtvoly kameny, neboť jim dodržíme slovo. My ostatní sledujme stopu hraběte, snad ho ještě dohoníme.” Bystré oči obou náčelníků brzy našly stopy hraběte a jeho šesti průvodců. Vedly ovšem k pastvinám, teď bez hlídek. Ukázalo se, ž
e tam chytili koně, a pak odjeli jižním směrem. Po této trase je sledovali ještě asi hodinu, ale pak Bizoní Čelo velel zastavit. “Teď toho nechme,” řekl. “Je nás zapotřebí na haciendě a hrabě nám neujde, protože ho vyhledáme v Mexiku.” Vrátili se na haciendu, našli tam všechno v takovém stavu, v jakém to zanechali. Vaquerové, zanecháni k ochraně domu, odklízeli mrtvoly Komančů, hradby a děla. Haciendero jim se zářícím obličejem vyšel v ústrety. “Díky Bohu, že přicházíte!” řekl. “Měli jsme už o vás velkou starost. Jak se vám dařilo?” “Černý Jelen je mrtev,” odpověděl Bizoní Čelo. “Vy jste ho přemohl?”

“Můj bratr, Medvědí Srdce, mu vzal skalp.” “A ti ostatní?” “Jsou také mrtví. Ze všech Komančů jich zbylo jenom šest.” “Kam se poděli?” “Do Mexika.” “Cože, divocí Indiáni do Mexika? Copak tam hledají?” “Doprovázejí hraběte.” “Vy jste ho viděli?” “Viděli jsme ho. Opustil zdejší krajinu; ale neujde nám.” “Nechtě ho! On je pánem tohoto domu, a já s ním nemůžu být ve sporu.” Oba náčelníci na něho udiveně pohlédli. “Ale vždyť on přivedl Komanče k haciendě?” pravil Bizoní Čelo. “Já nejsem Indián!” odpověděl Arbellez. “On přepadl seňoru Emmu!” “Nepodařilo se mu to.” “Pshaw! Běloši nemají v žilách krev! Odpouštíteli vy hraběti, nemám proti tomu nic, ale já sám s ním mám nějaký nevyrovnaný účet.” “Soudíte tedy, že jsme nyní v bezpečí?” ptal se Arbellez. “Ano.” “Můžeme se tedy vrátit k pokojnému způsobu života. Kam ale pochováme mrtvoly?” “Do
země ne,” řekl Miztek. “Kam jinam?” ptal se Arbellez překvapeně. “Do útrob krokodýlů.” “Ó, to není křesťanské!” “Já nejsem křesťan, a Komančové jimi také nejsou. Jsou nepřátelé Mizteků a aligátoři Mizteků už dlouho hladověli. Má být vzduch kolem haciendy otráven těmito mrtvolami?” “To je pravda! Dělejte tedy, jak je vám libo!”

“Mohu použít těch dvacet vaquerů ještě pro dnešní den?” “K čemu?” “Aby dopravili ty mrtvé Komanče k jezeru krokodýlů.” “Vezmi si je, když jsi si jistý, že nebudeme přepadeni.” “Jak se vede našemu bratru Hromovému Šípu?” “Leží dosud v bezvědomí.” “Půjdeme se na něho podívat.” Vešli do domu. Miztek zavedl Apače do pokoje své sestry, kam uložil zlato a šperky určené pro Helmerse. Zastihli tam Karju. Když spatřila oba vstupující, vyskočila a ptala se: “Přicházíte! Zvítězili jste?” “Ano.” “A on? Mají ho krokodýli?” “Nemají,” odpověděl Bizoní Čelo. “Že ne?” Její tvář se zamračila a ptala se dál: “Tak jste ho nechali uprchnout, když propadl mé pomstě?” Bizoní Čelo byl uspokojen. Viděl, že víc nechovala žádnou lásku, ale pomýšlela jen na pomstu. Odpověděl: “Psi Komančů ho osvobodili, a přivázali na jeho místo mého bratra, náčelníka Apačů, aby byl sežrán
krokodýly.” Indiánka udiveně pohlédla na Apače. Viděla na jeho opasku mnoho čerstvých skalpů; nejprve si všimla bojovně krásného zjevu Medvědího Srdce, a při myšlence, že měl padnout jako oběť krokodýlům, v ní vznikl pocit, který před tím ještě nikdy neměla. Zbledla. “Náčelník Apačů? Vždyť tady přece stojí nezraněný!” řekla. “On se sám osvobodil, a pak přemohl Komanče.” Co tato slova znamenala, pochopila Indiánka velmi dobře. “On je hrdina!” řekla, upřela bezděčně na Apače pohled plný obdivu. “A ten hrabě tedy vyvázl?” “Ujel do Mexika.” “Ke svému otct?”

“Ano. Má sebou šest Komančů, kteří ho doprovázejí.” “A ty ho necháváš bez překážky odjet? Dej mně koně; já se za ním pustím, a zabiju ho!” Bizoní Čelo se usmál. Tak se mu sestra líbila. “Jen zůstaň!” řekl. “On nám neuteče. Já ho budu pronásledovat.” “Zabiješ ho, kdekoliv na něj natrefíš?” “Ano. On zhanobil dceru Mizteků, a proto musí padnout mojí rukou.” “Nebo mou,” řekl Apač odhodlaně. ” Uff! Můj bratr mne chce doprovodit do Mexika?” ptal se král cibolerů. Medvědí Srdce pohlédl na tvář Indiánky, a viděl, jakým žárem na něm spočinulo její oko. Odpověděl: “Karja je sestrou Apače; musí být pomstěna.” Podal oběma ruce, a oni je stiskli. “Medvědí Srdce je opravdu bratrem a přítelem náčelníka Mizteků, ať jde se mnou až budu hotov. Nyní ale pojďme za našim nemocným přítelem.” Sebral houně, v nichž byly zabaleny poklady. Když vstoupili do pokoje nemocného, seděla vedle
něho Emma. Byla bledá a měla v očích slzy. “Neplačte, seňoro,” řekl Miztek, a složil své břímě. “Prohlédnu přítele.” Sundal mu obvaz, obnovil ho a pokračoval: “Nezemře.” Tvář krásné dívky se vyjasnila. “Je to pravda?” zvolala. “Ano.” “Skutečně?” “Jistě.” “Jak dlouho to potrvá, nežli se uzdraví?” “To nedokážu odhadnout; ale nezemře.”

“Ó, co se týče ošetřování, udělám všechno možné!” “Věřím vám, seňoro. Smím se vás na něco zeptat?” “Jen se ptej, Bizoní Čelo!” “Seňor Helmers se vám zmínil o pokladu Mizteků?” “Zmínil.” “Víte také o tom, že jsem ho vzal s sebou do jeskyně pokladů?” “Vím. Vždyť ho tam chtěl hrabě usmrtit!” “Poklad zase zmizel; ale děti Mizteků se usnesli, dát Hromovému Šípu tento poklad na památku. On leží nemocný. Chcete ho na jeho místě přijmout a opatrovat?” “Mileráda,” odpověděla. “Copak je to, co přinášíte?” “Podívejte se sama.” Rozvinul houně, tak že zlatá zrna a šperky ležely na zemi v jasném slunečním svitu. Emma v tu chvíli zapomněla na nemocného, na snoubence, spráskla ruce a volala: “Mio Diós, jaká nádhera, jaké je to bohatství! A to všechno má patřit seňoru Helmersovi?” “Je to jeho vlastnictví,” řekl jednoduše Miztek. “Ó madono, on je tedy bohatší než
já a můj otec.” Náčelník pohlédl na nemocného a pak se zeptal: “Je pravda, seňoro, že Hromový Šíp se stane vaším mužem?” “Ano,” odpověděla, a poněkud se začervenala. “A neopustíte ho nikdy?” “Nikdy!” ujišťovala. “Proč se ptáš?” “Protože to bude velmi potřebovat, abyste ho neopouštěla. Nemluvil s vámi nikdy o své vlasti?” “Mluvil” “Odkud je?” “Z krajiny u Mainzu v Německu.” “Má příbuzné?” “Jediného bratra.”

“Čím je?” “Kormidelníkem.” ” Uff! Kdyby Hromový Šíp snad toto zlato neměl zapotřebí, přál bych si, aby ho dostal jeho bratr. Chcete se o to postarat?” “Ráda. Je to sice velké bohatství, ale mne neoslňuje. Otec je dost zámožný, aby mne a Helmerse viděl šťastné a bez starostí; toto zlato dostane bratr v Německu.” “A i ty šperky?” “Všechno. Ostatně se seňor Helmers nebude zdráhat, aby tyto věci poslal do Německa: myslím, že se v tom nemýlím.” Bizoní Čelo opět pohlédl na nemocného a řekl: “Nikoliv, on se proti tomu nebude vzpouzet. Tak mně slibujete, že tam to zlato pošlete?” “Pošlu ho.” “A že ho nikdy neopustíte?” “Nikdy! Ale co tyto otázky mají znamenat?” “Mám své důvody, které se někdy dozvíte. Nepřišel ještě lékař, pro kterého jste poslali?” “Nepřišel.” “Jsem tak zvědavý, co on tomu řekne!” Opět přistoupil k nemocnému, aby ho pozoroval. Emma se ale sehnula a přeb
írala se v řetízkách a v prstenech. Tím vznikl tichý zlatokovový zvuk, který na raněného projevil zvláštní účinek. Otevřel oči a ohlížel se kolem. Jeho pohled v sobě neměl nic pomateného nebo upřeného; byl neskonale smutný; zdálo se, že vidí přítomné osoby, aniž by je poznával. “Jsem zabitý,” šeptal. “Mio Diós, on mluví,” zvolala Emma. Spěchala k posteli rychlými kroky. “Cos to říkal, můj milý?” ptala se třesoucím hlasem. On se na ni podíval a odpověděl: “Byl jsem zabitý.”

“Ach, on blouzní!” řekla dívka úzkostlivě. “Copak mne nepoznáváš, Antonio?” “Znám tě,” odpověděl. “Vyslov tedy mé jméno!” prosila. “Neznám je.” “Ó Bože, on ho nezná! Copak nepoznáváš svou Emmu?” “Znám ji; ale byl jsem zabitý.” V tu chvíli jí vyhrkly slzy a ptala se: “Znáš tyto dva náčelníky?” “Znám je, ale nevím kdo jsou.” “Ó, copak neznáš Bizoní Čelo a Medvědí Srdce?” “Znám je; ale byl jsem zabitý.” “On mluví z cesty; má se za mrtvého!” naříkala. Tu k ní přistoupil Bizoní Čelo, položil jí ruku na ramena a ptal se: “Seňoro, chcete mně odpovědět na otázku tak pravdivě, jako kdyby se vás ptal sám Velký Duch?” “Chci.” “Co uděláte, když náš přítel Hromový Šíp zůstane navždy takový, jaký je nyní?” “Ó já ho neopustím, nikdy! Ale on zase přijde k sobě.” “Možná, že se uzdraví; ale jeho mozek je otřesen. Podejte nám ruku na to, že ho nikdy n
eopustíte!” Mladá dívka tonula v slzách. Podala ruku oběma bojovníkům a odhodlaně řekla: “Jsem jeho snoubenka; budu jeho žena, ať už takový zůstane nebo ne. Jedno bych si ale přála.” “Co je to?” “Aby byl potrestán ten, kdo ho chtěl zabít.” “Bude potrestán, přísahal jsem na to,” pravil Miztek. “Bude potrestán, i já jsem tak přisahal,” dodal Apač. “Ano, on bude potrestán,” řekla Indiánka. “Opět na to přísahám.”

Vtom byl na dvoře slyšet dupot koní. Emma přistoupila k oknu. “Lékař!” vykřikla. “Nyní se hned dozvíme, co máme očekávat a čeho se máme obávat.” Netrvalo to dlouho, a haciendero přivedl lékaře do pokoje. Ten si nechal všechno dopodrobna vyložit, pak přistoupil k posteli, aby raněného ohledal. Ten sice v ukrutné bolesti stahoval obličej, ale nevydal ze sebe ani hlásku. I ve svém pomateném duševním stavu mu utkvěla v duši zásada, že musí ovládat bolest. Nato se ho lékař ptal: “Kdo jste, seňore?” “To nevím,” odpověděl s neskonalou truchlivostí. “Jak se jmenujete?” “To nevím.” “Neznáte seňora Helmerse?” “Znám ho; ale byl jsem zabitý.” “Kde se nyní nachází?” “To nevím.” “Kdopak vás zabil?” “To nevím.” “A kde jste byl zabitý? Ani to nevíte?” “Vím to, ale byl jsem zabitý.” Tak odpovídal na všechny otázky. Tvrdil, že všechny zná, že všechno ví, ale neznal nikoho, a nevě
děl nic – jen to, že byl zabitý. Lékař zavrtěl hlavou a řekl: “Má roztříštěnou lebku, nemohu ale nic dělat. Byliny, které jste přikládali, jsou to jediné, co může prospět. Až se zacelí trhlina v lebce, paměť se snad zase vrátí. Proto ještě nemusíte zoufat, jako by bylo všechno ztraceno.” Když ostatní opustili pokoj, vrhla se Emma k nemocnému na kolena, uchopila jeho ruce a ptala se: “Opravdu mne neznáš, Antonio?” “Znám té,” odpověděl.

“Tak mne zavolej jménem, ó, aspoň jednou!” “Neznám jméno.” “Máš mne rád?” “Mám tě rád.” “Velice?” “Velice!” dosvědčoval stálým výrazem truchlivostí v tváři. “Ó, já tě neopustím, i kdybys zůstal navždy nemocný!” “Já nejsem nemocný; já jsem byl zabitý!” řekl. Emma hlasitě vzlykala, kropila jeho obličej svými slzami, a zase ho sušila svými polibky, které on mlčky přijímal, aniž by je opětoval. – Dole na dvoře a venku v poli vaquerové nyní snášeli mrtvoly Komančů, aby je naložili na koně a dopravili je k jezeru krokodýlů. Všechno, co se u nich našlo, nechal haciendero svému služebnictvu. Z velkého a bojovného počtu Komančů jich zbylo už pouze šest, a ani ti nemohli s jistotou říct, jestli ještě uvidí svůj vlastní domov. Aligátoři ale měli po dlouhém půstu hroznou zásobu na delší dobu pro své nenasytné útroby. – – – V Mexiku, hlavním městě staré říše Aztéků, vyrostl n
a blízku Paseo jeden z nejbohatších paláců, jakými se mohlo chlubit Montezumovo město. A tento palác patřil jednomu z nejznamenitějších statkářů v zemi, totiž hraběti Ferdinandu de RodrigandaSevilla. Ten seděl ve své pracovně, obklopen přepychem jižní země, a prohlížel účty, předložené jeho sekretářem. Kdo znal advokáta Gasparina Corteja v Manrese nebo Rodrigandě, a spatřil tohoto sekretáře tady v Mexiku, tomu by byla podobnost obou nápadná, a vskutku – ten sekretář se jmenoval Pablo Cortejo, a byl bratrem advokáta Gasparina Corteja. Nezdál se být právě v nejlepším rozmaru. Jeho dlouhá vychrtlá postava byla pokorně sehnutá; jeho bledé, úzké rty se svíraly, a jeho malé oči střílely občas jedovaté

pohledy na hraběte, prohlížejícího papíry se zamračeným zrakem. “Ne, tohle je přespříliš,” řekl Don Ferdinand, “to schválit nemohu!” “Mladost, radost, Jasnosti!” řekl Cortejo, jakoby se snažil omlouvat. Hrabě na něho přísně pohlédl a odpověděl: “Já myslím, že mladost se má sice radovat a vybouřit, ale přece se nespouštět ctnosti. A je toto, co zde vidím ctností?” “Je to tak malý společenský poklesek.” “Cože, vy to tedy nazýváte malý společenský poklesek, když můj syn za jeden večer prohraje ve hře dvanáct tisíc pesos?” “Vždyť také už vyhrál podobnou sumu.” “Aha, to on tedy hrává častěji? Je tedy hráčem ze zvyku?” ptal se hrabě v zlostném udivení. “Musím mu přitáhnou uzdu. A co je to tady?” ptal se dál. “Copak tato záležitost není vyrovnána?” “Don Alfonzo spotřeboval obnos, který jste mu ráčil povolit na to, jiným způsobem.” “K čemu?” “To mně nesdělil; vžd
yť mně není zodpovědný.” “Zodpovědný ovšem není,” řekl hrabě; “myslel jsem však, že vám to mohl s důvěrou říci. Pozoruji, že vám můj syn věnuje větší důvěru nežli mně.” “Ó, Done Fernando, to se vám jen tak zdá! Těším se ovšem jisté důvěře ze strany vašeho syna, ale -” “A jako by jste vy,” pokračoval hrabě ostrým hlasem, “zneužíval této důvěry.” “Jasnosti?” “Jestli můj syn se nechová tak, jak bych si to přál, jste tomu vinen jedině vy. Chcete snad být po tolikaleté službě propuštěn?”

Sekretářovy rasy se hrozivě stáhly, hned se ale zase vyhladily. S nejoddanějším hlasem odpověděl: “Smím si snad dovolit poznámku, že se Vaše Jasnost mýlí?” “Nemýlím se,” řekl hrabě přísně. “Proč můj syn trčí po celé dny u vás? Proč vy jste u něho, kdykoli vás potřebuji. Proč omlouváte jeho náruživost ke hře?” “Jiní mladí páni to dělají podobně.” “To ho ještě neopravňuje mrhat mými penězi. A proč vydává směnky s mým podpisem?” “Byla to jen malá náhoda, Jasnosti!” “Cože? To nazýváte náhodou? Můj syn už pozbyl úvěr do té míry, že se nepřijímají jeho směnky, a že se žádá můj podpis? Kdo napsal mé jméno na papír, on, nebo vy?” “On.” “To je naposledy. A ani vy už nedostanete do rukou mé blankety. Ta špinavá záležitost,” ukazoval při tom na jeden z dopisů, – “byla z mé strany vyrovnána pěti tisíci pesos. Komu jsem odevzdal tento obnos?” “Mně,” odpověděl se
kretář malomyslně, ale s velkou zlostí. “K jakému účelu?” “Abych ho vyplatil tomu děvčeti.” “A nyní říkáte, že s ním můj syn musel naložit jinak; vydal jste mu tedy peníze?” “On mne o ně požádal.” “A, tak! Přání lehkomyslného syna pro vás platí víc, než rozkaz otce, v jehož službách se nacházíte! Musím sáhnout k jistým prostředkům, abych si zjednal poslušnost. Rozumíte?” Přečítal jeden spis po druhém. Pojednou jeho aristokraticky bledou tvář polila rudá záplava hanby a rozhorlení. Vyskočil a stál před sekretářem s planoucími zraky: “Víte, kde se nyní Alfonzo nachází?” ptal se.

“Na haciendě dél Erina.” “Proč?” “To nevím.” “Netušil jsem také, proč ho najednou zaujala taková touha po vzdálené haciendě, a proč jste se vy za to přimlouval; teď už znám příčinu.” Sekretář nyní zbledl. Hrabě měřil pokoj rozčilenými kroky, najednou se zastavil a ptal se: “Jak je to s tím soubojem?” “S jakým soubojem?” ptal se sekretář s nevinnou tváří. “Cortejo!” zahřímal na něho hrabě. “Opravdu nic nevím!” “Dobrá! Ale mne nepodvedete. Nebudeteli mluvit, jste okamžitě propuštěn. Rozhodněte se hned!” Cortejo byl v úzkých. Nemohl couvnout, a proto řekl: “Račte odpustit, Done Fernando! Don Alfonzo mně přikázal mlčet.” “Kdo vám poroučí, já nebo můj syn? Ven s tím!” “Don Alfonzo odjel na haciendu, aby se vyhnul hádce.” “Vyjádřete se zřetelněji. Hrabě Embarez mně píše: Done Fernando! Žádám Vás, aby jste přinutil Vašeho syna k tomu, aby se dostavil odedneška za tři
dny na určené místo. Termín prošel již před třemi nedělemi. Taková záležitost se nesmí odkládat ani o minutu. Nebudeli Don Alfonzo v udaném čase na místě, bez ohledu uveřejním celý případ v ,DIAR1O OFF1CIAL’ av,LA SOCIEDAD’. Doufám, že vám bude více záležet na cti Vašeho domu, nežli na dírce v káži Vašeho syna. Almanzo, hrabě Embarez Tedy vidíte, jak celá věc vypadá! Byl vyzván k souboji, jak z tohoto listu soudím!”

“Hrabě urazil Dona Alfonza.” “Aha, a můj syn ho vyzval?” “Ne. Hrabě vyzval Dona Alfonza.” “Tedy to bylo naopak: můj syn urazil hraběte. Nezakrývejte to. Přijal můj syn toto vyzvání?” “Musel.” “Aha! On musel! To vlastně znamená, že kdyby to nepřijal, byl by zbabělec. Jaká je to hanba! Kde má být schůzka?” “Na břehu jezera Tescuca.” “A Alfonzo se nedostavil?” “Hrabě Embarez je známý jako nejobratnější šermíř a střelec a proto se ho každý obává,” řekl sekretář v rozpačitosti. “Milosrdný Bože!” zasténal hrabě. “Můj syn takový zbabělec! Má čest je zničena. Přijal vyzvání a strachem uprchlí Jméno Rodriganda je poskvrněno na věčné časy.” Přešel několikrát pokojem, zastavil se a pravil: “Poslyšte, co poroučím! Ihned odjedou dva kurýři na haciendu.” “Dva?” “Ano, aby poselství bylo určitě doručeno. Vyzvěte mého syna, aby se bez meškání vrátil do Mexika. Rozumíte?
Ihned!” “Jasnosti, račte uvážit, že je nemožné, aby tady byl do tří dnů.” “To vím. Ostatní vyjednám s hrabětem. Teď jděte a pošlete mně sem starou Mariu Hermoyesovou.” Sekretář odešel; bylo mu jako by byl vysvobozen z pekla. Za nějakou chvíli vstoupila do pokoje stará paní ctihodného vzezření, poklonila se, a zůstala stát u dveří. “Přistup blíž, Mario, a posaď se.” Ustavičně se ještě procházel po světnici, a snažil se překonat anebo ukrýt svou zlost. Konečně řekl:

“Mario, jsi mi věrná, je to pravda?” “Done Fernando,” ujišťovala, “víte, že vám náleží můj život!” “Vím to. Řekneš mně pravdu?” “Ještě nikdy jsem vás neobelhala.” “Věřím ti; jsou ale věci, o nichž i ten nejvěrnější služebník soudí, že pro jeho pána bude lepší, když se o nich nedozví pravdu. Ty mně ale řekneš pravdu?” “Tak jako bych stála před zpovědníkem, nebo před Bohem.” “Dobře tedy! Ty jsi tehdy přivezla mého synovce ze Španělska. Řekni mně upřímně, je on skutečně můj synovec?” Ona se patrně zalekla. “Můj Bože, co je to za otázku!” řekla. “Odpověz!” “Proč by jím nebyl, Done Fernando?” “Odpověz mně jediným slovem,” poroučel. “Ano, nebo ne!” “To nemohu.” “Proč?” “Milostivý pane, smím skutečně mluvit?” “Ano. Poroučím ti to!” “To je záležitost, která mně zpočátku nepůsobila mnoho starostí, během času mně ale tlačí na mém srdci
stále víc a víc.” “Aha, mluvila jsi už o tom s někým?” “Ani se živou duší,” řekla poctivá stařena. “Nu, mluv tedy!” “Bylo mně čímdál víc nápadnější, že je Don Alfonzo tak velice podobný seňoru Pablu Cortejovi.” “Přísahám Bohu Všemohoucímu, to samé mně také napadlo; to právě ve mně vzbudilo podezření, jehož se nemohu zbavit.”

“Pak mně bylo nápadné, že on a Cortejo pobývají ustavičně spolu a mají společné tajnosti.” “To vím. Ale změní se to.” “A pak -” Zarazila se a zarděla navzdory svému stáří. “Nuže,” pobízel. “Pak mně napadla ještě třetí věc,” pokračovala. “Musím totiž říci, že bratr seňora Pabla -” Zase se zarazila. “Mluv dál! Co povídáš, si nechám pouze pro sebe. Míníš advokáta Gasparina Corteja v Manrese?” “Ano. Když byl mladší, občas za mnou chodil, ačkoliv jsem byla starší než on, a tehdy mně daroval svůj obraz, který dosud mám.” “A tento obraz?” “Je živý obraz hraběte Alfonza.” “Aha! Smím se na něj podívat?” “Ano, Jasnosti.” Odešla a hned nato přinesla podobiznu. Sotva na ni hrabě pohlédl, zvolal překvapeně: “Vždyť Alfonzo vypadá, jako živý.” “Ano, také mě to tak připadne, Done Fernando, a to mně svíralo srdce.” “Je ten Gasparino Cortejo ženatý?” “Není.” Měl někdy opravdovější známost?” “Hm! O tom by se nemělo mluvit.” “Já ale chci, abys mluvila.” “Budete se na mne zlobit!” “Proč?” “Proto – proto -” odvětila koktavě – “proto, že se to týká jedné z vašich příbuzných.” “Oho! Která to je?”

“Seňorita Clarissa, která byla později nazývána sestra Clarissa.” Hrabě opět pozvedl obraz k očím a prohlížel ho dlouho a ostře. “Proklatě, to souhlasí! Znal jsem onu sestřenici velmi dobře. A nyní pozoruji, že se jí Alfonzo náramně podobá.” “I mně to bylo nápadné, milostpane!” “Tak? Nuže, zkoumejme! Jak o tom víš, že měl Cortejo milostný poměr s tou pobožnou sestrou Clarissou?” “Překvapila jsem je v parku v Rodrigandě, kde se spolu procházeli.” “Víc nic nevíš? To by pro naši záležitost ještě málo dokazovalo.” “Ó,” řekla stydlivě, “byla jsem tehdy žárlivá a slídila jsem. Pak jsem je překvapila, jak spolu leželi v kůrovém altánu na slámě.” “To by stačilo.” “Scházíván’ se často na Rodrigandě a tu jsem často viděla, jak šel večer k ní a ráno od ní.” “To by tedy bylo dokázáno. Vtom případě je to možné, že měla dítě. Ale jak dál? Tys byla kojnou malého Alfonza? “Byla. Pil šest měsíců, pak jsem ho odstavila. Měla jsem zůstat na zámku, našel se ale stolař, který mně chtěl za ženu. Vzala jsem si ho a šla s ním. Můj muž onemocněl a zemřel; tak jsem zůstala zase sama. To v tu dobu, kdy jste si vyžádal malého Alfonza, a ptal se mne, jestli bych nechtěla vyprovodit to dítě do Mexika; k čemuž jsem svolila, protože jsem na světě nikoho neměla.” “Kdo tě najímal?” “Gasparino Cortejo.” “To aby odstranil svědkyni svých záletů!” “Zajisté, ačkoliv mně to napadlo až později.” “Přišla jsi tedy na zámek a zůstala tam až do odjezdu?”

“Nikoliv, nezbýval k tomu čas, protože loď už byla přichystána k odplutí. Došla jsem ráno na zámek a sedla s hrabětem, hraběnkou a malým Alfonzem do kočáru, v němž jsme odjeli do Barcelony. Tam nás očekával hodný seňor Pedro Arbellez, nyní haciendero, tehdy ale ještě váš inspektor. Jemu mne i s dítětem odevzdán’.” “Doprovázel vás hrabě s hraběnkou až na loď?” “Ne, oba odjeli ještě ten samý večer, protože loučení s dítětem hraběnku příliš dojímalo. Pak jsem se ale od dítěte už nevzdálila. Ale druhé ráno se mně zdálo, že ten malý má poněkud změněnou tvář.” “Ale! Ale dál nic?” “Ještě přece něco, ale pouze malichernost. Když jsem chlapce svlékala před spaním, prohlédla jsem si dobře všechno, co měl na sobě, a ráno se mně zdálo, jako by košilka měla jiné číslo, než ta večer.” “Pouze se ti to zdálo? Nebo sis byla jistá?” “Ne zcela jistá. Na čísla jsem se dobře podív
ala, ale bez úmyslu, abych si je zapamatovala; nicméně teď tvrdím, že bylo ráno jiné.” “To by bylo ovšem nejvíc důležité! Měla jsi zamčené dveře?” “Nikoliv.” “V kterém hostinci to bylo?” “V hostinci ,L’Hombre grand’ v Barceloně.” “Nevíš, kdo tam v tu noc byl ještě ubytovaný?” “Ráno jsem se to dozvěděla, ale jen náhodou, a ne snad, že bych myslela na výměnu dítěte. Ale co jsem vypátrala, se mi později zdálo nápadné.” “Co to bylo?” “Nedaleko nás byl v hostinci ubytován muž, jehož navečer navštívili dva jiní; všichni tři byli neznámí a opustili dům přede dnem druhého rána. Jeden z nich nesl uzel pod paží.”

“Kdo to viděl?” “Děvečka, která měla bolení zubů a nemohla proto spát.” “Takto tedy mohl být vyměněn chlapec i s prádlem, nebo aspoň s košilkou. Mohl se dostat Cortejo na Rodrigandě k dětskému prádlu?” “On ne, za to ale sestra Clarissa.” “To je to samé. Víš ještě něco více o této záležitosti?” “Jistého nic, pouze malichernosti, jichž si člověk zprvu nevšímá, které se však později zdají nápadnými.” “Jen to pověz všechno. V takovém případě mají i malichernosti často velkou cenu.” “Nuže, malý chlapeček nemluvil nikdy o svých rodičích; kdežto přece po odloučení by byl měl toužit a plakat po nich. Bylo to tak, jako by nebyl býval nikdy u rodičů.” “To je důležitá okolnost.” “A když jsem se mu jednou zmínila o hraběti a hraběnce, neříkal nikdy papá a mamá, ale vždy jen tatínek a maminka.” “I to má svou cenu.” “Nemluvil vůbec rád o domově. Podobalo se to skoro tomu,
že měl zakázáno o něm mluvit. Pak se často neozýval na zavolání Alfonzo; bylo to jako by jej byli dříve volávali jiným jménem.” “A to všechno mně vypravuješ teprve nyní?” “Ó, to všechno mně tehdy nebylo nápadné. Byla jsem prostá, hloupá osoba a neměla jsem žádné podezření. Zde ve vašem domě jsem poněkud zmoudřela, a když jsem později zpozorovala zázračnou podobnost, o níž jsme mluvili, pak teprve se ve mně vzbudilo podezření a začala jsem přemýšlet: ale bohužel pozdě!” “Snad ještě nebude příliš pozdě. Cesty boží jsou zázračné a nevyzpytatelné.” “Dále mně bylo nápadné, že hošík během jízdy se více poptával po seňoru Pablu Cortejovi, než po Vašnosti; a ko

nečně jsem zde pozorovala, že si oba tykají, majíli za to, že jsou sami.” “Skutečně?” “Ano. Jednou jsem zaslechla, že malý hrabě sekretáře nazval strýčkem.” “Mluvíš pravdu?” “Čirou pravdu. Bylo to v zahradě a oba netušili, že jsem jim naslouchala.” “Dál!” “To je všechno, Done Fernando, nevím již nic víc.” “Ó, je toho dost. Jsem přesvědčen, že zde byl vyveden lotrovský kousek. Ale běda jim. Zachovej o tom nejpřísnější mlčení, neboť oni by nám přetrhli nitku, která nás má vyvést z tohoto tajemství. Ale jeli tomu tak, jak soudíme, kde se nachází ten pravý chlapec Alfonzo?” “Toho vzali sebou oni tři muži.” “Snad jej usmrtili?” “Ó můj Bože!” “Dozvím se to; musím to vypátrat!” pravil hrabě hněvivě. “Proto se tedy tento Alfonzo tak zvrhl, a proto jsem nemohl získat k němu příbuzenskou lásku! Ale on je mým synovcem před světem, nazýval jsem jej dokonce i mým synem; proto m
usím i dnes za něj nastoupit. Jdi, milá Mario, a vyřiď kočímu, aby zapřáhl.” Stařena odešla. Hrabě uzamknul papíry, které mu způsobily tolik mrzutosti, do svého psacího stolku, a sešel pak dolů před portál, kde nastoupil do skvostného kočáru. “K hraběti Embarezovi!” rozkázal kočímu. Všeobecně známý kočár hraběte Rodrigandy zastavil před domem hraběte. Don Fernando se dal ohlásit a byl přijat. Hrabě, dosud mladý muž, ho přijal s vybranou, přitom ale chladnou zdvořilostí, a nabídl mu křeslo, kdežto sám zůstal

stát. To bylo pro hraběte Rodrigandu pohnutkou, že odmítnuv křeslo, zůstal také stát. “Obdržel jsem dnes od vás dopis,” takto začal jejich rozhovor. Embarez se přisvědčivě uklonil. “A měl jsem důvod, abych se podivil nad tónem v jakém byl dopis složen.” “Ó, tento tón je zcela přirozený!” “Pro vás snad, nikoliv ale pro mne. Mám ve zvyku být zdvořilý ke každému.” “Já podobně, stojíli on za to.” Rodriganda ustoupil o krok. “Vy se tedy domníváte, že i já nemám podobné sny?” tázal se ostře. “O vás nebylo řeči.” “Ale psaní bylo na mne?” “Jednalo ale o vašem synovi.” “Prosím o vysvětlení. Co s ním máte?” “Čestnou záležitost, neboť urazil mou sestru; na to jsem jej vyzval na kordy, a toto vyzvání on přijal.” “Kdy se měl konat ten souboj?” “O tři dny později. Bohužel, on se nedostavil. Podobá se to tomu, že mu jeho čest nedodává ani takové ceny, jak bodnutí kordem. Nebo je z
babělec. Musím takto soudit.” Rodriganda byl uražen až do nejhlubší duše, přece ale zachoval svou chladnost a pravil: “Snad se mýlíte, hrabě! Předně vám musím podotknout, že se mně to nezdá být šlechetné, když urážíte nevinného, jaký jsem já přece v této záležitosti, pak vám sděluji, že můj syn byl přinucen, podniknout výlet do nebezpečné krajiny. Při takových okolnostech mohl mít sice pevný úmysl dostavit se v čas, mohlo mu to ale být překaženo. Já, na vašem místě, bych se dříve zdvořile přeptal u otce než bych se byl odvážil,

urazit počestného muže, který vám nikdy neublížil a na jehož jméně nelpí žádná poskvrna.” Tato slova se dotkla protivníka, který pravil: “To, co jsem psal, týkalo se syna!” “To není žádná výmluva. Vy mne tedy považujete za synova zástupce. Nuže dobrá, když jste tedy obrátil na mne slova, která patřila jemu, tak žádám, abyste obrátil též rány kordem proti mně, které jste určil pro něho.” “Cože, vy by jste chtěl – ?” “Přijmout vaše vyzvání namísto mého syna.” “Hrabě, to nebyl můj úmysl!” pravil rychle Embarez. “Je to ale můj.” “Prosím vás, ustupte od toho!” “A já vás žádám, abyste to přijal!” pravil Rodriganda přísně, skoro až hrozivě. “Když na tom setrváte, jsem ovšem nucen vám vyhovět!” “Kdy vám bude libo?” “Kdykoliv vy budete mít k tomu čas.” “Zítra?” “Cítíte již takovou chuť, abyste zemřel, Done Fernando?” tázal se Embarez úsměšně. “Můj živo
t je v rukou božích,” odvětil druhý chladně. “Jakou zbraň volíte?” “Jakožto zástupce svého syna se musím přidržet jeho volby, tedy kordy, podobně ať zůstane to samé místo, které zvolil můj syn.” “Svědek?” “Který pán posloužil mému synovi?” “Vicomte de Lorriěre.” “Pošlu vám neprodleně tohoto pána.” “A já jej budu očekávat.” “Takto bychom byli hotoví, a já vás prosím, abyste mne propustil.”

Odešel a zajel k obydlí vicomta de Lorriére. Ten byl strašlivě rozhorlen proti Alfonzovi, který jej svým nedostavením spolu pošpinil; přece ale bral ohled na počestnost Dona Ferdinanda a přijal jeho návrh. Hrabě Rodriganda se vrátil domů; psal po celé odpoledne, a před večerem dal zavolat věrnou Marii. “Svěřím ti tajemství, Mario,” pravil, “a tyje neprozradíš!” “Ó pane, budu mlčet jako hrob.” “Víš přece, co je to souboj?” “Vím.” “Já se budu zítra potýkat.” “Je to možné?” tázala se polekaná. “Ó můj přemilý Done Fernando, prosím vás, nedělejte to!” “Musím,” odvětil. “Tento Alfonzo dostal vyzvání a zbaběle uprchl. Abych uhájil čest svého jména, musím nastoupit za něho.” “Ó můj Bože, on bude vrahem svého otce!” “Nikoliv. Umím zacházet s kordem, ačkoliv nejsem rváč. Doufám, že zůstanu nezraněn. Z opatrnosti jsem zhotovil svou poslední vůli.” “Já myslela, že ji máte
sepsanou již dávno!” “Ano tu, v níž jsem ustanovil Alfonza hlavním dědicem. To se ale změnilo. Učinil jsem nová ustanovení. Zde je spis. Ty mně jej budeš opatrovat.” “Já? Ach, milostivý pane, já ubohá žena -!” vzlykala. “Ty jsi věrná; ty jsi jediná, na niž bych se mohl spolehnout. Vrátímli se zítra, dáš mně to zase nazpět. Kdybych tam ale měl zůstat, odevzdáš to prezidentovi, který zařídí, co bude zapotřebí. Dobrou noc!” Chtěla ještě odmlouvat; on ji ale vystrčil ven, aby se nerozčiloval ještě víc. – – – Když před tím opustil Cortejo hraběte, vypravil především oba kurýry, a odebral se pak do svého bytu. Býval dříve

ženatý, a po dávno zemřelé manželce mu zůstala dcera. Tato byla modlou jeho duše, ačkoliv neměla v sobě nic božského. Byla dlouhá a hubená jako její otec. Kostnatá, s ostrými rysy v obličeji a hranatými pohyby. Měla žlutou pleť, zuby jí částečně scházely, a její oči se podobaly očím sovy, když sedí na výsluní, a snaží se je otevřít. Cortejo nešel do své pracovny, nýbrž vyhledal svou dceru, která ležela ve dvorní chodbě na houpačce v příjemném chládku a kouřila cigarety. “Ach, papá, copak to chtěl hrabě v tak neobyčejnou hodinu?” tázala se. “Udeřit mne pěstí do oka,” odvětil zuřivě. “Copak se přihodilo?” “Co jiného, nežli kvůli Alfonzovi.” “Ale vždyť je to přece jeho syn!” “Jak se mu podobá. Ó, kdyby starý věděl, jak se to má! Napřed se jednalo o tom dluhu, pak o té prokleté náhradě za tehdejší milkování, a konečně teprve o té historii se soubojem, na čem jsi pouze ty vinn
a.” “Já?” ptala se v udivení. “Kdo jiný?” “Jak to! Zavdala jsem já snad příčinu k vyzvání?” “Ne; ale nedopustila jsi, aby se dostavil; šlo ti o jeho drahý život, a jemu snad ještě více.” “Co to má za spojení s dneškem?” “Hrabě Embarez psal Donu Fernandovi.” “U všech hromů!” “Ano, tyto hromy se sesypaly na mne. On mluvil o propuštění, vyhnání a všem možném.” “Toho se neodváží!” pravila pohrdlivě. “A proč ne?” “Alfonzo to nepřipustí.” “Ach co! Hrabě mu chce zkrátit uzdu. Tvrdil dokonce, že mu kazím syna.”

“Ty nikoliv, ale já!” pravila dívka se sebevědomím. “V tom máš úplnou pravdu. Ostatně měl dopis hraběte Embareze ten účinek, na který bych nebyl nikdy pomyslel. Může to být k našemu štěstí -.” “Jakým způsobem?” “Don Fernando podstoupí souboj namísto Alfonza.” Dívka vyskočila jediným skokem z houpačky. “Je to pravda?” tázala se. “To se rozumí.” “Kdy?” “To nevím; ale určitě brzy, neboť hrabě nemá ve zvyku, odkládat takové věci.” “Ó Bože, kdyby tak byl zastřelen, otče!” “Probodnut!” “Aha, tedy to půjde na kordy!” “Ano.” “To může být ještě nebezpečnější.” “Měli bychom vyhráno. Testament je hotový; Alfonzo je dědicem.” “A já s ním,” smála se dívka. “Ano, ty s ním. Ó, byl to chytrý plán, který vymyslel můj dobrý bratr Gasparino tam v Rodrigandě. On by chtěl všechno pro sebe a svého syna, a pro nás by měl odpadnout jen nějaký takový capart z milosti; ale
my se mu vyrovnáme v chytrosti. Budeš dědit společně, při tom zůstane!” “Jsem zvědavá, co asi řekne Alfonzo k našemu návrhu.” “Svůj souhlas nedá.” “Proč ne? Míníš snad, že nejsem dost hezká?” ptala se uraženě. “To nemíním; ale kdo se stane hrabětem, ožení se zase jen s hraběnkou.” “Copak já to snad chci jinak? Až si mne vezme, budu také hraběnkou.”

“Nemluvíš tak zcela hloupě, bude to ale vyžadovat velký boj, nežli povolí.” “On se musí poddat, ať po dobrém, nebo po zlém.” “Ale co, kdyby Don Fernando nepadl v souboji?” Zadívala se chvíli na zem, pak pravila: “Ó, vy muži, jací jste to slaboši!” “Ty míníš, že musí padnout?” “Ano.” “Když ne kordem?” “Tak něčím jiným. Jak dlouho máme čekat?” Přes její ošklivou tvář přeletěl výraz ukrutné, ďábelské chtivosti. “Ano, čekat,” pravil otec. “Čekat, až snad budeme vyhnáni.” “Jednej tedy.” “Myslíš?” “Ovšem! Mám ti být nápomocná?” “Snad!” odvětil tajemně. “Aha! Ty máš již vymyšlený plán?” tázala se. “Jaký?” “Chtěl jsem již s tebou o tom promluvit, než jsem byl zavolán k hraběti. Tady si přečti ten list od bratra Gasparina.” Vytrhla mu psaní z ruky, přečetla je, přičemž se jí soví oči šeredně rozsvítily, a pak mu je vrátila. “Nuže, co tomu řkáš?” “Má tedy zemřít!” odvětila. “Dobře!” “Souhlasíš tedy s tím plánem?” “Ne zcela; nelíbí se mně, že se má zase probudit. Pryč s ním navždy!” “Vždyť ale bude odstraněn!” “To není tak bezpečné jako smrt.” “Ó, kdo jednou padne do rukou mořského piráta Sancheze Landoly, je na tom hůře, než kdyby byl mrtvý. Kdo ví, jaký

vedlejší důvod při tom má Gasparino. Ale i já se štítím stát se vrahem, ano, přímým vrahem člověka, jemuž máme tolik co děkovat.” “Děkovat? Co tě to napadá! Pracuješ přece pro něho! Nechci ale proti tomu nic namítat, nežli to, že z toho vůbec nic nebude, kdybychom i chtěli.” “Proč?” “Kdopak nám dá takový jed?” “Lékárník ovšem ne.” “Existuje vůbec takový jed, který tak usmrcuje, že se mrtvý po určitém čase opět probudí?” “On neusmrcuje, způsobí jen zdánlivou smrt. Vím o někom, kdo zná veškeré jedy, a vede s nimi výnosný obchod.” “Ale teprve až bude rozhodnut souboj! A jak to vypadá s Alfonzem?” “Zaslal jsem mu již před dvěma dny zprávu o všem důležitém. Dnes mně poručil hrabě za ním odeslat dva kurýry; ti jej potkají již na návratu. V několika dnech bude zde.” “Bohudíky, budu jej zase mít.” Její soví oči zazářily. Bylo vidět, že Alfonza opravdu miluje; ale její d
uše chovala sopku náruživostí. Běda jemu, odmítneli tuto lásku! Časně zrána druhého dne vyjížděl hrabě Fernando de Rodriganda se svým sekundantem, vicomtem, z města Mexika směrem k jezeru Tescuco. Oba pánové byli oděni do mexického kroje; po celé cestě spolu nepromluvili ani slovo. Když dojeli k určenému místu u jezera, byl tam již protivník. Přivedl sebou lékaře, svého sekundanta a nestranného svědka. Oba protivníci si zakázali každý pokus o smíření, a brzy stáli proti sobě se zbraní v ruce vstříc. Dalo se znamení, a boj začal. Jestliže si hrabě Embarez myslel, že bude s Rodrigandou brzy hotov, byl na omylu; Don Fernando byl obratný šermíř,

a podařilo se mu, hned při prvním setkání protivníkovi zasadit ránu, což ho jen popudilo, že sebral všechnu sílu a dovednost k odvetě. Byl cvičenější, nežli Rodriganda, a brzy uvázl jeho kord ve Fernandových prsou, a tento klesl k zemi. Lékař rychle přiskočil, a ohledal ránu. Vyjádřil se, že není životu nebezpečná, přece ale dost těžká, aby ukončila souboj. Hrabě Embarez přiznal, že mu bylo učiněno zadost, a odjel. Don Fernando byl pečlivě obvázán a v kočáru nestranného svědka zavezen domů. Když dojel domů, chtěl se Cortejo se svou dcerou dát do křiku a bědování, na pokynutí hraběte je ale lékař vykázal ven. Hrabě si přál pouze vidět u sebe starou Marii. Ta přišla, a když obdržela od lékaře potřebná ponaučení k obsluze, pravila: “Mám s sebou testament, milostivý pane.” “Nebylo to zapotřebí,” usmíval se hrabě. “Zde máš klíček. Uzamkni jej tam v psacím stolku.” Učinila to s takovou pozo
rností, jakou byla důvěra hraběte k ní. – Jinak to vypadalo v bytě sekretáře. Tam seděli otec a dcera pospolu v hněvivém zamračení. “Co jsme mu udělali?” zlobila se Conchita, dcera. “Nic, vůbec nic!” odvětil otec. “Tato stará kojná se mu dovedla zalichotit, aniž jsem o tom měl tušení.” “A ten hrabě Embarez, kterého mají za tak výtečného šermíře, je výtečný hlupák. Copak nemohl bodnout o něco níž!” “Pojedu ven do Saň Anity.” “Kdy?” “Teď hned.” “Inu ovšem, vždyť nás nepotřebují!” “A poranění bude naší nejjistější záštitou proti prozrazení.”

“Vyjeď tedy! Každé zmařené hodiny je škoda.” “Chtěl jsem vlastně počkat až do návratu Alfonza.” “Jed ale můžeš přece zatím opatřit!” “To je pravda. Pryč tedy, ven!” Dal si osedlat koně a klusal dlouhými ulicemi města směrem k jihu, kde se nalézají vesnice Saň Anita i Ixtacalco. Jsou obývané výhradně Indiány. Tito Indiáni nejsou divoši, nýbrž horliví katolíci a nazývají se Indios fideles oproti Indios bravos, svobodným divokým Indiánům. Přenesli ale ze své dřívější víry mnohé názory a zvyky do svého křesťanství, a jsou mezi nimi někteří, kterých je třeba více se obávat, nežli svobodných Komančů nebo Apačů. Takovým byl Benito, doktortravič, který se vlastně měl nazývat Malito. Znal veškeré tuzemské jedy, způsob jejich připravování, používání a účinku. Tyto schopnosti zdědil od svého otce a byl dost nesvědomitý; vedl s tím rozsáhlý obchod, a snad usmrtil větší počet lidí,
než padlo pod zbraní Bizoního Čela a Medvědího Srdce v poctivém boji. Jeho chýše byla všeobecně známa, i Cortejo ji znal. Dovedl svého koně do malého dvorku a zaklepal. Otevřeli mu až po opětovném klepám. Ošklivá tvář staré ženy se mu šklebila vstříc a tázala se: “Co chcete?” “Je Benito, lékař, doma?” “Není. Nevím ani kde je, ani kdy se vrátí.” V tom sáhl do kapsy, vyndal lesklý peso a ukázal jej stařeně. Pak se optal podruhé: “Je Benito doma?” “Možná. Půjdu se podívat. Dejte sem ty peníze!” “Dostaneš je tehdy, budeli doma.” “Je zde,” pravila rychle. “Sem s nimi!” “Zde je!”

“Ano, pojďte!” Podal jí peníz a vstoupil. Ona za ním dveře uzamkla a uvedla jej do malé prostory, podobnější kozímu chlévu, než lidskému obydlí. “Posaďte se,” pravila. “Já ho zavolám.” Musel zase chvíli čekat než se objevil Indián. Byl to malý hubený chlap, ostrých rysů a s ohromným jestřábím nosem, na němž seděly ohromné brýle. “Co si přejete?” tázal se. “Můžeme mluvit důvěrně?” pravil sekretář. “Ano, ale také tajně.” “Vy prodáváte léky?” “Ano.” “Dobré i zlé?” “Všechny jsou dobré.” “Míním jedovaté a neškodné?” “Ano. Chcete snad se mnou mluvit o jedovatých?” “Ovšem.” “Pak je třeba být opatrný. Kdo jste?” “To nemusíte vědět; ale že nejsem žádný alguazil (policista), to vám mohu odpřisáhnout.” “Dobře! Máte peníze?” “Mám.” “Kdo se mnou chce mluvit o jedech, musí dříve vyklopit deset pesos. Chcete je dát?” “Ano.” “Sem s nimi.” Cor
tejo sáhl do kapsy, vyndal obnos z měšce a podal mu jej. Indián s přívětivým úšklebkem schoval peníze do svých širokých kalhot a pak pravil: “Nyní se můžete ptát.” “Máte takový jed, který jen zdánlivě usmrcuje?” “Ano, je jich několik druhů. Komu se má podat?”

“Muži, starému asi padesát roků, a velice bohatému.” “Má se zase probudit?” “Ano, tak za týden.” “Kdy jej chcete mít?” “Ještě dnes, hned; dám vám, co budete žádat.” “Stojí to sto pesos.” “Dám je.” “Dobře; to je krátký, hezký obchod. Posečkejte, až vám jej donesu.” Odešel a trvalo to přes hodinu, než se vrátil s malým kornoutem v ruce, který podával sekretáři. “Zde to je!” pravil. Cortejo vzal kornoutek obsahující sotva čtvrtinu náprstku, a tázal se: “Je to skutečně ten jed?” “Je.” “A to stojí sto pesos?” “Ano. Na množství nezáleží.” “Mohu to otevřít?” “Když chcete…” Cortejo rozvinul papír, v němž se nalézal prášek bez vůně a bez barvy, téměř jak utlučené sklo. “Můžu se ho dotýkat bez nebezpečí?” ptal se. “Účinkuje pouze v žaludku.” “A jak to mám podat?” “Rozpustíte to ve vodě a dáte tuto vodu do jídla nebo nápoje, ať je to cokoliv; ú
činek se objeví již za jedinou noc.” “Existuje proti tomu nějaký prostředek?” “Neexistuje. Aniž se překazí účinek použitím jiných léků.” “Tak jej vezmu a zaplatím. Vy mně ale ručíte za účinek, rozumíte?” “Nepřísahám, ale poznáte, že tento prášek vyplní, co slibuji.”

“Kdyby se tak nestalo, došel bych si nazpět pro peníze, a mimo to bych vás udal jako traviče. Víte, že je za to trest smrti!” Doktor se pohrdavě usmál a pravil: “Kdo je viník, seňore? Ten, kdo vyrábí jed, nebo ten, který jej člověku podá? Já soudím, ten druhý víc než první. Dejte sem peníze a jděte!” Cortejo mu vyplatil sto pesos; pak jed bedlivě uschoval a opustil chýši. Venku skočil na koně a jel kvapně odtud, neboť koho viděli vycházet z Benitova obydlí, o tom vzniklo hned podezření, že kráčí po hříšných cestách. Ubíraje se nazpět po Paseo de la Viga, setkal se s jezdcem, který patrně nebyl zvyklý jezdit na koni. Zastavil překvapeně svého koně. Tohoto člověka znal a nenadal se ho zde. Měl na sobě lehký letní oděv a na hlavě obrovské sombrero. “Je to možné! Jste to vy nebo nejste, seňor Sanchez Landola!” tázal se. “Ano, jsem to já,” odvětil. “Ale co hledáte zde na Paseo?” “Jedu vám naproti
.” “Mně?” tázal se Cortejo udiveně. “Ano. Copak nevíte, že jsem přistál ve Veracruzu? Neobdržel jste dopis od vašeho bratra?” “Obdržel.” “Nuže, tedy je vše v pořádku. Jel jsem touto zemí banditů a zimnic, abych naši záležitost s vámi ústně projednal. Vyhledal jsem vás, a našel jenom vaši dceru, která mně řekla, že vás na Paseo určitě potkám. To se také stalo.” “Jak neprozřetelné!” “Neprozřetelné? Jak to?” “Z toho důvodu, že vás zde nesmí nikdo spatřit. Nezná vás zde sice nikdo, ale čert nikdy nespí. Dva lidé, kteří vyjednávají o takové věci jako my, nesmějí být spolu viděni.”

“Pro mne, za mne! Mně je to lhostejné!” “Zajeďte si teď na výlet, kam je vám libo, a přijďte ďnes večer o desáté hodině na toto stejné místo.” “Dobrá; dostavím se!” Jel dál a sekretář klusal ke svému obydlí. Když přijel domů, očekávala jej dcera s napětím. Tázala se: “Zastihl jsi jej a obdržel lék?” “Ovšem. Ale je to po čertech drahé!” “Povídej!” Vyložil jí v krátkosti svou návštěvu u Benita, pak dodal: “Ale jak ti mohla napadnout taková hloupost, poslat mně kapitána naproti?” “Hloupost? Proč to?” “Nesmí mne zde nikdo s ním vidět.” “Větší chybou by bývalo, kdybych mu byla povolila, aby zde na tebe čekal.” “Chtěl to?” “Inu ovšem.” “Neprozřetelný člověk!” “O nikoliv neprozřetelný, ale dotěrný!” pravila rozhorleně. “Dotěrný? Proč to?” “Chlapisko mne chtěl políbit.” “Políbit?” Sekretářova tvář vzala na sebe výraz nikoliv zlosti, ale spíše udive
ní nebo ustrnutí; neboť ještě nikdy nepoznal muže, který by projevil chuť, políbit jeho dceru. “Copak mu to napadlo?” “Ano, co mu to napadlo!” zvolala. “Chtít políbit mne, budoucí hraběnku!” “No, no,” pravil, “hubička není přece nic tak hrozného!” “Cože! Snad jej nechceš omlouvat?” “Nech to být!” smál se. “Myslím, že kapitán jenom žertoval!”

“Žertoval? Již po mně vztahoval ruce!” “Měla jsi k tomu nechat dojít. Vsázím se, že by tě nebyl políbil!” “Že ne?” Nyní teprve začala tušit, jak to otec míní. “Myslíš snad, že nejsem dost hezká k políbení?” tázala se uraženě. “Kdopak něco takového myslí?” omlouval se. “Tito námořníci jsou čtveráci. Nesmí se jim to mít za zlé. Byl sám?” “Ano.” “Mluvil o naší záležitosti?” “Ne, ani slovo.” “A ty také ne?” Přišla poněkud do rozpaků a odpověděla: “Začala jsem o tom, ale on o tom nechtěl vědět.” “To věřím. Muž, jako Sanchez Landola, nemluví o podobných věcech se ženskými. Pověděla jsi mu, kde jsem byl?” “To mně ani nenapadá. Řekla jsem mu pouze, že tě může potkat na Paseo. Viděli jste se tedy skutečně?” “Ano, a on mně sdělil, že byl u tebe. Ostatně jsem s ním promluvil jen několik slov a objednal jsem jej na dnešní večer.” “Kam? Snad ne sem?” “Nik
oliv, nýbrž na Paseo.” “Tak to je dobře,” pravila a přidala hrdě: “Musela bych být přítomna, a on by mně pak mohl nabídnout zase hubičku. Můj muž mne musí dostat úplně nepolíbenou!” “To budeš ovšem neobyčejnou vzácností,” smál se otec uštěpačně. Snažíce se vyhnout tomuto předmětu, tázala se: “Máš tedy ten jed? Co je to? Prášek nebo kapky?” “Prášek.” “Ukaž to!”

Rozbalil kornoutek a ukázal jí obsah. “Co to stojí?” “Úhrnem sto a deset pesos.” “Cože! To je hrozná suma! Ten Benito je darebák!” “Nevadí, budeli to účinkovat.” “Kdy mu to podáš? Ještě dnes?” “Musím počkat. Není zde ještě Alfonzo.” “Toho k tomu není nevyhnutelně zapotřebí.” “Tak musím aspoň dříve mluvit s kapitánem Landolou.” “To by tedy Don Fernando mohl dostat ten prášek třeba už zítra?” “Možná.” “Ale jakým způsobem?” “O tom jsem také již přemýšlel, ale marně.” “Tato stará Maria k němu nikoho nepustí. Bdí nad ním jako drak.” “Musíme však přece najít nějakou cestu. Přemýšlejme o tom.” “Jak účinkuje ten jed?” “Působí za jednu noc, a účinek potrvá celý týden.” “Takto snad zemře.” “Proč?” “Poněvadž je raněn.” “Pak to nebude mou vinou. Já jej chci učinit pouze zdánlivě mrtvým; zemřeli, budu mít čisté svědomí. Jenom něco mně dě
lá starosti.” “Co to?” “Že lékař to pozná, budeli hrabě pouze zdánlivě a nikoliv opravdu mrtvým.” “To je ovšem povážlivé. Nesvolí pak, aby byl pochován.” “V tomto podnebí se objevují známky skutečné smrti velmi rychle. Skvrny na těle bývá vidět již druhý den.” “Nedaly by se tyto uměle způsobit?”

“Hm, snad šťávou z blínu nebo vlčího mléka. Ale našinec musí být opatrný, mohla by se stát lehce nějaká osudná chyba.” “Ty jsi byl přece jen hloupý!” “Hloupý? Proč?” “Benito by snad znal prostředek.” “Opravdu! Na to jsem ani nevzpomněl!” “Musíš k němu ještě jednou a sice hned!” “Máš pravdu. Mohu k němu zajít než se sejdu s kapitánem. Bude již tma a proto mne nikdo neuvidí podruhé v Saň Anitě.” Při tomto dohodnutí to zůstalo. Před zamýšlenou schůzkou vyšel ven do vesnice a sice pěšky, jelikož se mu to zdálo být bezpečnější. Na zaklepání se zase ukázala stařena. “Kdo je to?” ptala se ven do tmy. “Známý, a sice ten samý seňor, co zde byl dnes.” “Aha ten, co mi dal peso! Ó, peso je dobrý. Co chcete?” “Je doma seňor Benito?” “Není, vyšel.” “Kdy se vrátí?” “Nevím.” “Povězte mi pravdu, seňoro! Mám s ním skutečně velmi důležité pořízení.” “Velmi důl
ežité? To právě nepozoruji.” “Aha, vy byste ráda zase peso? Když vám jej dám, bude pak Benito doma?” “Bude.” “Nuže, tu jej máte!” a podal jí peníz. “Pojďte tedy!” pravila nyní. Odemkla dveře, vpustila a zavedla jej do té samé díry, v níž již poprvé čekal. Tentokrát to netrvalo dlouho než přišel výrobce jedů. “Co si přejete?” tázal se.

“Na něco jsem se zapomněl poptat: vyrazí se na zdánlivě mrtvém skvrny hniloby?” Ne ” “rte. “Ale takové velmi nutně potřebuji.” “To je ovšem chyba,” pravil Benito s potutelným úsměvem. “Nechtěl byste snad raději toho člověka úplně usmrtit? Pak by se skvrny jistotně objevily.” “Ne, zemřít nemá.” “Pak musíte hledět, abyste si pomohl bez skvrn.” “Lékař bez nich nedopustí, aby byla mrtvola pochována!” “To je jeho a vaší věcí, nikoliv ale mojí.” “Nedají se tyto skvrny způsobit uměle?” “Snad!” “Snad? Jsem přesvědčen, že znáte takový prostředek!” “Znám jej, skutečně. Jde to použitím pravého prostředku, a takový já mám.” “Mohu jej obdržet?” “Nevím, nebudeli pro vás příliš drahý.” “Benito, vy jste dravec! Chcete jen na mně vydírat peníze!” “Nikoliv, vy jste dravec, dostal byste rád drahý lék lacino, nebo dokonce zadarmo!” “Zkrátka, co to stojí?” “Deset
pesos.” “To je příliš mnoho! Obávám se, že mně dáte několik kapek kyseliny nebo bylinné šťávy, co nebude stát ani za deset tlacos.” “To je pravda!” přiznal se Indián upřímně. “Nuže, proč tedy požadujete deset pesos?” “Jděte a udělejte si to sám, jeli to pro vás příliš drahé!” “Vem vás čert! Vy víte, že se v tom nevyznám. Dám vám pět pesos.” “Dejte deset, nebo jděte. Jinak to nejde.”

Tvářil se, jako by odcházel. “Stůj, dám ti těch deset!” pravil Cortejo nakvap. “Tak počkejte, donesu to!” Odešel, a za několik minut se vrátil s malou lahvičkou, v níž byla žlutá tekutina. “Znáte místa, na nichž se objevují skvrny u zemřelých?” tázal se. “Znám.” “Tak navlhčete hadřík touto tekutinou, a potřete jí ona místa. Čím více toho vezmete, tím tmavější se stanou skvrny.” “To míníte, že musím v prostředku více natřít než při okrajích?” “To se rozumí!” “Tak dejte to sem. Zde jsou peníze!” Vyšel, a kráčel zvolna k Paseo, kde, ačkoliv určená hodina ještě nenadešla, již potkal kapitána. “Aha, přesně na chlup!” pravil tento, když jej poznal. “Tak to mám rád!” “Já rovněž. Kde jste zatím trávil svůj čas, seňore Landolo?” “Je zde mnoho děr, kde se může člověk povyrazit; ale nemluvívá se o tom. Podejte mně své rámě, abychom přišli k věci!” Procházeli se
takto zavěšeni při tom tiše šepotajíce. “Obdržel jste tedy psaní od vašeho bratra Gasparina?” začal kapitán. “Ano. A vy vaše instrukce, seňore?” Ne ” ,,rxc. “Cože? Já jsem se přece domníval, že…!” “Vy jste se jenom nesprávně vyjádřil, seňore,” pravil Landola s krátkým smíchem. “Jak to?”

“Kapitán Sanchez Landola je svým vlastním pánem a mistrem. On si nedá od nikoho poroučet nebo udělovat instrukce.” “Odpusťte, nepoužil jsem toho slova ve smyslu nějaké podřízenosti.” “Tak to je dobře. Povím vám tedy, že mně váš bratr požádal, abych převzal náklad, který mně odevzdáte.” “Jaký náklad to má být?” “Hm, snad člověk!” podotkl kapitán jen tak zlehka. “Mrtvý, nebo živý?” “To je mi jedno. Vím pouze, že později bude zase živý.” “Co s ním máte dělat?” “Mám jej nechat zmizet.” “Kde?” “Podle mé libosti.” “Kdo vám zaplatí útraty?” “Váš bratr.” “Tak vám nebudu nic dlužen?” “Ne. Kdy obdržím tento náklad?” “Jak dlouho se zdržíte v přístavu?” “Až bude věc v pořádku. Doufám ale, že mne v tom proklatém zimničním hnízdě nezdržíte příliš dlouho, nebo odpluji. Nemám chuť, tam zemřít!” “Pospíším si. Víte, o koho se jedná?” “Nevím. P
řevezmu svůj náklad, a nestarám se ani ďábla o to, kdo to je.” Kdyby bylo bývalo jasno, mohl Cortejo poznat kapitánovi na tváři, že lhal. Landola prohlédl veškeré plány obou bratrů Cortejových, a dávno si již v tichosti předsevzal, že při tom bude dbát na svůj vlastní prospěch. “Ale on vám poví své jméno,” podotknul sekretář. “Nebudu mu věřit!” “Vaši námořníci to uslyší!”

“Ani jediný z nich jej nespatří!” “Dozvíme se později, kam jste jej odstranil?” “Snad. Teď to nemohu ještě vědět.” “Dobrá! Předpokládám, že ten muž zemře zítra.” “Kdy bude pochován?” “Vlastně po dvou dnech, ale jeho syn tu není -” “Tak se pochová bez něho!” “To se nedá tak lehce udělat!” “Aha, je to tedy vznešená osoba! U všech čertů, pak snad nějaký takový lékař navrhne, že jej bude balzamovat?” “K tomu nepřipustím. Může se říci, že to nebývalo nikdy zvykem v rodině, nebo že nebožtík proti tomu míval utkvělý předsudek.” “Docela správně. Jak ale jej dopravíme k přístavu?” “Vy sám si pro něho přijdete?” tázal se kvapně Cortejo. “Nikoliv. Toto ,my’ se týkalo vás, ne mne.” “Hm! Snad v rakvi?” “Ne, to by bylo příliš nápadné.” “V bedně?” “To by se udusil!” “Vyvrtají se díry.” “To by teprve bylo nápadné.” “Bude snad nejlepší lehký koš
?” “Na každý pád. Jak jej ale dopravíte k nábřeží?” “Na soumarech.” “A na loď? Celní úředníci jsou ostražití chlapi, seňore Cortejo.” “Dopravení na loď bude vaší starostí, seňore Landolo.” “Hm, to mně není milé. Ale dobře; učiním vám to k vůli. Hleďte, aby se vám koš na cestě neztratil!” “To mně ovšem působí starosti. Cesta odtud k pobřeží není nikterak bezpečná. Prohánějí se tam všelijací rudí i bflí ničemové, jimž nelze důvěřovat.”

“Musíte se postarat o dobrý doprovod.” “To je obtížné. Musel bych ty lidi zasvětit do tajemství.” “Není třeba. Jděte vy sám sebou!” “Nemohu.” “Tak pošlete syna!” “Hm! Ani ten nemůže – vlastně. Ale rozmyslím si to. Jak ale poznáte, že jsme tam došli?” “Zcela jednoduše; pošlete mně posla na loď.” “Přijdete pak sám?” “To ještě nevím. Snad nepostavíte koš až do samého města?” “Ani mně nenapadá.” “Vyhlédněte si tedy osamělé místo na pobřeží, kde by mohl přistát člun. Jakmile se dozvím, že jste tam, přijdu tam a odvezu koš. Jen se mějte na pozoru před celními strážníky.” “V nejhorším případě to nechám dojít na několik výstřelů!” “Dobře! I já se ozbrojím. Teď snad jsme hotovi. Nebo máte snad ještě něco za lubem?” “Nevěděl bych.” “Tak se rozejděme!” “Co máte pojednou tak naspěch?” “Neřekl jste sám, že musíme být opatrní?” “Dnes večer ná
s nikdo nevidí.” “Já ale bych se ještě rád trochu povyrazil. Víte, že živobytí na lodi je po čertech jednotvárné, musím proto využít příležitosti!” “Rozumím. Tedy dobrou noc!” Oba bodří muži se rozešli. – – – Hrabě Fernando, ležící raněný na pohovce, neměl ani tušení o tom, že již bylo vyjednáváno o jeho pohřbu. Štěstí, vlastně sám ďábel, byl Cortejovi nakloněn. Když totiž došel do paláce svého pána a ubíral se do svého bytu,

potkal starou služebnou Hermoyesovou, přicházející od studně s plnou sklenicí vody. “Jak se daří Donu Fernandovi!” tázal se jí. “Nenaříká,” odvětila. “Dostavila se již horečka?” “Ne, ale trápí ho náramná žízeň. Téměř každou čtvrthodinu mu musím donést sklenici vody.” “A zrovna od studně, jak vidím?” “Ano, musí být čerstvá.” “Byl tu již zase lékař?” “Po dvakrát.” “Co povídá?” “Že není poškozena žádná ušlechtilejší část těla; a není proto nic k obávání, nepřihodíli se něco nepředvídaného.” “Doufejme, že se hrabě brzy uzdraví. V těchto horkých krajinách i ta nejmenší rána se může stát životu nebezpečná.” “To je pravda. Ale mám naspěch, seňore. Dobrou noc!” “Dobrou noc!” Stah’ přede dveřmi jejího bytu. Patrně měla pna v něm nějaké rychlé pořízení, postavila proto sklenici zatím do blízkého výklenku a vstoupila do pokoje. Cortejo se sotva
hnul z místa. Prášek měl v kapse. Rychlým ohlédnutím se přesvědčil, že je sám a nepozorován. V zimničném spěchu vyndal kornoutek, rozbalil jej a vysypal prášek do sklenice; na to se vzdálil rychlými kroky, přičemž mu srdce hlasitě tlouklo. Jeho dcera, Conchita, jej dosud očekávala. Byla jeho důvěrnicí a nemíval před ní žádné tajnosti. “Setkal jsi se s ním?” “Ano,” pravil drsným hlasem. Ona na něho pohlédla a pravila: “Ty jsi úplně rozčilený; měníš barvu!” “To se ti jen tak zdá!”

“Ne, vidím to. Co se přihodilo?” “Nic, jen kvapná chůze.” “Ano, slyšela jsem tvé kvapné kroky. Jste dohodnuti?” “Jsme.” “Kdy se to má stát?” “Co možná nejdříve.” “A potom?” “Pak se pochová. Vyndáme mrtvolu z rakve a dopravíme ji v koši na pobřeží, kde ji převezme kapitán.” “To zní lehce a dobře. Dostal jsi ale ten prostředek od Indiána?” “Dostal; je to tekutina, za kterou jsem musel zaplatit deset pesos.” “Ten Benito je lotr!” “Ó, on mne také za nic jiného nepovažuje,” smál se sekretář. “Já jsem se napřemýšlela, jakým způsobem bychom hraběti podali prášek, nepřišla jsem ale na nic.” “To jsem já byl šťastnější, a sice pouhou náhodou.” Ona na něho pohlédla a spatřila podivný svit jeho očí a neobyčejnou brunátnost jeho tváře. “Něco se stalo!” pravila. “Přiznej se mně!” “Nuže, máš pravdu, že jsem rozčilen.” “Nad čím?” “Nad zdařením našeho pod
niku.” “Ach,” pravila radostně překvapena, “již se ti to podařilo?” “Myslím, že Don Fernando má již v této chvíli jed ve svých žilách.” “Není možné!” zvolala, přičemž její soví oči příšerně zazářily. “Nejen možné, nýbrž skutečné!” “Jak jsi mu to podal?”

“Ve sklenici vody.” “Bohudíky!” vykřikla tleskajíc s nevýslovnou radostí rukama. “Nyní máme vyhráno; nyní pominula nejistota; nyní mám jistotu, že budu hraběnkou! Jak brzy může Alfonzo “V několika dnech. Jestli si ale pospíšil, mohl by tu být už zítra.” “To nebudu po celou noc spát radostí a nedočkavostí!” “Přece ale učiníš dobře, odeberešli se do ložnice.” “Proč?” “Staneli se s hrabětem něco neobyčejného, vzbudí se jistě všechno v domě. Všichni přiběhnou v nedbalkách a bylo by to nápadné, kdybys ty samotná byla ustrojena. Musíme být opatrní i v malichernostech.” “Máš pravdu. Dejme tomu, že by hrabě ustrnul, ponecháš pak tu Mariu v pokoji nemocného?” “To mně ani nenapadá!” “To jsem ti chtěla radit k tvé výstraze.” “Proč to?” “Je možné, že hrabě sepsal novou závěť.” “Tisíc hromů!” zaklel Cortejo překvapeně. “Ano, aspoň se to domnívám.” “Podle čeho!
” “Je to pravda, že je zvykem, před soubojem uspořádat své záležitosti?” “Ovšem. Samozřejmě to také Don Fernando zařídil.” “Psal prý velmi dlouho, jak vypravoval sloužící.” “To ale ještě není důvod k předpokládání, že by byl sestavoval novou závěť.” “Mám ještě další důvody.” “Jaké?” “Proč se tak tají s tím, co napsal?” “To přece dělá každý.”

“Proč to neuzamknul ve svém psacím stolku, kde podobné věci uschovává?” “Uschoval to tedy někde jinde?” “Ano.” “Kam?” “Do rukou té staré Marie Hermoyesové.” “U všech čertů!” zvolal Cortejo zděšeně. “Víš to jistě?” “Vím.” “Odkud?” “Ona vyšla s velkým, pěti pečeťmi opatřeným psaním z jeho komnat, a když byla po souboji předvolána k němu, přinesla balíček zase s sebou.” “Kdo to povídal?” “Komorník.” “To je ovšem nápadné! Proti mně jevil včera takovou nedůvěru a k ní tolik důvěry. To určitě změnil závěť.” “Nepochybuji o tom.” “Ale co by měl změnit? Alfonzo zůstane přece dědicem.” “Anebo také nezůstane.” “Proč ne?” “Don Fernando s ním není spokojen; může jej vydědit, jelikož Alfonzo je pouze jeho synovcem.” “To je pravda. A při tom je to nápadné, že právě této kojné věnoval svou důvěru.” “Ano. Ona přivezla Alfonza s sebou a může sn
ad něco tušit!” “Musíme ji zneškodnit, přinutíli nás k tomu!” “Kde myslíš, že hrabě uschoval onen balíček?” “Zajisté v prostřední schránce psacího stolku, kam ukládá všechny důležité věci.” “Bude tedy to první, co musíš udělat, abys otevřel tu schránku, až prášek bude mít svůj účinek.” “Vynasnažím se, budeli to možné. Nyní ale dobrou noc!”

“Spi blaze! Já nebudu moci spát.” On se odebral k spaní. Ona sice vešla do své ložnice, nemohla ale, jak to předvídala, usnout. S otevřenýma očima ležela na svém loži a snila o budoucí slávě a rozkošném živobytí. Že to zakoupila těžkými zločiny, to jí ani dost málo nevadilo. Tak minula hodina za hodinou. Cortejo spal tvrdě; pojednou se tlouklo kvapně na jeho dveře. Probudil se a tázal, kdo to tluče. “Arnoldo, sluha,” zněla odpověď. “Co chceš?” “O, prosím, seňore, otevřte mně!” “Proč?” “Otevřte honem! Muselo se něco přihodit s Donem Fernandem.” “Hned!” Cortejo vyskočil z postele, přehodil si župan a rozžehl rychle svíci; pak otevřel dveře. Lokaj vešel. “Copak se mu přihodilo?” tázal se sekretář. “Nevím. Mám dnes službu v předpokoji. Zdřímnul jsem si trochu; najednou uslyším výkřik z hraběcího pokoje, který je uzamčen zevnitř. Ptal jsem se, co se stalo, nedostal jsem ale odpověď.
Stará Maria naříká a běduje, až to srdce svírá, nechce ale otevřít. Proto jsem běžel, abych vám to oznámil, seňore.” “To jsi dobře učinil. Musíme tu věc hned vyšetřit.” Následoval sluhu do předpokoje, kde ovšem slyšeli kojnou naříkat. Klepali na dveře, nedostali ale odpověď. “Otevřít!” zavolal na to velitelsky Cortejo a kopal nohou do dveří. To zděšenou stařenu vzpamatovalo. Přiběhla a otevřela. “Co se stalo?” tázal se Cortejo. “Ó, ten milý, dobrý pán!” bědovala s pláčem.

“Co je s ním?” “Je mrtev – mrtev – mrtev!” Cortejo přistoupil k hraběcímu loži a pohlédl na něho. Don Fernando tam ležel bledý, se zapadlou tváří, jako mrtvola. “Kdy se to stalo?” tázal se kojné. “Nevím,” odvětila. “Musíš to vědět; byla jsi u něho.” “Zdřímla jsem si, a když jsem se probudila, byl mrtev. Ani nevím, jak dlouho po tom jsem plakala.” “Nešťastnice! Snad jsi vinna na jeho smrti!” zahřímal na ni. “Proč jsi neotevřela, když klepal lokaj? Snad by byla tehdy ještě pomoc možná.” “Ne; byl již mrtev!” omlouvala se. Cortejův pohled hned při vstoupení zavadil o psací stůl a on zpozoroval, že klíč trčí v dírce. “Jděte rychle, vzbuďte lidi a přivolejte rychle lékaře! Pospěšte!” Na tento povel odkvapil sloužící, a také kojná opustila komnatu, lomíc rukama. Rychlým krokem přistoupil Cortejo k psacímu stolu, otevřel schránku a vyndal balíček. Uschoval jej v kapse, zamkl zase schrnku. Pak spěchal za oběma. To se stalo s takovou rychlostí, že kojná sotva došla ke dveřím předpokoje. Chytil ji za rámě a pravil: “Počkej, Mario! Je to pravda, Don Fernando měl v tebe důvěru?” “Ó, větší než ke komu jinému,” odvětila s hlubokými vzly ky “Dobře, proto zůstaneš i teď u něho, až se dostaví soudce. Dáš pozor, aby se nic neztratilo. Vejdi tam zase, já sám probudím lidi.” To bylo stařeně vhod. Vrátila se do hraběcí komnaty a začala znova bědovat.

Na Cortejův pokřik se sběhli všichni obyvatelé paláce, aby se přesvědčili o nenadálé smrti svého velitele. Nastal velký nářek, který trval až do lékařova příchodu. Ten byl v nejvyšší míře překvapen nad touto neočekávanou příhodou, a vyhnal především povykující ženské a služebníky. Pouze Cortejovi, komorníkovi a kojné dovolil, aby zůstali. Prohlédl mrtvolu a potřásal hlavou. “Tetanus!” pravil. “Ustrnutí. Ještě je teplý. Musíme počkat.” Lékař se vyjádřil, že hodlá až do rána sám u mrtvoly setrvat, a proto Cortejo s komorníkem odešli. Jenom kojná zůstala s doktorem. Při návratu do svého pokoje nalezl Cortejo svou dceru již úplně ustrojenou. “Máš to psaní?” bylo její první otázkou. “Mám, nalezl jsem je v prostřední schránce.” “Co obsahuje?” “Není na něm nápis. Podívejme se!” Roztrhal pečetě, vyndal listinu z obálky a četl. Při tom zbledl. “Co je tam?” ptala se starostliv. “Čti sama!” pravil, když byl se čtením hotov. Uposlechla pobídnutí a tvář jí zesinala. Když došla ke konci mrštila listinou o zem. “Myslela jsem si to!” pravila. “Já také!” “Vyděděn!” “Ani vindru bychom nebyli dostali.” “A této Marii odkázal celé bohatství!” hněvala se dívka. “A my jsme měli být zapleteni do vyšetřování. Mělo se vyšetřit, zdali Alfonzo je skutečně hrabětem z Rodrigandy.” “Dobře, že nám padl do rukou tento škvár!”

“Spal jej!” “Nepozoroval to snad nikdo, že jsi hledal v psacím stolku?” “Nikoliv.” “Ani kojná to nespatřila?” “Ne. Šlo to tak rychle, že určitě věří, že jsem opustil komnatu zároveň s ní.” “Tak tedy se nemáme čeho obávat?” “Ani toho nejmenšího.” “Dobrá. Listina se spálí, a tím všechna obava zmizí. Nyní nám ještě schází pouze Alfonzo.” “Budu jednat k jeho prospěchu. Úřad se musí obrátit především na mne jako na sekretáře zemřelého.” “Jak to bude s těmi skvrnami?” “Najde se příležitost, utvořit je.” “Ty nebo já?” “Já. Rozumím tomu lépe.” “Zůstane hrabě ležet ve své komnatě?” “Nikoliv; ta se uzamkne, až do otevření závěti, což se podle zdejších zákonů stane ještě dnes.” “Ale kam pak přijde mrtvola?” “Na parádní lože ve velké dvoraně. Přichystej k tomu vše, co je třeba.” “Bože můj, co to bude práce!” “Pro mne též. Musím obstarat ra
kev, a pořídit všechno ostatní. Den nastává. Začnu hned s prací.” “Já také, a sice s tímto papírem.” Vhodila obálku i s obsahem do krbu a spálila to. Po několika hodinách byl povolán Cortejo k lékaři. “Vy jste sekretářem Don Fernanda?” tázal se tento. “Jsem.” “Vy jste vyřizoval veškeré jeho záležitosti?” “Ovšem.”

“Sděluji vám tedy, že hrabě je skutečně mrtev.” “To není možné!” bědoval Cortejo lítostnou tváří. “I mně se to zdálo být nemožné, musel jsem tomu ale konečně uvěřit.” “Říkáte, že je to tetanus?” “Ano. V našem jižním podnebí nejmenší poranění může mít za následek smrt tetanem.” “Ó, seňore! Zde snad není na vině pouze podnebí,” podotknul Cortejo. “Co jiného?” “Rodina Rodrigandů má náchylnost k tetami.” “Je tedy strnulost v rodině dědičná?” tázal se lékař překvapeně. “Ovšem. Otec stejně jako děd hraběte na to zemřeli. Je to již po čtyři století v rodině dědičné, jak jsem dobře informován.” “Ó, to jsem upokojen, takto si nemusím dělat výčitky!” “Jistě ne, seňore. Ale dovolíte mně, abych odtud odstranil mrtvolu? Za půl hodiny se dostaví zástupci úřadu k uspořádání pozůstalosti.” “Nebylo by vhodné pitvat mrtvolu?” “Já bych soudil, že ne.” “
Proč?” “Žádného Rodrigandů nepitvali právě kvůli té strnulosti. Je to tak nějak rodinná tradice.” “Na tu by se ovšem musel brát ohled!” “Prosím vás o to! Vím s jistotou, že Don Fernando, kdykoliv došla řeč na smrt, vždy proti noži protestoval. Smím si ostatně dovolit obchodní poznámku?” “Jen mluvte, seňore!” “Vy jste míval jako domácí lékař hraběte roční plat čtyři sta pesos?” “Ano.”

“Je to zvykem v rodině Rodrigandů v případě úmrtí vyplácet domácímu lékaři pateronásobný roční plat. Pro případ, že by se v závěti o tom nenašla zmínka, učiním opatření, aby se dědic na tuto obvyklost upomenul.” Lékař se poklonil a dal najevo svou vděčnost. Touto poznámkou úlisný sekretář odstranil již předem každý odpor. Lékař se jenom ještě tázal: “Kdo bude dědicem?” “Don Alfonzo, jak se domnívám.” “Byl jste přítomen jako svědek při sepisování závěti zemřelého hraběte?” “Byl.” “Tedy vaše domnění lze považovat za jistotu. Budete tak laskav a odporučíte mne Donu Alfonzovi? Těšíval jsem se vždycky důvěře Dona Fernanda.” “Učiním co jen bude možné, seňore!” přisvědčil Cortejo. “Vystavím tedy pro pány od úřadu úmrtní list; ponechávám si ale právo, že před pohřbením ještě jednou prohlédnu mrtvolu.” “Prosím, abyste tak učinil, seňore!” Ještě nebyla odstr
aněna mrtvola, když se dostavili úředníci. Stará kojná se musela vzdálit, a jen Cortejo směl zůstat jako zástupce zemřelého hraběte. První závěť Dona Fernanda, která byla uložena u soudu, se nyní četla. Ukázalo se, že Alfonzo byl ustanoven hlavním dědicem. Dále v ní bylo podotknuto, že se dědici odporučuje, aby podržel ve své službě sekretáře, jemuž byl mimo to odkázán značný dar. I na veškeré služebnictvo bylo vzpomenuto odkazy; měli se o tom ale dozvědět až po pohřbu. “Kde se nachází nyní hrabě Alfonzo?” tázal se úředník. “Na vzdálené haciendě.” “Kdy se navrátí?” “Možná, že ještě dnes, jistě ale do několika dní.”

“Informujte mne o jeho příchodu. Prozatím vás zplnomocňuji, abyste obstaral pohřeb a ostatní běžné záležitosti. Kde se nachází nebožtíkovy spisy?” “V knihovně a zde.” “A peníze, skvosty a podobné věci?” “V tomto psacím stolku.” “V tom případě jsem nucen celé obydlí Dona Fernanda až na další nařízení zapečetit. Vy za to ručíte, že pečetě zůstanou neporušené!” – Během dne se roznesla zpráva o úmrtí všeobecně oblíbeného hraběte Fernanda po celém městě. Vyprávělo se, že zemřel na ránu utrženou v souboji. Hned odpoledne se Cortejovi podařilo, že mohl být po delší dobu sám s mrtvým a namazat mu ty skvrny. Podařilo se mu to tak výtečně, že by se byl zmýlil i znalec, a že lékař, který ohledal druhého dne mrtvolu, při jejich spatření bez námitky dal povolení k pohřbu. Ale tento druhý den přinesl ještě něco jiného. Odpoledne při psaní uslyšel Cortejo dupot koně, který zastavil pře
d portálem. Nestaral se o to, brzy ale zaslechl kvapné kroky před svými dveřmi. Tyto se otevřely, a před ním stál Alfonzo. “Alfonzo!” zvolal vyskočiv od psacího stolu. “Strýčku!” odvětil. “Ó, jak dychtivě jsem tě očekával!” “A jak já jsem toužil po Mexiku a po vás!” “Už víš, že hrabě zemřel?” “Vím,” smál se Alfonzo. “Ty se směješ! Čemu?” “Tvé vševědoucnosti.” “Jak to?” “Psal jsi mně, že hrabě Fernando zemře; já přijdu, slézám z koně a dovídám se, že je mrtev. To je přece přesnost!”

“Ani se neptáš, kdo je dědicem?” “Neptám. Vždyť já jím jsem.” “Ono!” Když zaslechl tento výkřik Alfonzo zbledl. “Či snad nejsem?” “No, neměj starosti,” chlácholil jej strýc. “Jsi dědicem; ale nescházelo mnoho, a nebyl jsi jím.” “Kdo jiný?” “Hrabě Emanuel v Rodrigandě.” “Čert jej vezmi! Jak se to stalo?” “To se dozvíš hned. Především mně vysvětli, jak to vypadáš?” Alfonzo pohlédl se smíchem na svůj rozedraný oděv a pravil: “Ano, přicházím přímo z pouště. Tomu se dá ale odpomoci. Zajdu do svého pokoje a převléknu se.” Vtom se otevřely dveře a vešla Conchita. Když uviděla bratrance zbledla radostným leknutím; načež zaplavila rudá záře její tvář, když zvolala: “Alfonzo! Můj Alfonzo! Pojď na má ňadra, drahý bratrance!” Ale když se ten k tomu neměl, aby klesl do její náruče, přiběhla k němu, sevřela jej ke svým plochým ňadrům a líbala jej vřele, bouřlivě na sta. Bránil se a odstrkoval ji, když se mu to ale nepodařilo, rozzlobil se. “Dej mně pokoj!” velel jí. “Zakazuji si takový rámus! Jakpak mne můžeš tak hlasitě nazývat bratrancem. Zaslechneli to někdo, jsme prozrazeni.” “Ó, já jsem tak velmi šťastná, že tě zase mám!” volala. “To ale není žádný důvod, abys mně svým jediným zubem kousala rty.” To pomohlo. Její soví oči sršely mžikem oheň a ona, odvrátíc se hrdě od něho, pravila:

“Za tuto urážku mně odprosíš!” “Dnes ne!” smál se on. “Tedy zítra!” “Nikdy!” “Jenom počkej! Nedám se beztrestně urážet, když mé srdce přetéká nezměrnou láskou!” “Pro mne, za mne je nech přetékat: ale ušetři mne před tou zbytečnou omáčkou. Kde jsou klíče k mému bytu, Cortejo?” Ten pohlížel s napětím na tento výstup. Nyní poukázal s mrzutou tváří na černou desku, připevněnou na zdi, na níž viselo množství klíčů. “Tam jsou,” pravil úsečně. Alfonzo na něho překvapeně pohlédl. “Co je ti?” tázal se. “Nic.” “Nuže, tak snad pan sekretář si může dát tu práci, aby podal svému pánu klíče!” Cortejova tvář se ještě více zatemnila, načež pak odvětil: “Nebo by snad synovec mohl mít tolik ohledu k svému strýci, aby jej ušetřil takové posluhy.” “Strýčku,” pravil Alfonzo se smíchem, “nehraj komedii; nehodím se ani za spoluhráče ani za obecenstvo.” “Doteď jsi b
yl pouhým statistou, mohlo by se ovšem stát, že bys byl přinucen ustoupit z jeviště. Vezmi své klíče, jdi do svého pokoje, převlec se a pak mne dej zavolat svým lokajem.” To pověděl takovým pevným tónem, že mladý muž pozbyl odvahy k dalšímu odporu. Poslechl a šel. “Conchito, vyvedli jsme velikou hloupost,” pravil Cortejo ke své dceři. “Jakou?” “Že jsi včera spálila tu druhou závěť. Tam v krbu je z ní ještě popel.”

Její oči vítězně zasvítily. Přece ale pravila s politováním: “Ano. Ale proč by to byla hloupost?” “Proto, že bychom jej drželi pevně v rukou, kdybychom měli ještě tu závěť.” “A nedržímeli jej pak nyní také?” “Bojím se, že ne.” “Zkusíme to.” Cortejo pokračoval ve své práci, a Conchita odešla do svého pokoje, odkud se po chvíli vrátila se svazkem papírů. Byla to – včerejší závěť. “Ó, jak dobré a chytré to bylo, že jsem včera místo závěti spálila kus starých novin. Teď jej mám v rukou, a jistotně se mně nevysmekne.” Když se Alfonzo převlékl, zazvonil na lokaje, a poručil mu, aby zavolal sekretáře. Ten se dostavil ihned, posadil se bez ostýchání na židli a začal rozmluvu: “Jak se ti dařilo, Alfonzo? Vyhlížíš velmi dobrodružně!” “Bídně se mně vedlo. Povím ti to; předně bych se ale rád dozvěděl, co se zde přihodilo; to je hlavní věcí. Mluv tedy, strýčku!” “Dostal jsi mj dopis?” tázal se Cortejo. “Dostal.” “A mé dva kurýry jsi nepotkal?” “Jaké kurýry?” “Odeslal jsem z rozkazu Dona Fernanda dva jízdní posly pro tebe, aby ses vrátil.” “Hned dva? To musel být důležitý důvod.” “Ovšem že byl.” “Snad nemoc hraběte?” “Nikoliv, nýbrž tvůj souboj.” “Hrome! Ten s hrabětem Embarezem?” “Ano. Embarez psal hraběti a dával lhůtu tří dní, po níž chtěl uveřejnit záležitost v novinách.”

“Čert ať jej sebere! To bych byl chtěl vidět obličej hraběte.” “Já jsem jej viděl; nebyl nikterak utěšený.” “To rád věřím! Co učinil?” “Předně vyslal za tebou kurýry a pak šel k Embarezovi, aby -” “Snad novou lhůtu pro mne vyžádal?” vpadl mu Alfonzo do řeči. “To mu ani nenapadlo. Don Fernando byl čestný muž a žádný zbabělec; on držel na své jméno. Proto šel k Embarezovi, aby čestnou záležitost za tebe vyřídil.” “Hrome! Je tomu tak? To je tedy celá záležitost ukončena.” “Úplně.” “To musím říct, že tento dobrý Don Fernando ve svém celém životě neměl chytřejší myšlenku, než když se nechal probodnout namísto mne. Neboť tuším, že jeho smrt je následek toho souboje.” “Tak se všeobecně soudí.” “Zemřel tedy z jiné příčiny?” Cortejo vyndal z kapsy dopis svého bratra a podal jej synovci. “Tady, přečti si to!” pravil. Alfonzo přeběhnuv list, otázal se v napětí: Toto psaní je tedy příčinou smrtí Dona Fernanda?” “Příčinou ovšem; ale ne jeho smrti. On žije.” “Že žije?” zvolal vyskočiv ze židle Alfonzo. “Copak nemáš rozum?” “Snad ještě tolik co ty,” odvětil sekretář. “Je to přece hloupost, nechat ho naživu!” “Já se držím návodu svého bratra, jenž je tvým otcem.” “Ale jak se to shoduje? Vy říkáte, že je mrtev, a ty tvrdíš, že dosud žije?” “To je zcela jednoduché; on je jen zdánlivě mrtvý.”

“Zdánlivě mrtvý! Hrome! To musí být strašlivé!” “Je to strnulost.” “Tak tedy ví, co se s ním a kolem něho děje?” “Snad.” “Jak jsi to ale dokázal, strýčku?” “Podal jsem mu jed, který má za následek strnuti. To potrvá týden, pak zase oživne.” “A co se ním potom stane?” “Probudí se na lodi našeho dobrého Sancheze Landoly.” “Který jej nechá zmizet?” “Ano. Dopravím jej k pobřeží v koši.” “To je obtížné. Odtud k moři se prohání všelijaká sebranka.” “To je pravda. Musím se postarat o bezpečný doprovod, a tito lidé nesmí o ničem vědět. Jsem skutečně v rozpacích, kde naleznu takové lidi.” “Ó, v tom ti mohu vypomoci!” odvětil Alfonzo kvapně. “Ty?” tázal se udiveně Cortejo. “Ano, já.” “Znáš spolehlivé lidi, co by byli udatní, mlčenliví a především nebyli zvědaví?” “Znám takové, jenž mají tyto vlastnosti v hojné míře.” “Kteří to jsou?” “Jsou to mo
ji průvodci od haciendy sem.” “Aha, vaquerové! Ti se k tomu nehodí!” “Nikoli vaquerové, nýbrž Indiáni.” “To by se hodilo spíš. Jsou to křesťané?” “Ne, pohané.” “Tedy Indios bravos. Z kterého kmene?” “Komančové.” “Komančové?” tázal se sekretář polekaně. “To snad žertuješ?” “Nikoliv, míním to doopravdy.”

“Ale Komančové jsou strašliví lidé. Nebydlí ani v Mexiku, nýbrž na hranicích a přichází k nám pouze kvůli vraždění, loupežení a plenění. Neviděl jsem ještě žádného!” “Ani já jsem před tím žádného neviděl. Jsou ovšem stokrát hroznější než naši divocí Indiáni; tito jsou ale mými přáteli, a budou ti věrně sloužit.” “Tvými přáteli? A doprovázeli tě sem do Mexika?” “Ano. Jsou ukrytí v horách před městem.” “Ale to zní jako nějaké dobrodružství, jako nějaký román!” “Je to také celý román, který jsem prožil. Vidím již, že ti jej musím vypravovat.” Začal nyní vypravovat události na haciendě: o Komančích a Apačích, o jeskyni královského pokladu, o bojích a svém hrozném postavení na stromě nad jezerem aligátorů. Přiznal se také o svém útoku na hacienderovu dceru, a pověděl konečně, co přislíbil těm šesti Komančům za jejich průvod. Cortejo poslouchal s otevřenými sty a strnulou tváří, až skončil. Pak zvolal: “Bože můj, je to všechno možné? A ty jsi spatřil skutečně ty nesmírné poklady?” “Ano.” “A již jsou pryč odtud!” “Pryč.” “Kam?” “To ví pouze ten prokletý Miztek Bizoní Čelo, a snad ještě jeho mizerní Miztekové!” “Musí se pátrat, budeli zapotřebí i po celá léta!” mínil Cortejo rozčileně. “To také udělám, jakmile budu vlastníkem haciendy.” “A na tom stromě jsi skutečně visel?” “Skutečně! Byly to nejkrušnější hodiny v mém životě. Ti dva náčelníci mně to splatí!”

“A toho Hromového Šípá jsi zabil?” “Doufám, že na tu ránu pošel, nebo ještě pojde.” “Každým pádem musí zemřít, neboť je to jediný běloch, který viděl poklad.” “Zajedu tam na haciendu se setninou vojáků.” “Dostaneš tu setninu; hraběti de Rodriganda to neodepřou.” “Pak se pomstím na té celé sebrance; na to se můžeš spolehnout.” “Myslíš tedy, že Komančové mne doprovodí?” “Ano, když jim zaplatíme. Chceš s nimi dnes mluvit?” “Kdy?” “Zvečera. Oni očekávají, že jim přinesu jejich odměnu.” “Pojedu s tebou.” “Tak obstarej vše, co jsem jim přislíbil.” “Kolik je toho?” “Napíšu ti to. Především ale, jak to stojí s dědictvím?” “Ty jsi hlavním dědicem.” “Je závěť již otevřena?” “Ano. Mám podat zprávu prezidentovi, když přijdeš, pak přijde a urovná záležitost.” “Pošli tedy hned k němu.” “Dědictví by nám ale bylo skoro uniklo.” “Jak to?” “D
on Fernando napsal druhou závěť.” “Aby jej čert vzal! Jak se to stalo?” Cortejo mu to vyložil. Když skončil, pravil Alfonzo: “Tuto kojnou je třeba zahnat ke všem ďáblům!” “To by bylo pošetilé, žvanila by pak. Musí se učinit docela neškodnou.” “To je?” “Ucpou se jí ústa dary, nebo se nechá nějakým způsobem zmizet.”

“Nemám chuť, abych takovou ženštinu ještě obdaroval!” “Učiňme tedy to druhé! Nyní máš ale především vykonat svatou povinnost.” “Jakou?” “To se tento člověk ještě ptá!” smál se Cortejo. “Nezapomeň přece, že jsi synem, čili synovcem zesnulého! Copak si pomyslí služebnictvo, když se ani nestaráš o nebožtíka?” “Dobře, podvolím se této trpké práci. Napřed ti ale musím ještě něco říct. Týká se to Conchity.” “Mluv tedy!” pravil Cortejo zvědavě. “Co měla znamenat ta premrštěnost, s jakou mne dnes uvítala?” “Premrštěnost? Tu jsem nepozoroval. Copak se sestřenice neměla radovat, když se jí navrátil bratranec?” “To nebylo po sestřenicku. Mně se zdá, že se dívka do mne zamilovala!” “Myslím, že tomu tak bude,” pravil Cortejo chladně. “Cože? A ty jí to trpíš?” “Nemohu jí to zakázat, protože láska nedbá žádného zákazu.” “Pochopíš snad ale přece, že zde není na
svém místě?” “Nikoliv, to nechápu.” “Že ne? Domníváš se snad, že by z nás se mohl stát pár?” “Považuji to za možné.” “Ale já nikoliv!” zvolal Alfonzo zlostně. “Neboť ona je z občanského rodu!” “Ty také!” znělo to ostře. “Oho, odedneška jsem hrabětem de Rodriganda!” “A ona v den svatby může podobně zvolat: jsem odedneška hraběnkou de Rodriganda!” “To se nikdy nestane!” “Jste sobě rovní. Tvůj hraběcí titul není důvodem, abys jí pohrdal.”

“Ale ona je mnohem starší, než já, není spanilá, ba ani hezká!” “Takto nepřijde do pokušení, být ti nevěrnou; a to za něco stojí, milý Alfonzo.” “Pak nemá ani srdce, ani svědomí!” “Zrovna jako ty.” “Ani zuby nemá!” “Dá si nasadit umělé.” “Mám ji za schopnou každého zločinu!” “My tebe také.” “Vzal vás čert!” zvolal zuřivě. “Vezmeli nás, sebere také tebe sebou,” pravil Cortejo chladně. “My patříme k sobě. Před zákonem jsme všichni tři vinni z rozličných zločinů, a zločin spojuje pevněji nežli ctnosti. Nikdy ve tvém živobytí se nebudeš moci od nás odloučit; to si zapamatuj!” “A učinímli to přece?” “Tak budeš ztracený.” “A vy se mnou.” “To ještě nenásleduje. Přijde na to, jak se takovými věcmi zatočí.” “Znám tento způsob.” “My též. Rozvážíšli si to chladně, poznáš, že máme nad tebou výhodu. Čím jsi, to jsi pouze díky nám. S námi stojíš
a padneš. Ostatně – zanechejme tuto záležitost.” “A sice provždy, jak doufám!” “Aspoň pro tuto chvíli. Jdi teď za tvým otcem a strýcem a pokus se, abys svou úlohu dobře provedl.” První slovo odporu vůči Conchitě bylo řečeno. Alfonzo nyní věděl, jak na tom je, a bylo teď na něm, jak se rozhodne. U rakve hraběte se skvěle přetvařoval. Slzy mu tekly, až ho všichni přítomní litovali, a těch bylo množství, jenž se přišli podívat na zesnulého.

Po krátké době se chtěl Cortejo podívat do dvorany k mrtvole, aby tam něco zařídil, když se setkal s mužem právě odsud vycházejícím, při jehož pohledu až do duše se polekal. Byl to Indián s ostrým jestřábím nosem, na němž seděly ohromné brýle. Byl to Benito, výrobce jedů. I on uviděl Corteja a hned k němu přistoupil. “Nuže,” pravil, “osáhl jsem vás, seňore?” Sekretář jej hbitě zatáhl do prázdného pokoje. “Nešťastníku!” pravil, “co zde hledáte?” “Nic. Koukám se rád na mrtvoly,” odvětil Indián zcela chladně. “Ale jak jste přišel právě sem?” “Hm, znal jsem vás již dávno. Tušil jsem, pro koho byl určen ten jed, a přišel jsem se proto přesvědčit, bylali dávka dobře odměřena.” “Nuže?” “Byla na chlup.” “Kdy se probudí?” “Za šest dní; je si však všeho úplně vědom.” “Bože můj! To znamená, že slyší, co se okolo něho děje?” “Ano, dokonce vidí také tím jedn
ím okem, které jste mu dobře nezatlačili.” “Ale to je nebezpečné!” “To je vaše věc. Nekoukám vám do karet; kdyby se vám ale jednou mělo vést dobře, nezapomínejte na ubohého Benita!” Řekl to s velmi významným posunkem a vyklouzl ze dveří. Cortejo jej následoval. Venku šel právě kolem Alfonzo. “Co to bylo za chlapa? Co jste spolu měli?” tázal se, když nikoho neviděl nablízku. “U všech hromů! To jsem se teď dolekal,” odvětil Cortejo. “Nad čím?” “Právě nad tímto člověkem.”

“Proč?” “Byl to Benito.” “Benito? Jaký Benito?” “Výrobce jedů.” “Hrome! Ten, který ti dal ten prostředek?” “Ano.” “Řekl jsi mu, kdo jsi?” “Nikoliv; on mne znal.” “Tuší to snad, kdo ten jed dostal?” “Jistě, on to teď ví s jistotou.” “To je zlá věc!” “Velmi zlá!” “Je mlčenlivý?” “Kdo se může spoléhat na mlčenlivost podobných lidí!” “Zavěsí se na tebe jako pijavice.” “Setřesu jej ze sebe!” “Setřást a zašlápnout, to je to nejlepší.” “Ostatně jsem se něco dozvěděl, co mně způsobí ještě mnoho starostí.” “Co to?” “Hrabě je při paměti.” “To není možné!” “Vidí a slyší všechno.” “To je hrozné!” Na to ale přeletěl úšklebek přes Alfonzovu tvář, když pravil: “To bych tak rád věděl, co si pomyslel, když mne slyšel tak žalostně plakat a naříkat!” V tom přiběhl sluha s oznámením, že prezident si přeje promluvit s hrabětem. Dal ho
povolat k sobě, kde se záležitost dědictví ujednala. Byl nyní majitelem milionů. Za večera byli vyvedeni tři koně ze zadních dvířek paláce, z nich jeden měl vysoký náklad zbraní a rozličných jiných věcí. Alfonzo a Cortejo nasedli a opustili město tmavými liduprázdnými ulicemi.

Obrátili se k horám na sever od města, a po jízdě, hodinu trvající, dojeli do úzkého údolí, v němž hořel malý oheň, aniž by při něm někdo byl. Indiáni se opatrně ukryli, aby se dříve přesvědčili, kdo to přichází. Když poznali Alfonza, vrátili se. “Můj bflý bratr dodržel slovo,” pravil náčelník. “Co slibuji, to vždy splním,” odvětil Alfonzo hrdě. “Kdo je ten druhý běloch?” “Můj přítel.” “Může tedy s námi kouřit dýmku míru!” “Nelze se bez toho obejít? Nemáme čas.” “Na dýmku míru stačí vždy dost času. Kdo ji nechce s námi kouřit, je naším nepřítelem.” Nezbylo oběma nic jiného, než podstoupit obyčej Indiánů. Usadili se dokola na zem, zapálili dýmku, která pak kroužila od ruky k ruce. Pak teprve se náčelník ptal: “Moji bratři přivezli všechno sebou, a sice ručnice, nože, prach a olovo?” “Všechno jsme obstarali, také perly a šperky pro squaw.” “V dostatečném mnoství?” “Tolik, jak jsme ujednali.” “Složíme to. Chtějí moji bflí bratři ještě něco promluvit?” “Ano,” odvětil Alfonzo. “Nechť tedy mluví bflý hrabě!” “Chtějí se moji rudí bratři hned navrátit?” “Ano.” “Nechtěli by vydělat pro sebe ještě více zbraní a šperků?” “Co máme vykonat za tyto věci?” “Chránit tohoto muže, s nímž jste kouřili dýmku míru.” “Nachází se v nebezpečí, a je mu zapotřebí ochrany svých rudých bratří?” “Ne. On chce zajet z hor až dolů k moři.” “Tam, kde je ta veliká voda?”

“Ano. Na cestě tam se nalézá mnoho zlých lidí, a proto jej mají moji bratři vyprovodit.” “Kolik dní se musí jet koňmo, než se dojede k velké vodě, na které se projíždí ta veliká kánoe?” “Pět dní.” “Dají naši bili bratři každému z nás ještě dva nože a dvě zrcadla, v nichž lze vidět svou tvář?” “Ano.” “Šátek k zavinutí hlavy, a pár ostruh jak je nosí běloši?” “Ano.” “Dřevěnou dýmku a k tomu balík zásob veliký jako hlava koně?” “Všechno.” “Tak tedy vyprovodíme bílého bratra k velké vodě. Kdy se vydá na cestu?” “Za dva nebo tři dny.” “Máme zde čekat?” “Ano.” “Tak nám musí bílí bratři dát ještě nějaké kulaté stříbro, které nazývají běloši peníze, abychom netrpěli hladem, ale mohli nakoupit v domech bělochů, co je nám zapotřebí.” “Zde máte deset pesos.” “Může se z toho nasytit šest mužů tak dlouho?” “Může.” Komančové přijali penze a ostatní přivezené věci. Jevili velkou radost, a když našli ještě balík přidaných doutníků, neměla jejich radost ani mezí. Po krátkém pobytu odjeli oba k městu. Když přijeli domů nahlédl Cortejo ještě jednou do dvorany, v níž ležela mrtvola. Tam seděla kojná se ženami najatými k bědování. Když uviděla sekretáře, zdvihla se a došla k němu. “Odpusťte, seňore! Není k tomu sice ta pravá doba, přece ale bych se na něco otázala.”

“Na co?” “Závěť byla včera hned po úmrtí hraběte otevřena. Byla to ta, která ležela ve střední schránce psacího stolu?” “Byla to tuším ta samá. Prezident přijal a zapečetil všechno.” “Dozvídám se, že je Don Alfonzo hlavním dědicem, a že mnozí obdrželi odkazy.” “Není o tom pochyb, je to tak!” “Ó, pak to nebyla ta pravá závěť.” “Z čeho tak soudíš?” “Protože Don Fernando mně přislíbil něco jiného a také to do závěti napsal.” “Co to mělo být?” “Měla jsem se vrátit do svého domova ve Španělsku a obdržet tolik, abych až do své smrti mohla být bezstarostně živa.” “A to tak připsal do závěti? Kdy?” “Večer před svou smrtí.” “To přece již nemohl psát; vždyť byl raněn!” “Ó, mohl psát. Musela jsem ho posadit a namočit mu pero; šlo to dost dobře.” “A kam se dostala ona závěť?” “Do střední zásuvky psacího stolu.” “Musím tedy promluvit s prezidentem,
jestli to tam tak stojí, jak říkáš.” “Ano, promluvte s ním. Nyní když milostpán zemřel, nechci zde déle zůstat.” “Nenacházíli se to ale zapsáno v závěti?” “Potom byla otevřena jiná závěť.” “Copak byly dvě takové?” “Byly.” “Odkud to víš?” “Don Fernando to říkal, když psal druhou.”

“A proč psal tu druhou?” “To nemohu povědět; musela bych ale potom promluvit s prezidentem, aby vyhledal tu pravou.” “Nech mne napřed samotného s ním promluvit. Dozvíš se pak, co řekl.” “Nuže, dobře.” Odešel, v duchu proklínaje stařenu. Tato ženština mu mohla nadělat ještě mnoho ostudy. Druhého dne se odbýval pohřeb hraběte de Rodrigandy, na němž byl přítomen všechen vznešený svět. Hrabě byl uložen do vlastní rodinné hrobky. Po pohřbu panovalo v celém domě hluboké ticho. Alfonzo ležel na pohovce, přemýšleje, jak by nejlépe užil nabytých statků. Vtom se otevřely potichu dveře a vešla Conchita. Povstal ve velkém překvapení. Taková drzost se mu zdála být nemožná. “Ty?” tázal se. “Co tu chceš?” “Promluvit s tebou,” odsekla krátce. “Nemohla ses dát ohlásit?” “Dáváš ty se ohlásit, když jdeš ke mně?” “To je něco jiného!” “Úplně to samé!” “Co si bude myslet služebnictvo,
když uvidí, jak se ke mně vkrádáš?” “Že jsme spřízněni,” pravila potupně. “Copak jsi se zbláznila?” “Mlč! Nerozhoduj se. Dosud to neví nikdo; je to ale lehce možné, že se to dozví, a sice ode mne.” “Libuješ si v žertech!” “Mluvím zcela srozumitelně, ačkoliv jsem ve špatném rozmaru.” “Byla by jsi tak laskavá a pověděla mi, kdo tě do takového rozmaru uvedl?” Conchita pohlédla zlostně na tazatele, když odvětila:

“Předně ty, že jsi mne ani nepobídnul k usednutí.” “Posaď se tedy. A za druhé?” “Za druhé jsi mne smrtelně urazil!” “Urazil? A k tomu smrtelně? To je hrozné; nejsem si ale toho vědom.” “Neřekls, že jsem ošklivá, stará, bez srdce, a schopná každého zločinu?” “To všechno jsem řekl.” Vyřknul to úsečným, téměř veselým tónem. Ona ale pořád více bledla zlostí. Její soví oči se do něho zavrtávaly, když se tázala: “Smím předpokládat, že to všechno říkáš v pouhém žertu?” “Nikoliv.” “Tak to bylo úmyslně, skutečně úmyslně řečeno?” “Jistě. Tvůj otec, ten starý žvanil, mně to může dosvědčit.” “Ach, jaká je to urážka!” zvolala, sevřela ruce v pěsti. “Chceš mne snad vyzvat na souboj?” “Ne, neboť jsi v tom ohledu dost zbabělý, aby jsi se nedostavil. Mám ti dokázat, že mám srdce?” “Když chceš, dokaž to!” “Musíme mít srdce, milujemeli?” “Ano, když pře
dpokládáme, že milujeme srdcem.” “Nuže tedy, já miluji srdcem, a sice tebe samého.” “Mne? Hahaha! To je zábavné. Ostatně nemám nic proti tomu.” “A to je tvá jediná odpověď?” “Přeješ si jich více? Dvě, nebo tři?” Slyšela a viděla, že se jí posmívá, a prsty jí brněly jako by se chystala, rozdrápat mu tvář. Pak pravila syčíc vztekem: “Slyšels již někdy něco o vzájemné lásce?” “Ovšem,” pravil. “Dokonce, již jsem cítil a našel vzájemnou lásku často, častokrát.”

“Tak tedy víš, že k lásce patří vzájemná láska?” “Vím.” “Nuže, tuto vzájemnou lásku požaduji od tebe.” “Copak jsi se zbláznila!” “Ó, mám ještě všech pět pohromadě, ale mohlo by se stát, že bych ztřeštila!” “Zkus to trochu!” “Nepřej si to, neboť bych tě pak rozsápala!” “Inu, pazoury bys k tomu měla!” “Alfonzo!” zasyčela. “Mluv tišeji! Slyším tě příliš dobře.” “Tak tedy mne nemiluješ?” “Ne, sestřeničko. I kdybys neměla v celém svém životě najít jediného, který by se do tebe zamiloval.” Každé toto slovo bylo pro ni ostrá, ukrutná rána dýkou; doposud se ale mírnila. “Proč?” tázala se. “Snad proto, že mám jediný zub?” “Také proto.” “Zaslechl jsi někdy, že se může láska vynutit?” “Snad nějakým nápojem lásky? Fuj!” “Nikoliv, nýbrž skutečnou mocí, skutečným násilím.” “To se ti jen tak zdá!” “A přece je to pravda, to ti dokážu.” Na to jsem zvědavý!” Hrál si s nijako kočka s myší; byla to ale pouhá lehkomyslnost, jenž jej k tomu sváděla. Mohl si domyslet, jaké následky mohla mít taková ukrutnost. “Přinutím tě,” pravila. “Čím?” “Hraběcí korunkou.” “Mluvíš v hádankách.” “Promluvím tedy zřetelněji: neučiníšli mne hraběnkou, bude veta po tvé hraběcí korunce.”

Nyní přece jen zbledl. Vzpomněl si, že ona je schopna všelijakého zločinu, proto pravil chlácholivě: “Měj rozum, Conchito! Láska se nedá vynutit. Nemohu přece za to, že necítím pro tebe, co ty pro mne.” “Ty to ale musíš cítit; já tomu tak chci!” Přitom dupala nohou o zem. “Prosím tě, mírni se!” pravil vážně. “Mírnila jsem se po celá léta. Ukrývala jsem svou lásku hluboko v prsou, až mne rozežrala celé srdce. Mírnila jsem se i dnes a nyní, když mne obsypáváš potupou. A ještě jednou se ovládám s prosbou, aby jsi se aspoň pokusil mne milovat. Alfonzo, zapřísahám tě, pokus se o to!” Přistoupila k němu, aby uchopila jeho ruku; on ji ale odtáhl a pravil: “Prosím tě, nehřej komedii, u mne to neúčinkuje!” “Přísahám Bohu Všemohoucímu, není to žádná komedie!” dušovala se. “Odejdi tedy do svého pokoje; nemohu ti pomoci!” Vrhla na něho nevyslovitelný pohled. Kdyby ještě nyní po ní sáhl rukou,
byla by se stala neskonale šťastnou, byla by se snad stala dobrou, hodnou ženou, všechno zlo v ní by bylo couvlo před neodolatelnou mocí lásky. On to neučinil. “Nuže tedy,” pravila, “když ty mně nemůžeš pomoci, musím si pomoci sama. Je to pravda, že můj otec půjde do Veracruzu?” “Ano, dopraví tam mrtvolu.” “Kdy se vrátí?” “Bude to trvat přes týden.” “Dobrá, dávám ti tedy lhůtu až do této doby. Po návratu mého otce se tě opět zeptám. Jestli mne i potom odmrštíš __ __íí “Odmrštím tě určitě!” přerušil ji. “Odmrštím tě, i kdybys mně dala padesát let na rozmyšlenou.”

“Tak tedy mne nenávidíš a pohrdáš mnou?” “Ani jedno, ani druhé.” “Co tedy?” “Nic. Štítím se před tebou. S tím musíš být spokojena.” “On se mne štítí!” pravila třesoucím se hlasem. “Nejsem pro něho ničím než strašidlem!” “Ano, sestřeničko, to je to pravé slovo!” smál se. Sevřela své tenké rty a pěsti. “Ovládej se, Alfonzo, již jsi se mne dost naurážel!” syčela. “Tak už běž!” “Ano, jdu. Pamatuj, jakou lhůtu jsem ti dala. Sbohem!” “Sbohem! A nezapomeň, aby ses dala ohlásit, budešli chtít se mnou mluvit.” Odešla, a on se převalil ve smíchu na svou pohovku. Odbýval právě druh veselohry, aniž by tušil, jak brzy by se mohla převrátit v truchlohru. Navečer se sešli na zadním dvoře paláce dva muži. Byli to hrabě Alfonzo a sekretář. Tento dvůr jednou svou stranou hraničil se zahradou, v jejímž koutě stála velká besídka. V této seděla stará kojná sama snící a přemítající
o posledních událostech. Zaslechla, že oba muži vyvedli ze stájí koně a osedlali je; zaslechla také, co spolu mluvili, než opustili dům. Poznala je po hlase. Byli to Alfonzo a Cortejo. “Jak dlouho tedy zůstaneš pryč?” tázal se první. “Osm až devět dní.” “Do města Veracruz nevejdeš?” “Dříve ne, pokud se nezbavím své úlohy. Doufám, že se mohu spolehnout na těch šest Komančů?” “Úplně. Buď jen opatrný, aby tě nechytili!” Byli to čtyři koně, jenž opustili palác zadními vraty, dva jízdní a dva pro náklad. Jeden z těchto nesl potraviny, a na druhém byl uvázán zvláštním ale pevným způsobem šest stop dlouhý koš.

Tato malá tlupa jela k hřbitovu otevřenou bránou až k rodinné hrobce Rodrigandů. Alfonzo ji odemknul. Vešli do ní, otevřeli rakev, a aniž by slova promluvili, vyndali mrtvého a uzamkli znovu rakev i hrobku. Pak vynesli mrtvolu ze hřbitova a vložili ji s velkým namáháním do koše, jeho víko upevnili několika zámky. Na to odjeli. Hrabě se vrátil až k ránu zadními vraty. – – Druhý večer skoro v tu samou dobu seděla Maria Hermoyesová opět v zahradě. Přemýšlela o mrtvém, o závěti, o nynějším živobytí a o Pedru Arbellezovi, s nímž by se byla ráda poradila. Z tohoto dumání byla vytržena lehkým šramotem. Někdo se přesunul přes zeď. Ulekla se tak, že nebyla ani stavu volat o pomoc. Jen zcela tichý výkřik jí vyklouzl. Ale tento hlásek, jehož by si kdo jiný sotva byl povšiml, zde postačil. Silný muž přiskočil k ní, uchopil ji za hrdlo, tak že nemohla vykřiknout. “Tiše,” pravil, “nebo tě probodnu. Kdo jsi?” Povolil
jí trochu na hrdle, tak že mohla odpovědět: “Jsem kojná u hraběte de Rodrigandy.” “Kojná? Copak má děti?” “Nemá.” “K čemu tedy potřebuje kojnou?” “Bývala jsem kojnou mladého pána.” ” Uff! Teď tomu rozumím! Jak se jmenuješ?” “Maria Hermoyesová.” “Hermoyesová – to jméno jsem slyšel!” Vzpomínal si a pak pravil: ” Uff .‘Znáš Pedra Arbelleze a seňoritu Emmu?” “Znám.” “Mluvívali o tobě. Ty jsi dobrá žena. Ty mne neprozradíš, a není potřeba, abych ti ublížil!” Odstranil ruku z jejího hrdla a uvolnil ji. Nyní teprve se odvážila, prohlédnout si toho muže lépe. Byl vysoké a mohutné postavy a celý oděn do pevné bizoní

kůže. V ruce nesl těžkou dvouhlavňovou kulovnici a za pasem měl ještě jiné zbraně. Teď se posadil vedle ní na lavičku a pravil: “Nestrachuj se, jsem tvým přítelem!” “Kdo jste vy?” tázala se ona. “Jsem Bizoní Čelo, náčelník Mizteků.” “To jste tedy Indián?” “Ovšem.” On přece mluvil o jejím příteli Arbellezovi a jeho dceři, jeho hlas zněl nyní jemně, proto se ho více nebála. “Co tu hledáte?” “Odpověz nejprve na moje otázky!” pravil. “Komu patří tento dům?” “Hraběti de Rodriganda.” “Jménem Fernando?” “Nikoliv. Ten zemřel před několika dny.” “Jak se tedy jmenuje nynější hrabě?” “Alfonzo; ten samý, co byl před nedávném na haciendě.” “Je to dobrý muž?” Ona se odmlčela. “Pověz mně pravdu. Jsem tvým přítelem. Emma Arbellezová mne posílá!” “Proč se mne na to ptáte?” “Protože na haciendě spáchal mnoho zlého. Je to lhář, podvodník, vrah; přitom ale zbaběl
ec.” “Ano, on není dobrý člověk.” “Nemáš jej ráda?” “Ne. Nikdo jej nemiluje.” “Kdo se ještě nachází v tomto velkém domě?” “Všichni úředníci a sluhové. Nejvyšší z nich je Pablo Cortejo.” “Cortejo – to jméno jsem také slyšel. Poptal jsem se na všechny u seňora Arbelleze. Cortejo je Španěl?”

“Ano, on nyní odcestoval do Veracruzu.” “Sám?” “Ne, se šesti Komanči.” ” Uff” zvolal Indián. “Viděla jsi ty Komanče?” “Neviděla.” “Odcestuje také hrabě Alfonzo?” Ne ” “ixe. “Tedy jej mám jistého. Kdy odjel Cortejo s Komanči?” “Včera večer v tuto dobu. Ó, seňore, máte snad něco zlého v úmyslu?” “Ne. Miluji dobré, a nenávidím zlé.” “Jak se vede seňoru Arbellezovi?” “On je bohatý a dobrý. Je zdravý a silný a má dceru, která jej velice miluje.” “Ano, on je šťastný. Ach, kéž bych mohla být u něho! Kdybych se jen mohla dostat odtud pryč!” “Nelíbí se ti tedy zde?” “Nelíbí. Jsou tu všichni zlí.” “Nemiluješ je tedy všechny?” “Nemiluji. Pouze Don Fernando byl dobrý.” “Těšilo by tě to, kdyby byli potrestáni?” “Ó, ano, a jak bych jim to přála.” “Spáchal tento Alfonzo i zde mnoho zlého?” “Dost.” Teď konečně si byl Bizoní Čelo svou věcí jistý, a
pravil jí upřímně: “Přišel jsem jako mstitel.” “Proti hraběti?” “Ano.” “Potrestejte jej, seňore, potrestejte! Zasluhuje nejhorší tresty!” Dobrá paní znala málo zvyky Indiánů. Nepomyslela na smrt a skalpování. Měla na mysli pouze potrestání vůbec. “Byla bys ráda u seňora Arbelleze?” tázal se dále.

“Ó, jak ráda. Toužím celým srdcem po něm a po seňoritě Emmě.” “Půjdeš s námi k němu?” “S vámi? Copak je vás víc!” “Jsme dva.” “Kdo je ten druhý?” “Je to Medvědí Srdce, náčelník Apačů.” “Vy půjdete k haciendě?” “Za týden.” “Ó, šla bych tak ráda s vámi, ale neznám vás. Vy jste divocí Indiáni!” Bizoní Čelo se tvářil, jako by nebyl ani zaslechl výraz “divocí”, jenž by jej musel urazit, nýbrž chopil se její ruky a pravil nejpřívětivějším hlasem, jakého byl schopen: “Ty jsi dobrá squaw. Mám ti vypravovat, co hrabě Alfonzo spáchal?” “Vypravujte, seňore!” Posadil se vedle ní, a sdělil jí všechno, co se udalo na haciendě, aby si mohla utvořit úsudek o tom, jak špatný byl hrabě, a jak naproti tomu může důvěřovat vypravěči. Dosáhl svého; neboť když skončil, pravila k němu: “Seňore, vy jste rudoch, a přece dobrý člověk. Půjdu s vámi.” ” Uff! Ty jsi stará;
obstarám ti nosítka.” “Kde je váš přítel?” “Venku před městem mne očekává.” “Proč nepřišel s vámi?” “Jeden stačí na výzvědy. On nemluví jazykem bělochů tak dobře jako já. Ale uvidíš jej, až se vrátíme.” “Kam odejdete?” “K moři.” “A skutečně se vrátíte?” “Ano, dovedešli mlčet.” “Ó, seňore, ode mne se nikdo nic nedozví!”

“Ani to, že zde byl Bizoní Čelo!” “Nic.” “Stůj ve svém slově a já dostojím svému. Dobrou noc!” Podal jí ruku, a v nejbližším okamžiku se přesunul přes zeď. Kradl se pak tichými, tmavými ulicemi, až měl město za sebou. Tam zahvízdal, podobný hvizd odpovídal, a brzy stála mohutná Apačova postava před ním. “Kde má můj bratr koně?” “Pasou se nedaleko odtud,” odvětil Medvědí Srdce. “Vypátral můj bratr něco?” “Našel jsem ten dům.” “Najdeme v něm toho, jehož hledáme?” “Najdeme, neboť mám průvodkyni.” “Squaw?” “Ano. Je to jeho nepřítelkyně; nenávidí jej. Je přítelkyní seňora Arbelleze a seňority Emmy. Slíbil jsem jí, že ji vezmeme sebou do haciendy.” ” Uff!” pravil Apač nevrle. “Žena je jak potůček, pořád také bublá!” “Tato bflá squaw nebublá. Seňorita Emma mně ji jmenovala, když jsem odcházel. Znám ji.” “Tak tedy můj bratr nic jiného nevypátral, kromě tét
o ženštiny?” “Ještě mnohem víc. Pověděla mně, kde se nachází Komančové.” “Uff! Kde jsou?” “Odjeli do Veracruzu.” “A kde je bílý hrabě?” “Ve svém domě, kde zůstane.” “Toho máme tedy jistého; ale tito psi Komančové by nám mohli uniknout. Můj bratr, Bizoní Čelo, ať si pospíší pustit se se mnou za nimi. Kdy odjeli?” “Včera večer: cesta, kterou se odebrali, je mně známa.”

” Uff! Jsem srozuměn!” Za minutu již seděli oba náčelníci na koních a uháněli směrem k východu. Komančové netušili, že mají dva tak nesmiřitelné nepřátele za sebou. Dosáhli šťastně krajiny u Veracruzu a obrátili se severně od města k pobřeží, kde po delším hledání nalezli ukrytý záliv, v němž mohla pohodlně přistát loďka. Cortejo se na to odebral do města a na palubu k Landolovi. Našel jej na lodi. “Konečně!” pravil kapitán. “Čekal jsem na vás, jako čert na hříšnou duši. Nesměl jsem opustit loď, abychom se snad neminuli; a byl mně čas po čertech dlouhý. Máte ten náklad?” “Ano, v koši.” “Kde se nachází?” “V zálivu, tam proti severu.” “Dám hned vysadit velkou loďku. Jaké to lidi máte za průvodce?” “Šest divokých Indiánů.” “Hrome! Vy jste chytrák! Tito lidé budou mlčet; to je jisté.” Velká loďka byla spuštěna na vodu a obsazena. Námořníci se ozbrojili, neboť kapitá
n byl rozhodnut, postavit se i celní lodi, kdyby mu chtěla překážet. Přece ale z opatrnosti se velkou oklikou po moři ubíral ke břehu, a teprve tehdy přistál, když soudil, že nemůže být viděn. Nalezli záliv, přistáli, naložili koš, o jehož obsahu ani Indiáni, ani námořníci neměli tušení, na loďku a odveslovali nazpět. Cortejo doprovodil kapitána na loď, aby s ním vypil láhev vína. Komančům přikázal, aby na něho počkali. Když přišli na palubu, odnesl se koš bez prodlení do kapitánovy kajuty. “Co s ním zde chcete dělat?” tázal se Cortejo, když zůstali sami.

“Musím pozorovat, jak se tváří zdánlivě mrtvý při oživnutí.” “Ale mohl by jej některý z vašich lidí zde vypátrat!” “O to nemějte starost. Jakmile oživne, dám jej dolů do podpalubí, kde jej nikdo neuvidí. Pojďte a pomozte mně!” Vedle kajuty se nacházela malá, úzká komůrka, nuzně osvětlená malým okrouhlým okénkem v boku lodi. Do ní zanesli koš, postavili jej šikmo do kouta osvětleného okénkem a otevřeli jej. Mrtvý takto stál vzpřímeně v šikmo opřeném koši. Vyhlížel jako mrtvola, a přece by byl každý přísahal, že pouze spí. “Hrome!” zvolal Cortejo, když jej spatřil. “Co to má být? Vlasy mu zešedivěly!” “Má on vědomí?” tázal se kapitán. “Ano.” “Pak to není žádný div, že mu vlasy zešedivěly při hrozných úzkostech, které musel přetrpět. Slyšíli nás nyní mluvit, bude vědět, že je mu život zachráněn. Pojďte nazpět do kajuty; víno na nás čeká.” Vrátili se do kaju
ty. Zatím, co tam popíjeli, stál zdánlivě mrtvý ve svém koši, jako kořist nejhlubší zoufalosti. Jeho srdce skoro ani netepalo; ale jaké city musely prorývat jeho nitro. Jaké myšlenky se musely rodit v hlavě tichého muže, jenž ani nevěděl, co se s ním přihodilo, a který, aniž by sebou mohl pohnout, teprve nyní se dozvěděl z kapitánových úst, že se nejedná o jeho život. Ale jaké temné, snad hrozné budoucnosti jej vedli vstříc!” Když se Cortejo po nějakém čase rozloučil s kapitánem, zavezli jej dva námořníci ke břehu. U kormidla seděl mladý muž, sloužící na lodi jako druhý kormidelník. Byl to onen Jacques Garbilot, který, jak jsme dříve slyšeli, zemřel v barcelonském vězení, a před svou smrtí se vyzpovídal páteru dominikánovi v přítomnosti doktora Sternaua. – –

Mezitím sedělo oněch šest Komančů na pobřeží u zálivu, očekávajíce sekretářův návrat. Pobřeží zde tvořilo pásmo písčité, sotva dvacet kroků široké, k němuž přiléhal les mangrovových stromů, vydychajících zimnici, a opletených hustou sítí plazivých rostlin. Na pokraji lesa se pásli koně, zatímco Komančové seděli u samé vody. Jejich náčelník si prohlížel novou pušku, kterou dostal od Alfonza, očima zářícíma rozkoší. V tom zafrkal jeden z koní a on se obrátil hlavou. “Uff!” zvolal polekaně. Toto slovo bylo jeho poslední, neboť z lesa zahřměly dvě střelné rány, a on stejně jako jeho soused klesli s prostřelenými hlavami k zemi. Komančové vyskočili. Ale opět zahřměly dvě rány a zase dva se převalili. Teď zbyli již pouze dva. Držíce pohotově pušky, napínali svůj zrak, aby tam, kde se rozptyloval kouř z prachu, zpozorovali nepřítele. Jeden z nich spatřil, že za jedním stromem se něco hýbe,
namířil tam a spustil. ” Uff!” zaznělo to za stromem, na nějž Komanč namířil. Byl to Bizoní Čelo, jenž tam stál. Sáhnul rukou po kyčli. “Je můj bratr raněn?” tázal se Medvědí Srdce, stojící za vedlejším stromem. “Ano,” odvětil Miztek. “Kde?” “Zde v kyčli.” “Ať tedy zemřou oba komančští psi!” Právě nyní byli hotovi s nabíjením svých ručnic a vystřelili znovu. Oba Komančové padli. ” Uff!” pravil Apač. “Teď již nežije žádný z Komančů, aby donesl zprávu svému kmeni. Teď mně můj bratr ukáže svou ránu!” Rána, kterou utržil Bizoní Čelo, nebyla sice nebezpečná, ale velmi bolestivá.

“Musíme odtud rychle odjet,” pravil Apač. “Proč?” tázal se Miztek. “Proto, že zde u slané vody neroste léčivá bylina.” “Snad zítra nějakou najdeme. Teď ale prohledejme mrtvoly.” Vystoupili z lesa a vzali Komančům skalpy. “Každý z nich měl dvě ručnice!” pravil Apač udiveně. “Jednu starou a jednu novou!” “Komu je asi ukradli?” “Ručnice nejsou ukradeny. Oni je dostali od hraběte za to, že jej doprovodili.” “Sebereme je.” “Ano,” pravil Bizoní Čelo. “Dostali toho víc, než můžeme potřebovat. Sebereme všechno! Můj bratr přivede koně.” “Co uděláme s jejich koňmi?” tázal se Medvědí Srdce. “Jednoho z nich vezmeme, abychom na něho naložili kořist. Ale kde je ten běloch, co byl s nimi?” Bizoní Čelo ohledal pokraj pobřeží a pak pravil, ukazuje na stopu v bahně: “Nevidí můj bratr stopu loďky, jenž tu přistála?” “Ano, nebyla to kánoe, nýbrž loďka, jaké mají bledé tváře.” “
Odplul na ní k některé lodi v přístavu.” “Koš, který jsme viděli, vzal s sebou.” “Kdy se asi vrátí?” “Na tom nám málo záleží,” pravil Apač. “Je to písař hraběte; ten nám nic neudělal, nemáme proti němu krvavou pomstu a tedy jej nechme.” “Můj bratr má pravdu,” odvětil Miztek. “Vezmeme mu pouze koně, abychom přišli před ním do Mexika a on nemohl hraběte varovat.” Vytáhl nůž a probodl jednoho koně za druhým. Byla to ukrutnost, ale odůvodněna indiánskou obezřetností. Naložili

kořist na koně, jehož ponechali naživu, skočili na své koně a odjeli, aniž by si dali práci, odklidit skalpované mrtvoly Komančů. Právě v té samé době se vracel Cortejo z lodi. Šel městem a loudal se nyní podél lesa po pobřeží, když uslyšel koňský dupot. Rychle se schoval do houští a spatřil oba náčelníky, jedoucí kolem jeho úkrytu. Ještě neminuli ani deset kroků, když zastavil Apač svého koně. ” Uff!” zvolal a ukazoval na zem. I Bizoní Čelo se sehnul z koně a spatřil čerstvé Cortejovy šlépěje. “Běloch!” pravil Miztek, sahající po ručnici. Apač se ohlédl a rychlým skokem se svezl z koně dolů. Zahlédl jenom, jak se větvička hnula a již v nejbližším okamžiku stál před Cortejem, který leknutím strnulý, se ani nepokusil uprchnout. Medvědí Srdce jej vytáhl z houštiny. Poznali jej ihned. Pronásledovali jej neustále z Mexika až sem a nemohli se proto mýlit. Přece se ale zeptal: “Kdo jsi?” “Jsem
Pablo Cortejo, sekretář hraběte de Rodrigandy z Mexika.” “Známe tě, nejsili lepší nežli tvůj hrabě, přijdeme si pro tvůj skalp. Znáš nás?” “Neznám.” “Já jsem Bizoní Čelo, náčelník Miztecasů, a tenhle je Medvědí Srdce, náčelník Apačů. Než se vrátíš do Mexika, budeme mít uspořádanou naši záležitost s hrabětem ve věci haciendy dél Erina. Proč jsi se schovával?” “Nevěděl jsem, kdo to přichází.” ” Uff! Máš tedy špatné svědomí! Hledáš své přátele, Komanče? Najdeš je. Byl to zbytek z těch psů, kteří přepadli haciendu. Již neuvidí věčná loviště statečných bojovníků. Uff!”

Odjeli, zanechali sekretáře, aniž by mu byli ublížili. Ten se až po chvíli zotavil ze svého leknutí. “Mají jednoho z našich koní a zbraně Komančů! Co se to jenom přihodilo?” tázal se sebe samého. “Jsou to ti dva věhlasní náčelníci, o nichž mně Alfonzo vypravoval? Pronásledovali Komanče, aby se na nich pomstili, a nyní chtějí za Alfonzem do Mexika. Musím je předejít. Jeden z nich je raněn. To je snad zdrží a já je předeženu.” Pospíchal na místo, kde zanechal Komanče. Tam nalezl jejich mrtvoly a mrtvé koně. Nezdržel se ani okamžik, nýbrž spěchal nazpět do Veracruzu, aby si opatřil dobrého koně a nastoupil ihned zpáteční cestu. Podařilo se mu najmout dva pořádné klusáky, pro sebe a průvodce, jehož z opatrnosti najal. Jeli největším tryskem přes Soledad, Lomalto, Paso dél Macho, Cordobu, Orizabu, Pueblo až do Mexika. Po celé cestě byl ve strachu, že se setká s oběma Indiány; nestalo se však tak. Ti se dal
i směrem méně obydleným a kvůli Miztekově ráně, která se v bažinaté přímořské krajině valně zhoršila, museli dva dny odpočívat, a teprve, když ve vyšších polohách nalezli známou léčivou bylinu, mohli rychleji pokračovat v jízdě. Tak se stalo, že přijeli do Mexika o celé dva dny později za Cortejem. Toho očekával hrabě s největším napětím. Sotva došel, již jej dal hrabě předvolat. “Nuže, jak se to zdařilo?” ptal se hrabě. “Dobře, velmi dobře.” “Ach, to mně spadl kámen ze srdce. Není to maličkost, převézt zdánlivě mrtvého člověka odtud až na pobřeží. Dostali jej nepozorovaně až na loď?” “Ano.” “A Indiáni? Ti ať obdrží svou mzdu. Kde jsou?” “Mrtví.” “Mrtví? Jak to?”

“To je právě to, proč jsem se vyjádřil, že to šlo velmi dobře. Nemusíme se více obávat žádných svědků, neboť všichni tito Komančové jsou zastřeleni.” “Zastřeleni? Kým?” “Bizoním Čelem a Medvědím Srdcem.” “Ach!” zvolal Alfonzo. “Od těch dvou zlořečených chlapů? Kde se to přihodilo?” “V našem úkrytu na pobřeží u Veracruzu.” “Hrome! Copak je pronásledovali?” “Ano, je a tebe.” “To se od nich dalo očekávat, jeli od haciendy v patách za námi.” “A vzali si napřed Komanče, poněvadž ty jim zajisté neutečeš.” “To je zpropadené! Vypravuj!” Cortejo vypravoval celý průběh své cesty a setkání s oběma náčelníky. Pak přidal: “Ten Bizoní Čelo říkal, že s tebou již promluví slovíčko, nežli já dorazím do Mexika. Z toho poznáš, že tě hodlají navštívit. Koupil jsem si dva rychlé koně a takto je předešel. Miztekovo poranění je tuším pozdrželo.” “Je tedy třeba, abych
jim šel co nejrychleji z cesty; neboť proti lidem toho druhu nenaleznu ani zde ve městě bezpečnou ochranu.” “Vždyť musíš do Španělska!” “Ovšem, obdržel jsem zprávu od ,otce’.” Vyndal psaní ze stolku a podal je Cortejovi. Ten četl: Můj milý Alfonzo! Vzkázal jsem Ti již po seňoru Cortejovi, že tě očekávám zde na Rodrigandě s náramnou touhou. Od té doby se moje oční nemoc projevuje den ode dne jako nevyléčitelná, a prosím Tě, aby jsi na to pamatoval, že v Tobě jakožto mém synu

mám jedinou spolehlivou mužskou podporu; a že tě proto co nejdříve zde očekává Tvůj otec Emanuel, hrabě de Rodriganda. “To ovšem zní velmi nakvap,” pravil sekretář. “Co chceš udělat?” “To se rozumí, že odcestuji!” “I já bych ti takto radil. Naše záležitosti se zde tvoří každý den příznivěji. Zde jsi již dědicem, a tam po svém příchodu dostaneš také do rukou řízení nad celým hrabstvím. Toto oslepnutí Dona Emanuela je pro nás štěstím.” “Dělalo mně to již často starosti, že pozná podobnost mezi mnou a tebou,” pravil Alfonzo. “Nyní jsem této starosti zbaven.” “Hm, muselo by se ovšem o to pečovat, aby se neuzdravil.” “O to se přičiním se vší silou!” “A Rosila? Ta ovšem hned pozná podobnost.” “I co, té se nebojím.” “Navrhuji ti tedy, abys odcestoval bez odkladu. Tvé zdejší záležitosti jsou u mne v dobrých rukou.” “Dříve ještě zajedu na haciendu, abych se pomstil za vše
chno, co jsem tam zkusil.” “Oba náčelníci tě ale budou pronásledovat!” “Nebojím se jich, neboť budu pod dobrou ochranou.” “To míníš ty vojáky?” “Ano.” “To by jsi musel nejdříve mluvit s prezidentem, aby jsi dostal takový doprovod.” “Již jsem vše obstaral. Mám dva rozkazy v rukou, jeden na prezidenta a druhý na divizionáře v Durangu, aby mně vydal pro mou potřebu setninu vojska.”

“To je dobré! Nemiloval jsem nikdy toho starého Pedra Arbelleze.” “Ten bude otvírat oči, až přijdu. Byl tak nestoudný mě říci, že jsem pouze hostem, nikoliv ale jeho pánem, jelikož je doživotním nájemcem haciendy.” “O tom mně není nic známo.” “Mně také ne. Don Fernando se o tom nikdy nezmínil, a v závěti není ani zmínka o haciendě.” “Neměl jsem nikdy v rukou ani smlouvu na čas jednoho roku. Don Fernando svůj poměr k Arbellezovi zřejmě nikdy nevysvětlil.” “Takto se nepotřebuji podle ničeho řídit, a mohu činit co je mně libo.” “Kdy odjedeš?” “Ihned.” “S jakým doprovodem?” “S několika muži vojska.” “A jak to vypadá s Conchitou?” tázal se ostře Cortejo. “Mluvili jste spolu, a sjednotili jste se?” “Sjednotili?” pravil Alfonzo a tvářil se jako by nechápal. “Copak jsme byli rozdvojeni?” “Snad se s námi rozloučíš, než odjedeš?” “To se rozumí!” odvětil tázaný váhavě. Dobře, půjdu tedy pozdravit Conchitu, neboť jsem ji po svém návratu ještě neviděl.” Odešel a vyhledal svou dceru, v jejím pokoji. Těšila se z jeho šťastného návratu, nezdála se ale být v dobrém rozmaru. “Viděla jsem tě přijíždět,” pravila. “Byl jsi u Alfonza?” “Byl.” “Zmínil se o mně?” “Jen tak mimochodem. Vy jste se tyto dny stranili jeden druhého?”

“On mne, nikoliv já jeho. Víš o tom, že chce odejít na Rodrigandu?” “Vím. Dřív se chce ještě podívat na haciendu dél Erina.” “I to jsem zaslechla. Myslím, že se ani sem již nevrátí z haciendy, nýbrž odjede hned tam odtud do Španělska, aby se mně vyhnul.” “Musíme tedy naši záležitost bezprodlení uspořádat.” “Kdy odjede?” “Hned; slíbil ale, že se přijde ještě rozloučit.” “Nevěřím mu. Půjdu hned k němu.” “Zdalipak se dá donutit?” “Ano,” pravila určitým a sebevědomým hlasem. “Pochybuji o tom!” “Jen mně nechej jednat. Půjdeš přece sebou?” “To se rozumí!” Odešli spolu do Alfonzova bytu, jehož nalezli zaměstnaného skládáním věcí na cestu. Tvářil se nepříjemně překvapen, když ji spatřil, jako by měl sto chutí odkázat ji pryč. Conchita jej ale předešla s otázkou: “Ty odcestuješ, Alfonzo?” “Ovšem,” odvětil zlostně. “Aniž by jsi na to pamatoval, co jsem ti ře
kla, když otec odcházel do Veracruzu?” “Hm, skutečně se nemohu upamatovat.” “Musím tedy přijít na pomoc tvé paměti. Řekla jsem ti přímo a poctivě, že tě miluji a očekávám, stát se hraběnkou de Rodriganda.” S nanejvýš potupnou tváří na to Alfonzo odvětil: “Hrome, ano, teď si vzpomínám, že sis dovolila takový nesmyslný žert! Doufám ale, že ta věc je již odbyta!” “Odbyta? To mně ani nenapadá! Říkala jsem ti, že ti ponechávám lhůtu až do návratu mého otce, aby jsi na mou otázku odpověděl. Tato lhůta minula. Jak jsi se rozhodl?”

“Míníš to tedy přece jen doopravdy?” “Doopravdy,” odvětila s jiskřícíma se očima. “A žádáš odpověď?” “Žádám!” “Nuže, tu ji máš: ožením se, s kým mně bude libo, s tebou ale nikdy, nikdy, nikdy!” Očekával, že se rozčertí; ale ona si byla tak jistá své převahy, že zůstala klidná, a s pichlavým smíchem prohodila: “A přece si mne vezmeš!” “Žvásty! Kdo mně k tomu přinutí?” “Já!” “Ty?” tázal se s opovržlivým přízvukem. “Nedělej se zde směšnou! Znám tvoje zásady a důvody, jaké chceš proti mně užít. Ty ale nestojí za nic. Chceš mně donutit, abych tě učinil hraběnkou de Rodriganda, vyhrožuješ mně, že jinak prozradíš, že nejsem z hraběcího rodu?” “Ano,” pravila klidně. “Musím tě tedy znovu prosit, aby ses zbytečně nezesměšňovala! Takovým zbraním se jen směju, neboť je obracíš proti sobě samé a proti tvému vlastnímu otci. Vždyť jste moji spoluviníci!”
“To by se muselo nejdříve dokázat. Pro tebe aspoň by to nebylo tak snadné. Ostatně se mýlíš, myslíšli, že podnikám směšnou věc. Co kdyby ta druhá závěť byla ještě na světě?” “Ta je spálena,” pravil se smíchem. “Nikoliv, dosud existuje.” Pravila to s takovou jistotou a přesvědčivostí, že v hraběti přece jen vznikl pocit nejistoty. I sám sekretář byl překvapen. “Cože, ty jsi ji nespálila, Conchito?” tázal se. Ne ” “IX C. “Ale vždyť jsem to přece viděl na své vlastní oči!” “List z novin jsi viděl hořet,” smála se. “Ó, vy chytří muži! Otče, ty jsi chtěl zničit závěť, aniž by jsi rozvážil, jakou výteč

nou zbraň by nám mohla poskytnout proti tomuto takzvanému hraběti de Rodriganda.” “Aha, tvoje chytrost! To je mistrná klička!” zvolal Cortejo. “Ona lže!” tvrdil Alfonzo. “Mluvím pravdu,” odvětila. “Kde se tedy nachází?” “Tady v mé kapse!” Udeřila při tom vítězoslavně na ono místo svého oděvu, kde se nalézala kapsa. Alfonzovy oči potutelně zasvítily, když se tázal: “Ukaž ji, jinak tomu nevěřím.” “Tady se koukni!” Při těchto slovech sáhla – ale ne do jedné, nýbrž do obou kapes. Spatřil dokument v její levé ruce a rychle hmátl, aby jí jej vyrval z ruky; neviděl ale dýku, kterou vytáhla z druhé kapsy. Napřáhla zbraň proti němu a on polekaně ucouvl. “Tisíc hromů!” zvolal, “chceš mě bodnout?” “Nechci,” smála se; “ale nebudeš mně snad zazlívat, když bráním svůj majetek.” “Tvůj majetek? Tato závěť patří mně!” “Nikoliv, ona patří do prezidentových rukou. A přísahám ti
zde při všech svatých, že ji obdrží, nezasnoubíšli se se mnou písemně před svým odjezdem.” “Tohle je nestydatost!” zakřičel zuřivě. “A nebylo to snad nestydaté, když jsi mne nazval starou, ošklivou a schopnou zločinu?” “Nepoženeš to snad do krajnosti!” “To určitě udělám; na to se můžeš spolehnout. Doufám, že mně v tom bude také otec podporovat.” “To se rozumí!” odvětil Cortejo. “Závěť je zbraní v našich rukou, proti které nic nezmůžeš. Byl jsi sem poslán jako malý hrabě Rodriganda, a já o tom nemohl vědět, že jsi byl vymě

něn. Psaní, týkající se té věci, spálím, a pak bych rád věděl, jak by jsi to dokázal, nás do toho zaplést!” “Jste oba ničemové!” zvolal Alfonzo. “Možná. Nemám ale chuť, namáhat se pro nevděčníka. Co jsme vykonali, musí být odměněno. Ty obdržíš z mých rukou nesmírné bohatství Rodrigandů v Mexiku; rozumí se proto samosebou, že na něm chceme brát podíl, tím, že pojmeš Conchitu za manželku.” “Čerta pojmu!” V tom k němu přistoupila Conchita, tázající se: “Je toto tvé poslední rozhodnutí?” “Je,” odvětil. “Dobrá!” Vyřkla pouze toto jediné slovo, odvrátila se od něho a kráčela proti dveřím. Poznával, že to myslí doopravdy. Tu mu přece jen začalo být úzko a zavolal ji nazpět. “Stůj, kam jdeš?” “K prezidentovi,” pravila a zastavila se. “Copak jsi skutečně čertem posedlá? Domníváš se tedy opravdu, že se mnou můžeš být šťastná?” “Ano. Máš mít volnou ruku ve všem,
ale hraběnkou de Rodriganda se chci stát.” “Vždyť to ale není možné. Co by řekl hrabě Emanuel, kdybych se bez jeho svolení oženil s dcerou sekretáře jeho bratra?” “Toto já ještě ani nepožaduji. Můžeš počkat se svatbou až po jeho smrti; nyní mně ale dáš písemné vyjádření, že jsi se se mnou zasnoubil.” “Odevzdáš mně závěť proti tomuto vyjádření?” tázal se po krátkém přemýšlení. “Nikoliv. Závěť dostaneš až v den naší svatby. Ale proti tomuto vyjádření obdržíš svou volnost, a můžeš pak odejít, kam je ti libo.”

Přikývnul potutelnou tváří a pravil: “Dobrá, vystavím ti ten spis.” “Ihned?” “Ihned.” “Tak jsi konečně zmoudřel; nemysli si ale, že je tím všechno odbyto, a že nemáš zapotřebí dodržet slib, když se od nás vzdálíš. Věděla bych, jak se pomstít!” Hrabě kývl vzdorovitě hlavou a podepsal. Zakrátko vyjížděl z města směrem k Durangu, provázen několika vojáky. Od návratu Corteja uplynulo teprve několik hodin; tak veliký byl Alfonzův strach před indiánskými náčelníky. Až o dva dny později tito dorazili do města. Počkali až do večera a pak se Bizoní Čelo odebral k paláci Rodrigandů. Vyšvihl se, jak předtím, přes zeď a našel starou Mariu Hermoyesovou, která ho očekávala. ” Uff, stojíš v slovu!” oslovil ji. “Ano, po všechny ty dny jsem tě zde očekávala, ale marně.” “Vrátil se již Cortejo od moře?” “Již před dvěma dny.” ” Uff! Byl jsem nemocný, a nemohl jsem jet tak rychle. Kde je t
en hrabě bělochů?” “Míníte Dona Alfonza? Ten odjel.” “ř/‘Kam?” “Neměl to nikdo vědět, ale já jsem to vypátrala. Odjel do haciendy dél Erina.” “Kdy odjel?” “Předevčírem, on chce vyhnat seňora Arbelleze z haciendy.” “Víš to jistě?” “Vím. Naslouchala jsem, když o tom Cortejo se svou dcerou vyprávěli.” “Jemu samému se to ale nepodaří.”

“Ó, on vezme s sebou celou setninu vojska, aby si zjednal poslušnost u cibolerů a vaquerů. On je nyní pánem, když zemřel hrabě Fernando.” “Uff! Nevíš, co tenhle Cortejo nedávno odvážel v tom velikém koši k moři?” “Nevím.” “Tak zde nemáme více co dělat. Musíme jet nazpět k haciendě.” “Chtěli jste mne vzít s sebou!” “Chtěla by jsi snad přece jen k Pedru Arbellezovi?” “Ó, jak ráda!” “Půjdeš tedy se mnou. Máte zde v paláci koně?” “Pouze dvanáct těch nejlepších; ti ostatní jsou ustavičně na pastvě.” “Jsou střežení?” “Jeden stájník se vždy nachází v jejich příbytku.” “Nebudeš moci vzít mnoho sebou. Umíš jezdit na koni?” “Umím. Ve stáji jsou dámská sedla.” “Jak dlouho to potrvá, než se vypravíš?” “Ani ne hodinu.” “Tak jdi a spěchej. Za hodinu jsem zde.” On přeskočil pres zeď a ona spěchala do paláce posbírat své věci. Vrátila se pak s uzlem do zahrady a
nalezla tam již oba Indiány čekající na ni. Apač ani nehlesl; Bizoní Čelo ale pravil: “Naše koně jsou zchvácení, vaše ale jsou čerství. Vezmeme ty vaše. Kde je stáj?” “Ale je v ní stájník!” Miztek máchnul pouze opovržlivě rukou a pravil: “Pojď!” Zavedla je ke stáji, která nebyla uzamčena. Hořelo tam světlo, a při jeho svitu spatřili stájníka spícího na pokrývce. Mžikem Apač kleknul vedle něho, aby jej svázal a ucpal mu

ústa, což se stalo s takovou rychlostí a dovedností, že chlap byl spoután, nežli se zcela probudil. Nyní si Indiáni vybrali ty nejlepší koně. Vzali jich pět, dva pro sebe, jednoho pro kojnou, a dva pro zavazadla a k vyměňování. Navzdory tomu, že při výběru koní se neukvapovali, uplynulo sotva pět minut, když již uháněli tryskem ulicemi ven z města ke svým koním, které tam zanechali. Přeložili náklad na čerstvé koně a dali těm starým volnost. Druhého dne, nežli se dozvěděl sekretář o uprchnutí Marie Hermoyesové, nebyl by již nikdo schopen dohonit uprchlíky. – – – Mezitím se nestala na haciendě žádná důležitější změna. Stopy po boji byly již dávno vyhlazeny, a všechno se ubíralo svou obvyklou cestou. Stav Helmerse se jen tak dalece změnil, že již opustil lože. Žil tiše a dále zahloubán, a vyřknulli někdy slovo, bylo to pouze: “Byl jsem zabit.” Jednoho dne seděl zadumán u otevřeného okna a Emma neustále v
jeho společnosti hleděla v snivém smutku k jihu. Tu spatřila pět tmavých bodů blížících se velkou rychlostí, a brzy poznala, že jsou to dva jezdci, jedna jezdkyně a dva nákladní koně. Konečně poznala oba náčelníky a svou starou přítelkyni Marii Hermoyesovou, a s radostným výkřikem vyskočila, aby jim spěchala vstříc. Její výkřik brzy přivolal veškeré obyvatelstvo domu k přivítání příchozích, a zvláště Emma si zavedla svou věrnou Marii v triumfu do salonu, kam se dostavili také náčelníci, aby podali zprávy. “Nuže, jak se vám dařilo?” tázal se Arbellez. “Máme skalpy Komančů,” pravil Bizoní Čelo. “A hrabě?” “Hrabě Fernando zemřel.” Pedro a jeho dcera vydali výkřik hrůzy. “Mrtev! Je to pravda?” “Je,” potvrdila kojná, a vypravovala průběh události, jak daleko ji znala.

“To je tedy Alfonzo následníkem?” tázala se Emma. “Je. Nebyl zde ještě?” “Copak míní přijít na haciendu?” dotazoval se Arbellez. “Ano. Nebylli ještě zde, to znamená, že je přece již na cestě sem, a sice s celou setninou vojska.” “Proč s těmi?” “Máte být odtud vyhnáni.” “Já? Oho!” pravil s úsměvem. “To se jim nepodaří!” “My budeme bránit naše bílé bratry,” vyjádřil se Apač. “Svoláme cibolery a vaquery,” pravil Bizoní Čelo. “Děkuji vám!” pravil haciendero. “Snad budu potřebovat vaši pomoc, mám ale ještě jinou zbraň.” “Jakou?” “To se později úplně dozvíte. Mohou zde být vojáci brzy?” “Velmi brzy!” tvrdila starostlivá kojná. “Alfonzo opustil Mexiko dva dny před námi. Chce přivést vojáky z Duranga.” “To tedy svolám spěšně svoje lidi!” Vyšel a hned na to bylo daleko slyšet znamení na poplach, přes pole a pastviny. V krátké době se shromáždilo čtyřicet
cibolerů a vaquerů, a byl nejvyšší čas, neboť sotva byla za nimi uzamčena vrata, bylo již vidět blížící se tmavé mračno jezdců, nad nimiž čněl les kopí. “Už jsou zde!” zvolal Arbellez. “Držte se zticha, já je přivítám.” Setnina přicválala a zastavila před bránou. Hrabě s důstojníky jel v čele. Zatloukl na bránu. Arbellez přistoupil a tázal se zevnitř, co si přeje. “Otevřte!” velel Alfonzo. “Komu?” “Mně, majiteli této haciendy.” “Kdo jste vy?” tázal se Arbellez, který schválně neotevřel okénko ve vratech. “Hrabě Alfonzo de Rodriganda.”

“Ten, co přepadává dámy? Já ostatně neznám žádného hraběte de Rodrigandu, který by byl majitelem této haciendy. Já vám to dokážu. Počkejte chvilku!” Přešel přes dvůr a vešel do domu. Brzy se vrátil s velkým pergamenem. “Ručnice k líci!” velel Arbellez; “ale nestřílejte dříve, nežli vám to poručím!” Ihned utvořili polodivocí vaquerové za vraty hustý špalír s puškami namířenými proti vchodu. Proti tomu stál haciendero a za ním oba náčelníci s puškami u nohy. “Otevřte!” velel Arbellez. Vrata se rozlétla a vojáci ženoucí se do dvora zaraženě couvli, když viděli čtyřicet pušek namířených proti sobě. Nejvíce se ale lekl hrabě Alfonzo. Nepočítal s oběma náčelníky a při jejich spatření trhnul s koněm kvapně za zeď, kde byl v bezpečí před koulemi. “Co to má znamenat?” tázal se poručík přísně. “To, že svobodný Mexikán na své vlastní haciendě přijímá pouze toho, kdo je mu mi
lý a vítaný.” “Tato hacienda vám nepatří. Majitel je zde s námi, a my si v případě vzdorování vynutíme vstup.” “Mějte se na pozoru! Tato hacienda je mým vlastnictvím. Hrabě vás obelhal, a zemře, vstoupíli na můj dvůr. Tady tito seňorové zde za mnou jsou náčelníci Apačů a Miztecasů a mají proti němu krvavou pomstu. Proti vám, seňore, nic nemám. Jsem Pedro Arbellez. Smím prosit vaše jména?” “Já jsem Haro de la Vega, poručík této setniny.” “Jste snad spřízněn s prezidentem, generálem Díazem de la Vegou?” “Ano. Je to můj otec.” “Ó, pak jste vy ten pravý! Přijeďte blíž a přečtěte si tento pergamen. Je podepsán Donem Díazem, vaším otcem, a generálem Carrerem.”

“Ukažte!” pravil poručík a vzal pergamen. Když byl dokument přečten, obrátil se na své podřízené důstojníky: “Seňores, přistupte blíž. Tento seňor Arbellez obdržel tuto haciendu do nájmu s podmínkou, že po smrti hraběte Fernanda de Rodrigandy se stane jejím neomezeným vlastníkem. Zdálo se, že hrabě Alfonzo o tom nevěděl. Seňore Arbellezi, smím mu ukázat tento pergamen?” “Jen pod podmínkou, dostanuli jej hned a neporušen nazpět.” “Buďte o tom ubezpečen.” “Ručíteli vy mně za to, ano; neboť hraběti Alfonzovi bych jej nesvěřil, i kdyby se zaručil čestným slovem.” “Aha! Máte v něho tak malou důvěru? Nuže, já vám za to úplně ručím.” Seňor Pedro Arbellez svolil a rotmistr obrátil koně a zajel ven k Alfonzovi. Minula chvíle; bylo slyšet některé jadrné nadávky Alfonzova hlasu. Na to se poručík vrátil do dvora a odevzdal Arbellezovi jeho pergamen. “Seňore, vy jste nepopiratelným vlastníkem tét
o haciendy, a jelikož hrabě Alfonzo při těchto okolnostech ani okamžik zde nechce setrvat, nezbývá mně nic jiného než vám dát sbohem!” V nejbližší minutě se vydala setnina přes širokou pláň. Sotva však zmizela z očí, pustili se za ní dva jezdci: Medvědí Srdce a Bizoní Čelo, protože nyní měli na paměti pouze indiánský zákon o pomstě. – – Seňor Arbellez se vrátil se svými lidmi do příbytku haciendy, jejímž majitelem se stal úmrtím hraběte Fernanda de Rodrigandy.

KAPITOLA ČTVRTÁ Tanečnice Jestliže laskavý čtenář poznal dva tak rozličné páry bratrů, jako bratry hrabata Emanuela a Fernanda de Rodrigandy, a bratry úředníky Gasparina a Pabla Cortejovy, bude mu zajisté velkou hádankou, proč obě hrabata navzdory svým přívětivým a velkodušným vlastnostem byli od obou Cortejů pronásledováni a šizeni takovým způsobem a takovou ukrutností, která se neštítila ani nejhorších a nejnelidštějších zločinů. Tato hádanka má být nyní rozluštěna a závoj, dosud tak temný, odhalen. Bylo to v Zaragoze, krátce po tom, když se krásná cikánka Zarba rozešla s Gasparinem Cortejem, a domácí učitel Sternau vyrval svou Wilhehninu z chlípných rukou vévody de Olsunny. Tehdy vystoupily v Zaragoze dvě osobnosti, z nichž každá svým způsobem a ve svých kruzích budila neobyčejnou pozornost. – Jedna z těchto osobností byl starý hrabě Manfredo de Rodriganda, otec tehdejšího času ještě mladých bratř Emanuela a Fernanda. On před tím žil po dlouhou dobu jako místokrál španělských osad ve východní Indii, a vypravovalo se, že si odtud s sebou přinesl ohromné poklady. Nyní se usadil na odpočinku a přišel do Madridu, aby měl dozor nad výchovou obou svých synů. Protože měl nablízku Zaragozy bohaté statky, prodléval nyní zatím v tomto městě, aby prozkoumal správu těchto statků.

Jeden z jeho nejpřednějších správců byl Henrico Cortejo, otec obou bratří Gasparina a Pabla Cortejových. Cortejové byli vůbec od nepaměti ve službách Rodrigandů a povídalo se, že tento Henrico je zvláštním oblíbencem starého místokrále Dona Manfreda. Don Manfredo vystupoval s leskem dosud nevídaným. Byl vysoké, mocné, imponující postavy. Slunce Indie mu sice vybělilo vlasy a vousy a zbarvilo jeho tvář na hnědo, ale to mu dodávalo hezkého, svěžího a jadrného vzezření. Ještě hezčím mužem byl ovšem zmíněný správce Henrico Cortejo. Byl ve svém nejlepším mužném věku a platil, ačkoliv měl dva dorůstající syny, za miláčka dámské společnosti v Zaragoze. Gasparino, jeden z jeho synů, žijící s ním v Zaragoze, s ním nemohl v tomto ohledu soutěžit. – Druhá osoba budící takovou pozornost byla první tanečnice v místním divadle. Jako vlasatice, jak světlý meteor objevila se znenadání na nebi Zaragozy, a tak brzy,
jak přišla, zvítězila nad veškerým světem, který se jí položil k nohám. Jmenovala se Anitta Valdezová a pocházela podle pověsti z chudých významných rodičů, mohla tedy všechny úspěchy přičítat pouze své kráse a dovednosti. K jejím obdivovatelům brzy patřil také vévoda de Olsunna, ačkoliv se proslýchalo, že nečinil velké pokroky v její přízni. Jejím zjevným milencem, tak se šeptalo, měl být Henrico Cortejo, otec obou synů. Neminul ovšem ani jediný den, aby se nebyl dostavil do jejího předpokoje, aby byl vpuštěn do budoáru. Hrabě Manfredo byl příliš zaneprázdněn svými záležitostmi, než aby mohl zpočátku mnoho pomýšlet na zábavy a radovánky; jakmile však to nejnutnější uspořádal, musel brát ohled na své vysoké postavení a dostát svým společenským povinnostem. Dělal a přijímal návštěvy, dával a navštěvoval zábavy; navštěvoval též divadlo, nemohli jej ale přinutit k tomu, podívat se na bal
et. Jeho životní názory, právě španělské, tomu odporovaly. Čím více ale slýchal o věhlasné taneč

nici, tím slabším se stával jeho odpor; a když jednou uviděl její podobenku v knihkupecké výkladní skříni, nutkalo ho to, aby ji koupil a s sebou přinesl domů. Tam pak seděl dlouho sám, aby obdivoval překrásnou postavu a vnadné rysy, a byl tak okouzlen čarovnýma očima obrazu. Jednou přišel do pokoje jeho komorník, malý, hubený Juan Alimpo, jehož jsme viděli později jako kastelána na Rodrigandě. Ten uviděl podobiznu a zůstal celý udivený stát. Byl miláčkem svého pána a mohl se proto již něčeho odvážit; proto vzal fotografii do ruky a ptal se udiveně: “I hrome! Excellence, kdopak je to?” “Valdezová,” odvětil jeho pán vlídně. “Valdezová? Copak je to zač?” “Je to první tanečnice u zdejšího divadla.” “Hm!” Komorník vyřknul tuto slabiku s tak zvláštním důrazem, že to bylo jeho pánovi nápadné, a ten se otázal: “Co tím míníš?” “Opět ,hm’!” “Nuže?” “Škoda, že taková kráska je tan
ečnicí.” “Tanečnice ale musí být přece hezká!” “Tato je ale tak krásná, že by mohla být hraběnkou. Je to ta, o níž lidé tolik mluví?” “Ano.” “Již dlouho jsem si přál, abych ji jednou spatřil.” “Jdi tedy, dávám ti dovolenou.” “Díky, Excellence! Hodný služebník neopouští svého pána kvůli tanečnici. Něco jiného by ovšem bylo – kdyby – hm!” “Nu copak? Ven s tím!” “Kdyby – Excellence – sám jednou chtěl navštívit balet.”

Hrabě se nezdál být uražen těmito slovy, díval se chvíli z okna a pak se otázal lhostejným hlasem: “Míníš to tak doopravdy, Alimpo?” “Ano,” odvětil tento rychle. “Nuže, uvidíme!” Tímto slovem ukončil hrabě rozhovor. Alimpo však s tím nebyl spokojen. Odkašlal si trochu a pokračoval: “Muselo by se počkat, až se bude dávat pěkná hra jako například: ,Královna slunce’, při němž je zároveň balet.” “Ty jsi to tuším již viděl?” “Neviděl.” “Jak jsi na to tedy přišel?” “Hm, dávají to dnes.” Tu se k němu hrabě rychle obrátil a řekl: “Caracho, ty jsi potměšilec!” “Já? Já?” tázal se Alimpo rozpačitě. “Ó nejsem!” “A přece! Napřed se stavíš, jako bys ani tanečnici neznal, a najednou víš, jaká hra se dnes hraje.” “Vždyť to stojí ve všech novinách!” “Tak! A ty bys tuším se rád na to podíval?” “Ó, velmi rád, Excellence! Slyšel jsem, že to má být neobyčejně hezké
. Vystupují prý v tom andělé, ďáblové, duchové, vfly a samé královny.” “Můžeš tam tedy zajít!” “A vy, milostivý pane?” “Je to pro tebe naprosto nemožné, abys tam zašel sám?” “Naprosto.” “Dobře tedy! Jaké návštěvy máme dnes večer očekávat, nebo jsme někam pozváni?” “Ani jedno, ani druhé.” “Dobrá, tak pojedeme do opery!” Tvář malého Alimpa zazářila radostí a samou vděčností políbil ruku svému dobrotivému pánovi.

Hraběti to bylo docela vhod, že Alimpo tak naléhal. Podobizna tanečnice mu tak utkvěla v duši, že se sotva mohl dočkat hodiny, kdy představení začne. A jak mu teprve bylo, když ji konečně uviděl. Vstoupila na jeviště zářící jako slunce. Její rozkošné tvary prosvítaly pavučinovým průhledným oděvem; její plná, kyprá postava se podobala bohyni Juno spojené s Venuší; celý její zjev byl neodolatelný. Manfredovy oči lpěly pouze na ní. Nic jiného neviděl, nedbal na hru a proměny. Zíral pouze po těch jiskrných očích a kyprých tvarech pod hedvábným rouchem; zíral jako ve snách a byl by po ukončeném představení ještě dlouho zůstal stát jak okouzlený, kdyby mu nebyl Alimpo podal klobouk a tím ho upozornil, že je čas k odchodu. Pak teprve zhluboka vydechnul a řekl: “Pošli kočár domů!” “Copak nepojedeme, Jasnosti?” tázal se komorník celý ustrnulý nad takovou neobvyklou událostí. “Ne, půjdeme pěšky, a jsouli
krámy ještě otevřeny, zavedeš mne k prvnímu klenotníkovi!” Alimpo uposlechl. U klenotníka koupil hrabě drahocenný briliantový šperk a odevzdal jej venku na ulici sluhovi. “Znáš bydliště té Valdezové?” tázal se ho při tom. “Neznám, ale mohu se poptat a to třeba hned, musíli to být.” “Musí to být! Půjdeš do jejího bytu k ní samotné. Rozumíš?” “Velmi dobře,” přikývl Alimpo. “Odevzdáš jí tento šperk, ale jenom jí samotné, a vyřídíš jí, že jej posílá obdivovatel ,královny slunce’, ačkoliv je dar příliš malicherný pro takovou panovnici.” “Hrome, Jasnosti! Vždyť stojí patnáct tisíc duros!” “Po tom ti nic není! Kdybys neměl být vpuštěn, doneseš šperk nazpět.”

“To bude rozumnější, milostpane! Co mám ale říci, otáželi se po jménu dárce?” “Nic, zamlčíš je.” “Mám počkat na odpověď?” “Nikoliv. Jakmile odevzdáš šperk, vrátíš se domů, neboť jsem žádostivý zjistit, co ti řekne. Teď jdi!” Hrabě odešel pěšky ke svému paláci; komorník po krátké poptávce vešel do velkého domu. Po jasně osvětlených schodech došel ke dveřím, na nichž se nalézal lístek se jménem Anitta Valdezová. Na jeho zazvonění se dveře otevřely a objevila se v nich plná, dobrácká tvář služky. “Co si přejete?” tázala se. “Je seňorita Valdezová již doma?” “Není.” “Musím tedy počkat, mám jí něco vyřídit.” “Tak pozdě! Nemohla bych to obstarat já?” “Ne. Mám něco k odevzdání.” “Od koho?” “To je tajemství. Nemohl bych vstoupit, seňorito?” “Vlastně ne. Budeteli se ale chovat hezky klidně, tak vás vpustím.” Nechala ho vstoupit do malého předpokoje, kde
měl příležitost prohlédnout si ji blíž. Dobrému Alimpovi bylo nyní pod pohledy hezkých očí zrovna tak, jako jeho pánovi v baletu pod jiskrnými zraky tanečnice; cítil, jak mu srdce buší samou blažeností. “Ale,” pravila ona po chvíli, “copak je to? Snad se nemýlím? Nejmenujete se vy Juan Alimpo!” “Ano, to jsem já.” “Tak vy jste opravdu ten malinký, dobrý Juan Alimpo z Rodrigandy?” “Malinký?” pravil poněkud mrzutě. “No, tak příliš malý přece nejsem. Vy jste jistě o celý prst kratší než já!”

“To je dost možné,” smála se. “Ale, seňore, podívejte se přece dobře na mne! Nepoznáváte mne?” “Ne,” pravil rozpačitě. “Copak jsem vás snad již někdy poznal, seňorito?” “No a jak!” “Kdopak jste?” Její jasné čtverácké oči se blaženě usmály, když pravila: “Jsem o čtyři roky mladší, nežli vy – -” “Ach! Též z Rodrigandy?” “Ano. Copak už neznáte svou malou, nezpůsobnou sousedku, která tak často jezdila na vašich zádech?” “To jste snad sousedovic Elvirita?” “Ovšem, jsem ona Elvirita, jak jste vy mne vždy nazýval, anebo Elvíra, jak se jmenuji nyní, když jsem vyrostla.” “I hrome! To jste se ale stala krasavicí!” “Ale jděte, seňore Alimpo!” pravila stydlivě. “Při svaté madoně, je to pravda!” dušoval se. “I vy jste se poněkud změnil, a sice jste teď trochu hezčí!” “Jenom trochu? – U všech hromů, to nepostačí! Přál bych si, abych se stal neskonale hezčím, tak asi pravm andělem.” “K čemu to?” “Proto, že bych se vám potom snad také trochu zalíbil.” Přitom se zmocnila bodrého Alimpa neobyčejná odhodlanost. Chopil dívku za ruku a podíval se jí hluboko do očí. “Jděte, seňore,” pravila v zardění. “Co vám může záležet na tom, líbíteli se mně?” “Ó, velmi mnoho Elvíro. Ale nemohu’ bychom si zase tykat, jak jsme to dělali dříve?” “Ne, neboť vy jste teď velkým pánem.” “Já? Jak to?” “Nosíte přece livrej hraběte de Rodrigandy.” Koukl po sobě a udeřil se pak náhle rukou do čela.

“Ó svatá madono, jsem já to hlupák!” “Proč?” tázala se ona udivená nad touto neočekávanou upřímností. “Ano. A můj pán, hrabě, je ještě hloupější.” “Počkej, to mu povím!” “Ó, on by mně jistě dal za pravdu. Tak hloupí jako dnes jsme my oba již dlouho nebyli.” “Jak to, Alimpo?” “Proto, že nemám prozradit kdo jsem, a od koho jsou ty diamanty, a nosím přece tuto livrej!” “Diamanty?” tázala se dívka udiveně. “Ano, za patnáct tisíc duros.” “Ó můj Bože, to jsem nad tím až celá pitomá!” pravila Elvíra, a spráskla rukama. “Pro kohopak jsou?” “Pro balerínu.” “Pro mou paní? Od koho pocházejí?” “To právě nesmím říci.” “A přece nosíš jeho livrej? Tedy od místokrále?” “Teď to ale právě nepovím!” zlobil se. “Není to už také více zapotřebí,” smála se. “Je to snad dar?” “Ovšem.” “Ó, ty svatá matičko boží! Dar diamantů v ceně patnácti tisíc duros!
Zač pak?” “Bude to nejspíš za to tancování.” “Copak ji viděl tancovat?” “Dnes. Pak běžel ke klenotníkovi a koupil ten šperk, s nímž mne poslal sem, abych jej odevzdal, aniž bych řekl, kdo jej posílá.” “Slyšíš, Alimpo, on je do ní zamilován.” “Cože? Zamilován! Máš rozum?” “Že ne? Ó, já ti říkám, my ženské se dobře vyznáme v těchto věcech.”

“Tak?” tázal se poněkud znepokojeně. “Z čeho soudíš, že je zamilován?” “Proto že jí posílá tak drahocenný dar.” “Já zase soudím, jen ten dává takový dar, kdo je zrovna ztřeštěný.” “Jdi, ty nejsi zdvořilý,” durdila se. “Ó, přece, kupříkladu k tobě.” “Kdybys tedy tak kupříkladu byl zamilován do mne?” “Hm, to by se ovšem mohlo lehce přihodit!” spustil do toho Alimpo kvapně. “Daroval bys mně též diamanty?” “Vždyť ale žádné nemám!” “Ale kdybys byl bohatý?” “Inu! – Hm! – Ano. To bych ti snad nějaké daroval! Zcela jistě!” “Nuže, vidíš, že tu záleží pouze na lásce. On je do ní zamilován, to je jisté!” “U všech čertů! Co z toho povstane?” “Ano, to je ovšem zlá věc. Směla bych se podívat na ty brilianty?” “Ne. Kdyby tak přišla balerína!” “Ó, ta ještě dlouho nepřijde. Přicházívá zřídkakdy před půlnocí.” “Oho! To se tedy ještě načekám!” Ovšem. A to ti tuším není milé?” “Ó, ano, velmi milé!” pravil Alimpo a potutelně na ni po straně pohlížel. “Vidíš tedy, že máme ještě dost času, podívat se na brilianty. Prosím tě, ukaž mně je!” “Ukážu. Ale nikoliv zadarmo!” pravil Alimpo odhodlaně. “Ale copak bych ti měla dát?” “Hm, aspoň hubičku.” “Jdi, ty lišáku!” zvolala zardívajíc se.

“Dobře, teď to nerozbalím, nedostanuli aspoň tří!” “To je příliš, rozhodně příliš mnoho!” vykřikla rozhorleně. “Příliš mnoho, za diamanty v ceně patnácti tisíc duros?” “Hm,” rozhodla se. “Dobrá, ale hubičky dostaneš teprve až potom.” “Ó, ne! Jednu napřed, jednu mezi prohlídkou a jednu potom. Při tom zůstane.” “Nuže, tu máš první.” Podala mu své kypré, rudé rtíky a on jí na ně vtiskl srdnatý polibek. Pak se usadili vedle sebe, on rozvinul balíček, vyndal z něho pouzdro, a nechal třpytit brilianty ve svitu lampy. “Bože!” zvolala unesena rozkoší, že si ani nevšimla, když ji podruhé políbil. “To je krása a nádhera – tyto diamanty!” “Jsou skoro tak jasné jako tvoje oči!” při tom jí vlepil třetí polibek. “Tyto rubíny!” “Právě tak rudé jako tvoje rty!” a už měla čtvrtý. “Zde jsou také perly!” zvolala u vytržení. “Nejsou hezčí nežli tvoje zoubky!” přitom dostala
pátou hubičku a nyní teprve zpozorovala, že se nedrží smlouvy. Odstrčila ho a pravila: “Zde safír a dva smaragdy! Jdi nezbedo, tak jsme to nevyjednali!” “Ovšem že ne,” omlouval se. “Ale já jsem také nemyslel, že je ten šperk tak velmi krásný. Dal jsem to příliš lacino. Za každý kamínek polibek!” “Táhni!” Chtěla se mu ubránit, ale nešlo to. On ji přivinul k sobě a zlíbal podle chuti. Konečně popadla dech a zvolala: “Ale vždyť mně zavazíš! Jak se mám takto dívat na kameny?” “A co kameny! Tvé hubičky jsou mně milejší, než všechny kameny na světě!”

“Je to pravda?” “Ano. Poslyš, Elvíro, odlož ten šperk a podej mně obě ruce.” “K čemu?” “To hned uslyšíš.” Zarděla se a pravila odmítavě: “Takto ale mine čas, aniž bych si byla mohla prohlédnout šperk.” “Učiň mně to k vůli, jen na kratinkou minutku, pak si jej můžeš prohlížet podle libosti.” “Dobře tedy, zde máš moje ruce.” Odložila šperk na stranu a podala mu ruce. On je uchopil, pohlédl jí srdečně do očí a tázal se: “Pamatuješ se ještě, Elvíro, že jako děti jsme byli dobří přátelé a měli jsme se rádi?” “Ach, ano!” “Potom jsme se museli rozejít, ale já jsem tě vždy měl na paměti.” “Já tebe také!” “Máš mne ještě tak ráda jako tehdy, Elvíro? Prosím tě o to!” “Nuže, budu tě mít ještě ráda. A ty?” “Já tě mám tak rád, že bych ti hned daroval tyto brilianty, kdyby byly moje!” Ona se hlasitě zasmála a pravila: “To bys byl přece jenom hloupý, ztřeštěn
ý, Alimpo!” “Ne, Elvíro moje. Byl jsem hloupý, když jsem se před tím tak vyjádřil.” “A budeš teď moudřejší?” “Zajisté. Ale jen pod tou podmínkou, svolíšli být mou nevěstou, mou ženou!” “Svatá Lauretto, ty jsi nějak uspěchaný, Alimpo!” “Při takovýchto důležitých věcech se nesmí mařit čas. Odpověz mně, Elvírol”

“Budeš mně také řádně poslouchat?” “Budu. A ty mne?” “Určitě!” “Tak jsme svoji?” “Svoji,” doložila ona s blaženým úsměvem. “Hurrrá! Tak je to dobře! Teď mně dej ještě pořádnou hubičku, a pak si prohlédni šperk!” Hubička mlaskla, brilianty se prohlížely, mezitím ale laškování nepřestávalo, a když se Elvfra náhodou podívala na hodiny, spatřila s uleknutím, že již minulo tři čtvrtě na dvanáct. “Zabal to rychle! Má paní může přijít každou chvíli,” zvolala ulekaně. “Pozná mou livrej?” “Snad nepozná.” “Tak dobře, jelikož nemá vědět, od koho dar pochází. Ty jí to snad řekneš? Prosím tě, nedělej to.” “Dobře, budu tedy mlčet.” “I kdyby se tě ptala?” “Ano. Dnes se mne vůbec nebude vyptávat, poněvadž v každém případě s sebou přivede návštěvu.” “Kýho šlaka? Pány?” “Ano.” “Cože? Dáma přivádí po půlnoci k sobě na návštěvu pány?” tázal se
rozvláčně. “Inu, zpěvačky a tanečnice to jinak nedělají.” “Hm? Snad to jejich služebnice dělají po nich?” tázal se se svraštělým čelem. “Alimpo!” zvolala uraženě. “Já nejsem tanečnice! Já obsluhuji seňoritu Valdezovou jenom dokud se zdrží v Zaragoze a v tomto domě.” “Aha, to je něco jiného! Byl bych velmi nešťastný, kdybych tě nemohl mít více rád, má zlatá Elvírko.”

“O to nepotřebuješ mít žádnou starost, můj milý Alimpo,” pravila něžně. “Jací jsou to pánové, co obyčejně přicházívají?” “Vévoda de Olsunna a pak seňor Henrico Cortejo.” “Hrome! Správce mého pána. Přicházejí oba zároveň?” “Ó nikoliv. Jeden se objedná, když druhý už tu není.” “A co tu dělají?” “To se já nedozvím. Ale myslím si, že se všemožně ucházejí o lásku.” “A jak si přitom počínají?” “Donáší jí dary, prsteny, řetízky, náramky, kytice, dorty a podobné věci.” “To musí být velmi bohatá?” “Ó, to již je. Přicházejí ještě jiní páni, ale ti nebývají vpuštěni v tak pozdní dobu. Jenom tito dva požívají takové přednosti.” “Jak dlouho zde zůstávají?” “Někdy až do rána.” “Safraporte! Také bys mne zde nechala až do rána, Elvíro?” “Ne, musím se vyspat.” “Dobře! Zůstaň při tom, má Elvíro. Pro lásku nesmíme zameškávat spánek, to byl
a vždy moje zásada.” “Aha! Tvá zásada? Kolikrát asi jsi již měl příležitost, řídit se podle této zásady?” “Já? Ještě nikdy! Mám tuto zásadu pouze pro jiné, abych je napomenul. Ale pověz mně, kterého z obou přivede dnes tanečnice s sebou?” “To nevím s jistotou. Proč se ptáš?” “Kdyby měl přijít Henrico Cortejo, nesměl bych zde zůstat. Nezná jenom mou livrej, nýbrž také mne samého, a prozradil by hned baleríně, od koho pochází tento dar. Nevíš, jak bych se mu vyhnul?”

“Tam naproti je malá světnička, ale je v ní tma.” “To nevadí.” “Dobře, tak tě tam zavedu, a až přijde paní, zavolám tě k ní.” “Bylo by lepší, kdybys ji dovedla za mnou. Mohl by mne přece uvidět nebo uslyšet.” “To ti tam musím dát světlo. Pojď!” Rozžehla lampu a zavedla ho do malého, jednoduše zařízeného pokoje, k němuž měla klíč. Hned na to bylo slyšet kroky na schodech. “To je ona a Cortejo s ní,” šeptala Elvíra. “Toho aby čert vzal! Můj pán posílá baleríně dar za patnáct tisíc duros a toto chlapisko ji doprovází domů.” “Je to velmi hezký mu/!” “Aha, ty se v tom tuším dost vyznáš?” tázal se Alimpo pichlavě. “Slyšela jsem jen o tom povídat. Ale oni již vešli, musím tam k nim.” “Jdi tedy, ale nenech mne dlouho čekat.” Odešla. Když vešla do předpokoje, umělkyně se svým zbožňovatelem se již odebrali do svého budoáru. Elvíra šla za nimi, aby panstvu pomohla při svlékní. Elvíra pokynula baleríně a tato ukazujíc na pohovku pravila: “Jen se zatím posaďte, seňore, mám ještě malé jednání s mou služkou.” On uposlechl, a ona když vyšly ven, se otázala služky: “Co znamená to mrkání?” “Někdo si přeje s vámi promluvit, seňorito, a sice cizí lokaj.” “Kdo je jeho pánem?” “To nevím.” “Aha, tedy tajemství! Je ze Zaragozy, nebo nějaký cizinec?”

“Podle řeči je to Španěl, nesdělil mi ale, co má vyřídit seňoritě. Čeká již celé dvě hodiny, a říká, že má seňoritě něco doručit a že proto nesmí dříve odejít.” “Aha, v každém případě to bude dar! Kde je?” “Tamhle v malém kabinetu. Dává prosit seňoritu, aby se laskavě namáhala jít k němu, protože nechce být viděn ani slyšen od seňora Corteja.” “Aha, on ho tedy zná. Nuže, učiním mu po vůli. Počkej zde!” Balerína zašla do malé světničky. Alimpo seděl nedočkavě na židli, když vstoupila. Měla na sobě ještě skvostnou bohatou mantilu, několik sponek bylo však již rozepnutých, a tak lokaj viděl, že pod ní měla na těle pouze svůdný baletní kostým. “Kdo jste vy?” ptala se hláskem něžným jak zvuk stříbrného zvonku. “Seňorito, dovolte mi, abych to směl zamlčet,” prosil s hlubokou poklonou. “Proč?” “Mám to nařízeno.” “Mluvte tedy dál!” “Mám rozkaz, abych podal ,kr
álovně slunce’ tento prezent a sice s prosbou o poshovění, že každý pozemský dar je málo důstojný pro takovou vznešenou panovnici.” Bodrý Alimpo napnul svou básnickou žilku poněkud více, nežli mu bylo nařízeno. Doručil jí balíček a s poklonou se chystal k odchodu. Ona ho ale kývnutím ruky zadržela. “Počkejte!” velela. Rozvinula obal, který Alimpo opět náležitě upevnil, a otevřela pouzdro. “Ah -!” zvolala. Byl to jenom tento jediný hlásek, který vydala, ale vězel v něm celý svět štěstí, překvapení a hrdého sebevědomí. Oči

jí svítily, rty se rozevřely, že se mezi nimi objevily zoubky jak rosné kapky; její ňadra se dmula, a když nyní pozvedla vysoko rámě, aby nechala drahokamy blýskat se ve světle, byly k spatření pod shrnutou mantilou takové poklady spanilostí, že cena šperku proti tomu se propadla v pravé nic. “Překrásné!” zvolala. “A to má patřit mně?” “Ano, ráčíli to seňorita přijmout.” “A nesmím se dozvědět, od koho to pochází?” Ne ” “iC. Pohodila hrdě hlavou a pravila: “Dar je nádherný, velmi nádherný, ale přece jej odmítám, neodpovíteli na několik mých otázek!” “Nesmím, seňorito!” “Máte nařízeno, abyste zamlčel jméno dárce?” “Ano.” “Předložím vám tedy několik otázek, na něž můžete odpovědět s dobrým svědomím.” “Učiním to, jeli tomu tak.” “Nuže. Je váš pán Španěl, šlechtic a bohatý?” “Ano. Je ostatně vdovcem, ne přfliš mladým, a má dva syny.” “V jakém jsou st
áří?” “Prosím, abych směl odepřít odpověď, poněvadž by obsahovala detail, podle něhož byste mohla lehce uhodnout dárce.” “Dobře. Zůstává dárce v Zaragoze?” “Toho času ano.” “Viděl mne již častěji?” “Ne, poprvé dnes v divadle; a ihned po představení šel ke klenotníkovi, aby koupil tento šperk.” “Na jakém místě v divadle seděl?” Její tvář svítila a planula takřka uspokojením a vítězoslávou, a vzala na sebe téměř démonický výraz. A přitom váz

nulo v jejím oku a kolem rtů tolik tvrdosti, z níž se dalo soudit, že tato překrásná žena byla schopna vše bez milosti a milosrdenství zašlapat a zničit, co se postavilo napříč její náruživosti a chtíčům. “Jste velice mlčenlřvý,” pravila, “více nežli jsem zvyklá; nechci ale na vás naléhat. Zde máte spropitné!” Sáhla do kapsy své mantily a podávala mu dobře naplněnou peněženku; on se ale poklonil a s poděkováním pravil: “Prosím za odpuštění, seňorito, ale pozbyl bych ihned své místo, kdybych přijal jen jediný maravedi!” “Vždyť to váš pán nevidí!” “Nedělám nikdy nic, co by on nesměl vidět!” “To má věrnějšího služebníka, nežli mnohý jiný. Přijměte tedy mou ruku za dík!” Podala mu své krásné, plné, nahé rámě s útlou něžnou rukou. On se osmělil políbit konce jejích prstů a pravil: “Tato vaše laskavost je mně vzácnější, nežli všechno zlato. Povím o ní svému pánovi. “Ano, vyřiďte svému pánovi, že mám ve zvyku být dobrotivá a vděčná. Přijímám dar, očekávám ale, že vystoupí ze svého tajemného úkrytu. Při nejbližším baletu vezmu na sebe tento šperk a žádám vašeho pána, aby se přesvědčil, zdali mně sluší.” Odešla. Alimpo zůstal v naději, že ještě jednou spatří Elvíru. V tom se nezmýlil. Už ji tam více nepotřebován’ a ona brzy vešla. “Nuže?” tázala se. “Hrome!” zaklel. “Je to krásná ženská!” “Hezčí, nežli jsem já?” tázala se pichlavě. “Ano, mnohem, mnohem hezčí!” pravil upřímně. “Ty, ty, Alimpo!” hrozila mu. “Ale co! Hezké je hezké; ale dobré je dobré a oboje je rozdílné. Já si chvátím mou Elvíru!”

“Opravdu?” tázala se objímaje ho. “Setrváš ale také v tom?” “Zajisté. Krásnější nemůže být žádná nežli tato tanečnice, a přece bych ji nechtěl za ženu. Zdá se mi, jakoby byla pohltila celé peklo s miliony ďáblů. Je Cortejo skutečně u ní?” “Ano. Očekává ji v budoáru.” “Tak! Přál bych mu, aby tak čekal celou věčnost, a ještě o něco déle! Teď ale dobrou noc, má sladká Elvíro.” “Musíš již odejít?” “Ovšem! Můj pán musel čekat přes dvě hodiny; a na to on není zvyklý.” “Jdi tedy! Ale zítra přijdeš zase?” Obejmuli se a několikrát se políbili až se on konečně odtrhl, aby ukojil netrpělivost svého pána. Balerína vešla do svého budoáru, odložila mandlu, a usadila se pak vedle Corteja bez ostýchání v trikotu a kratinké sukničce. Věděla, že mu musí být povědomý zasílatel šperku, ale dovedla počkat. Konečně když přišla řeč na novou livrej jednoho janovského šlechtice,
která se mu zalíbila, chopila se příležitosti a pravila: “I mně dnes byla nápadná jedna livrej, kterou jsem ještě nespatřila v divadle. Její vlastník nebude velkým příznivcem divadla, nebo aspoň baletu.” “Znám všechny zdejší livreje; snad tě přivedu na pravou stopu. Popiš mně ji!” “Byla jednoduchá; šedá s amarantovými výložkami a límcem.” “Aha, s bflým nákrčníkem, amarantovými kamašemi, posázenými stříbrnými knoflíky?” “Ano.” “Mohla jsi poznat knoflíky?” “Ano. Byla na nich hraběcí korunka a spletené R a S.” “A tuto livrej jsi dříve neviděla?” tázal se udiveně.

“Neviděla.” “Ale má drahá, vždyť je to naše!” “Vaše?” zvolala nadmíru překvapena. Nyní ihned věděla, kdo byl ten dárce, neboť již dříve slyšela od Corteja, že hrabě Manfredo se zdržuje v Zaragoze. “Byl tuším některý ze sluhů v divadle,” pravil Cortejo. “Hrabě zajisté by nepřišel do baletu, k tomu jsou jeho názory příliš přísné. Hahaha, to bych se rád na to podíval, co by dělal na mém místě, kdyby tě tak měl ležet ve svém náručí.” “Dodal by mne svaté inkvizici jako čarodějnici!” “Zajisté!” smál se Cortejo. Ona tomu lépe rozuměla. Věděla, že okouzlila toho přísného muže, a že to snad pouze na ní záleží, aby ho k sobě pevně připoutala a sdílela s ním jeho bohatství. Proto se tázala: “Mluvil jsi kdysi o tom, že má syny?” “Ano, dva, ti jsou nyní v Madridu.” “Je vdovcem?” “Ano. Vedl velmi šťastný život se svou manželkou, a po její smrti se dal, aby unikl svému zá
rmutku, přeložit do Indie.” “Vedlo se mu tam dobře?” “Jako místokráli?” smál se. “Bohatství, ohromné bohatství tam získal!” “Které užívá nyní ve vlasti?” “V každém případě.” “Snad se podruhé ožení?” “Aha, měla bysrtak chuť stát se hraběnkou de Rodriganda?” smál se. “Pokus se o to, abys ho získala.” “Považuješ to snad za něco zcela nemožného?” “Skoro, mé dítě. Tento muž je docela nepřístupný ženským vnadám. Byla by to ostatně pro mne po čertech rozkošná situace, vidět svou milenku jako manželku po boku svého přísného pána!”

“Nemohli bychom se snad navzdory tomu dále milovat?” “Cože, dovolila by mně to milostivá paní hraběnka?” tázal se v rozmaru. “Zajisté! Přece si bereme milionáře pouze z ohledu na jeho stav a miliony.” “A hledíte si to ostatní jinak nahradit? Pokus se o to, můj andělí!’,’ “Rozmyslím si to, a pak ti to připomenu.” Tato poslední část zábavy se sice vedla žertovným tónem, ale v srdci tanečnice tato myšlenka na sebe přijala podobu opravdovosti. Mezitím hrabě nepokojně chodil po pokoji. Nechtěl přiznat sám sobě, že nebezpečná, ba neodolatelná čarodějnice ho již zapředla do svých tenat. Myslel, nebo spíše přemlouval sám sebe, že se nachází pod přecházejícím dojmem, a přece očekával návrat svého sluhy s téměř horečnou netrpělivostí. Když hodiny míjely a půlnoc se blížila, začal se zlobit; znal ale příliš dobře svého věrného Alimpa, aby věděl, že ho bez potřeby neponechá v nejistotě, pro
to byla také Alimpova starost, že najde svého pána rozhněvaného, zbytečná. “Byl jsi tam velmi dlouho,” to bylo všechno, co pán řekl. “Nemohl jsem přijít dříve, Jasnosti,” omlouval se Alimpo. “Chceš tím říci, že jsi musel čekat?” “Ano, přes dvě hodiny.” “Pak teprve přišla domů?” “Ano. Když jsem jí odevzdával dar, nechtěla jej zprvu přijmout, nepovímli, kdo jej posílá; já jsem to ale neprozradil. Pak se upokojila a nabídla mně měšec s penězi, který jsem ale odmítl.” “Tak to bylo dobře. Vynahradím ti to.” “Za to mně podala ruku. Když jsem chválil tuto její laskavost, řekla, abych vyřídil svému pánovi, že je zvyklá být laskavá a vděčná.”

Při těchto slovech se hrabě zamračil. “Jiného nic nevzkázala?” “Nechá prosit, abyste brzy odhalil závoj, a že při nejbližším baletu si zavěsí šperk, aby Vaše Jasnost mohla posoudit, jestli jí sluší.” “Dobrá, půjdu do baletu. Dále neřekla nic?” “Ne.” “Kde jsi čekal?” “V malém pokojíčku, do něhož mne zavedla služka, neboť jsem nechtěl čekat v předpokoji, kde by mne mohl seňor Cortejo lehce spatřit.” Hrabě, jenž se mezi tímto rozhovorem procházel po pokoji, se teď náhle zastavil. “Cortejo?” tázal se. “Jak to?” “On tam byl.” “Ah! Již když jsi tam přišel?” “Ne. On přišel s ní.” “To je tam snad ještě nyní?” “Ovšem.” Hrabě položil svou pěst těžce na stůl a hleděl zamračeně před sebe. “On tam bývá velmi často,” referoval Alimpo dále. “Říkala to služka, které jsem se vyptával.” “A co dále vypravovala?” “Že i vévoda z Olsunny velmi často přichází, a
také ještě jiní, jejichž jména ale neznám. Tito přicházívají pouze ve dne; oni ale bývají u ní po celé noci.” Stůl nyní praskal pod tlakem pěsti hraběte; a když se na nic netázal, podotkl Alimpo: “Krásná je, krásná jako anděl, ale má sto ďáblů v těle Jasnosti!” Tu sebou hrabě zlostně trhnul a v očích se mu zajiskřilo, když se tázal:

“Kdo to říká?” “Viděl jsem to sám, a moje Elvíra tak také soudí!” “Tvoje Elvíra? Kdopak je to?” tázal se hrabě udiveně. Alimpo se zarazil v rozpacích. Pochopil, že se prozradil. “Moje Elvíra? Hm, Jasnosti, to je sousedovic Elvirita z Rodrigandy.’ “Neznám ji. Ale ona zná tanečnici?” “Ano, velmi dobře. Vždyť je to ta služka, co ji obsluhuje a mně poslala do pokojíčku.” Tvář hraběte se vyjasnila; konečně pravil usmívaje se přívětivě: “A tu nazýváš svou Elvírou?” “Ano,” koktal Alimpo. “Aha, je to tedy tvá milenka?” “Ano, a odedneška má nevěsta, dáli nám Vaše Jasnost své svolení. My jsme se zasnoubili.” “To jsi tedy věděl, kde bydlí tanečnice!” “Nevěděl.” “Vždyť jsi přece dívku navštěvoval?” “Ani to ne. My oba jsme se neviděli od té doby, co jsem vyšel ze školy.” “To je ale podivné. Dnes teprve jste se a to poprvé uviděli, a hned jste se zasnoubili?” “Ano. Nebyl
bych tomu ani uvěřil, Jasnosti, že je to možné, aby se člověk tak náhle zamiloval do děvčete, tak, že je hned přesvědčen: tato musí být tvojí ženou, nebo žádná jiná!” “Bylo to u tebe takové?” “Zrovna tak, a u mé Elvíry též.” Hrabě hleděl zamyšleně před sebe. Ani rys v obličeji se mu nepohnul, ale v hlavě mu vířily důležité myšlenky. Myslel snad, že se mu dnes právě tak vedlo, jak Alimpovi? Konečně zhluboka vydechl a pravil:

“Můžeš se spolehnout na tuto Elvíru?” “Jak na sebe samého, Jasnosti!” “Dobře, hleď se tedy zítra dozvědět, kdy odešel Henrico Cortejo.” “Smím tam jít hned ráno?” “Ano, ale v měšťanském oděvu, aby tě nepoznali. Tu máš mou peněženku. Kup nejvzácnější a nejdražší kytici a zanes ji tanečnici, ale zase neříkej, od koho je. Budeš se moci přitom sejít s tvou Elvírou?” “Doufám.” “Dobře tedy. Buduli s tebou spokojen a jeli tvá Elvíra hodné děvče, postarám se o vás. Dobrou noc!” Alimpo uschoval peněženku s hlubokou poklonou a odešel. Nemohl pro blaženost po celou noc usnout, a hrabě též nespal, ale ne z té samé příčiny. I jemu se dmula prsa blažeností, ale při ní se nacházelo zároveň peklo, ačkoliv si to sám sobě váhal přiznat. Dopoledne, sotva nastala vhodná hodina k návštěvám, přišel Alimpo v občanském oděvu s kyticí. Když přišel k domu, uviděl Elvíru stojící pod vraty. Zdála
se mu dnes za denního světla ještě mnohem hezčí, že by ji byl nejraději hned zulíbal. “Dobré jitro, má Elvíro!” pozdravil ji. “Ó, dobré jitro, můj Alimpo!” odvětila udiveně. “Co zde chceš tak časně?” “Musím k tanečnici, odevzdat jí tuto kytici.” “Ukaž! Tu musím vidět. Pojď!” Zavedla ho do povědomé světničky, kde kytici odhalil. “Ó, jak je krásná!” zvolala. “Sám jsem ji vybral!” pravil hrdě. “Ty? To tě musím pochválit pro tvůj vkus.” “Ano, má Elvíro, ten byl odjakživa jemný,” pravil potměšile.

“Jak to?” tázala se stydlivě. “Nuže, vkus se nejlépe objevuje při výběru milenky.” “A skutečně myslíš, že ta tvoje je z těch jemných?” “Zajisté, zvláště, dostanuli hubičku.” “Tu ji máš, ty mlsoune. Ale neměla jsem včera pravdu?” “V čem?” “S tvým hrabětem, že je zamilován do naší tanečnice?” Na to s vážnou tváří Alimpo smutně odvětil: “Poslyš, má Elvíro, to je zlá věc, která mně není pranic vhod, neboť on není jenom zamilován, nýbrž on miluje skutečně.” “Jaký je v tom rozdíl?” “Zamilovanost vězí ve smyslech, láska ale v srdci.” “A je to u něho takové?” “Ano. Myslím, že ho nešťastná láska usmrtila. A zůstávám při tom, že ona má čerta v těle.” “Hodná není,” souhlasila Elvíra. “Ale vždyť si ji nevezme za manželku.” “Že ne? A co jiného?” “Bude ji navštěvovat, s ní stolovat a jezdit na procházky, jak to dělají ti druzí, dále nic.” “Niko
liv, to on neudělá, neboť on není jako ti druzí. Milujeli ženu, stane se jeho manželkou.” “Ó, to je mně ho líto.” “Mně též. Ale nemůžeme v tom nic dělat. Ostatně jsem s hrabětem mluvil o tobě.” “Nemáš vůbec rozum!” “Že nemám? To tedy máš špatnější vkus nežli já. Pověděl jsem mu, že tě mám rád a že se s tebou ožením.” “A co on na to?” “Že se o nás postará, budešli se mu líbit.” “Ó, to tedy nemusíme mít více žádnou starost!” “Ovšem. Teď mi pověz, jak dlouho zde zůstal správce?”

“Ne dlouho. Do dvou hodin. Byla jsem ještě vzhůru, když odcházel, neboť jsem myslela na tebe; a tu jsem zaslechla, že se nerozešli velmi přátelsky.” “Nějak se snad nepohodli?” “Ne, tak zlé to nebylo. Ostatně jsem musela dnes zajít k vévodovi z Olsunny a vyřídit mu, že seňorita má migrénu a že s ní nelze mluvit.” “Víš, kdo je příčinou této nemoci?” tázal se Alimpo s úsměškem. “Nuže?” “Hrabě. Šperk účinkoval. Ona větří bohatého, vznešeného nápadníka a nechce mu dát důvod k žárlivosti. Je opravdu nemocná?” “Ani za mák!” “Mohu tedy k ní?” “Ano. Hned tě ohlásím. – Přijdeš dnes večer?” “To se rozumí; teď ale nesmím déle otálet.” Ona ho zavedla předpokojem do budoáru tanečnice. Tato ležela na pohovce v okouzlujících nedbalkách, a hleděla mu s nedočkavostí vstříc. “Aha, to jste vy!” pravila, když ho poznala. “Co mně přinášíte?” “Toto ranní pozdravení, seňorit
o.” “Od toho samého neznámého? Ani dnes mně nechce oznámit své jméno a ukázat se mi?” “On navštíví příští balet.” “Vyřiďte mu tedy, že mé srdce ho najde; hlas srdce je neomylný.” Poznala, že ji očekává velké vítězství a propustila lokaje s milostným pokynutím hlavou. Alimpo podal hraběti zprávu o výsledku svého poslání a ten se zdál být s ním spokojen. Věrný sluha jednoho dne opět donesl baleríně kytici a zašel si zvečera ke své milence.

Co viděl a slyšel, zdálo se působit hraběti zalíbení. Tanečnice více nevycházela; nepřijala Corteja, jen jednou odpoledne na několik minut a vévodu z Olsunny vůbec ne. Konečně se přiblížil den, kdy měla balerína vystoupit. Divadlo bylo vyprodáno. Cortejo a vévoda chtěli jako obyčejně ji navštívit za jevištěm, ale byli odmrštěni. Hrabě Manfredo byl na svém místě. Opona se zdvihla a balerína se objevila. Hned při první pokloně, kterou pozdravila obecenstvo, vrhla horoucí pohled na místo, kde seděl hrabě. Ten cítil, jak mu tento pohled uvádí krev do varu; a poznal též, že je poznán a prohlédnut. Měl zase jen oči pro tuto jedinou umělkyni. Pohyby této smysly okouzlující postavy se vrývaly jak zmije do jeho duše; nejraději by byl seskočil k ní na jeviště, aby ji objal před celým světem a vyrval ji těmto tisícům očí, které se pásly na její kráse. Konečně se měl ukončit poslední výstup. Tanečnice měla zmize
t v oblacích. Již pozvedla křídla, jimiž byla coby anděl opatřena, již se vznášela několik stop nad zemí, v tom – selhaloli něco ve stroji nebo bylali tím sama vinna – začala se potácet, sklouzla a sletěla dolů, ne sice zvysoka, přece ale zdánlivě tak nešťastně, že nemohla povstat. Tato nehoda vyvolala hrozný povyk v hledišti. Opona padla; balerína byla odnesena do své šatny a divadelní lékař přispěchal, aby ohledal, jak dalece si ublížila. Právě přiběhl ředitel, když tam vrazil neznámý pán. “Kde je seňorita Valdezová?” tázal se úsečně a pánovitě. “Nepochybně v dobrých rukou. Co si přejete?” “Musím k ní!” “To nejde!” “Kdo mně to zakáže?” tázal se cizinec hrdě. “Já jsem ředitel!” “Dobře, a já jsem hrabě de Rodriganda, místokrál Indie!” To trhlo ředitelem k nejhlubší pokloně.

“Ó, Excellence, to je něco jiného!” zvolal. “Račte mne následovat!” Zavedl ho až ke dveřím šatny, nahlédl do ní a pak řekl: “Seňorita již přišla k sobě. Račte vejít!” Když hrabě vstoupil do malého, ale přepychem zařízeného pokoje, ozářil zásvit spokojenosti tvář baleríny. Nikdo netušil, že schválně spadla, aby tímto pádem svého zbožňovatele rozjařila a tím svedla k neodvolatelnému kroku. “Bože můj,” vykřikla. “Kdo je ta cizí osoba? Ponechejte mne přece samotnou!” Lékař se ohlédl a spatřil hraběte. “Pane,” pravil přísně. “Sem prozatím nemá kromě mně nikdo přístup!” “Já jsem hrabě de Rodriganda a zůstanu!” odsekl hrabě. “Ublížila si vážně seňorita Valdezová?” Když zaslechl toto jméno, obrátil lékař jiným tónem: “Zevnější poranění se nestalo, jeli zde nějaké vnitřní, musí se teprve objevit.” “Prosím tedy, abyste mě ponechal seňoritu.” Lékař pohlédl
tázavě na tanečnici, a když tato mrknutím očí projevila svůj souhlas, pravil: “Souhlasím, jsem přesvědčen, že se bude nalézat v dobrých rukou.” Nato odešel. “Seňorito, znáte mne?” tázal se hrabě. “Ano znám vás,” odvětila se stydlivým a půvabným pohledem. “Proč jste mne chtěla vykázat ven?” “Jasnosti, to se netýkalo vás, nýbrž ředitele, vstupujícího za vámi,” omlouvala se. “Dovolíte mně, postarat se o to, abyste byla přenesena bez bolesti do vašeho bytu, seňorito?” “Dávám se mileráda pod vaši ochranu!” Hrabě obstaral kočár a se vší možnou šetrností ji dal dopravit k jejímu domu a pak donést do její ložnice. Seděl pak,

když se všichni cizí vzdálili, u ní, aby počkal na svého vlastního lékaře, pro něhož poslal. V předpokoji bděli Alimpo se svou Elvírou. “Zlomila si něco?” tázala se potichu dívka. “Bohužel nikoliv,” odvětil on. “Alimpo, ty jsi ukrutný a bezcitný!” “Nejsem, avšak rozeznávám pravdu od komedie!” “Copak myslíš, že hraje pouhou komedii se svými bolestmi?” “S bolestmi? Ale!” “Vždyť jsem to viděla!” “Ale necítila jsi to, má dobrá Elvíro.” “Neviděl jsi, jak křivila tvář bolestí?” “To dovede každý, já též. Ona ani nespadla.” “Co tedy! Všichni přece povídají, že sletěla dolů!” “Nikoliv, neslítla; nýbrž schválně spadla, nebo spíše sjela opatrně z výše tří stop k zemi. Viděl jsem to jasně. Podařil se jí ten klam dost dobře, neboť je herečka.” “Myslíš to doopravdy, Alimpo?” , Jsem přesvědčen, že tím jen chtěla polapit hraběte. Nyní ho již má a stane se hraběnkou
de Rodriganda.” “Můj Bože! Tanečnice!” “Takové věci se již častěji přihodily.” “Co tomu řeknou oba mladí páni?” “To je právě to, co mne zlobí. Mám oba srdečně rád; byl jsem s nimi vychován a mohu posoudit, jak o té věci budou smýšlet a cítit. Říkám ti, má milá Elvíro, těch tisíc ďáblů, které má tanečnice v těle, se brzy vysype nad Rodrigandou.” “Při tom bych nechtěla být.” “Proč ne? Hrabě se o nás postará. Nyní je hrabě láskou celý pitomý a nabídneli mně místo, z něhož bych se mohl těšit, přijmu je a budu se těšit, aniž bych se ohlížel po těch tisících ďáblů.”

V této chvíli ovšem balerína nevyhlížela podle toho, jako by měla tisíc ďáblů v těle. Ležela tak oddaně a trpělivě na svém měkkém loži, jak obraz zosobněné něžnosti. Dala se před tím svléci, a odpočívala nyní zahalená v jemných bílých nedbalkách s polozavřenýma očima před obdivujícími zraky hraběte. Držel ji za ruku a ani oka od ní neodvrátil. Dosud s ní nepromluvil ani slovo mimo nejnutnější a naslouchal pouze ke dveřím, jimiž měl vejít lékař. Ten konečně vešel. Věděl již o přítomnosti hraběte, proto nebyl překvapen. Ohledal v krátkosti nemocnou, radil k největšímu klidu a šetrnosti, předepsal neškodný lék a odešel. Viděl sice patrně, že baleríně nic neschází, nevyjádřil se ale o tom, považujíce to za zbytečné. Po jeho odchodu se hrabě sehnul k baleríně a tázal se: “Činí vám poslouchání bolesti, seňorito?” “Ne,” šeptala. “Smím tedy promluvit?” Zemdleně přikývla. Přito
m si jemnou rukou sáhla na čelo, přičemž náhodou odhrnula nedbalky tak, že se objevila hraběti krása ňader, kterou by jí sama Venuše záviděla. Před očima mu planulo. Slunce Indie by rozohnilo jeho krev. Jeho ruka se lehce zachvěla v její; přece to ale ucítila a zaradovala se nad tím. “Je vám známo,” tázal se, “od koho pocházely kytice, které jste dostávala každého jitra?” “Je.” “Věděla jste také, kdo vám poslal ten šperk?” “Tušila jsem to.” “Podle čeho?” “Viděla jsem vás, Jasnosti, v divadle a poptala jsem se po barvě vaší livreje.” “Aha,” pravil spokojeně, “to jste ovšem musela mého dobrého Alimpa ihned poznat. Hněváte se proto na mne?”

“Naopak, Done Manfredo,” pravila s něžným úsměvem. “Teď slyším, že znáte i mé křestní jméno!” Blažený úsměv jí hrál kolem úst, úsměv, jaký Bůh propůjčuje pouze čistým panenským nevěstám. “Hněváte se na mne,” tázal se hrabě dále, “že leknutí a úzkost mého srdce mně dohnaly k vám za jeviště?” “Ó, bylo to tak rytířské!” “Ano, vaším rytířem bych chtěl být, nyní, vždy, po celý můj život! A smím dnes u vás bdít?” “Ó, nikoliv,” pravila, ale rychlý pohled jejích očí znamenal opak toho. “Proč ne?” “Pán!” pravila s hlubokým uzarděním. Dovedla se ovládat jako málokterá jiná. “Seňorito, přísahám vám, že se vás ani nedotknu!” ujišťoval ji. “Co by se o tom řeklo?” odvětila tiše. “Ať se někdo opováží říci jediné slovo!” hrozil Don Manfredo. “Jsem unavená!” šeptala, vyprostivše svou ruku z jeho a skládaje obě ruce jako k modlitbě. “Spěte! Já z
ůstanu.” Ona více neodpovídala a brzy bylo poznat z jejího odměřeného dýchání, že usnula. Hrabě u ní seděl po celou dlouhou noc. Při růžovém světle lampy každé hnutí baleríny rozčilovalo jeho obrazotvornost a rozpalovalo jeho krev. Byl úplně v osidlech sirény. Pouze jednou se vzpamatoval a vytrhl se z tohoto kouzelného pohledu. Pozvedl se tiše, aby nahlédl do předpokoje. Zde na pohovce seděli, úzce k sobě přitulení, spící Alimpo a Elvíra. Hledíce na jejich poctivé přímé tváře, pravil hrabě tiše sám k sobě: “Milují se vzájemně, mají být nejméně tak šťastni, jako jsem já!”

Potom usedl znovu k loži tanečnice, bděl až do rána. Ta sebou konečně trhla a pozorujíce ho pod brvami pojednou s poloutlačeným výkřikem se tázala: “Bože můj, hrabě, vy jste ještě zde?” “Považoval jsem to za svoji povinnost, bdít nad vámi!” “Ó, můj život a mé zdraví toho tolik nezasluhují!” “Neprohřešte se proti Pánu Bohu! Byla jste obdařena vlastnostmi, které dostačují učinit z vás kněžnu, ba královnu.” Obrátila se na bok, opřela hlavu o dlaň, pohlédla na něho pevně a zamračeně a řekla: “Hm, snad tanečnici!” “Která ale přece zasluhuje být královnou!” “Opovážil by se některý pán sedět u lože královny, Done Manfredo? To si dovolí pouze u baleríny.” “Copak jsem chybil, seňorito?” “Ano, prosím, abyste mne opustil!” “V tom vás nemohu poslechnout!” “Proč ne?” “Ptejte se blaženého, proč se zdráhá opustit nebe!” “A přece toto nebe opustíte!” “Nikdy!” “Jste hode
n, užívat jeho blaženosti?” pravila s opojeným pohledem na něho. “Zkoušejte mne!” prosil hrabě. “Zkoušet?” tázala se ona. “Já vás? – Žena je slabý tvor, ona žije pouze v lásce, ale muž je silný. Zkoušejte se sám, jsteli toho hoden.” Tu on před ni poklekl, chopil se obou jejích rukou a pravil: “Jsem toho hoden, seňoro!” “Dokažte to!” “Nechci mít toto nebe zadarmo; nechci je pro sebe vyžebrat, nýbrž chci si je vydobýt a zakoupit.”

“Čím?” “Tím, že vám skládám k nohám vše, co jsem a co mám!” “I hraběcí korunu?” ptala se nedůvěřivě, přičemž se jí srdce tetelilo očekáváním. “I hraběcí korunu!” Na to vytáhla své ruce z jeho a učinila pohyb, jako by ho chtěla odstrčit. “Jděte, hrabě!” řekla. “Jak, vy mi nevěříte?” tázal se rozčileně. “Nevěřím žádnému muži.” “To jste tedy nepoznala žádného pravého muže, seňorito!” “Máte pravdu, hrabě; nepoznala jsem ještě žádného. A proč? Proto, že o žádného nestojím. Ó, také já jsem snila o takovém a zatoužila po silném a věrném druhovi; nehleděla jsem na bohatství, krásu, postavení; chtěla jsem pouze muže, nic nežli muže, jehož hlavu bych chránila před starostmi a útrapami. A co jsem našla?” “A přece vás vybízím, abyste hledala dále, ještě dnes, ještě teď! Najdete takového muže!” “Míníte sebe?” “Ano.” “A čím mně dokážete, že js
te skutečně ten, kterého hledám?” “Tím, že vás přivinu k svému srdci a nikdy vás z něho nepustím, že vás vítězoslavně zavedu do Rodrigandy a připojím do řady svých nejvznešenějších předků; že vás z jeviště uvedu až na nejvyšší stupeň trůnu, že pro vás podniknu a obětuji vše, co šlechtíc tohoto světa pro vyvolenou ženu svého srdce je schopen vykonat.” “Pro ženu, pravíte?” “Ano.” “A vaši oba synové?”

TANEČNICE

“Budou vás zbožňovat stejně jako já.” “Skoro bych se oddala důvěře. V mém srdci bouří celé moře blaženosti a lásky, skoro bych se odvážila poddat se tomu, co mně slibujete.” “Učiňte to, seňorito!” prosil. “Nuže tedy, nejste žádný chlapec, nýbrž muž, jenž zná svět. Prozkoumám sebe sama, zdali vám mohu důvěřovat. Odejděte a přijďte navečer. Rozhodnuli se pro vás, přinesu vám blaženost, kterou nám budou svatí v nebi závidět.” Povstala a tlačila ho ke dveřím, přičemž se na okamžik ocitla na jeho prsou. On ji rychle ovinul pažemi a vtiskl své rty na její ústa s takovou rozkoší, pro níž by byl volil podstoupit ihned smrt za tuto překrásnou bytost. – Vzbudiloli již včerejší spadnutí baleríny všeobecnou pozornost, zdesateronásobenou tím, že hrabě Manfredo de Rodriganda, místokrál Indie, dal ve svém vlastním kočáře tanečnici zavézt dome, byl dnes celý vznešený svět ustrnutý nad pověstí,
že hrabě u ní strávil celou noc. Nebylo proto podivné, že již před obvyklou návštěvní dobou se dostavil do bytu tanečnice vévoda z Olsunny, jemuž takové pověsti nebyly nijak lhostejné. S velkým spěchem běžel vzhůru do schodů a vešel dříve, nežli ho Elvíra mohla ohlásit, do pokoje, v němž balerína seděla ustrojená na pohovce. “Anitto!” zvolal, rozpřahaje ramena. “Eusebio!” odvětila, poněkud chladně, skoro uštěpačně. “Cože, neletíš mně vstříc?” Ne ” “lC. “Že ne? Co jsem ti udělal?” “Nic můj milý.” “Ale nějaká příčina v tom přece musí být!” “Ovšem. Neletím ti dnes vstříc, poněvadž jsem včera při představení zkusila, jak nebezpečné je létání.”

“Dobře, dovolím si tedy zalétnout na tvé srdce!” “Prosím tě, zanechme všeho létání!” bránila se mu. “Ale proč jsi pojednou tak chladná, Anitto? U všech čertů, byla by to skutečně pravda, co si lidé povídají?” “Co si povídají?” “Že pášeš po hraběti de Rodrigandovi!” “Nebo hrabě po mně. Víš přece dobře, milý Eusebio, že nemám nikdy zapotřebí, abych já po někom vyhazovala udici!” “Ano, ty jsi zatrolená čarodějnice,” smál se vévoda. “Připouštíš tedy, že na té pověsti je cosi pravdivého?” “Ano, připouštím.” “U sta hromů! To ať čert vezme toho Rodrigandu!” “Já naproti tomu mu přeji všechno dobré, protože se mnou smýšlí poctivě.” “Tak! Nesmýšlím snad já s tebou poctivě a dobře? Miluji tě až k zbláznění a jsem ochoten přinést každou oběť!” “Nuže tedy, vezmi si mne za manželku!” On na ni vyvalil oči a pravil: “Hlouposti!” “Aha, ty tedy považuješ s
ňatek mezi námi za hloupost?” “Ovšem! Požaduj ode mne co chceš, jen to ne! Ostatně je ti tak dobře známo jako mně, že v našich kruzích je tanečnice pouhou nemožností.” “Dokážu ti pravý opak. – Hrabě Rodriganda by si mně vzal.” “Nesmysl.” “Ujišťuji tě! On, místokrál!” “Opětuji: nesmysl!” “A když ti povím, že mi již učinil návrh?” “Nevěřím tomu!” “Vyprosil si pro dnešní večer mou odpověď.” “Tak je jednoduše blázen!”

“Nikoliv, má všechny smysly pohromadě. Chová ke mně mocnou, nepřekonatelnou lásku. Přála bych si jen, jemu k vůli, abych byla hodnější takové lásky.” “Nuže, vidíš to!” “Chci být upřímná: on je letitý muž; žádný se nenavrátí po delším pobytu z Indie, aniž by utrpěl na svém těle a zdraví; není mužem pro hezkou mladou ženu. Kdybys mne chtěl pojmout za manželku, mnoho bych se nerozmýšlela a zvolila bych tebe.” “Velmi lichotivé pro mně,” odvětil vévoda zlostně. “Takto ale zvolíš jeho?” “Stane se tuším tak. Můžeš mně to mít za zlé, Eusebio?” “Hm, vlastně nemohu, chcili být spravedlivý. Ale co se stane ze mne?” Ona se zasmála: “Co z tebe bude? Zůstaneš vévodou z Olsunny.” “Přestaň s takovými hloupými vtipy. Ty jsi nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil; každý okamžik strávený u tebe je blažeností. Dosud jsme byli dobří přátelé, má se to nyní změnit?” “Kdopak o t
om mluví, že by se to muselo změnit?” “Jak, když si vezmeš Rodrigandu?” “Tak přijedeš na Rodrigandu, budeli se ti po mně stýskat.” Vyskočil a zhluboka vydechl. “Míníš to doopravdy, Anitto?” “To se rozumí!” “Dej mně na to hubičku!” “Deset místo jedné!” “A budu tě tam – moci nejen vidět, ale i líbat?” “Jak ti bude libo a jak se to dá dělat.” “Hurrá, nyní je vše zase v pořádku!” zajásal vévoda. “Ty jsi byla děvče jako lusk, a teď budeš ženou jako lusk!”

“Jsme tedy domluveni, odejdi, Eusebio!” “Odejít? Hrome? Proč?” “Protože se nyní musím chovat velmi počestně. Rozumíš tomu?” “Inu, rozumím. Poslechnu tě tedy v naději, že mne za to tím hojněji odměníš. Sbohem, Anitto!” – Také Henrico Cortejo by si byl již dopoledne rád zašel k baleríně, aby jí domlouval. Včera za ní nesměl přijít ani za jeviště, ani do domu. Pak se dozvěděl, že hrabě Rodriganda s ní jel domů; a když dnes uslyšel, že hrabě u ní setrval po celou noc, vzpomněl si na svou rozmluvu s ní o hraběti a tím se v něm probudila žárlivost celou svou mocí. Měl ale dnes velmi důležitou konferenci s hrabětem, musel proto počkat, až bude po ní, a to tím více, že při nynějších okolnostech se musel mít na pozoru, aby se nesetkal s hrabětem u tanečnice. Konečně byl hotov a když se přesvědčil, že hrabě ještě několik hodin bude zaměstnán, vydal se na cestu. Anitta ho přijala s velkou něžnost
í. Jak jsme již podotkli, nebyl sice již mladíkem, ale velmi krásným mužem a balerína ho opravdově milovala. “Očekávala jsem tě,” řekla, když se mu posadila na klín a něžně se k němu tulila. “Jak to?” otázal se zamračeně. “Protože tě miluji tak jako dříve.” “A včera jsi mne odmrštila?” “Musela jsem, opatrnost mne k tomu donutila.” “Tak tedy jsem přece slyšel dobře? Je tedy již veta po věrnosti, kterou jsi mi tisíckrát slibovala?” “Nikoliv, Henrico, na mou věrnost se můžeš vždy spolehnout,” řekla, líbaje ho něžně na ústa. “V tom ať se čert vyzná! Mně přísaháš věrnost a toho starého Rodrigandu podržíš po celou noc u sebe.” “Aha, ty žárlíš?” smála se.

“Ano, ovšem.” “Skutečně? Ach, to je rozkošné!” Řekla to s tak srdečným a rozmarným smíchem, že on nevěděl, máli se smát, nebo se zlobit. “Snad si neděláš ze mne šaška, Anitto?” “Ani mně nenapadne, ale povídám ti, že tento Rodriganda po celou noc seděl u mé postele, jak milosrdná sestra. Neodvrátil ode mne ani pohled; měl mne za nemocnou na smrt a ani se mne nedotkl.” “Je to pravda? Jinak bych mu rozbil hlavu!” “Bloude, nebuď hloupý! Dnes ráno mne přece objal a políbil.” “Ten padouch,” vztekal se Cortejo. “Proč padouch?” “Protože ty jsi má!” “Dokaž to!” “Nepřísahala jsi mně to mnohosetkrát?” “Ano a dostojím slovu. Ale kdopak řekl, že mohu být výhradně tvojí?” “Aha, to znamená, že miluješ i jiné mimo mne?” “Takto to nemíním. Ale dovol mně otázku: chceš mne pojmout za manželku?” “U všech čertů, kdybych jen mohl!” skřípal zuby. “Taková okouzlující bytost a tako
vé příjmy jako balerína. Zahodil bych svůj úřad hned ke všem ďáblům.” “Nuže, buď mírný a nepředpojatý, Henrico!” “To aby ďas byl takový!” “Vyslechni mne přece. Máš ženu, neduživou, starou paní, která snad již nebude dlouho naživu, ale přece ji máš. Je proto nespravedlivé poutat mne na sebe.” “Snad by ses mne tedy ráda zbavila?” “Ne. Miluji tě jako předtím; soudím ale, že kdybych si vzala starého sešlého muže, nemohl bys proti tomu nic námi

tát, neboť bychom si pak byli rovni. Připočti k tomu, že tento starý muž je hrabě de Rodriganda a poznáš hned, jak mnohé a velké výhody z toho mohou pro tebe vzejít.” “Má se tedy z tohoto žertu stát opravdový skutek?” “Větším dílem.” “Měla jsi již někdy o tom tušení?” “Ten samý večer mně poslal vzácný šperk.” “Hrom a peklo, je to možné!” “Ano. On byl ponejprv v divadle a to jsem ho hned tak okouzlila, že šel z divadla zrovna ke klenotníkovi, aby pro mne koupil ten šperk.” “Má ten dárek vyšší cenu?” “Patnáct tisíc duros, dala jsem jej odhadnout.” “Kýho šlaka! Tak to míní doopravdy.” “Zajisté.” “A ty?” “Henrico, kdybych se mohla stát tvou manželkou, jak ráda bych svolila! Poněvadž to ale nemůže být, musela bych být bláhová odmítnout muže, jenž je hrabětem, stonásobným milionářem a – starým mužem, na pokraji svého života.” “Aha, ty dobře počítáš!” “Čím
jsi ty náruživější, tím střízlivěji musím já jednat.” Přešel několikrát po pokoji, zastavil se před ní a zeptal se: “Miluješ mne doopravdy, Anitto?” “Z celého srdce,” odvětila líbaje ho. “Opravdově a věrně.” “Toho hraběte ale nemiluješ?” “Ani docela málo.” “Je to tedy jenom bohatství a postavení, kvůli kterému chceš podat hraběti svou ruku?” “Jedině proto.” “Budeš mne coby hraběnka dále milovat a zůstaneš mi věrná?”

“Právě tak, jako nyní.” “Dobře, nebudu tě tedy zdržovat. Vezmi si ho. Vím, že z tvé moci a tvého bohatství také pro mne něco odpadne. Chytni ho ale pevně, aby ti nevyklouzl.” “Nestarej se o mne. Ale tebe musím varovat. Hrabě ví, že jsi se mnou obcoval. Jeho sluha mi to vyzradil.” “Alimpo?” “Ano. Hrabě má zřejmě tušení, že nás váže něžnější spojení; tomu ale musíme odporovat.” “Jak?” “Ty jsi byl jenom dvakrát u mne a sice ve společnosti, když se u mne hrála malá karetní hra. Ostatně se rozumí samosebou, že se dále neznáme.” “Jsem s tím srozuměn.” “Později se vpravíme do nových poměrů a nebude obtížné najít čas a místo, kde budeme mít jistotu. Teď ale jdi, Henrico, mohli by nás pozorovat.” On poslechl. Po něžném rozloučení odešel, aby do tohoto pokoje již více nevkročil. Nyní byla krásná žena odhodlána, vyměnit své vnady za hrabství. Když se zvečera dostavil Don Manfredo
, neležela sice již, ale byla po včerejším úpadku ještě poněkud bledá, což ale jen zvětšovalo její spanilost. Přivítala hraběte mdlým, ale sladkým úsměvem a vyzvala ho, aby se posadil vedle ní. “Ještě jste se docela nezotavila?” tázal se. “Ne zcela. Budu mít zapotřebí si nějakou dobu odpočinout.” “Neodkládejte to, seňorito. Zdraví je skvostný statek, a jsou lidé, jimž je to vaše dvojnásobně drahé.” Ona na něj upřela jeden ze svých nepopsatelných pohledů a zeptala se: “Které místo byste měl za nejprospěšnější pro zotavení se prosté a osamocené dámy, můj milý doně Manfredo?”

“Ó, má drahá seňorito, které místo by mohlo být přiměřenější než můj rodinný zámek Rodriganda?” “Neznám jej.” “Leží poblíž Manresy na pokraji lesa, a přece v takové blízkosti více měst, že tam lze zároveň využívat výhod městského a venkovského života.” “A toto krásné místo mně nabízíte k volnému používání?” “Ó, kéž byste chtěla přijmout mou nabídku!” “Chci!” pravila se zářícím úsměvem. Podala mu ruku, kterou on vřele políbil. “Dostačuje vám to?” tázala se. “Seňorito, vyslyšením mi přibývá odhodlanosti. Mám vás uvést na Rodrigandu jako pouhého hosta, čili – -” Zarazil se; takové štěstí se mu zdálo být příliš velké. “Nuže, čili -?” pravila s povzbuzujícím posunkem. “Nebo jako mou nevěstu, která by se pak stala mojí zbožňovanou chotí?” Plný očekávání jí hleděl do očí; ona vydržela tento pohled a řekla: “Manfredo, chci ti důvěřovat. Vezmi
si mne, neučiň mne ale nešťastnou!” “Nešťastnou!” pravil. “Raději bych podstoupil tisícerou smrt, nežli bych ti způsobil ten nejmenší žal. Avšak je to pravda, skutečná pravda?” “Ano,” pravila stydlivě, ukrývaje svoji hlavu na jeho prsou. “Díky tedy, tisíceré díky. Nikdy nebudeš litovat této hodiny, připravím ti nebesa na zemi, jak dalece to lidské ruce dovedou. Cítím se ale tak šťastný, že musím nevyhnutelně také jiné učinit šťastnými. Dovolíš mi to, má Anitto?” “Mileráda,” usmívala se. “Ale kohopak?” “Mého sluhu a tvou služku.” “Ach,” tázala se udiveně. “Copak tito se vzájemně znají?”

“Narodili se oba na Rodrigandě a náhodou se zde nalezli. Smím je zavolat?” “Jsou zde?” “Sázím se, že meškají spolu v malém pokojíčku tam naproti.” “Vidím, že se u mne vyznáš tak dobře jako já sama. Pojď, nahlédneme tam.” “Potichu!” prosil šťastný milenec. “Snad je překvapíme.” Vyšli do předsíně a otevřeli pak náhle dveře do pokojíku. A ejhle, zde seděl Alimpo se svou Elvírou v těsném objetí, bok po boku, a vypadalo to, že byli právě vyrušeni při srdnatém polibku. Hrozně polekaní vyskočili. “Hej, jaké darebnosti to zde tropíte?” řekl hrabě zdánlivě hrozivým hlasem. “Ó, Jasnosti, vždyť je vám povědomé – -” koktal Alimpo. “Co že je mně povědomé?” “Nuže, že tahle – že – že ona -” “No copak?” “Že je to Elvíra.” “Ale copak je tobě po tom?” “Jasnosti, já míním, že – že toto – – že toto je moje Elvíra!” Ta byla hned odhodlána. Učinila smělou poklonu a řekla
: “Jasnosti, pane hrabě, tohle je můj Juan Alimpo.” “Jste tedy dorozuměni?” “Nadobro.” “A vaši rodiče?” “Nemáme žádné ani on, ani já.” “To se tedy nepotřebujete nikoho ptát. Ale co si nyní spolu počnete?” Čiperná dívka se vesele usmála a pravila: “To ponecháváme panu hraběti.”

“Mně?” tázal se udiveně. “Ano, protože jste ráčil slíbit Alimpovi, že se o nás postaráte, buduli se vám líbit.” “Ach tak! A ty jsi přesvědčena, že se mně musíš zalíbit?” Sklopila stydlivě oči a neodpovídala. “Nuže, odpověz přece!” usiloval hrabě, nacházející se nyní v dobré náladě. “Mému Alimpovi se líbím,” pravila, “a tak si myslím, že – hm -!” “Jen dále, dále!” “Že Vaší Jasnosti se líbím také!” “No konečně! A proto, že jsi mně to tak hezky pověděla, přiznávám se ti, že se mi též líbíš.” “Je to pravda, Jasnosti, že se pro mně hodí?” zvolal přešťastný Alimpo. “Ano, hodí se pro tebe, a proto se o vás postarám. Co míníš, Alimpo, co by ti bylo milejší: polní hlídačství s platem padesáti duros, anebo kastelánství na zámku Rodriganda s volnou stravou a třemi sty duros?” “Jasnosti, tohle kastelánství by mně bylo milejší!” zvolal rychle Alimpo. “Máš
je tedy mít!” “Tisíceré díky, Jasnosti! Pojď, má drahá Elvíro, pokloň se a poděkuj panu hraběti!” “To já dovedu sama od sebe!” pravila ona a udělala nejvybranější poklonu. “A budoucí paní hraběnce rovněž!” připomenul Alimpo. “Cože?” tázal se hrabě. “Kdopak ti o tom co povídal?” “Jasnosti, já jsem si to myslel hned po vaší první návštěvě v divadle. Dělal jste to právě jako já: díval jste se ustavičně jen na tu jednu. Nyní máme každý svou.” Hrabě se zasmál a vyšel s balerínou ven. Mladí lidé tu stáli a koukali se na sebe.

“Nuže, tady to máš!” pravil Alimpo. “Náš svatební dar! Těší tě to?” “To se rozumí! Panem kastelánem nemůže být leckdo!” “A paní kastelánovou také ne leckterá. Jen jedna věc mně při tom netěší.” “Co to?” “Nová zámecká paní.” “Ano, všiml sis, jak se nutila být přívětivou? Nebude nás nikdy mít ráda. Hrabě si ji bere kvůli krásnému obličeji a spanilé postavě, jak velmi brzy to ale všechno může pominout! Takový vznešený pán je často méně chytrý, než by si člověk myslel.” Mezitím co se sluhové takto bavili, seděli zasnoubenci zase pospolu v budoáru, zaslepeni v horoucí obapolné lásce. Pojednou se hrabě tázal, když na ni ostře pohlédl: “Věříš, že tě chci o něco prosit?” “Vyřkni to, Manfredo,” odvětila láskyplně. “Týká se to mého správce.” “Tvého správce?” odvětila, aniž by jevila rozpaky. “Kdo je to?” “Je to Henrico Cortejo.” “Cortejo? Toto jméno js
em musela již někde slyšet!” “To věřím,” usmíval se hrabě. “Aha, to je pán ve středních letech, už si na něj vzpomínám.” Tím jej úplně oklamala, tak dobře měla nastudované pohledy nevinnosti. “Znáš ho, je to pravda?” “Jen tak od vidění. Byl u mne třikrát nebo čtyřikrát za večerů, kdy se u mne scházívají moji kolegové. Hrávají přitom obyčejně malou karetní hru, a přitom Corteja rádi viděli. K takovému účelu ho přivedli a mně představili.” “Viděla jsi též vévodu z Olsunny v těchto kruzích?”

“Pouze dvakrát. Tento pán v tom zakrátko našel chlup, poněvadž umělci nejsou navyklí mazlit se s šlechtickými předsudky.” “V mnohém ohledu mají pravdu. Umění šlechtí též, ovšem pouze jednotlivce, nikoli ale celá pokolení. Ty již bezpochyby nevystoupíš?” “Ne.” “Kdy zamýšlíš odebrat se na Rodrigandu, Anitto moje? Já se bohužel musím ještě po nějaký čas zde zdržet.” “To se dá upravit, můj milý.” “Zcela podle tvé vůle.” “Já musím na několik dní odjet do Madridu, a mezitím můžeš ty své práce zde ukončit.” “Ty se chceš sama vydat do hlavního města?” “Ovšem.” “Navzdory tvé nynější slabosti?” “Ta mně mnoho nevadí. Pokojné sezení v kočáře mně neuškodí, jako tanec na jevišti.” “Nepočkala bys raději, až bych tě mohl doprovázet?” “To nejde, můj milý. Mám tam zařizování, do kterého bych tě nerada zapletla. Nemohla jsem tušit, že můj osud vezme tak náhlý a ne
očekávaný obrat, a tak jsem uzavřela s Madridským divadlem smlouvu, a také jsem ji tam zaslala. Tuto smlouvu musím hledět zrušit, a proto se musím vypravit do hlavního města.” “A přece snad by to bylo prospěšnější, kdybych tu věc vzal do rukou já. Tobě se budou klást překážky, kdežto mne by to snad stálo pouze slovo, aby tvůj kontrakt byl zrušen.” “Již jsem ti povídala, že je to pro mne věcí cti, abych tě ušetřila divadelních záležitostí. Teprve až otřu ze sebe tento prach, máš mne mít, můj milý Manfredo.” “Měl bych ti být vlastně povděčný za tyto jemné ohledy. Ale vydržíš takovou cestu?”

“Nepochybuji o tom.” “Dovol mně tedy aspoň, abych se postaral o peněžní záležitosti.” “Jen s ohledem na to, že ti to dělá potěšení, můj milý. Nejsem chudá.” “Přijmeš tedy poukázku na mého bankéře v Madridu?” “Ano.” “Kdy odcestuješ?” “Zítra. Čím dříve se vydám na cestu, tím dříve se k tobě vrátím, můj nejdražší.” Něžně ho objala, a políbila ho vroucně na prošedivělé vousy. On byl tak blažený a neměl ani tušení o tom, že ona neměla vůbec žádný kontakt s Madridem, že ale proto navštívila rezidenci, aby se před svým manželstvím ještě jednou vybouřila se svými bývalými přítelkyněmi. Právě v Madridu prožila nejdivočejší část svého života. Právě v tmavých a rozkřičených uličkách tohoto města se seznámila s Henricem Cortejem a s vévodou z Olsunny. “Mám přijet pro tebe do hlavního města?” tázal se hrabě. “Ne, můj milý. Zdržím se tam jen krátce.” “Pros
il bych tě, aby ses tam setkala s mými syny.” “Ó, nikoliv, to neučiním. Jsem dosud v závazku. Ať mne teprve tehdy uvidí, až nebudu ničím jiným, nežli tvou manželkou.” “Nezdržuj se tam tedy příliš dlouho, má drahá, neboť tě budu toužebně očekávat. Za týden budu se svými pracemi hotov.” “To já už zase budu u tebe.” – Skoro v tu samou dobu rozmlouval ve svém paláci vévoda z Olsunny se svým správcem Gasparinem Cortejem o Madridu. “Ano,” řekl vévoda, “máme teď zpropadenou smůlu.” “Čemu se nedá odpomoci, to třeba snášet.”

“Onehdy ten skandál kvůli té německé učitelce a kvůli té malé Zarbě, nebo jak se ta cikánka jmenovala.” “Na tu už ani nemyslím.” “Věřím ti. A teď mně zase tato vzácná balerína ufoukne před nosem.” “To je ovšem nepříjemné. Ten Rodriganda by mohl také začít něco lepšího, nežli se takto prohřešit na svých šedinách.” “Však ono bude tuším postaráno o parohy, k čemuž přispěje snad i tvůj otec, ten Adonis. Teď ale nastoupí mrtvá doba. Jak ji nejlépe prožít? Nuže, navrhni něco!” “Kdyby bylo po mém, jel bych do Madridu. Přijede tam na návštěvu portugalský král; to pak bude nějakých slavností a zábav!” “To by tak ušlo. Kdy přijede král?” “V sobotu.” “Pojedeme tedy, a sice již zítra.” Balerína, když zavítala do Madridu, ubytovala se, jak jí to dovolovaly její prostředky, v jednom z předních hostinců; brzy se ale pohroužila do úzkých uliček v jihozápadní části města, kde v
e večerní době nelze potkat počestnou ženu. Tam vyhledala své bývalé známosti a s nimi se dohodla o radovánkách a dobrodružstvích pochybného druhu. V den králova příjezdu vyhlížely z okna paláce v nádherné ulici rle la Amudema Platerias dvě hezké, svěží mládenecké tváře iia hemžící se zástupy lidu. Byli to oba bratři Emanuel a Fernando de Rodriganda, kteří neměli ani tušení o tom, že jejich otec se chystá dát jim za macechu tanečnici, a že tato tanečnice se dnes potuluje po čtvrti nevěstek v Madridu. “Co uděláme? Vrhneme se do té tlačenice?” tázal se Emanuel. “Jsem pro to,” odvětil Fernando, “ale teď ještě ne.” “Proč?”

“Chci nejdříve dohotovit svou mapu Mexika.” “Jak jen můžeš být tak nadšen pro Mexiko?” “Nehněvej se, bratříčku. Je to více, než pouhé blouznění. Cítím zvláštní náchylnost k této bohaté a neobyčejné zemi a protože jsem druhorozeným synem, je velmi lehce možné, že se někdy usadím ve staré říši Aztéků a Toltekú.” “Budeš s mapou brzy hotov?” “O západu slunce.” “Ach, teprve za dvě hodiny! To je pro mne příliš dlouho.” “Jdi tedy zatím sám a přijď pro mne o soumraku, když začnou chodit maškary.” “Snad v tu dobu budu daleko odtud. Nedošel bys raději k paláci Panadaria?” “Dobrá.” “Ale nezapomeň vzít s sebou svůj nůž a revolver. Víš, že při takových příležitostech musí být každý svým vlastním policistou.” “Buď bez starosti, Emanueli!” Pilný mladík odstoupil od okna a sehnul se ke své práci. Nedbal více na slavnost a neodložil dříve pero a štětec, dokud nebyl hotov
s mapou. Potom se oblékl, vzal podle španělského zvyku před tvář larvu a přistoupil ke skříni se zbraněmi. “Co mám vzít s sebou? Koule lehce usmrtí, nůž taktéž. Vezmu s sebou své kroužky k boxování, ty budou pro mne dostatečnou ochranou.” Podle úmluvy se odebral k paláci Panadaria, aby tam vyhledal bratra. Ohlížel se marné, a měl již v úmyslu opustit toto místo, když se Emanuel, který ho ihned poznal podle oděvu, protlačil davem. “Dobře, že jsem tě našel,” řekl. “Z důvodu nějakého dobrodružství jsem zde na tebe nemohl čekat. Pojď honem se mnou, vysvětlím ti to cestou.”

Táhl ho s sebou, a když tlačenice byla poněkud menší, začal: “Stál jsem tedy tam u paláce a čekal jsem na tebe. Tu se vznášely kolem mne čtyři víly, jedna vnadnější postavy než druhá. Sledoval jsem je očima, ony to zpozorovaly a zůstaly stát. Po krátké rozmluvě mezi sebou přišla jedna z nich ke mně a zeptala se: ,Seůore, očekáváte zde někoho? Snad milenku?’ ,Ne, jenom přítele.’ ,Nechte přítele přítelem a pojďte s námi kam vám bude libo.’ ,Hledáte tedy pro sebe kavalíry? Jakého stupně?’ ,Nej vyššího.’ ,Ach, to se k vám přidám, s podmínkou ale, že počkáme, až se můj přítel dostaví.’ Ony svolily a tak jsem procházel s těmi čtyřmi dámami, až se k nám přidružili ještě dva páni. Takže už zbývá pouze jedna z dam, jak se mně zdá, ta nejvybíravější. Žádný jí nebyl vhod. Pokus se ty o své štěstí, jsi přece hezký hoch.” “To jsou snad grisetky?” “Nikoliv, jsou z dobrého rodu, a hl
edí si jen vyrážet pod maškarou. Pojď. Tam u té kavárny stojí.” “Neřekl jsi jim snad své jméno, nebo že jsme bratři?” “Ne, mluvil jsem pouze o příteli.” “Budeme si tedy vykat, aby neměli ani tu nejmenší stopu.” Tam, kde se ulice rozšiřovala, stála před kavárnou společnost čtyř dam a dvou pánů, očekávajíc oba bratry. “Seňority a seňorové, tohle je můj očekávaný přítel. Opozdil se, zdržel se u ruského velvyslance.” Tato slova měla znamenitý účinek na všechny přítomné. Neobyčejně hluboce se před ním poklonili. Fernando si prohlédl postavu čtvrté dámy znaleckýma očima. Její postava byla zahalena dlouhým pláštěm na způ

sob netopýra, ale její vlasy byly nádherné, ouška malá, rty k zulíbání a brada měla tu okrouhlost, z níž se dalo soudit na plné, kypré tvary těla, a právě nyní, když se uklonila a rty pootevřela, zahlédl Fernando dvě řady malých, perleťových zubů. Rozhodl se okamžitě a zaměřil se výhradně na ni. “Seňorito, prosím o vaše rámě!” pravil něžným hlasem. Ona bez upejpání vložila své rámě do jeho a čtyři páry se vydaly na procházku. Žertovalo se a vtipkovalo, mezitím se časem vypila číše čokolády, nebo sklenice vína. Každý pár se držel odloučen pro sebe, ale tak, aby se neztratily z očí. Fernando se brzy přesvědčil, že má po svém boku vybranou krásku. Okrouhlost a kyprost jejího rámě, lehká chůze a obrysy pláště mu zjevily, že tento zahaluje Venuši. Kráčeli zvolna za ostatními třemi páry, šeptajíce si tiše něžná slova. “Povíte mně vaše jméno?” prosila neznámá. “Teď ne, teprve poto
m, až se dozvím vaše.” “Snad vám je sdělím. Smím hádat?” “Ano, prosím, seňorito!” “Vy jste od šlechty. Soudím tak podle vašeho chování. Pak jste velice bohatý.” “Hm! Z čeho tak soudíte?” “Z briliantového prstenu, který zde cítím a vidím ho třpytit se.” Fernando totiž svlékl svou pravou a její levou rukavici, takže se vedli holýma rukama. Přitom se obdivoval drobné, ale pevné ruce, kterou mu bez ostýchání přepustila. “Nechtěl byste také hádat, čím jsem já?” tázala se ona. “Nechci.” “Aha! Tak tedy vás velmi nezajímám?” “Ne tak, seňorito! Je mi, jako by se vedle mne vznášela víla, jasný anděl; přitom chci setrvat, aniž bych si zrušil tento sen všedními otázkami.”

“Tak tedy sníte?” tázala se něžným tónem. “Ano.’ “Byla bych vás ale spíš považovala za muže činu.” “To zajisté jsem; mámli po boku soucitnou bytost, pak mnoho nemluvím, pak raději cítím, myslím a sním.” “U mně je to nápodobně. Pojďte tedy a sněme.” Otočila se rychle a zabočila s ním do vedlejší uličky, nepozorovaně od ostatních. “Ale, seňorito, ztratíme naše přátele.” “Ale, přátelé! Jen pojďte!” Vedla ho mnohými ulicemi a uličkami zvolna až k Manzanaru, jehož vlny se třpytily ve svitu měsíce. Tam se zastavili. “Chtěli jsme snít,” pravila. “To se dělá nejlépe na vodě. Umíte veslovat?” “Umím, ale i tak si vezmeme lodníka.” “Proč?” “Chci dnes náležet pouze vám, a proto nechci věnovat svou pozornost loďce.” “Pak ale nebudeme sami.” “Tito lidé bývají hluší ze zvyku. Jen pojďte!” Zavedl ji k jedné z loděk a pomohl jí nasednout. Ihned se dostavil lodník a chopil
se vesel. “Kam?” otázal se. “Na procházku.” Nyní lodník věděl, že může veslovat a jezdit podle své libosti. Znal tento druh lidí, kteří jsou spokojeni s každým směrem, když on jen nevidí a neslyší, co oni dělají a mluví. Fernando usedl vedle své dámy, o něco blíž, než bylo právě zapotřebí, proti čemuž se ona nevzpouzela. Loďka odrazila od břehu. Ano, teď snili! Nepromluvili ani slovo. On se chopil jejích rukou a pokrýval je polibky. Pak položil hlavu na její rámě a hleděl snivě do tiché, jasné noci. Když k ní opět pozvedl zrak, skoro se zalekl, a přece to byla jen velká blaže

nost, která mu projela srdcem; ona sundala škrabošku, a teď mu hleděly vstříc z čarovně krásného obličeje dvě spanilé jasné oči. Několikrát si zhluboka vzdechl. “Jak krásná, ó jak krásná!” šeptal. “Jsem opravdu tak krásná?” tázala se ho tiše. “Krásná k omámení.” “A vaše tvář, mohla bych ji také vidět?” “Ach, co je to proti vaší. Přece vám ale budu po vůli.” Sundal svou larvu, a teď si hleděli jeden druhému do očí, a tyto pohledy pronikaly až k srdci. “Tento plášť, tento závistivý plášť,” prosil tiše. “Sundej ho,” šeptala. Rozepnul a shrnul plášť a teď teprve viděl naplno, co dříve jenom tušil. Přitiskl ji k svému srdci. Ona neodporovala; její plná, kyprá ňadra se bouřlivě vlnila na jeho prsou; její pohledy se nořily žádostivě do jeho očí a její polootevřené a vlažné rty se mu nabízely, aby přijímaly a vracely polibky, jenž byly nyní jedinou jejich mluvou. “Ach, ty
jsi krásná, nepřirovnatelná!” přiznal se opojen láskou. “I ty jsi hezký,” šeptala ona. “Ať to není naposledy, co jsme takto spolu.” “A přece se musíme rozejít,” hořekovala, “neboť jsem nevěstou jiného.” “Budu se s ním potýkat, usmrtím ho!” “Nesmíš,” pravila odhodlaně a určitě. “Copak ho nemiluješ?” “Nikoliv.” “Tak se obětuješ?” “Také ne.” “Tedy nevím, co si mám pomyslet.” “Mysli si, jak jsi dříve řekl, že jsem víla, která dnes sestoupila, aby ti ukázala blaženost nebes a pak zase zmizela.”

“Tak to bych si přál, abych zmizel s tebou.” “To by ses ocitl na osamoceném zámku, kde nepřebývá ani štěstí, ani láska. Nepátrej nikdy, nikdy po mně!” Nařídila veslaři, aby obrátil a jel proti proudu. Učinil to a oba zatím seděli v těsném objetí vyměňujíce si polibky. Vtom potkali jinou loďku, v níž seděli dva páni a dvě dámy, mimo veslaře. Měsíc svítil Fernandovi a jeho společnici jasně na tvář. “Připni si larvu,” prosil, připínaje si svou vlastní. Ona ale potřásla pohrdlivě hlavou. Myslela pouze na sladké pocity, které ji prochvívaly, aniž by ji napadlo, že by zde mohli potkat někoho známého. Vtom se potkali s druhou loďkou, z níž zvolal hlas: “Hrome, Anitta, je to pravda?” A druhý se do toho ozval: “Ano, je to ona! Ona je v Madridu!” “Počkejte, počkejte!” volaly pak oba hlasy najednou, načež se zároveň loďka obrátila. “Pro Pána Boha, pryč!” prosila balerína. “To je vévoda z Olsunn
y a jeho darebák správce. Znáš je?” tázal se Fernando. “Ano. Oni mne hledali, aby mne obtěžovali.” “To nedopustím!” “Svatá madono, jen žádnou potyčku!” “Ne, jenom malé pokárání. Neměj strach. Připni si larvu!” Stál vzpřímeně v loďce a nařídil zajet ke břehu. Mezitím vzala balerína na sebe plášť a připnula si larvu. Druhá loďka ale měla dva veslaře a dostihla proto dříve břeh a tam očekávali vévoda a Gasparino Cortejo přibližující se. Fernando ozbrojil své pěsti kroužky. “Stůjte!” zvolal nyní vévoda. “Vystupte!” Fernando zaplatil svému veslaři a vystoupil pak s Anittou. Vévoda a Gasparino učinili to samé.

“Prosím, abyste sundali larvy,” řekl Olsunna. “Jakým právem?” tázal se Fernando. “Právem, které dává přátelství.” “S dotěrnými nemám žádné přátelství. Jděte, seňores!” “Cože! My chceme tuto dámu!” “Vezměte si ji,” řekl Fernando a postavil se před balerínu. “Dobrá!” Olsunna napřáhl pravici, ale v tom dostal takovou ránu do hlavy, že se převalil. “Jeden je vyřízený,” pravil srdnatý mladík. “A teď ještě ten druhý!” Než se toho nadál, dostal Gasparino Cortejo podobnou ránu do temene a převalil se na zem. “Teď pojďte, seňorito, cesta je volná!” Podal Anittě své rámě a odvedl ji. Žádný z pozůstalých si netroufal ho dále obtěžovat. Zpočátku hbitě vykračovali, jakmile ale prošli několik ulic, šli volněji. “Ó, svatá panno,” řekla Anitta, když si zhluboka oddechla, “co jsem zažila strachu!” “O koho?” Vtom ho objala a řekla: “O tebe! Ale ty jsi byl hrdina!” “Po
tvém boku by se stal každý hrdinou.” “Ale, můj drahý, ty dva jsi zabil!” “Nikoliv, jsou pouze omráčeni. Znám svoji ránu.” “Pospěšme tedy do mého hotelu, neboť ačkoliv zde nejsem CÍTÍ, bydlím teď tam.” “Poroučíš, abych se rozloučil?” tázal se Fernando, když došli k hotelu. “Copak chceš odejít?” tázala se tiše. “Odejít! Já? Zakoupil bych každou čtvrthodinu u tebe svým životem!” “Tedy pojď!” Vedla ho po širokých schodech vzhůru, pak chodbou až ke dveřím, které otevřela.

“Vejdi, zde bydlím.” Spatřil skvěle zařízený pokoj, vedle něhož byla ložnice. “Vejdi prozatím do tohoto kabinetu; já zazvoním. Dosud tě nikdo nespatřil.” Uposlechl ji. Když ho po chvíli zavolala, nalezl přichystanou skvostnou večeři pro dvě osoby. “Nazval jsi mne svou vílou,” usmívala se, “musím tě tedy nasytit a napojit, jak je to zvykem a povinností všech dobrých vil. Posaď se.” “Jaké místo mně vykážeš?” “Copak mám být hostitelkou, čili domácí paní?” “Prosím, domácí paní!” “Dobrá, budeme se tedy obsluhovat vzájemně. Počkej ještě chvilku!” Vešla do kabinetu, z něhož se za minutku vrátila v nedbalkách, které byly způsobilé zmást smysly sebestřízlivějšího muže. Jeho oko na ní vázlo s opojením a čím déle večeře trvala, tím pevněji se cítil zajat v poutech této čarodějnice. Víno mu vlévalo proudy ohně do žil; její pohledy, nenadálá dotknutí jejích rukou a nohou, její
tiché slaďounké šeptání, tajemný poměr mezi nimi, to všechno naráz působilo, že mladý hrabě nad sebou pozbyl veškerou vládu. Po večeři s ním usedla na pohovku. On ležel na jejím srdci jako dítě; spal na jejích prsou jak dítě; snil na jejích ňadrech jak dítě, bez myšlenek a bez vědomí, a když se ráno probudil v jejím náručí, tak nevěděl, zda byla skutečnost snem, nebo sen skutečností. “A nyní jsi má a povíš mně kdo jsi!” prosil. “Teď ještě ne,” odvětila s úsměvem. “Kdy tedy?” “Dnes večer.” “Smím přijít zase?” “Ano, smíš. Nyní ale odejdi, můj milý, drahý klenote!”

Objali se vroucně ještě jednou a rozloučili se. On neviděl, že stála u okna a ještě dlouho za ním hleděla. Podobně neviděl, že naproti hotelu ležel starý posluha a ostře pozoroval vchod do hotelu. Když Fernando vyšel, zvedl se a následoval ho, aby vyzvěděl kde bydlí a jak se jmenuje. Emanuel svého bratra očekával s bolestí a žádal ho, aby mu vypravoval své dobrodružství. Oba bratři neměli mezi sebou tajemství a tak se Emanuel dozvěděl všechno, co Fernando zažil. První kroutil s nelibostí hlavou. “Bratře, bojím se, že jsi nejednal dobře,” řekl. “Vím to, ale jdi a pohlédni na ni, pak mne odsuzuj!” “Já tě neodsuzuji. Ale prosím tě, abys ji více nevyhledával.” “Že ne? Ó, já bych ji vyhledal třeba v pekle!” “Ty jsi nemocný!” “Ano, v srdci.” “A skutečně dosud nevíš, jak se jmenuje?” “Nevím.” “Mohl jsi se zeptat v hotelu.” “To žádný caballero nedělá. Dnes večer mně to sama dobrovoln poví.” Emanuel se všemožně snažil, aby ho od toho odvrátil, ale nepodařilo se mu to. Ještě o tom rozprávěli, když sluha ohlásil vévodu z Olsunny. Oba na sebe s udivením pohledu’ a aniž by pronesli slovo, jmenovaný již vešel. Uklonil se přívětivě a podal každému z nich ruku, kterou oni přijali. “Nemohu opominout za svého krátkého pobytu v Madridu vás vyhledat, seňoři, tím více, že se vás chci zeptat na jistou příhodu. Dovolíte mi několik otázek, Done Fernando?” “Jen račte,” odpověděl. “Ponechávám si ale na své vůli, mámli odpovědět, či ne.” Vévoda se opět uklonil a začal:

“Podnikl jste včera večer projížďku na loďce po Manzanaru s nějakou dámou?” “Ano.” “Znal jste tuto dámu?” “Neznal.” “Ale dnes ji už znáte?” “Ne. Jak dalece se to snáší se ctí a prozřetelností šlechtice, jsem připraven podat zprávu každému caballerovi. Říkám vám proto, že se dnes večer dozvím, kdo je ona seňorita.” “To se dnes nedozvíte, protože za čtvrt hodiny po vašem odchodu opustila Madrid.” “U všech čertů!” vyhrkl Fernando. “Nechci předpokládat, že lžete!” “Lhát? Já? Kvůli takové poběhlici!?” “Pane! Jasnosti!” “Zvolna, zvolna! Znám ji lépe, nežli vy. Vy jste to byl, co mně včera udeřil?” “Ano.” “Bylo to od vás hrdinské. Budeme o tom spolu později mluvit. Nespatříte zde tedy víc vaši krasotinku; ale to potěšení vám mohu dát, že se s ní brzy setkáte a v poměrech velmi blízkých.” “Jasnosti, jaký účel vlastně má vaše návštěva? Snad mne urážet?”
“Ani v nejmenším. Chtěl jsem se jen dozvědět, kdo mne včera porazil.” “A jak jste při tom přišel na mne?” “Protože jeden z našich lodníků vás sledoval až k hotelu, tam jsem postavil stráž a když jste vyšel, lehce jsem zjistil, kdo jste. To je všechno. Sbohem, seňores!” “Co to bylo? Co chtěl?” ptal se Emanuel. “Nad tím si nelámu hlavu, však se to dozvíme. Především musím k hotelu!”

“Nespěchej, vezmi mne s sebou.” “Pojď tedy.” Zjistili, že vévoda mluvil pravdu. Balerína odjela, aniž by po sobě zanechala stopu. Průvodní list neměla, kniha cizinců se tam nevedla. Bratři se vrátili domů s nepořízenou. Fernando vzpomínal na cizí dámu jako na hvězdu, která se mu objevila v temné noci; snil jen o ní a doufal den po dni, že se s ní nenadále opět shledá. – – V Rodrigandě zatím nastal čilý život. Dobrý Alimpo se svou Elvírou tam zavítal, aby zámek upravil k příchodu hraběte Manfreda. Ten po třech dnech přijížděl. Po jeho boku seděla dáma zázračné krásy, o níž ale nikdo nic nevěděl. A ti, co to věděli, měli přísně přikázáno nikomu to nevyzradit. Hned v den příjezdu vodil hrabě tuto dámu po celém zámku, po parku a po vesnici. Bylo vidět, že spolu velmi přátelsky, skoro něžně rozmlouvají; ale dál se neproneslo nic. Pak byl zavolán do zámku farář. Zastihl hraběte s dámou o samotě. Pane faráři,” pravil hrabě, “zde vám představuji svou nevěstu.” Farář byl zpočátku celý zmatený překvapením, pak ale poníženě blahopřál. Hrabě milostivě pokynul a pokračoval: “Prohlédněte tam ty spisy na stole. Postačí k sňatku?” “Úplně,” pravil duchovní, když je přečetl. “Buďte tedy každým okamžikem připraven, aby jste vykonal sňatek.” “A ohlášky, Jasnosti?” “Přece jste tam četl, že mám dispens. Ostatně vám zakazuji, abyste teď o tom mluvil. Chci svět překvapit hotovým činem. Přítomni budou pouze oba moji synové a několik přátel. Sbohem!” Několik dní na to přijíždělo odpoledne několik pánů, mezi nimi také vévoda z Olsunny, doprovázený Gasparinem Cortejem.

“Nezapoměl jsi snad na pistole?” tázal se ho vévoda. “Ne, mám je v kapse.” “Dobrá! Vím, že to bude mít za následek souboj nebo něco podobného, jakmile začnu s mojí pomstou. Tu ránu neodpustím tomu malému hraběti Fernandovi.” “Já také ne!” mručel Gasparino. Ten se především odebral ke svému otci. Henrico Cortejo byl totiž také na Rodrigandě, neboť sňatek požadoval množství písemností, které byly jeho úlohou. Zůstával vedle hraběte, jehož pokoje zase sousedily s pokoji baleríny. Ta dnes zůstávala o samotě a nikde se neukazovala. Večer byli všichni shromážděni u tabule, když hrabě s balerínou vstoupil. Očekávali to všichni, neboť to bylo veřejným tajemstvím, proč byli na Rodrigandu pozváni. Hrabě sdělil krátkou řečí shromážděným, že chce nyní slavit svoje zasnoubení s Donou Anittou Valdezovou. Očekává prý jen své syny z Madridu a zítra pak mají být odbývány vdavky. Nastala veselost a rado
vánky; pronášely se přípitky a blahopřání. A přece se to nějak hatilo. Společnost něco tížilo. Bylo to jako předtucha, že se přihodí něco zlého. Po tabuli se nevěsta uchýlila do svých komnat a páni zůstali při víně. Později bylo slyšet přijíždět kočár a hrabě sešel dolů, přivítat hosty. Byli to oba synové, které zavedl do svého kabinetu. Oni obdrželi pouze krátké nařízení, aby se v naléhavé rodinné záležitosti dostavili do Rodrigandy. Nevěděli, oč se jedná a hleděli proto nyní s napětím na svého otce. “Víte,” začal hrabě, “že jsem nikdy nebýval přítelem dlouhých řečí, a proto vám nyní bez velkého okolkování sděluji, že mám v úmyslu podruhé se oženit.” Kdyby byl do nich hrom zčistajasna udeřil, nebyli by se oba mohli více zaleknout. “Oženit?” tázal se Emanuel. “Druhou manželku?” tázal se Fernando. “Teď ještě?”

“Ano, ještě teď!” odvětil hrabě pevným hlasem. “Není čas na dlouhé výklady. Proto se dohodněme rychle. Odpovězte mně na několik otázek. Předně: můžete mně zabránit, abych se znovu oženil?” “Ne,” odvětil Emanuel. “Nebo mně v tom chcete bránit?” “Nechceme,” řekl Fernando. “Nuže, můžete si být jisti, že žádnému z vás se nestane újma v jeho oprávněných zájmech. Doufám ale, že moje manželka u vás najde úctu a lásku, ohledy a slušnost, jakými je dítě povinováno své matce.” “Kdo je ona, otče?” tázal se Emanuel. “Není od šlechty.” “Ach!” zvolal Emanuel. “Že není!” zvolal Fernando. “Není,” řekl hrabě. “Nemám zapotřebí ohlížet se po novém lesku. Ostatně ona je též z jednoho druhu šlechty, totiž šlechty duševní. Ona je umělkyně.” Oba bratři na sebe ulekaně pohlédli. “Jak?” tázal se konečně Emanuel. “Balerína.” “Hrome!” zvolal Fernando. “Copak ti to ne
ní vhod?” tázal se hrabě ostře. “Není.” “Co to povídáš?” rozhorlil se otec. “Není, fíkám to nyní upřímně! Otče, hodí se tanečnice do zatím neposkvrněného zámku našich předků?” “Mlč, synu!” velel hrabě Manfredo. “Půjdete teď se mnou k ní. Představím vás.” “Vlastně by tanečnice měla být představena nám, a ne my jí; ale ty jsi otec, a proto uposlechneme. Nebudeme ti nic klást do cesty, ale uvalujeme také na tebe veškerou zodpovědnost.”

“Já ji ponesu,” řekl hrabě. “Ostatně ty jsi mladší z vás. Emanuel by měl první právo odmlouvat.” “Nebudu teď odmlouvat,” prohodil jmenovaný. “Ukaž nám dámu, pak si uděláme úsudek.” “Tak je to dobře, můj synu. Jsem přesvědčen, že váš předsudek pomine, jakmile ji spatříte. Pojďte.” Zavedl je až ke dveřím Anittina pokoje, rychle je otevřel a zvolal: “Oba moji synové, milá Anitto.” Ona se pozvedla z lenošky, v níž seděla. Pohlédla napřed na Emanuela, a její tvář na sebe vzala srdečný výraz. Pak obrátila zraky na Fernanda – najednou zastřela umrlčí bledost její tvář, hmatala rukama křečovitě do vzduchu a klesla v bezvědomí na zem. “Co to má znamenat?” zvolal hrabě, spěchaje jí na pomoc. I Fernando strašlivě zbledl, ihned se ale zase sebral. “Otče,” tázal se, “kdy ti dala tato osoba své slovo?” “Včera tomu byly tři týdny.” Tu vzepřel syn ruku k obraně, a řekl: “Nedotýkej se
jí, je to poběhlice, Olsunna měl pravdu!” “Cože?” tázal se Emanuel. “Tato ženština je ona neznámá z Manzanaru, Fernando?” “Ano.” Vtom pevně uchopili oba synové otce a donutili ho, aby opustil pokoj. Teprve po delší chvíli se objevil v jídelně sluha a oznámil, že jeho pán nemůže přijít. “A mladí pánové?” tázal se vévoda z Olsunny. “Jsou u Jeho Milosti.” “Aha, tuším, co se přihodilo. Hej, lokaji, vyřiďte těm třem pánům, že si žádám okamžitě s nimi promluvit, nemámli je veřejně označit za bezectné holomky!” Sluha mžikem zmizel. Všichni hosté zbledli.

“Olsunno!” zvolal jeden výstražně. “Nech mně být! Vím dobře, co dělám!” Zakrátko vešel hrabě s oběma syny. Kráčeli zvolna až k tabuli a pak se tázal hrabě Manfredo dutým hlasem: “Proč nás dává volat Vaše Osvícenost?” “Jasnosti,” odvětil tázaný, “jsme zde, abychom slavili zasnoubení. Zdá se ale, že z toho sešlo.” “Máte nějaké právo dotazovat se po tom?” “Ovšem. Představí se nám poběhlice jako nevěsta, pak zmizí a vzkáže se, že už nepřijde. Chci vědět, zdali je to žert, nebo jestli nás máte za blázny!” “Není to z mé strany ani žert, ani klam, ale je to neslýchané drzá urážka z vaší strany!” zvolal Manfredo. “Vyzývám vás!” “Nebudu se s vámi potýkat,” pravil vévoda. “Proč ne!?” “Zasnoubenec tanečnice není schopen dát zadostiučinění!” Hrabě Manfredo se užuž na něj chtěl vrhnout, ale oba jeho synové ho zadrželi. “Zadrž, otče!” pravil Fernando. “Máš d
va syny, kteří tuto potupu na tobě nenechají. Ven s tebou, drzoune!” Srdnatý mladík přistoupil k vévodovi a napjal pěst. “Dobře, již jdu,” pravil Olsunna s pustým smíchem. “Dříve ale ještě navštívím balerínu, abych se s ní něžně rozloučil.” Vyšel z jídelny. Hrabě Manfredo ze sebe vydal divoký výkřik. Vyrazil druhými dveřmi do svých pokojů. Tam rozevřel skříň na zbraně a vyndal nabitý revolver. S ním v ruce vklouzl tapetovými dvířkami, o nichž Anitta nevěděla. – Zatím se balerína probrala ze mdlob. “Ó, můj Bože,” vzdychala. “On, on, můj nevlastní syn! Jaký je to trest! Totam je hrabství, tytam jsou miliony. Co si jenom počnu?”

Byla celá bez sebe; lomila rukama, nemohla přijít na žádnou myšlenku. Konečně ji něco napadlo. “Tady může pomoci jenom Cortejo!” Zazvonila a rozkázala služce, aby k ní hned dovedla seňora Henrica Corteja. Když vstoupil, neměl ještě ani zdání o tom, co se přihodilo, ale poznal na ní, že je neobyčejně rozčilená. “Bože můj, co se stalo, co je to s tebou?” tázal se jí a uchopil ji starostlivě za ruku. “Jsem ztracena!” zvolala zoufalým hlasem. “Již je veta s touto svatbou, neboť hrabě vše odhalí a na tom je vinen hrabě Fernando! Setkala jsem se v Madridu s mladým pánem, s nímž jsem se několik hodin pobavila. Ó, jak jsem se do něho zamilovala! Museli jsme se rozejít. A teď přijdu sem; dnes se mně představí synové hraběte, a on – je jedním z nich!” “Prokletá věc! Který je to?” “Fernando. On mne poznal.” “Kdypak se stala ona zajímavá schůzka v Madridu? Před několika lety?” “Ne, před čtrnácti dny.
” “To je tedy ovšem po všem veta. Vlastně bych se o tebe neměl ani starat, protože toho nejsi hodná; posaď se ale přece sem ke mně, porozprávíme si o tom.” Přitáhl ji k sobě na pohovku. Když se vrátila z jídelny, neměla už v úmyslu objevit se před hosty a vzala si na sebe nedbalky. Při její mdlobě se odhalily a nyní, kdy ji Henrico Cortejo objal, odhalily se její vnady téměř docela. On ji držel pevně přivinutou k sobě a líbal ji, což ona opětovala. V tom – – oba vykřikli. Před nimi stál hrabě Manfredo s revolverem v ruce. “Aha!” zaskřípal zuby, “jednoho hledám a druhého nacházím. Odejděte do pekla!”

Namířil na Corteja zbraň a prohnal mu kouli napříč lebkou, takže se skácel okamžitě mrtev; pak chtěl obrátit revolver na balerínu, ale ta mu zachytila ruku a držela ji pevně v smrtelných úzkostech. Chtěla mu vyrvat zbraň z ruky, v tom vyšla rána a hrabě klesl, zasažen do prsou, mrtev k zemi. Při zahřmění první rány šel právě mladý Cortejo po schodech vzhůru. Ulekl se a vstoupil. V předpokoji nebyl nikdo, proto spěchal do vedlejšího pokoje. Tam stála balerína uprostřed dvou mrtvol. “Ó Bože! Můj otec!” vykřikl. “Ano, váš otec!” opakovala bezzvučně. “To je hrozné, to je -,” chtěl pokleknout, ale vjel si do vlasů a sebral se silou téměř nadlidskou – “ne, ne, jen neztrácet paměť, bude jí zapotřebí.” “Hrabě vešel těmito tapetovými dveřmi a zastřelil ho,” bědovala Anitta. Gasparino Cortejo prohlížel její oblek a celou situaci a ptal se rychle: “Přišel můj otec za vámi?” “Dala jsem ho zavolat
.” “Seděla jste s ním na pohovce?” “Ano.” “Zastřelil ho tedy ze žárlivosti?” “Ano.” “Ó, mám nápad! Nechtě jednat mne samotného. Již přicházejí.” Vložil mrtvému hraběti revolver do ruky a sehnul se k zemi, aby se zabýval svým otcem. Za malou chvíli byl pokoj naplněn lidmi. I oba synové hraběte přišli. Při pohledu na mrtvého otce byli zpočátku celí zoufalí, brzy se ale vzpamatovali a vzali Corteja na výslech, jelikož balerína se svíjela v křečích na pohovce a nebyla schopna pronést slovo. “Kdo střelil první?” tázal se hrozivě hrabě Emanuel.

9 106 197 331 “Hrabě Manfredo, váš otec,” odvětil Cortejo. “Seňorita poslala služku pro mého otce, aby se s ním poradila o dnešní záležitosti. Hrabě však myslel, že vévoda Olsunna se skutečně dostaví do pokoje baleríny. Vešel sem s revolverem tapetovými dveřmi. Ve svém rozčilení a hněvu se zmýlil v osobách a zastřelil mého nevinného otce. Nyní teprve poznal svůj omyl a v zoufalství nad tím obrátil pak zbraň proti svým prsům.” To byla výpověď úlisného Gasparina Corteja. I balerína, přinucena konečně k mluvení, potvrdila tato udání. Nezbývá nám toho mnoho k připojení: tanečnice Anitta Valdezová zmizela. Hrabě Emanuel převzal správu statků, hraběti Fernandovi se ale Evropa zhnusila a odstěhoval se do Mexika. Oba bratři vždy věřili, že jejich otec zastřelil nevinně Henrica Corteja, a proto považovali za svou povinnost tuto křivdu odčinit. Každý z hraběcích bratří přijal do služby jednoho z bratří
Cortejů. Avšak oba Cortejové nemohli opět zapomenout, že jejich otec padl rukou jednoho z Rodrigandů a sice úmyslně. Rozhodli se pomstít. Tuto pomstu prováděli jako praví ďáblové a další děj nám vyjeví, zdali tito ďáblové zvítězili.

Advertisements